III.ÚS 852/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. Evou Hrbotickou, advokátkou, sídlem Jiráskovo náměstí 678/33, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 21 As 9/2025-30 ze dne 4. března 2025 a rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 17 A 18/2024-65 ze dne 13. prosince 2024, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Plzeňského kraje, sídlem Škroupova 1760/18, Plzeň, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 3 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, v čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky a v čl. 1 a 6 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Městský úřad P. rozhodnutím ze dne 5. srpna 2024 uznal stěžovatele vinným ze spáchání přestupku proti občanskému soužití podle § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, kterého se dopustil tím, že 30. září 2023 úmyslně fyzicky napadl svou sestru E. H., čímž jí způsobil zranění, které si vyžádalo lékařské ošetření. Za spáchání tohoto přestupku mu byla uložena pokuta 2 000 Kč.

3. Stěžovatel podal proti rozhodnutí městského úřadu odvolání, které vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 14. října 2024 zamítl s odůvodněním, že rozhodnutí městského úřadu je logickým vyústěním provedených důkazů a stav věci byl zjištěn tak, že o něm nejsou důvodné pochybnosti.

4. Stěžovatel podal proti rozhodnutí vedlejšího účastníka žalobu, kterou Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem zamítl. Uvedl, že správními orgány provedené dokazování i právní posouzení bylo v souladu se zákonem. Žalobní námitky se shodují s odvolacími, a způsob, jakým se s nimi vedlejší účastník vypořádal, považoval soud za správný. Neshledal ani, že by stěžovateli bylo zabráněno vyjadřovat se k podkladům rozhodnutí. Rozhodování správních orgánů neměl vůči stěžovateli za diskriminační z důvodu pohlaví, neboť správní orgány se při ukládání sankce pouze zmínily, že se dopustil násilného jednání vůči ženě jakožto slabšímu jedinci. Přesto však uložily pokutu na dolní hranici zákonné sazby, tudíž nelze jejich postupu v tomto směru nic vytknout.

5. Nejvyšší správní soud napadeným usnesením odmítl kasační stížnost stěžovatele podle § 104a soudního řádu správního pro nepřijatelnost, protože nehledal přesah vlastních zájmů stěžovatele ani žádné zásadní pochybení krajského soudu. Konstatoval, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na uplatněné (projednatelné) kasační námitky a stěžovatel ve své argumentaci nevyložil žádné důvody, které by svědčily pro nutnost provedení judikaturního odklonu. Důvodům přijatelnosti kasační stížnosti se nadto stěžovatel v kasační stížnosti vůbec nevěnoval.

6. Stěžovatel namítá, že vedlejší účastník pouze převzal závěry rozhodnutí městského úřadu, aniž by přihlédl k námitce zmatečnosti. Stěžovatel proto jeho rozhodnutí považuje za nepřezkoumatelné a svévolné. V rozhodnutí městského úřadu i vedlejšího účastníka spatřuje diskriminaci, shledali-li jeho jednání o to závažnější, že bylo činěno proti ženě. Městský úřad totiž nevysvětlil, z jakého důvodu muž nemůže být napaden ženou. Odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu není podle stěžovatele podloženo právními argumenty a stěžovatel v něm nenalezl reakci na ve svých podáních citované judikáty. Není zřejmé, na základě jakých úvah krajský soud rozhodnutí vystavěl, proto jeho rozsudek vykazuje prvky libovůle. Také všechny správní orgány, které ve věci stěžovatele rozhodovaly, byly slepé k jeho argumentům, presumovaly jeho přestupkové jednání, aniž by vycházely ze skutkového stavu, o němž nejsou pochybnosti, a nevysvětlily, proč uvěřily tvrzením jeho sestry a matky, nikoli tvrzení stěžovatele a jeho dcery. Nejvyšší správní soud odkazuje v napadeném usnesení v souvislosti s výkladem institutu přijatelnosti na své usnesení č. j. 1 Azs 13/2006-39 ze dne 26. dubna 2006, aniž by blíže uvedl, jakou jeho pasáž považuje za relevantní. Tím nedostál edukativní funkci odůvodnění rozhodnutí. Nejvyšší správní soud přistoupil k interpretaci § 104a odst. 1 soudního řádu správního formalisticky, neboť opomněl, že stěžovatel podal kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního. Na Nejvyšší správní soud se obrátil v domnění, že ačkoliv jde o návrh jednotlivce, svým významem přesahuje zájem stěžovatele, protože je třeba nalézt odpověď na otázku, zda v rozhodování správní a soudní soustavy nenastal stav interpretační anarchie, zejména ve věcech, které soudy považují za rychle řešitelné. Domnívá se, že napadená rozhodnutí akceptují rozhodnutí správních orgánů založená na diskriminaci stěžovatele jako muže, což jej uráží.

7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným a řádně zastoupeným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní stížnost je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.

8. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až 92 Ústavy). Nepřísluší mu ani přehodnocovat skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy zasahuje jen tehdy, byla-li aplikace práva v konkrétním případě neústavní.

9. Ústavní soud ve věci stěžovatele žádné z takových pochybení neshledal. Nejvyšší správní soud při odmítnutí kasační stížnosti postupoval v mezích § 104a odst. 1 soudního řádu správního, podle kterého jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce (což byla podle § 31 odst. 2 téhož zákona i věc stěžovatele), svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, Nejvyšší správní soud ji odmítne pro nepřijatelnost.

10. Ústavní soud se interpretací § 104a soudního řádu správního opakovaně zabýval a ve svých rozhodnutích s ohledem na funkci, kterou institut nepřijatelnosti kasační stížnosti plní (snížení zátěže pro Nejvyšší správní soud), z ústavního hlediska považoval za dostačující i odůvodnění, jehož podstatou je zejména krátké shrnutí dosavadních judikaturních závěrů k otázkám, jichž se týkají kasační námitky, a odkaz na příslušná rozhodnutí, jimiž tyto otázky byly v minulosti řešeny (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2923/21 ze dne 7. prosince 2021; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).

11. Uvedeným požadavkům odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu vyhovuje. Nejvyšší správní soud vysvětlil, proč neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatele a odkázal na svou judikaturu týkající se výkladu institutu přijatelnosti a okruhu případů, při jejichž přezkumu se přijatelnost kasační stížnosti posuzuje. Zabýval se také námitkou stěžovatele týkající se nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu a neprovedení navrhovaných důkazů. Řádně vypořádal i námitku, že krajský soud nerespektoval závěry stěžovatelem citovaných rozhodnutí "soudních autorit" (Ústavního soudu, Nejvyššího správního soudu i krajských soudů), když poukázal na to, že stěžovatelem předestřená judikatura se týká obecných zásad správního a soudního řízení, konkrétně však nepodporuje námitky stěžovatele a nereaguje na argumentaci krajského soudu.

12. Stěžovatel řadu těchto judikátů týkajících se nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nedostatek důvodů, zákazu diskriminace, předvídatelnosti soudního rozhodování, názorů právní vědy či judikatury, mezí správního rozhodování a výkladu textu právních norem, uvedl také v ústavní stížnosti. Jejich citování samo o sobě nijak nepodporuje důvodnost námitky stěžovatele, že se v jeho věci správní soudy mohly dopustit "interpretační anarchie", v čemž spatřuje systémové pochybení a tudíž přesah svých vlastních zájmů.

13. Stěžovatel uvádí stejné námitky, jaké již předložil krajskému soudu a Nejvyššímu správnímu soudu, aniž by v ústavní stížnosti reagoval na jejich argumentaci. Krajský soud se přitom všemi jeho námitkami systematicky, pečlivě a přesvědčivě vypořádal. Konstatoval, že se stěžovatel vyjadřoval k podkladům rozhodnutí v průběhu řízení ústně i písemně, související přestupkové věci byly vedeny ve společném řízení (ze správního spisu nevyplývá vyloučení věci), a formulace správního orgánu, že nemá "žádné zásadní pochybnosti o spáchání přestupku", znamená, že rozhodoval na základě skutkového stavu zjištěného bez "důvodných pochybností". Vysvětlil, že policejní spis o skutku z 21. února 2024 nemůže být relevantním důkazem vztahujícím se k události ze dne 30. září 2023, stejně tak jako fotografie zranění, které nebyly přímo důkazem o spáchání přestupku, neboť byly pořizovány dodatečně, mají tedy jen podpůrný význam (rozhodující byla lékařská zpráva). Namítá-li stěžovatel, že nebylo odůvodněno, proč správní orgány uvěřily tvrzením sestry a matky, nikoli tvrzení stěžovatele a jeho dcery, odkazuje Ústavní soud na body 15 až 19 rozsudku, v nichž se krajský soud zabýval věrohodností výpovědí rodinných příslušníků stěžovatele (dcery, matky i sestry).

14. Jde-li o námitky diskriminace, oba správní soudy konstatovaly, že rozhodování správních orgánů nebylo vůči stěžovateli diskriminační z důvodu pohlaví, neboť stěžovatel nebyl potrestán více či jinak na základě toho, že je muž. Správní orgány pouze zmínily při ukládání sankce, že se stěžovatel dopustil násilného jednání vůči ženě jakožto slabšímu jedinci, což se však neodrazilo při ukládání sankce stěžovateli. Tomuto závěru nelze z pohledu ústavnosti ničeho vytknout, a to ani s přihlédnutím k závěrům nálezu sp. zn. II. ÚS 2925/20 ze dne 15. listopadu 2021 (N 197/109 SbNU 128), na který stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje. Se stěžovatelem nebylo v přestupkovém řízení nakládáno odlišně na základě jeho pohlaví, a už vůbec se nejednalo o situaci, kdy by odlišné zacházení šlo stěžovateli k tíži uložením břemene nebo odepřením dobra ve smyslu citovaného nálezu.

15. Nejvyšší správní soud nepochybil ani v tom, že stěžovateli vytknul (s odkazem na svou judikaturu a judikaturu Ústavního soudu) doslovné opakování žalobních námitek v kasační stížnosti, na jejichž vypořádání krajským soudem stěžovatel nereagoval vlastní argumentací. Nebylo také povinností Nejvyššího správního soudu uvádět příkladmo jiná svá rozhodnutí, kterými rozhodoval v jiných věcech postupem podle § 104a soudního řádu správního. Učinil-li tak, nelze úspěšně namítat, že neuvedl konkrétní část usnesení, která na věc stěžovatele dopadá. Ostatně není zřejmé, v čem by měl činit výklad usnesení č. j. 1 Azs 13/2006-39 ze dne 26. dubna 2006 potíže, tím méně za situace, kdy byl stěžovatel v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem.

16. Z uvedených příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry napadených rozhodnutí, v nichž porušení základních práv stěžovatele neshledal. Rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat.

17. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 2. dubna 2025


Jan Svatoň v. r.
předseda senátu