III.ÚS 1976/21 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti T. K., t. č. ve Věznici Stráž pod Ralskem, zastoupeného Mgr. Markétou Chudáčkovou, advokátkou, sídlem Uruguayská 416/11, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2021 č. j. 5 Tdo 1529/2019-8925, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2019 č. j. 67 To 382/2018-8487, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. března 2018 č. j. 3 T 41/2010-8113, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2017 č. j. 67 To 29/2017-7062 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2017 č. j. 67 To 28/2017-7043, spojené s návrhem na zrušení § 262 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a obchodní společnosti A, zastoupené JUDr. Jaromírem Císařem, advokátem, sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4 - Nusle, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. 7. 2021, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv zaručených v čl. 4 odst. 2 až 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. S ústavní stížností podal také návrh na zrušení § 262 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád).


II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy

2. Stěžovatel je bývalým předsedou představenstva a generálním ředitelem vedlejší účastnice, obchodní společnosti A (dále jen "poškozená"). Proti němu a A. H. (dále jen "spoluobviněný"), který byl obchodním ředitelem poškozené a členem jejího představenstva, byla podána obžaloba pro různá v ní specifikovaná jednání (skutky popsané v bodech I. až IV. obžaloby, skutku popsaného v bodu V. obžaloby se měl dopustit pouze spoluobviněný), jimiž měl stěžovatel porušit povinnost vykonávat svou funkci s péčí řádného hospodáře a opatrovat a spravovat svěřený majetek a společně s druhým obviněným způsobit poškozené škodu celkem v řádech stamilionů korun. Tuto svou povinnost měli obvinění společně porušit stručně řečeno tím, že

I. dne 3. 11. 2003 uzavřeli smlouvu s obchodní společností CZECH ENERGOSPACE, a. s. (dále jen "společnost CZECH ENERGOSPACE"), kterou připravil spoluobviněný a podepsal ji stěžovatel. Na jejím základě pak poškozená poskytla dne 6. 11. 2003 společnosti CZECH ENERGOSPACE zálohu na dodání zboží ve výši 1 000 000 USD (s ohledem na tehdejší aktuální kurz představovala tato částka ekvivalent 28 000 000 Kč). Zboží ze smlouvy mělo být dodáno do 31. 12. 2003 a záloha zúčtována na posledních 5 faktur po 200 000 USD, nicméně nestalo se tak, a to ani následně při dalším kontraktu s dodáním do 31. 12. 2004. Nakonec byla záloha vrácena až zápočtem na fakturu se splatností dne 29. 6. 2005, přičemž při zápočtu byl použit kurz USD 23,10 Kč, tedy vráceno bylo reálně zápočtem jen 23 100 000 Kč. Tím obvinění způsobili poškozené škodu ve výši 4 900 000 Kč, což je rozdíl mezi hodnotou poskytnuté a vrácené zálohy, a dále ve výši 1 128 359 Kč, což představuje nejnižší možný ušlý zisk za dobu, po kterou poškozená nemohla nakládat s částkou ve výši 1 000 000 USD;

II. dne 30. 12. 2003 prodali společnosti CZECH ENERGOSPACE celkem 40 000 m3 pohonných látek (benzinu BA 95 a motorové nafty) zdaněných starou nižší sazbou spotřební daně platnou pro rok 2003, ač věděli, že od 1. 1. 2004 bude zvýšena sazba spotřební daně, a následně ve dnech 11. 1. 2004 a 22. 1. 2004 od společnosti CZECH ENERGOSPACE nakoupili zpět 36 000 m3 totožného zboží, ovšem za cenu vyšší, v níž byla obsažena vyšší sazba spotřební daně. Tím způsobili poškozené škodu ve výši 38 160 000 Kč, což představuje rozdíl mezi cenou, za kterou obvinění prodali 36 000 m3 pohonných látek společnosti CZECH ENERGOSPACE, a cenou, za kterou je následně koupili dráž zpět. I v tomto případě připravil smluvní dokumentaci spoluobviněný a podepsal ji stěžovatel;

III. v měsících květnu a červnu 2004 obvinění nakoupili od společnosti CZECH ENERGOSPACE celkem 44 000 m3 automobilového benzinu BA 95 za cenu ve výši 1 070 892 900 Kč, ač věděli, že jde o stejný benzin, který před tím prodali obchodní společnosti Marimpex Mineralöl-Handelsgesellschaft mbH - organizační složka (dále jen "společnost Marimpex") za cenu ve výši 1 011 740 800 Kč. O tom, že jde o stejný benzin, obvinění věděli z důvodu, že tyto pohonné látky vůbec neopustily zásobníky poškozené, byly převáděny pouze evidenčně v jejím systému, který poškozená spravuje, a dále proto, že se jménem poškozené zaručili za společnost CZECH ENERGOSPACE vůči společnosti Marimpex pro případ, že by společnost CZECH ENERGOSPACE nesplnila své závazky vůči společnosti Marimpex, přičemž prohlásili, že obsah vzájemných smluv je jim znám. Škodu ve výši 59 152 100 Kč pak představuje rozdíl ceny, za kterou obvinění nakoupili benzin od společnosti CZECH ENERGOSPACE, a ceny, za kterou jej předtím prodali společnosti Marimpex. Dále pak obvinění dne 5. 5. 2004 odkoupili od společnosti CZECH ENERGOSPACE celkem 5 958 975 litrů motorové nafty za cenu ve výši 126 932 126,50 Kč, ač vzhledem k poskytnutému ručení a spravování skladovacího systému poškozené věděli, že společnost CZECH ENERGOSPACE koupila tuto motorovou naftu od společnosti Marimpex za cenu ve výši 125 584 802,23 Kč, tedy že ji mohli levněji koupit přímo od společnosti Marimpex. Tím způsobili poškozené škodu ve výši rozdílu těchto cen činícím 1 347 324,27 Kč;

IV. dále obvinění nakupovali od společnosti CZECH ENERGOSPACE pohonné látky, které si společnost CZECH ENERGOSPACE koupila od společnosti Marimpex. Společnosti Marimpex však před tím tyto pohonné látky prodala sama poškozená. V tomto případě byl prodáván automobilový benzin BA 95, přičemž poškozená si jej nakonec koupila za cenu vyšší, než za jakou jej původně prodala. K tomu pak byl uskutečněn opačný směr obchodu s motorovou naftou - poškozená prodala společnosti CZECH ENERGOSPACE pohonné látky, které pak společnost CZECH ENERGOSPACE prodala dráž společnosti Marimpex. K těmto protichůdným obchodům docházelo proto, aby mohly být závazky společnosti CZECH ENERGOSPACE vůči poškozené uhrazeny vzájemným zápočtem a společnost CZECH ENERGOSPACE tak nemusela disponovat majetkem potřebným pro takové transakce. Takto proběhlo v roce 2005 celkem 7 transakcí, v důsledku nichž mohla společnost CZECH ENERGOSPACE realizovat zisk z prodeje pohonných látek. Naopak poškozené tak vznikla škoda ve výši 167 270 565 Kč, což je rozdíl ceny, za kterou benzin BA 95 levněji prodala, a ceny, za kterou tentýž benzin BA 95 koupila dráž zpět, a škoda ve výši 4 234 020 Kč, představující ušlý zisk, za který mohla poškozená prodat motorovou naftu přímo společnosti Marimpex, nikoli prostřednictvím společnosti CZECH ENERGOSPACE;

V. spoluobviněný sám dal pokyn k proplacení faktury na částku ve výši 1 456 529,03 Kč, kterou vystavila obchodní společnost ÖMV Česká republika, s. r. o., dne 28. 6. 2004 a zaslala ji k proplacení poškozené, ačkoli k tomuto plnění neexistoval právní důvod.

3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 18. 11. 2013 č. j. 3 T 41/2010-5835 byli stěžovatel a spoluobviněný podle § 226 písm. b) trestního řádu zproštěni obžaloby pro skutek IV. obžaloby. Usnesením téhož soudu ze dne 18. 11. 2013 č. j. 3 T 41/2010-5826 bylo podle § 223 odst. 1 trestního řádu z důvodu promlčení ve smyslu § 11 odst. 1 písm. b) trestního řádu zastaveno trestní stíhání proti stěžovateli a spoluobviněnému ohledně skutků popsaných v bodech I. až III. (u spoluobviněného také ohledně skutku popsaného v bodu V. obžaloby). K projednání a rozhodnutí věci byl příslušný senát 3 T, jehož předsedkyní byla tehdejší soudkyně JUDr. Helena Králová. Na základě zejména listinných důkazů, výpovědí svědků a doznání obou obviněných měl obvodní soud za prokázané, že se staly obchody popsané v uvedeném výroku, nikoli však, že by jejich úmysl směřoval ke způsobení následku, kterým bylo opatření prospěchu jiného a snížení výnosu majetku poškozené, tedy způsobení škody, jak to předpokládá § 255 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009. Neměla být naplněna příčinná souvislost mezi jednáním obou obviněných konkretizovaným ve výroku zprošťujícího rozsudku a způsobeným následkem. Obchody prováděné mezi jednotlivými společnostmi za pomoci prostředníků měly být zcela běžné. Obvodní soud považoval za spekulaci i výpočet výše škody provedený státním zástupcem, neboť škodu v trestním řízení nelze chápat v pouhém účetním vyjádření. Na straně obchodníka může být několik důvodů, pro které přenechá část potenciálního zisku prostředníkům, bez nichž by nebyl uzavřen konkrétní obchodní vztah. Do doby, kdy mohla poškozená uspokojit svůj nárok z existujícího závazkového vztahu s třetí osobou, nebylo možné jednání pachatele považovat za protiprávní.

4. Odvolání státního zástupce proti uvedenému rozsudku obvodního soudu bylo usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 20. 3. 2014 č. j. 67 To 56/2014-5926 podle § 256 trestního řádu zamítnuto. Usnesením téhož soudu ze dne 20. 3. 2017 č. j. 67 To 57/2014-5945 byla podle § 148 odst. 1 trestního řádu zamítnuta jeho stížnost proti zastavovacímu usnesení obvodního soudu. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015 č. j. 5 Tdo 1449/2014-65 (publikovaný pod č. 14/2017 Sb. NS) však byla všechna tato rozhodnutí městského soudu i obvodního soudu podle § 265k odst. 1 trestního řádu zrušena. Věc byla podle § 265l odst. 1 trestního řádu přikázána obvodnímu soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl s tím, že Nejvyšší soud jej zavázal svým právním názorem, podle něhož trestní stíhání ohledně žádného ze žalovaných trestných činů nebylo promlčeno. Vzhledem k tomu, že u skutků popsaných v bodech I. až III. a V. obžaloby jde o trestné činy, jejichž znakem je účinek v podobě vzniku škody [tj. škody velkého rozsahu ve smyslu § 255 odst. 3 trestního zákona, resp. značné škody podle § 220 odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník], počínal běh promlčecí doby až okamžikem způsobení tohoto účinku (resp. těžšího následku). U stěžovatele a spoluobviněného to znamená, že počátek promlčecí doby se odvíjí ode dne 29. 6. 2005 (skutek pod bodem I. obžaloby), kterým byla současně ve smyslu § 67 odst. 3 písm. b), odst. 4 trestního zákona [resp. nyní podle § 34 odst. 4 písm. b), odst. 5 trestního zákoníku] přerušena promlčecí doba u skutků popsaných pod body II. a III. obžaloby, u spoluobviněného také pod bodem V. obžaloby.

5. Dále Nejvyšší soud vytknul obvodnímu soudu, že nijak nevysvětlil, z jakého důvodu nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, tedy zda u obviněných chybí vědomostní složka úmyslu (tj. zda nevěděli o rozhodných okolnostech) nebo jeho volní složka (tj. zda nemohli být ani srozuměni s tím, že poruší zájem chráněný trestním zákonem a způsobí škodlivý následek), či obě tyto složky. Odhlédne-li se od skutečnosti, že opatření jakéhokoli prospěchu není znakem trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 3 trestního zákona, další úvahy obvodního soudu se zcela obecně a nekonzistentně zabývají povinností opatrovat nebo spravovat cizí majetek a možností způsobení škody, její povahou a výši. Podle Nejvyššího soudu skutek, jehož spáchání považovaly soudy nižších stupňů za prokázané, rozhodně nevylučoval úmyslné zavinění obviněných, což vyplývá zejména z povahy a způsobu jejich jednání, z dalších okolností, za nichž obvinění uzavírali příslušné smlouvy a činili majetkové dispozice, a z jejich postavení jako členů statutárního orgánu poškozené a jejího vrcholového managementu, kteří měli rozhodující kompetence a také je uplatňovali. Ve výpočtu škody provedeném státním zástupcem neshledal Nejvyšší soud pouhou spekulaci. Státní zástupce vycházel z reálně provedených majetkových dispozic a s poukazem na závěry znaleckých posudků uvedl zcela konkrétní výši způsobené škody, a to i s rozlišením na skutečnou škodu a ušlý zisk. Obvodní soud nevysvětlil důvody, pro které v posuzované věci nemá jít o škodu na cizím majetku, ačkoli její způsobení sám konstatoval v popisu skutku, který se stal. S ohledem na neúplné a nesprávné závěry není vyloučeno, že vznikla škoda. Nejvyšší soud uzavřel, že trestní odpovědnost obou obviněných by mohla být vyloučena jen tehdy, dospěl-li by obvodní soud k odůvodněnému a náležitě vyargumentovanému závěru, že obvinění jednali informovaně a v obhajitelném zájmu poškozené.

6. Ve věci podruhé znovu rozhodoval obvodní soud, který rozhodl rozsudkem ze dne 18. 12. 2015 č. j. 3 T 41/2010-6205 o zproštění obžaloby stěžovatele a spoluobviněného pro skutky popsané pod body I. a IV. obžaloby. Současně s tím bylo usnesením téhož soudu ze dne 18. 12. 2015 č. j. 3 T 41/2010-6250 trestní stíhání proti nim zastaveno z důvodu promlčení ohledně skutků popsaných pod body II., III. a V. obžaloby. Obvodní soud zopakoval své závěry z prvního jím vydaného rozsudku týkající se subjektivní stránky trestného činu a způsobení škody u skutku popsaného pod bodem IV. obžaloby. Ke skutku popsanému pod bodem I. obžaloby, v němž je obviněným kladeno za vinu, že poskytli zálohu 1 000 000 USD společnosti CZECH ENERGOSPACE, uvedl, že jde o běžný způsob provádění obchodů. Zálohy poskytované dodavateli před splněním smlouvy a provádění obchodů prostřednictvím prostředníků jsou obvyklými instrumenty. Usnesením městského soudu ze dne 31. 5. 2016 č. j. 67 To 111/2016-6297 bylo podle § 258 odst. 1 písm. a) až d) trestního řádu vyhověno odvolání státního zástupce, zprošťující rozsudek obvodního soudu byl zrušen a věc byla podle § 259 odst. 1 trestního řádu vrácena obvodnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně bylo usnesením téhož soudu ze dne 31. 5. 2016 č. j. 67 To 112/2016-6311 podle § 149 odst. 1 písm. b) trestního řádu vyhověno stížnosti státního zástupce, zastavovací usnesení obvodního soudu bylo zrušeno a obvodnímu soudu bylo uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl.

7. Poté, co obvodní soud již potřetí rozhodl rozsudkem ze dne 23. 9. 2016 č. j. 3 T 41/2010-6890 o zproštění obžaloby stěžovatele a spoluobviněného pro skutky popsané pod body I. a IV. obžaloby a usnesením ze dne 23. 9. 2016 č. j. 3 T 41/2010-6932 o zastavení trestního stíhání obviněných ohledně skutků popsaných pod body II., III. a V. obžaloby, přičemž svá rozhodnutí odůvodnil v podstatě stejným způsobem, podal státní zástupce proti těmto rozhodnutím znovu odvolání a stížnost. Usnesením městského soudu ze dne 4. 4. 2017 č. j. 67 To 28/2017-7043 bylo vyhověno odvolání státního zástupce, zprošťující rozsudek obvodního soudu byl zrušen a věc byla vrácena obvodnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Podle § 262 trestního řádu byla věc zároveň odejmuta původnímu senátu, jehož předsedkyní byla soudkyně JUDr. Helena Králová, a bylo nařízeno projednání a rozhodnutí věci v jiném složení senátu. Usnesením městského soudu ze dne 4. 4. 2017 č. j. 67 To 29/2017-7062 bylo vyhověno stížnosti státního zástupce, zastavovací usnesení obvodního soudu bylo zrušeno a obvodnímu soudu bylo uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl.

8. Městský soud vytknul obvodnímu soudu, že jeho odůvodnění, navzdory již opakovanému zrušení, nedoznalo žádných podstatných změn. Nadále byly do něj pojaty úvahy, jejichž nelogičnost, rozpor s vlastními skutkovými zjištěními obvodního soudu i vzájemnou rozpornost vytkl již Nejvyšší soud. Obvodní soud sice doplnil dokazování o důkazy předložené státním zástupcem a zmocněncem poškozené, ve svém odůvodnění jim ale věnoval minimální pozornost, nespecifikoval, o jaké konkrétní důkazy jde, ani jaké skutečnosti z nich vyplývají. Důkazy předložené zmocněncem poškozené a v hlavním líčení provedené v rozsudku nebyly konstatovány vůbec. Zjevně se jimi obvodní soud nezabýval, nijak je nehodnotil a nevyvodil z nich žádné závěry, jako koneckonců z žádných provedených důkazů. Zprošťující rozsudek obvodního soudu považoval městský soud za nepřezkoumatelný, a tudíž v rozporu s § 2 odst. 6 a § 125 odst. 1 trestního řádu, které kladou důraz na přesvědčivé hodnocení důkazů založené na pečlivém uvážení všech okolností případu jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu, a vyžadují jejich promítnutí do odůvodnění rozsudku, v němž je třeba vyložit, které skutečnosti vzal soud za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opírá a jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení.

9. Celou věc nebylo možné odbýt konstatováním, že obviněným nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu, ani obvyklostí uzavírání obchodů přes prostředníka. Obvodní soud v odůvodnění napadeného rozsudku vyjmenoval důkazy a z nich vyplývající zjištění, která však následně zcela ignoroval. Nijak nevysvětlil, jak hodnotí konkrétní obchody s pohonnými látkami popsané v bodu IV. obžaloby, kdy poškozená opakovaně prodala společnosti CZECH ENERGOSPACE pohonné látky, ačkoli tyto směřovaly dále ke společnosti Marimpex, která byla obchodním partnerem poškozené. Společnost CZECH ENERGOSPACE byla přitom neodůvodněným prostředníkem, nepřinášejícím žádný ekonomický prospěch, aby poškozená následně, v mnoha případech téhož dne, odkoupila od společnosti CZECH ENERGOSPACE stejné množství pohonných látek za vyšší cenu s vědomím, že jde o zcela shodné pohonné látky, které vůbec neopustily zásobníky, a jejich převedení bylo provedeno pouze ve skladové evidenci poškozené. V této souvislosti se obvodní soud nevypořádal ani s argumentací státního zástupce zpochybňující obhajobu obviněných, že k těmto obchodům je vedla povinnost obměňovat státní hmotné rezervy. Tato povinnost je totiž vedena a dána zájmem státu a nutností obměňovat tyto pohonné látky z důvodu zlepšování jejich kvality, a tedy nutností spotřebovat pohonné látky méně kvalitní a nahradit je kvalitnějšími, když tuto obhajobu zpochybňuje právě skutečnost, že při popsaných obchodech konkrétní pohonné látky neopustily skladové tankery, nebyly tedy nahrazeny, čímž byl popřen obhajobou uváděný smysl popsaných transakcí.

10. Ve vztahu ke skutku popsanému v bodu I. obžaloby se obvodní soud podle městského soudu vůbec nezabýval určením poskytnuté zálohy ve výši 28 000 000 Kč poškozenou společnosti CZECH ENERGOSPACE, jejím následným použitím v návaznosti na splnění či nesplnění smluvních podmínek, popřípadě vrácením, stejně jako okolnostmi sjednání této zálohy v cizí měně, aniž by poškozená měla takové finanční prostředky k dispozici, kdy je naopak musela nakupovat za českou měnu za situace nepříznivě se vyvíjejícího kurzu amerického dolaru vůči české koruně, což tuto zahraniční měnu v předmětné době znehodnocovalo. Tento kurzový vývoj byl v inkriminovaném období obecně znám a poškozená zastoupená obviněnými na tuto situaci nereagovala ve smluvních ujednáních dohodou o případném nositeli rizika kurzového vývoje. Obvodní soud se vůbec nezabýval dodatečně předloženými důkazy státním zástupcem o naložení společnosti CZECH ENERGOSPACE s touto finanční částkou, kterou tato společnost vůbec nevykazovala ve svém účetnictví a pro vysvětlení správce daně ji označila za volné finanční prostředky, pro jejichž nejlepší využití shledala půjčku právě fyzické osobě, která ji zastupovala při prodeji a nákupu pohonných látek.

11. V kontextu všech žalovaných skutků se obvodní soud vůbec nezabýval ani otázkou komplexní nevýhodnosti popsaných transakcí pro poškozenou a naopak neobvyklým finančním přínosem pro společnost CZECH ENERGOSPACE, kterou si poškozená zvolila za svého obchodního partnera jako společnost nově vzniklou, bez jakékoli historie a majetku, bez vlastních obchodních zkušeností či bez možných referencí, tedy jako obchodního partnera veskrze rizikového, ačkoli na trhu měla obchodní partnery jiné, již tradiční a vyzkoušené. Obchody popsané pod bodem IV. s takovýmto partnerem dokonce fakticky uzavírala, konkrétně se společnosti Marimpex, avšak bez bližšího odůvodnění a vysvětlení ekonomického efektu právě přes společnost CZECH ENERGOSPACE. V tomto posouzení nepochybně hrají význam i skutky uvedené pod bodem II., III. a V. obžaloby, pro něž obvodní soud opakovaně trestní stíhání zastavil z důvodu promlčení, současně s vyhlášením napadeného zprošťujícího rozsudku.

12. Popsané skutečnosti podle městského soudu nebylo možné v dalším řízení, rozhodnutí a jeho odůvodnění obvodním soudem pominout. Za situace, kdy obvodní soud v dosavadním složení senátu, tedy především pod vedením jeho předsedkyně, opakovaně nerespektuje rozhodnutí nadřízených soudů, porušuje ustanovení trestního řádu a svým přístupem vyjadřuje neochotu se projednávanou věcí patřičně zabývat, městský soud neshledal jinou možnost, než podle § 262 trestního řádu věc přikázat k projednání jinému senátu stejného soudu, na němž bude, aby se pokyny nadřízených soudů vyjádřenými v dosavadních rozhodnutích řídil, věc v potřebném rozsahu projednal a provedené důkazy v souladu s § 2 odst. 6 trestního řádu náležitě hodnotil a své závěry a úvahy v meritorním rozhodnutí srozumitelně vysvětlil.

13. Na základě výše uvedeného rozhodnutí byla věc postoupena jinému senátu obvodního soudu. Tento senát vynesl první odsuzující rozsudek dne 21. 3. 2018 č. j. 3 T 41/2010-8113, jímž uznal stěžovatele vinným tím, že spáchal skutky popsanými v bodech I. až IV. výroku rozsudku čtyřnásobný trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 3 trestního zákona, ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona, a byl odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání čtyři roky. Podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla stěžovateli uložena povinnost nahradit poškozené škodu ve výši 260 445 180 Kč a se zbytkem nároku byla poškozená podle§ 229 odst. 2 trestního řádu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

14. Rozsudkem městského soudu ze dne 25. 4. 2019 č. j. 67 To 382/2018-8487 byl podle § 258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 trestního řádu rozsudek obvodního soudu zrušen ve vztahu ke stěžovateli ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a ve výroku o náhradě škody. Nově bylo rozhodnuto při nezměněném výroku o vině a trestu, že se stěžovatel podle § 39a odst. 2 písm. c) trestního zákona pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazuje do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu mu byla uložena povinnost nahradit poškozené škodu ve výši 260 445 180 Kč s 7,75% úrokem z prodlení ročně od 11. 8. 2011 do zaplacení. Předsedkyní senátu 67 To byla soudkyně JUDr. Eva Brázdilová. Tato soudkyně předsedala tomuto senátu i při přijetí usnesení 67 To 28/2017-7043, kterým bylo rozhodnuto o odnětí a přikázání věci podle § 262 trestního řádu.

15. Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 3. 2021 č. j. 5 Tdo 1529/2019-8925 podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl dovolání stěžovatele i dovolání spoluobviněného jako zjevně neopodstatněná. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) trestního řádu spočívající v tvrzené podjatosti soudkyně JUDr. Evy Brázdilové z důvodu, že dříve rozhodla o odnětí a přikázání věci, Nejvyšší soud uvedl, že u ní nebyl dán důvod vyloučení soudce podle § 30 odst. 1 až 3 trestního řádu. V jakémkoli dřívějším rozhodnutí musí soudce činit určité skutkové a právní závěry, které přímo či nepřímo souvisejí s posouzením viny obviněného, aniž by to soudce diskvalifikovalo z možnosti rozhodnout později o vině a trestu téhož obviněného nestranně, nezaujatě a v souladu se zákonem. Stěžovatel navíc nesplnil podmínky pro úspěšné uplatnění dovolacího důvodu. Jím namítaná podjatost mu měla být známa již v odvolacím řízení, ve kterém však námitku podjatosti neuplatnil. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265 odst. 1 písm. e) trestního řádu spočívající v tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné, Nejvyšší soud setrval na svých závěrech vyslovených v usnesení č. j. 5 Tdo 1449/2014-65 týkajících se promlčení trestního stíhání, na nichž neměl důvod nic měnit.

16. Stěžovatel uplatnil také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, podle něhož rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud k němu konstatoval, že stěžovatel naprosto vědomě a opakovaně porušoval povinnost jednat v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře. Tento závěr učinily obecné soudy při zohlednění všech okolností případu (informovanost obou obviněných, podstata prováděných obchodů, příprava a podepisování smluvní dokumentace, zjevná nevýhodnost realizovaných smluv, nedodržení povinnosti loajality atd.), a nikoli jen z následků, k nimž konkrétní rozhodnutí vedla. Tvrzení stěžovatele, že postupoval v dobré víře a v důvěře ke svým podřízeným, kteří mu předkládali smlouvy k podpisu, neobstojí. Stěžovatel u poškozené vykonával funkci statutárního orgánu, proto byl povinen seznámit se se všemi rozhodnými skutečnostmi, které se týkaly jejího hospodaření, a zamezit jakémukoli jednání, jehož důsledkem by bylo způsobení škody v podobě finančních ztrát obchodní společnosti. Bylo jeho povinností samostatně vyhodnotit všechny transakce mající dopad do majetkové sféry poškozené. Nevýhodnost jednotlivých smluv pro poškozenou byla zřejmá. S ohledem na propracované, koordinované a soustavné jednání stěžovatele (resp. obou obviněných) nelze uvažovat o jiné formě zavinění než o přímém úmyslu. Nejsou zde jakékoli pochybnosti o tom, že postupoval s plným vědomím, informovaností a s jasným cílem. Nejvyšší soud se také ztotožnil se závěry obvodního soudu, který se velmi podrobně zabýval mechanismem výpočtu výše škody a podložil jej celou řadou provedených důkazů. Stanovení výše škody má logickou a odůvodněnou strukturu a respektuje výše uvedený výklad toho, v čem spočívá škoda způsobená trestným činem, včetně jejího rozlišení na skutečnou škodu a ušlý zisk. Správně byl stanoven také úrok z prodlení.

17. Vytkl-li stěžovatel rozsudku městského soudu pochybení, že v něm na rozdíl od rozsudku obvodního soudu nebylo rozhodnuto o solidární povinnosti obou obviněných k náhradě škody, zjevně pominul, že městský soud byl nucen svým usnesením ze dne 25. 4. 2019 č. j. 67 To 382/2019-8484 rozhodnout o vyloučení věci spoluobviněného ze společného řízení. Rozsudek týkající se stěžovatele byl městským soudem vydán dne 25. 4. 2019, u spoluobviněného šlo o rozsudek ze dne 22. 5. 2019 č. j. 67 To 143/2019-8595. Pro vyslovení solidární odpovědnosti dvou (nebo více) obviněných za škodu způsobenou trestným činem není podmínkou, aby o jejich povinnosti k náhradě škody soud rozhodoval jediným rozsudkem nebo ve společném řízení. Městský soud za dané procesní situace a za splnění zákonných podmínek podle § 228 odst. 1 trestního řádu mohl uložit stěžovateli povinnost nahradit celou škodu, byť tuto škodu způsobili spolu se spoluobviněným jako spolupachatelé podle § 23 trestního zákoníku a přicházela u nich v úvahu solidární odpovědnost podle § 438 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Zcela logicky bylo rozhodnuto o povinnosti obou obviněných nahradit způsobenou škodu společně a nerozdílně až v pozdějším rozhodnutí městského soudu, které se týkalo spoluobviněného.

18. Námitku excesivního použití § 262 trestního řádu by bylo možné vnímat jako námitku, kterou lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) trestního řádu spočívající v porušení práva na zákonného soudce. Stěžovatel tento důvod sice výslovně neuplatnil, ve svém dovolání jej však zmínil. Nejvyšší soud nicméně shledal použití § 262 trestního řádu za náležitě odůvodněné. Důvod odnětí věci nespočíval v tom, že by městský soud vyjádřil závazné stanovisko k hodnocení konkrétních důkazů a následně požadoval respektovat ho jiným senátem obvodního soudu. Tímto důvodem byla skutečnost, že senát obvodního soudu rozhodující ve věci nebyl schopen a zřejmě ani ochoten rozhodnout věc způsobem odpovídajícím zákonu. Vytýkaný postup městského soudu, který následoval po opakovaných výtkách, nebyl výrazem svévole či účelovosti. Nejvyšší soud se neztotožnil ani s tvrzením stěžovatele, že jediným důvodem pro přikázání věci byla konfrontace zprošťujícího rozsudku obvodního soudu s rozhodnutím Nejvyššího soudu dříve vydaným v této trestní věci, což mělo vést k nepřípustnému překročení přezkumné povinnosti odvolacího soudu. Právním názorem Nejvyššího soudu byl totiž vázán nejen orgán, kterému byla věc ve výroku rozhodnutí přikázána, ale za předpokladu nezměněného skutkového stavu věci i všechny ostatní orgány, které se podílejí v dalších stadiích řízení na rozhodování v dané věci, tedy také městský soud při rozhodování o podaných odvoláních, který byl nepochybně oprávněn posoudit i to, zda rozhodnutí obvodního soudu bylo v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu, byť dříve vysloveným. Protože tomu tak nebylo a obvodní soud opakovaně ignoroval i závazný právní názor Nejvyššího soudu, nemohl dosáhnout městský soud jeho uplatnění jinak než za použití § 262 trestního řádu.


III.
Argumentace stěžovatele

19. Stěžovatel tvrdí, že odnětím jeho trestní věci původnímu senátu obvodního soudu a jejím přidělením jinému senátu bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce zaručené v čl. 38 odst. 1 Listiny. Ustanovení § 262 trestního řádu považuje za neústavní a odporující materiálnímu pojetí "soudu zřízenému zákonem" ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy (jak bylo vyloženo v rozsudku velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 1. 12. 2020 ve věci stížnosti č. 26374/18 Gu?mundur Andri Ástrá?sson proti Islandu). Nejsou v něm totiž vymezeny žádné důvody pro takovýto postup a svou nejednoznačností umožňuje svévolné použití. Toto ustanovení nemůže být použito v souladu s čl. 4 odst. 2 až 4 Listiny. Ve věci stěžovatele navíc nebyl dán žádný věcný důvod pro jeho použití. Jediným legitimním kritériem by byl zájem na vyšší ochraně nějakého jiného ústavního práva, nemůže však jít o korektiv pro jakési tvrzené "nekvalitní" rozhodování soudu. Nepochybně nelze § 262 trestního řádu použít jen proto, že odůvodnění rozhodnutí není zcela perfektní. Nepostačuje ani výtka, že obvodní soud nedodržel závazný právní názor vyššího soudu. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na závěry rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 6. 2020 ve věci stížnosti č. 44151/12 Tempel proti České republice, podle něhož je - při zohlednění výkladu provedeného Ústavním soudem - použití § 262 trestního řádu možné pouze za předpokladu, že jsou dány zřetelné, zřejmé a bezpochybné důvody pro takový postup a existence těchto důvodů byla jednoznačně prokázána. Toto ustanovení nesmí sloužit tomu, aby nadřízený soud prosadil vlastní hodnocení důkazů či závěry.

20. Původním rozhodnutím obvodního soudu nebylo možné vytknout, že by byla nedostatečně odůvodněna, nebo že by v nich šlo o porušování jakýchkoli jiných ústavních práv. Jediným důvodem pro přikázání věci byla konfrontace v pořadí druhého rozhodnutí obvodního soudu s jemu předcházejícím kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu. Podle stěžovatele ovšem nejde o zákonný důvod pro použití § 262 trestního řádu, neboť rozhodnutí městského soudu je založeno pouze na spekulaci, jak by Nejvyšší soud rozhodoval, kdyby přezkoumával i uvedené druhé rozhodnutí obvodního soudu. Závazný a dostatečně konkrétní byl jen závěr Nejvyššího soudu týkající se promlčení, který obvodní soud zohlednil a v otázce promlčení dospěl k odlišnému závěru. Nejvyšší soud navíc ponechal prostor pro úvahy obvodního soudu. Pouze nevyloučil, že škoda skutečně vznikla a že se na něm zaviněně podíleli oba obvinění.

21. O odvolání proti odsuzujícímu rozsudku měla podle stěžovatele rozhodovat soudkyně JUDr. Eva Brázdilová vyloučená z toho důvodu, že dříve rozhodla podle § 262 trestního řádu o odnětí věci, což vylučovalo její objektivní nestrannost. O tom, že není nestranná ani ze subjektivního hlediska, pak vypovídá, že na jednání konaném dne 25. 4. 2019 vyslovila svou spokojenost s tím, jak obvodní soud ve věci rozhodl po jejím přikázání.

22. V adhezním řízení měla být porušena rovnost účastníků řízení a neměly být respektovány základní standardy civilního řízení. Po použití § 262 trestního řádu rozhodl obvodní soud tak, že uložil oběma obviněným zaplatit náhradu škody společně a nerozdílně, neboť trestné činy měly být spáchány ve spolupachatelství. V odvolacím řízení byl ale výrok o náhradě škody změněn tak, že byla stěžovateli uložena povinnost uhradit celou škodu. Byla-li posléze tato povinnost uložena i druhému spoluobviněnému, znamená to, že si poškozená může vymoci svůj nárok dvakrát. Porušena měla být také zásada in dubio pro reo s ohledem na pochybnosti, zda škoda vůbec vznikla. Při podnikatelské činnosti v takových objemech a v době, kdy bylo primárním záměrem provést obměnu pohonných látek, je třeba posuzovat případnou škodu s ohledem na všechny reálné souvislosti a v daném časovém horizontu. Vznik škody zpochybňovali i znalci. Ani jeden ze dvou znaleckých posudků se k otázce vzniku a výše škody jasně nevyjádřil a soudy obou stupňů vznik a výpočet výše škody jen slepě převzaly z obžaloby. Po přikázání věci se k její výši již dokazování neprovádělo. Byla provedena pouze konfrontace znalců. Výše škody byla v rozsudku obvodního soudu stanovena účetním výpočtem. Je zde zřejmý nepoměr mezi právním posuzováním výše škody a jejím přiznáním v adhezním řízení oproti civilnímu řízení, při kterém by byla poškozená povinna vzniklou škodu a její výši řádně doložit a prokázat. Poškozená měla být podle § 229 trestního řádu odkázána se svým nárokem na občanské soudní řízení.

23. Nejvyšší soud se v napadaném usnesení měl vypořádat s existencí odlišných právních názorů v otázce promlčení a věc postoupit velkému senátu trestního kolegia podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. V dané věci šlo o posouzení počátku běhu promlčecí doby v návaznosti na to, kterým okamžikem vzniká škoda. Stěžovatel v dovolání odkazoval na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2003 sp. zn. 11 Tdo 739/2003, podle něhož promlčecí doba trestní odpovědnosti za spáchání trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 trestního zákona počíná běžet od vzniku následku (vzniku škody). Nejvyšší soud tehdy uzavřel, že následek vznikne v době, kdy jsou převedeny finanční prostředky z dispozice věřitele ve prospěch jiného subjektu (tj. ve prospěch dlužníka), čímž se na jedné straně zmenší majetek věřitele a současně rozmnoží majetkové hodnoty u dlužníka. Také vyvrátil názor, že promlčecí doba měla svůj počátek v datu uplynutí termínu splatnosti, kdy měl teprve vzniknout následek. Tento názor byl potvrzen i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016 sp. zn. 5 Tdo 924/2015. V dané věci jde tedy zjevně o rozhodování Nejvyššího soudu, které není v otázce počátku běhu promlčecí doby při vzniku škody konstantní. I z tohoto důvodu bylo velmi problematické použití § 262 trestního řádu.

24. Stěžovatel nakonec vytýká napadenému rozsudku obvodního soudu excesivně deskriptivní obsah, v němž se jeho vlastní odůvodnění ztrácí. Usnesení Nejvyššího soudu je zase teoretizující a generalizující, uhýbající od konkrétních námitek a vyznívající v jeho neprospěch. Stěžovatel zdůrazňuje, že obvodní soud ve svých původních rozhodnutích posuzoval věc ze všech zúčastněných soudů nejblíže času, kdy se skutky měly stát a výpovědní hodnota celého řízení a dokazování byla nejpřímější. Právě tento soud si byl poměrně jistý tím, že nebyla naplněna míra odpovědnosti u stěžovatele, nebyl prokázán ani úmysl škodu spáchat, natož v dané výši a nebyla prokázána přímá příčinná souvislost mezi podpisem smluv a následným vznikem škody, kdy u jednoho ze skutků je škoda zpětně dopočítána pouze ze změny měnového kurzu, který ale stěžovatel nemohl předvídat a nebyl v pozici, že by mohl kontrolovat po obchodním a právním oddělení, že zapomnělo ustanovení o fixaci měnového kurzu atd.

25. Stěžovatel je přesvědčen, že bylo porušeno jeho právo na projednání věci v přiměřené době. Právní moc odsuzujícího rozsudku totiž nastala až 15 let poté, kdy měly skutky proběhnout. Stěžovatel nemůže nést odpovědnost za to, že soudy se v jeho věci nebyly schopny shodnout na závěru a vedly boj o právní posouzení na jeho úkor. Dospěl-li obvodní soud původně k jednoznačným skutkovým závěrům, které odvolací soud potvrdil, nelze tuto skutečnost opomíjet a brát na lehkou váhu.


IV.
Shrnutí řízení před Ústavním soudem

26. Soudce zpravodaj si vyžádal spis vedený u obvodního soudu pod sp. zn. 3 T 41/2010 a vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti. Této možnosti nevyužil městský soud a obvodní soud. Ostatní účastníci a vedlejší účastníci řízení shodně navrhli, aby byla ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.

27. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 9. 3. 2022 odkázal na relevantní části odůvodnění svého rozhodnutí, v nichž bylo reagováno na jednotlivé námitky stěžovatele uplatněné v dovolání. Postup podle § 262 trestního řádu byl již několikrát Ústavním soudem přezkoumáván, aniž by byl podán návrh na zrušení tohoto ustanovení. K namítané délce řízení Nejvyšší soud poukázal na odůvodnění rozsudku obvodního soudu, který ji zohlednil při ukládání trestu.

28. Nejvyšší státní zastupitelství ve vyjádření ze stejného dne podotklo, že k námitkám stěžovatele již podalo odmítavé vyjádření v dovolacím řízení. Ve vztahu k § 262 trestního řádu poukázalo na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle níž je použití tohoto ustanovení postupem výjimečným, současně však možným a zákonným. Nejde o postup neústavní. Účelem uvedeného ustanovení je i požadavek na "odblokování" řízení zatíženého neschopností soudu prvního stupně uzavřít věc zákonným způsobem, a tudíž i jeho prostřednictvím může být realizováno právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a věc skončena. Ve věci stěžovatele obvodní soud nerespektoval právní názor městského soudu, pokud šlo o logičnost a úplnost vyhodnocení důkazů ve všech jejich vzájemných souvislostech. Rozhodující senát obvodního soudu nebyl schopen rozhodnout věc zákonným způsobem. Porušením práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny není, rozhodne-li odvolací soud podle § 262 trestního řádu poté, kdy se zřetelem ke zcela výjimečné povaze tohoto institutu shledal na základě posouzení dosavadního průběhu řízení takové prolomení právní jistoty účastníka řízení jako přípustné a nezbytné a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Nejvyšší státní zastupitelství upozornilo také na odlišnosti dané věci od rozsudku Tempel proti České republice. Namítá-li stěžovatel podjatost soudkyně městského soudu JUDr. Evy Brázdilové, tuto námitku měl uplatnit již v řízení před městským soudem, a nikoli až v dovolání. Důvodem vyloučení navíc není pouhá skutečnost, že soudkyně rozhodla podle § 262 trestního řádu. Nelze se ztotožnit ani s námitkou, že v adhezním řízení nebyla dostatečně prokázána výše škody, či chybně rozhodnuto o uložení povinnosti k její náhradě, když tato nebyla uložena oběma obviněným společně a nerozdílně. Délka řízení byla zohledněna při ukládání trestu.

29. Poškozená se vyjádřila podáním ze dne 14. 3. 2022, v němž uvedla, že městský soud měl zcela konkrétní a konzistentní (procesní) výhrady ke zprošťujícím rozsudkům, resp. usnesením o zastavení trestního stíhání, které vedly k opakovanému zrušení rozhodnutí obvodního soudu. Městský soud obvodnímu soudu žádné skutkové závěry nevnucoval, ani se nevyjadřoval k vině obviněných. Obvodní soud navzdory tomu, že byl vázán právním názorem Nejvyššího soudu, na odstranění vytýkaných vad zcela rezignoval a bez dalšího vydával prakticky shodné rozsudky. Navrhované důkazy byly nezákonně zamítány, nebo byly-li provedeny, nebyly vyhodnoceny. Podle poškozené byly splněny podmínky pro použití § 262 trestního řádu, které nelze považovat za neústavní. Věc je třeba zároveň odlišit od rozsudku Tempel proti České republice, který vycházel z jiných okolností a navíc sám možnost použití uvedeného ustanovení za určitých okolností připustil. Poškozená se domnívá, že ústavní stížnost je v rozsahu, v němž se stěžovatel domáhá zrušení usnesení, kterým bylo rozhodnuto o odnětí a přikázání věci, opožděná. Námitku podjatosti soudkyně městského soudu JUDr. Evy Brázdilové považuje poškozená za nedůvodnou, navíc uplatněnou opožděně teprve v dovolacím řízení, a nikoli v odvolacím řízení. Poškozená podrobně reagovala i na zbylé námitky stěžovatele, ať už se týkaly věcné stránky napadených rozhodnutí, povinnosti stěžovatele k náhradě škody, porušení zásady in dubio pro reo, odlišností právních názorů Nejvyššího soudu, či nepřiměřené délky řízení.

30. Vrchní státní zastupitelství ve svém vyjádření doručeném dne 21. 3. 2022 navázalo na podrobné vyjádření poškozené. Obvodní soud sice po zrušení jeho původních rozhodnutí prováděl další dokazování, odůvodnění jeho rozsudků se však prakticky neměnilo, a na nové důkazy nebylo reagováno, případně nebyly hodnoceny. Původní závěr obvodního soudu, že oba obvinění splnili úkol vyplývající z právních předpisů, tedy obměnu pohonných látek s vyšším obsahem sýry za látky s nižším obsahem sýry, není pravdivý. Transakce, které jsou součástí skutkové věty, ve skutečnosti obměnou nebyly. Byly prováděny toliko účetní a evidenční operace, "obměňované" pohonné látky ale nikdy neopustily nádrže poškozené. S touto jednoduchou a základní myšlenkou obvodní soud nepracoval a nijak se s ní nevypořádal. Obchodování přes prostředníky bylo dalším argumentem, který potvrzoval to, že obvinění postupovali plánovaně. Prostředník inkasoval převážnou část rozdílu mezi nákupem a prodejem stejné pohonné látky a v řetězci obchodníků neplnil žádnou funkci, která by jeho postavení opodstatňovala. Obvodní soud tyto základní principy pomíjel a důkazy k tomu provedené nehodnotil, což napravil až nově pověřený senát obvodního soudu, který své odsuzující rozhodnutí úplně a detailně odůvodnil. Původní senát se naopak neorientoval v nejzákladnější logice případu a nebyl schopen se vypořádat s nově prováděnými důkazy, které pak již ani nehodnotil a pouze kopíroval svá předchozí odůvodnění s kosmetickými změnami. Tyto závěry potvrzuje i rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jako soudu kárného ze dne 20. 9. 2017 č. j. 16 Kss 7/2017-223, kterým byla soudkyně JUDr. Helena Králová zproštěna kárného obvinění mimo jiné i ve věci stěžovatele. Kárný senát v něm uvedl, že odnětím a přikázáním jinému senátu byla zjednána náprava touto soudkyní způsobeného závadového stavu.

31. Uvedená vyjádření byla zaslána stěžovateli, který na každé z nich reagoval dne 23. 5. 2022 samostatnými podáními. Stěžovatel uvedl, že namítá-li poškozená nedodržení lhůty k podání ústavní stížnosti, jde o námitku neodůvodněnou. Tato lhůta se totiž odvíjí od posledního rozhodnutí ve věci a ta byla zachována. Excesivní použití § 262 trestního řádu nadále spatřoval v tom, že městský soud pouze odkazoval na pokyny Nejvyššího soudu, které nebyly porušeny a do nichž si vkládal své skutkové vývody při právním posouzení věci. Jediný jednoznačný a závazný právní názor, který z odůvodnění vyplývá, se týká toho, že nemohlo být promlčeno trestní stíhání, jde-li o skutky popsané v bodech I. až III. a V. obžaloby. Žádný právní názor ohledně naplnění znaků skutkové podstaty ale vysloven nebyl. Je věcí názoru, zda odůvodnění zprošťujících rozsudků splňuje požadavky na dostatečné odůvodnění, kvůli takové vadě ovšem nelze přistoupit k odnětí věci soudci.

32. Uzná-li nicméně Ústavní soud argumentaci ostatních účastníků řízení o tom, že řízení a rozhodnutí bylo stiženo takovými vadami, že soudkyně obvodního soudu nebyla schopná řízení vést a skončit zákonným způsobem, pak jde o nezákonnost řízení založenou od samého počátku řízení, tedy od zahájení hlavního líčení. Půjde dokonce o celkovou nespravedlivost řízení, a to ve spojení s dalšími nezákonnostmi, na které poukazuje. Připomíná, že o odebrání věci bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání, takže se k němu nemohl vyjádřit. O potvrzení odsuzujícího rozsudku rozhodovala vyloučená soudkyně, přičemž uplatnění této námitky bylo v odvolacím řízení stiženo. V novém hlavním líčení nebyly zjištěny žádné nové skutečnosti, které by nevyplývaly již z původního řízení. V dovolacím řízení rozhodoval o odmítnutí dovolání soudce JUDr. František Púry, Ph.D., který nebyl nestranný, neboť rozhodoval již o prvním dovolání do potvrzujícího rozhodnutí odvolacího soudu. Adhezní řízení mělo proběhnout v rozporu se zákonem, jde-li o posouzení a prokázání vzniku škody, její výše a způsobu jejího uhrazení. Nejvyšší soud měl věc postoupit velkému senátu. Subjektivní stránka trestného činu měla být posouzena v rozporu se závěry nálezu ze dne 24. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 698/19 (N 164/96 SbNU 112).

33. Není akceptovatelné, aby byl § 262 trestního řádu užíván k tomu, aby stát napravil profesní nedostatky soudce rozhodujícího ve věci. Praxe orgánů činných v trestním řízení jednoznačně vnímá toto ustanovení za legitimní nástroj korekce činnosti nižšího soudu v případech, kdy je obžalovaný zproštěn způsobem, který soudy vyššího stupně nepovažují za zákonný. Tyto soudy pak neváhají tuto chybu nižšího soudu napravovat několik let, kdy se vinou státu vede řízení obvykle až třikrát tak dlouhou dobu. Žádný z účastníků nemůže za to, že je soud obsazen soudcem, který není schopen "uzavřít věc zákonným způsobem". Všechna vyjádření se shodují v tom, že řízení a dokazování vedené obvodním soudem před použitím § 262 trestního řádu, stejně tak jeho odůvodnění rozhodnutí, bylo podle nich nezákonné, tedy nespravedlivé. Stěžovatel silně pochybuje, že by věc byla soudkyni odebrána proto, že ho sice zprostila obžaloby, věc ale náležitě neodůvodnila. Soudy v dané věci nepřestaly věc vracet obvodnímu soudu, a nakonec ji odebraly právě proto, že nebyly spokojeny s výsledkem. Argument prolínající se napříč všemi vyjádřeními, že obvodní soud nebyl schopen skončit věc zákonným způsobem, je přiznáním nezákonnosti celého řízení, kterou trpí zejména stěžovatel. Po sedmiletém nezákonném procesu je naprostou iluzí, že trestní řízení skončilo zákonným způsobem.

34. Vstupuje-li do práva na zákonného soudce individuální volní rozhodnutí odvolacího soudu, jehož zmocnění k tomu neobsahuje žádné zákonné mantinely, rozhodně nejde v případě dalšího soudce o soudce ustanoveného zákonem, byť by mu byla věc přidělena běžnými pravidly pro nápad věci. Zákon neobsahuje podmínky, za kterých může být dané rozhodnutí vydáno. Jsou-li tyto podmínky dovozovány pouze judikaturou Ústavního soudu, jde o přímé porušení práva na soudce ustanoveného zákonem, neboť ten byl odebrán na základě individuálního rozhodnutí bez stanovených zákonných podmínek pro takového rozhodnutí.

V.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

35. Ústavní soud je příslušný k projednání ústavní stížnosti stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"); § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], která splňuje zákonem stanovené náležitosti návrhu, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu), a byla podána oprávněným navrhovatelem. Ústavní stížnost je také přípustná (stěžovatel vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), avšak s výjimkou části směřující proti zrušujícím rozhodnutím městského soudu, které nemají povahu konečného rozhodnutí, tedy proti části výroku usnesení městského soudu č. j. 67 To 28/2017-7043 a celému usnesení městského soudu č. j. 67 To 29/2017-7062.

36. Přípustnost ústavní stížnosti je dána i u zbylé části výroku usnesení městského soudu č. j. 67 To 28/2017-7043, kterým bylo podle § 262 trestního řádu rozhodnuto o změně složení senátu obvodního soudu. Ve vztahu k tomuto výroku však navazující meritorní rozhodnutí soudů vydaná v trestní věci stěžovatele nepředstavovala zákonná rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva. Rozhodnutím podle uvedeného ustanovení se totiž končí určitá uzavřená část řízení, a i když nejde o rozhodnutí konečné, je způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález ze dne 7. 12. 1995 sp. zn. III. ÚS 90/95 (N 82/4 SbNU 271); nález ze dne 5. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 3564/12 (N 38/68 SbNU 391), bod 16; nález ze dne 21. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 794/16 (N 118/81 SbNU 833), body 25 a 26; nález ze dne 5. 2. 2019 so. zn. IV. ÚS 4091/18 (N 22/92 SbNU 218), bod 26]. Ústavní stížnosti proti uvedenému výroku tedy měla být podána již po doručení usnesení městského soudu stěžovateli, a to v zákonné lhůtě dvou měsíců, což se nestalo, a nyní proto byla v této části podána opožděně. Ve zbylých částech, v nichž jde o meritorní, případně "kvazimeritorní" rozhodnutí v trestní věci stěžovatele, byla ústavní stížnost podána včas (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).


VI.
Vlastní posouzení

37. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, vyjádřeními účastníků a vedlejších účastníků řízení a obsahem spisu obvodního soudu vedeného pod sp. zn. 3 T 41/2010, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v částech, v nichž byla shledána přípustnou a včas podanou, zjevně neopodstatněná.

38. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody.

39. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí v rozsahu námitek stěžovatele, přičemž posuzoval, zda byly respektovány ústavní záruky spravedlivého procesu vztahující se k trestnímu řízení, včetně toho, zda se obecné soudy nedopustily pochybení tím, že by své závěry o vině a trestu stěžovatele založily na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Při vypořádání jednotlivých námitek Ústavní soud vždy zohlednil, zda jsou způsobilé zpochybnit výsledek trestního řízení jako celek. Ani v trestním řízení totiž nelze s každým případným pochybením spojovat závěr o porušení základních práv osoby, proti níž je toto řízení vedeno.

40. Dále je třeba uvést, že námitky směřující vůči rozhodnutím městského soudu a obvodního soudu byly uplatněny již v dovolání a Nejvyšší soud se s nimi podrobným a přesvědčivým způsobem vypořádal, včetně souvisejících ústavněprávních hledisek. Ústavní soud se s tímto hodnocením ztotožňuje, proto se k jednotlivým námitkám pouze stručně vyjádří, aniž by bylo nezbytné v celém rozsahu opakovat argumentaci, která již byla uvedena v napadeném usnesení (případně v jeho shrnutí obsaženém v tomto usnesení).

41. Stěžovatel především namítá, že v jeho trestní věci mělo být porušeno jeho základní právo na zákonného soudce zaručené v čl. 38 odst. 1 Listiny. Nezákonným soudcem měl být senát obvodního soudu, jemuž byla věc přidělena na základě rozhodnutí městského soudu podle § 262 trestního řádu. Ústavní soud se touto námitkou zabýval věcně navzdory tomu, že stěžovatel nenapadl včas příslušnou část výroku usnesení městského soudu č. j. 67 To 28/2017-7043 [obdobně postupoval Ústavní soud i v nálezu ze dne 11. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 3780/13 (N 206/75 SbNU 313), body 15 až 21]. Námitku, že soud nebyl náležitě obsazen, lze ostatně uplatnit i v dovolání jako důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) trestního řádu a v posuzované věci se jí Nejvyšší soud věcně zabýval.

42. Podle čl. 38 odst. 1 Listiny nesmí být nikdo odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu a soudce stanoví zákon. Uvedený imperativ je ochranou proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu [nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 230/96 (N 65/8 SbNU 141)]. Jak vyplývá již z dřívějších rozhodnutí Ústavního soudu, podstata tohoto základního práva spočívá v tom, že orgány veřejné moci musí respektovat příslušnost soudu a soudce a že napadlé věci musí být přidělovány v souladu s rozvrhem práce [např. nález ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267)]. Takto určená příslušnost je zásadně dána pro celé řízení.

43. Ustanovení § 262 věta první trestního řádu umožňuje odvolacímu soudu, rozhodne-li se vrátit věc k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, zároveň nařídit, aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Je zřejmé, že rozhodnutí podle tohoto ustanovení je svou povahou odnětím a přikázáním věci, a proto pro tento postup musí být splněny obdobné důležité důvody jako pro postup podle § 25 trestního řádu. Základním kritériem pro posouzení jejich existence je zejména skutečnost, zda u místně příslušného soudu, resp. dosavadního senátu, lze zajistit dodržení základních zásad trestního řízení, jak jsou uvedeny v § 2 trestního řádu, a vyloučit jakékoli pochybnosti o nestrannosti soudu jako principu uvedeného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Zmíněné důležité důvody musí být zřetelné, zřejmé a bezpochybné a jejich existence musí být jednoznačně prokázána [srov. nález sp. zn. III. ÚS 90/95; nález ze dne 7. 9. 2009 sp. zn. I. ÚS 1922/09 (N 196/54 SbNU 411)].

44. Při rozhodování, zda má být postupováno podle § 262 trestního řádu, musí být brán zřetel na to, že institut zákonného soudce je důležitým prvkem právní jistoty, jejíž prolomení je nutno chápat jako postup nestandardní a zcela výjimečný. Příkladem situace, kdy jej lze z tohoto hlediska aprobovat, je opakované nerespektování závazných pokynů odvolacího soudu. Je nezbytné, aby v takovémto případě zrušující rozhodnutí odvolacího soudu vždy obsahovalo konkrétní výhrady k rozhodnutím soudu prvního stupně [srov. usnesení ze dne 14. 7. 1998 sp. zn. I. ÚS 112/98 (U 45/11 SbNU 335)]. Zároveň platí, že tento postup nelze použít pouze k tomu, aby bylo za každou cenu dosaženo jiného rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1922/09). Uvedené ustanovení nevytváří odvolacímu soudu širší prostor k prosazení svého názoru na postup a závěry soudu prvního stupně, než jaký mu vymezuje i jinak trestní řád, ať už jde o oprávnění ve věci sám meritorně rozhodnout nebo pouze zrušit rozsudek soudu prvního stupně a vrátit věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Odvolací soud proto např. může zavázat soud prvního stupně, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval nebo provedl další důkazy [§ 2 odst. 6, § 258 odst. 1 písm. b), c) trestního řádu], dostojí-li však rozhodnutí soudu prvního stupně těmto požadavkům, nemůže ho odvolací soud zrušit pouze z důvodu, aby prosadil své hodnocení takto provedených důkazů a z něho plynoucí závěry ohledně skutkových zjištění [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1922/09; nález ze dne 14. 1. 2011 sp. zn. I. ÚS 109/11 (N 72/61 SbNU 105); nález sp. zn. II. ÚS 3564/12, body 17 až 19; nález sp. zn. IV. ÚS 4091/18, body 33 a 34].

45. Výše uvedený výklad § 262 trestního řádu, jemuž odpovídá ustálená rozhodovací praxe Ústavního soudu, vyjadřuje podmínky, za nichž toto ustanovení může být použito ústavně konformním způsobem. Návrh na zrušení uvedeného ustanovení je již z tohoto důvodu zjevně neopodstatněný, a není tak dán ani důvod pro jeho postoupení plénu podle § 78 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Nadto Ústavní soud konstatuje, že výše shrnuté podmínky použití § 262 trestního řádu byly ve věci stěžovatele splněny, což vyplývá jednak z usnesení městského soudu č. j. 67 To 28/2017-7043, kterým bylo rozhodnuto podle uvedeného ustanovení (viz body 7 až 12 tohoto usnesení), jednak z napadeného usnesení Nejvyššího soudu (viz bod 18 tohoto usnesení). Obvodní soud opakovaně nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu a v návaznosti na něj vyslovený právní názor městského soudu týkající se promlčení trestního stíhání a nutnosti řádně se zabývat otázkou, zda okolnosti zjištěné na základě provedeného dokazování odůvodňují závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 3 trestního zákona. Pro tento závěr nebylo rozhodné, že Nejvyšší soud se před změnou ve složení senátu obvodního soudu již k dalším zprošťujícím rozsudkům nevyjadřoval, neboť jeho původní právní názor zavazoval také městský soud a ten při svém odvolacím přezkumu správně posuzoval i to, zda byly respektovány právní závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 1449/2014-65. Bylo podrobně vysvětleno, že odůvodnění původních rozsudků obvodního soudu, resp. v něm obsažené hodnocení provedených důkazů, vzhledem k absenci relevantních úvah pro posouzení subjektivní stránky trestného činu nedostálo požadavkům vyplývajícím z § 2 odst. 6 a § 125 odst. 1 trestního řádu, případně obsahovalo nelogičnosti, a ve výsledku činilo tato rozhodnutí nepřezkoumatelným. Důvodem opakovaného rušení dřívějších rozhodnutí obvodního soudu nebyla snaha městského soudu prosadit své vlastní skutkové závěry. S ohledem na výše uvedený postup původního senátu obvodního soudu byl opodstatněný závěr, že v tomto složení nebude tento senát schopen ve věci rozhodnout zákonným způsobem a řízení bude pouze bezdůvodně prodlužováno.

46. Toto posouzení nijak nezpochybňují ani právní závěry obsažené v rozsudku Tempel proti České republice. Evropský soud pro lidská práva v něm nevyloučil použitelnost § 262 trestního řádu v mezích vyplývající z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, kterou podrobně shrnul (body 49 až 55 cit. rozsudku). V konkrétní věci, v níž rozhodoval, však shledal porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy v nerespektování těchto mezí. Důvodem změny ve složení senátu rozhodnutím odvolacího soudu tehdy totiž zjednodušeně řečeno bylo, že skutková zjištění a závěry soudu prvního stupně o vině obviněného se lišily od toho, co by podle názoru odvolacího soudu bylo správné (bod 70 cit. rozsudku). V nyní posuzované věci stěžovatele, jak bylo uvedeno výše, ale o odlišné hodnocení důkazů ani jiné vybočení z předmětných mezí nešlo.

47. Stejně tak není relevantní poukaz na rozsudek Gudmundur Andri Ástrádsson proti Islandu, je-li namítáno, že senát obvodního soudu, který po použití § 262 trestního řádu rozhodl v trestní věci stěžovatele odsuzujícím rozsudkem, nebyl "soudem zřízeným zákonem". Tento rozsudek se zabýval především otázkou porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy s ohledem na nezákonnost postupu při jmenování soudce rozhodujícího ve věci. Pro věc stěžovatele nicméně nebyla tato otázka rozhodná, přičemž ani z obecných východisek obsažených v tomto rozsudku nelze dovozovat, že by při změně ve složení senátu nebyl respektován požadavek nezávislosti a nestrannosti soudu.

48. Ústavní soud neshledal důvodnými námitky stěžovatele, že v jeho věci měli rozhodovat vyloučení soudci, konkrétně soudkyně JUDr. Eva Brázdilová v odvolacím řízení, a soudce JUDr. František Púry, Ph.D., v dovolacím řízení. Tyto námitky nebyly uplatněny včas v průběhu soudního řízení, ačkoli být uplatněny mohly, a zjevně ani nebyly způsobilé opodstatnit závěr o existenci některého z důvodů vyloučení soudce. Jejich podstata spočívala pouze v tom, že tito soudci se v dané trestní věci podíleli na přijetí dřívějších rozhodnutí soudu, na kterém působí.

49. Za důvodné nelze považovat ani námitky týkající se stanovení výše škody. Již v napadeném rozsudku obvodního soudu je podrobně vysvětleno, na základě jakých zjištění byla výše škody stanovena, a to při zohlednění všech relevantních souvislostí. Z ústavněprávního hlediska nelze těmto závěrům nic vytknout. V této souvislosti lze plně odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí. Pakliže městský soud rozhodl napadeným rozsudkem o uložení povinnosti k náhradě škody jen vůči stěžovateli, bylo tomu tak z toho důvodu, že věc spoluobviněného byla vyloučena ze společného řízení. Teprve v následném rozsudku ve věci spoluobviněného městský soud rozhodl, že tato škoda má být hrazena oběma obviněnými společně a nerozdílně. Z hlediska stěžovatele je však rozhodné, že bez ohledu na uvedený následný rozsudek nemění uložení povinnosti toliko jemu nic na jeho solidární odpovědnosti, kterou má společně se spoluobviněným, ani se nijak nedotýká jeho práv vůči spoluobviněnému na zaplacení jeho podílu na dluhu, případně jiných jeho práv jako spoludlužníka. Poškozená se nemůže na základě těchto rozhodnutí domoci náhrady škody dvakrát.

50. Obecné soudy také podrobně odůvodnily příčinnou souvislost mezi podpisem smluv a následným vznikem škody, naplnění subjektivní stránky trestného činu i závěr, že nedošlo k promlčení trestního stíhání. U posledně uvedené otázky Nejvyšší soud reagoval i na námitku nejednotnosti jeho rozhodovací praxe a poukázal na skutkovou odlišnost posuzované věci od věci, v níž byl vydán rozsudek sp. zn. 11 Tdo 739/2003, na který odkazoval stěžovatel. Ve věci stěžovatele se počátek promlčecí doby odvíjí ode dne 29. 6. 2005 (skutek popsaný pod bodem I. obžaloby), kdy došlo současně ve smyslu § 67 odst. 3 písm. b), odst. 4 trestního zákona [nyní podle § 34 odst. 4 písm. b), odst. 5 trestního zákoníku] k přerušení promlčení trestního stíhání u skutků popsaných pod body II. a III. obžaloby a u spoluobviněného též pod bodem V. obžaloby. Dne 29. 6. 2005 byla záloha poskytnutá poškozenou společností CZECH ENERGOSPACE ve výši 1 000 000 USD vrácena poškozené formou zápočtu na úhradu kupní ceny vyúčtované fakturou vystavenou společností CZECH ENERGOSPACE společnosti A. Zatímco v době poskytnutí zálohy činila tato záloha v přepočtu 28 000 000 Kč, v době vrácení odpovídala jen částce 23 100 000 Kč. K uvedenému dni tak vznikla škoda ve výši rozdílu těchto částek, jež představuje následek rozhodný pro běh promlčecí doby. Obecné soudy pak do celkové výše škody zahrnuly také ušlý zisk.

51. Ve věci sp. zn. 11 Tdo 739/2003 se počátek promlčecí doby odvíjel ode dne, kdy došlo na základě úvěrové smlouvy k převedení finančních prostředků z dispozice poškozené společnosti ve prospěch jiného subjektu za situace, kdy zjištěné skutečnosti nenasvědčovaly možnostem dlužníka splácet poskytnuté úvěry, a tudíž byl bez významu termín splatnosti poskytnutého úvěru. V této jiné dřívější věci došlo k dokonání trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku již uvedeným převedením finančních prostředků. Podle Ústavního soudu jde o relevantní odlišnost, která brání závěru, že Nejvyšší soud ve věci stěžovatele porušil zákonnou povinnost postoupit věc velkému senátu podle § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích. Ústavní soud neshledal v závěrech obecných soudů týkajících se otázky promlčení jakékoli pochybení, s nímž by bylo možné spojovat vybočení ze zásad spravedlivého procesu.

52. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že řízení jako celek neshledává nespravedlivým, a to přestože opakované zrušení rozhodnutí obvodního soudu vedlo k značnému prodloužení trestního řízení, které stěžovatel nezavinil. Délka trestního řízení byla nicméně zohledněna při ukládání trestu. Lze proto uzavřít, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení základních práv stěžovatele zaručených v čl. 4 odst. 2 až 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

53. Ze všech těchto důvodů rozhodl Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti, a to zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro zjevnou neopodstatněnost, zčásti podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu pro nedodržení lhůty stanovené k jejímu podání a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost. Návrh na zrušení § 262 trestního řádu Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu pro zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. ledna 2023


Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu