I.ÚS 3487/22 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti PANOK - KNIGHT, a.s., Pakoměřická 1775/5, Praha 8, zastoupené JUDr. Miloslavem Vaňhou, advokátem se sídlem V Olšinách 2300/75, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2022 č. j. 29 Cdo 1441/2021-179, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2020 č. j. 35 Co 419/2019-150 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 8. 2019 č. j. 25 C 115/2019-83, takto:

Odůvodnění

Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že jimi bylo porušeno její základní právo "které spočívá zejména v právu na legitimní očekávání".

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") domáhala po žalované [Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti (dále jen "vedlejší účastník")] zaplacení částky ve výši 9 891 357,37 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody. Stěžovatelka měla za společností 21 Reality Trade, spol. s r.o. (dále jen "dlužník") v této výši pohledávku z úvěru. Usnesením ze dne 8. 8. 2007 č. j. 0 Nc 8007/2007-10 nařídil Okresní soud Praha-východ předběžné opatření, kterým dlužníku zakázal nakládat s označenými nemovitostmi. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 5. 2. 2008 č. j. 20 Co 672/2007-291 toto usnesení změnil tak, že návrh na nařízení předběžného opatření zamítl. Ústavní soud nálezem sp. zn. III. ÚS 1103/08 posledně označené usnesení Krajského soudu v Praze jako nezákonné zrušil. V době mezi rozhodnutím Krajského soudu v Praze (5. 2. 2008) a nálezem Ústavního soudu (26. 3. 2009) Katastrální úřad pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha-východ povolil vklad vlastnického práva k části nemovitostí "na třetí osoby"; ke zbývající části nemovitostí ve vlastnictví dlužníka "bylo zřízeno soudcovské zástavní právo k zajištění pohledávky žalobce za dlužníkem". Podle tvrzení stěžovatelky nebýt nezákonného rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2008, zůstala by (i) část nemovitostí v majetku dlužníka, bylo by na nich zřízeno soudcovské zástavní právo k zajištění pohledávky stěžovatelky za dlužníkem a z výtěžku jejich zpeněžení by byla uspokojena část pohledávky stěžovatelky za dlužníkem v následném insolvenčním řízení.

Vedlejší účastník vznesl proti stěžovatelkou uplatněnému nároku na náhradu škody námitku promlčení. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") vyhodnotil tuto námitku jako důvodnou a žalobu stěžovatelky zamítl. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") potvrdil rozsudek obvodního soudu a Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že k porušení výše citovaného základního práva mělo dojít v důsledku nesprávného právního posouzení věci ze strany obecných soudů, které dovodily, že stěžovatelka uplatnila nárok na náhradu škody vůči vedlejšímu účastníkovi po marném uplynutí promlčecí lhůty. Stěžovatelka nesouhlasí především s právním názorem soudů, které spojily vznik škody již s prvním usnesením insolvenčního soudu o schválení konečné zprávy. Počátek běhu promlčecí lhůty se měl podle stěžovatelky odvíjet až od rozvrhového usnesení insolvenčního soudu. Stěžovatelka tvrdí, že postupem obecných soudů, které se odmítly držet závěru, který dovodil Nejvyšší soud v předcházejících usneseních, byl porušen princip legitimního očekávání.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Ústavní soud předesílá, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci příslušného právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Ústavní soud se přitom ve své judikatorní praxi opakovaně zabývá rozhodováním obecných soudů o nárocích plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb., přičemž pravidelně konstatuje, že plně respektuje jejich pravomoc posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3377/12 nebo I. ÚS 215/12). Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě excesů představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak, jsou-li závěry obecných soudů nepřiléhavé a vykazují znaky libovůle. Taková pochybení však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Stěžovatelka totiž v podstatě pouze polemizuje s právními závěry soudů opírajícími se o výklad podústavního práva.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a nenalezl v nich vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Soudy rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v Ústavě, jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná či vykazující znaky libovůle. Jak Nejvyšší soud, tak před ním i městský a obvodní soud, rozhodovaly nestranně, s námitkami stěžovatelky se řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními zákona č. 82/1998 Sb. Jejich závěr, že promlčecí doba nároku na náhradu škody uplatněného stěžovatelkou začala běžet nejpozději dnem následujícím po dni, kdy nabyl právní moci výrok I. usnesení ze dne 25. 11. 2014, jímž insolvenční soud schválil konečnou zprávu v části týkající se výše příjmů a výdajů z (majetkové) podstaty, je logicky a řádně odůvodněn.

Nejvyšší soud dostatečně a s odkazy na svoji předchozí judikaturu (srov. rozsudky sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, 29 Cdo 4968/2009, 29 Odo 657/2006, 29 Cdo 1540/2020 či 30 Cdo 335/2020) odůvodnil, proč dovolání stěžovatelky odmítl, aniž by se přitom dopustil libovůle či jakéhokoliv jiného excesu, s nímž by bylo možné spojovat porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. března 2023


JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu