Přehled
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Lubomíra Smutného, zastoupeného Mgr. Lucií Tycovou Rambouskovou, advokátkou, sídlem Národní 973/41, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2022 č. j. 55 Co 382/2021-221, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Ústavnímu soudu byl dne 27. 3. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po formální stránce a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel se u Obvodního soudu pro Prahu 2 žalobou proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal zaplacení částky 40 000 Kč podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Částka představovala přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která stěžovateli měla vzniknout zveřejněním údajů o jeho majetku v centrálním registru oznámení podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění zákona č. 14/2017 Sb., jehož ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) Ústavní soud zrušil nálezem sp. zn. Pl. ÚS 38/17 ze dne 11. 2. 2020 (N 22/98 SbNU 257; č. 149/2020 Sb.), a to s odkladem vykonatelnosti uplynutím dne 31. 12. 2020. Současně se domáhal také omluvy. Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu zamítl rozsudkem ze dne 16. 8. 2021 č. j. 20 C 152/2020-90, protože v postupu žalované nebylo možné spatřovat nesprávný úřední postup. Orgány výkonné moci totiž postupovaly dle platných a účinných předpisů, a to i v době mezi vyhlášením zrušujícího nálezu Ústavního soudu a nabytím jeho vykonatelnosti. Městský soud v Praze rozhodnutí obvodního soudu potvrdil rozsudkem ze dne 15. 12. 2021, č. j. 55 Co 382/2021-129. Stěžovatel proti rozsudku městského soudu podal dovolání a v části týkající se náhrady nemajetkové újmy podal také ústavní stížnost. Ústavní soud návrhu vyhověl a rozhodnutí městského soudu v části týkající se náhrady nemajetkové újmy zrušil nálezem ze dne 18. 10. 2022 sp. zn. IV. ÚS 579/22. Závěry tohoto nálezu však byly následně překonány stanoviskem pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 57/22 ze dne 29. 11. 2022 (č. 4/2023 Sb.). Z tohoto důvodu městský soud navzdory zrušujícímu nálezu rozhodnutí prvoinstančního soudu znovu potvrdil rozsudkem ze dne 14. 12. 2022 č. j. 55 Co 382/2021-221. V mezidobí bylo rozhodnuto také o části týkající se omluvy, a to odmítavým usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2022 č. j. 30 Cdo 2892/2022-190. Stěžovatelovu ústavní stížnost Ústavní soud odmítl zčásti jako nepřípustnou, zčásti jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 15. 2. 2023 sp. zn. II. ÚS 163/23.
V nynějším řízení před Ústavním soudem se stěžovatel domáhá zrušení posledního rozsudku městského soudu ze dne 14. 12. 2022 č. j. 55 Co 382/2021-221. Je přesvědčen, že tímto rozhodnutím byla porušena jeho práva garantovaná v čl. 10 odst. 2 a 3 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel je přesvědčen, že má nárok na náhradu nemajetkové újmy. Nesprávný úřední postup spatřuje v aplikaci § 14b odst. 1 v době před i po vydání zrušujícího nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 před nabytím jeho vykonatelnosti. Domnívá se, že se obecné soudy měly řídit nálezem sp. zn. IV. ÚS 579/22, kterým Ústavní soud zrušil předchozí rozhodnutí městského soudu. Ústavní soud tuto námitku neshledal opodstatněnou. Městský soud se v nyní napadeném rozhodnutí zcela správně řídil stanoviskem pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 57/22 ze dne 29. 11. 2022 (č. 4/2023 Sb.), které závěry dřívějšího nálezu sp. zn. IV. ÚS 579/22 překonalo. V citovaném stanovisku plénum Ústavního soudu dospělo k jasnému závěru, že nález sp. zn. Pl. ÚS 38/17 neměl za následek nezákonnost postupu žalované. V tehdy posuzovaném případě Ústavní soud řešil další z desítek ústavních stížností vycházejících z takřka totožných skutkových okolností, obsahujících téměř identickou argumentaci, podanou stěžovateli zastoupenými stejnou advokátkou. Tak je tomu i v nynějším případě, kdy stěžovatel opakuje argumenty, které byly vypořádány v uvedeném stanovisku pléna, jakož ostatně i ve výše uvedeném usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 163/23, kterým byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta stěžovatelova ústavní stížnost v části týkající se omluvy. Závěry těchto rozhodnutí v nynější ústavní stížnosti stěžovatel nereflektuje a nijak s nimi nepolemizuje. Ústavní soud proto pouze konstatuje, že neshledal žádný důvod pro odchýlení se od dřívějších závěrů vyjádřených ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 57/22, ze kterých napadené rozhodnutí vycházelo.
Ve světle řečeného Ústavní soud uzavírá, že v napadeném rozhodnutí neshledal zásah do stěžovatelových ústavně garantovaných práv, a ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu