III.ÚS 2904/22 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného JUDr. Martinem Klimo, advokátem, sídlem Sukova 49/4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2022 č. j. 6 Tdo 425/2022-10844, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. ledna 2022 č. j. 4 To 102/2021-10698 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 13. listopadu 2020 č. j. 8 T 63/2014-10353, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") uznán vinným zločinem podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění účinném do 31. 1. 2019 (dále jen "tr. zákoník"), za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Dále mu byl uložen peněžitý trest v celkové výši 5 000 000 Kč. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu dalších dvou spoluobviněných a o nárocích poškozených. Stěžovatel se dle skutkové věty uvedeného zločinu dopustil tím, že se spoluobviněnými v období od druhé poloviny roku 2008 do 1. 5. 2009 v Brně společně se zesnulým P. P. B. po předchozí společné dohodě v úmyslu neoprávněně získat peněžní prostředky, které byly výnosem trestného činu podvodu, spáchaného odsouzenými M. Ž. a L. P. (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2011 sp. zn. 10 T 1/2010, který nabyl právní moci dne 12. 7. 2012), s vědomím, že tyto peněžní prostředky byly získány trestnou činností, činili ve vzájemném souladu dílčí jednání, která vedla k tomu, aby se část těchto peněžních prostředků dostala do dispozice jiného, a to způsobem, popsaným ve skutkové větě výroku o vině rozsudku městského soudu, a tímto činem získali pro jiného prospěch velkého rozsahu.

3. Proti rozsudku městského soudu podali stěžovatel a poškození odvolání. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") bylo z podnětu odvolání stěžovatele napadené rozhodnutí podle § 258 odst. 1 písm. d) a e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") zrušeno ve výroku o trestech uložených stěžovateli a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku bylo znovu rozhodnuto tak, že stěžovateli byl za zločin podílnictví uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Současně mu byl uložen peněžitý trest v celkové výši 3 000 000 Kč. Odvolání poškozených bylo zamítnuto.

4. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu dovoláním opřeným o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), i) tr. řádu, o němž rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením tak, že podle § 265k odst. 1 a 2 tr. řádu rozsudek krajského soudu částečně zrušil, a to v části výroku o peněžitém trestu uloženém stěžovateli. Jinak ponechal napadený rozsudek nezměněn.


II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že v rámci trestního řízení mu nebylo umožněno vyjádřit se ke všem skutečnostem a provedeným důkazům, k jeho odsouzení došlo na základě důkazů, které byly nepoužitelné a nepřípustné, důkazy v jeho prospěch byly opomenuty a byl odsouzen v rozporu s principem individuální trestní odpovědnosti. Tvrdí, že byl odsouzen pouze na základě nepřímých důkazů, které netvoří logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu, a že soudy nesprávně vyhodnotily naplnění skutkové podstaty trestného činu podílnictví.

6. Stěžovatel poukazuje na to, že se v průběhu řízení domáhal svého práva vyjádřit se ke všem důkazům, a to bezprostředně po jejich provedení. Krajský soud namítané vadě vyhověl a ve svém kasačním rozhodnutí ze dne 7. 1. 2020 č. j. 4 To 98/2019-9900 konstatoval, že práva stěžovatele byla nepřípustně zkrácena ve smyslu § 214 tr. řádu. Městský soud však dle stěžovatele podle závazných pokynů odvolacího soudu nepostupoval a své pochybení nenapravil. Stěžovatel přitom nesouhlasí se způsobem, jakým se s jeho námitkou vypořádaly krajský soud i Nejvyšší soud a trvá na tom, že takto provedené důkazy byly provedeny vadně a neúčinně, takže k nim soudy nemohly přihlížet.

7. Stěžovatel dále namítá, že mu nebylo umožněno seznámit se s kompletním zněním odposlechů, které byly obstarány v rámci činnosti policejního orgánu. Pokud nebyly odposlechy součástí spisu, jak tvrdil městský soud, nebylo možno z jejich přepisů vyvozovat jakékoliv závěry. Poukazuje přitom na zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní, vytyčené judikaturou Evropského soudu pro lidská práva.

8. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje též v nerespektování zásady presumpce neviny a zásady in dubio pro reo, neboť soudy vycházely pouze z nepřímých důkazů, které jeho protiprávní jednání a zavinění nepotvrdily. Postrádá popis svého jednání tak, aby je nebylo možné zaměnit za jednání jiné. Poukazuje přitom za závěry zprošťujícího rozsudku městského soudu ze dne 28. 11. 2006, který krajský soud následně svým kasačním rozhodnutím zrušil. Má za to, že v jeho případě existují přímé i nepřímé důkazy, které byly provedeny a které nevylučují, že pachatelem by mohla být jiná osoba. Uvádí, že ve své podstatě byl uznán vinným z toho, že v blíže nespecifikovaný čas a blíže nespecifikovaným způsobem zajistil pomocí blíže nespecifikované osoby převod blíže nespecifikovaných prostředků v blíže nespecifikované dny. Jeho návrhy na doplnění dokazování byly přitom zamítnuty z důvodů, které nemají oporu v kontradiktorním řízení.

9. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že soudy nesprávně vyhodnotily naplnění skutkové podstaty zločinu podílnictví, když z žádného rozhodnutí nevyplývá, jaký majetkový prospěch měl pro jiného svým jednáním získat. Pro stěžovatele naprosto zásadní důkaz - znalecký posudek - soudy nedůvodně označily za irelevantní, dle stěžovatele však jde o opomenutý důkaz.

10. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel předložil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2022 sp. zn. 4 Pzo 11/2022-19, kterým bylo rozhodnuto, že podle § 314m odst. 1 tr.řádu byl vydáním příkazů soudkyně Okresního soudu Brno-venkov ze dne 14. 11. 2012 sp. zn. 12 Nt 5/2012 k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu telefonní stanice stěžovatele a telefonní stanice A. K. porušen zákon v § 88 odst. 1 a 2 tr. řádu, a to z důvodu jejich nedostatečného odůvodnění.


III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana práv - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru nepřehodnocuje důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Ústavní soud přistupuje ke zrušení soudního rozhodnutí obvykle za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, svědčí-li jeho rozhodnutí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].

13. Článek 36 odst. 1 Listiny vyžaduje mimo jiné, aby vina obviněného byla prokázána zákonným způsobem. Účelem uvedeného článku Listiny je požadavek zákazu svévole nebo libovůle při provádění a hodnocení důkazů. Proto Ústavní soud zaměřil svůj přezkum především na to, zda proces jako celek měl spravedlivý průběh (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Schenk proti Švýcarsku ze dne 12. 7. 1988, A 140). V postupu městského soudu a v přezkumném odvolacím řízení i v řízení o dovolání však nezjistil pochybení dosahující ústavněprávní roviny. Jak se podává z napadených rozsudků, bylo provedeno dokazování v rozsahu, který umožnil rozhodnout o vině stěžovatele. Důkazní řetězec svědčící o vině stěžovatele lze na rozdíl od názoru stěžovatele označit za ucelený a logický, což z odůvodnění obou rozhodnutí vyplývá, neboť je v nich uvedeno, které skutečnosti vzaly soudy za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při jejich hodnocení, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele, kterou opakuje v ústavní stížnosti, a jak právně kvalifikovaly prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení tr. zákoníku. V této souvislosti nelze soudům obou stupňů (až na jednu výjimku, o níž bude pojednáno níže) vytknout žádné pochybení. Z ústavněprávního hlediska je relevantní, že soudy, které jsou nejlépe způsobilé hodnotit provedené důkazy, své závěry opřely o obsah konkrétních důkazů. Namítaná existence rozporů sama o sobě neznamená, že by nebylo možné stěžovatele uznat vinným, a že by musela být uplatněna zásada in dubio pro reo. V trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obviněného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna skupina výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá. To byl i případ nyní posuzované věci.

14. Namítá-li stěžovatel, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu, neboť neměl možnost vyjádřit se ke všem provedeným listinným důkazům, stejnou námitku řešil krajský soud v rámci odvolacího řízení, přičemž se s ní řádně vypořádal (viz body 8 a 10 napadeného rozsudku). Jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí, uvedenou procesní vadu městskému soudu vytkl v jeho předchozím kasačním rozhodnutí ze dne 7. 1. 2020 č. j. 4 To 98/2019-9900, takže stěžovatel měl možnost dodatečně své právo v následujícím řízení před městským soudem uplatnit. Jak ostatně odvolací soud zjistil, stěžovatel své právo vyjadřovat se k provedeným důkazům také široce využíval. Rovněž Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí námitkou, že nalézací soud neumožnil stěžovateli vyjádřit se ke všem provedeným důkazům, zabýval, argumentaci krajského soudu však shledal správnou a postup nalézacího soudu označil za souladný s tr. řádem (viz body 21 a 22 napadeného usnesení). Z ústavního hlediska je relevantní jeho závěr, že dané procesní pochybení městského soudu, které bylo zaznamenáno v některých hlavních líčeních konaných ve věci, krajský soud zjistil a učinil jedním z důvodů zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně. V následujícím období však městský soud konal četná další hlavní líčení, v nichž byly částečně opakovány provedené listinné důkazy, či prováděny listinné důkazy další, takže stěžovateli byl v uvedeném rozsahu poskytnut dostatečný časový a procesní prostor, aby se, byť dodatečně po předchozím provedení důkazů k těmto podle vlastního uvážení vyjádřil, čehož také široce využíval. Nelze proto dospět k závěru, který činí stěžovatel, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a na obhajobu.

15. Pokud stěžovatel dále namítá, že mu nebylo umožněno seznámit se s kompletním zněním odposlechů, které byly obstarány v rámci činnosti policejního orgánu, z napadeného rozsudku krajského soudu vyplývá, že tyto důkazy přehráním odposlechů městský soud provedl, přičemž stěžovateli nebylo nikdy odepřeno poskytnutí kopií předmětných nosičů DVD. S uvedeným souvisí další námitka stěžovatele, kterou uplatnil v doplnění ústavní stížnosti, že byl uznán vinným na základě odposlechů, které Nejvyšší soud dodatečně shledal procesně nepoužitelnými. Jak vyplývá z předloženého usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2022 č. j. 4 Pzo 11/2022-19, k návrhům stěžovatele a A. K. na přezkoumání zákonnosti příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu Nejvyšší soud rozhodl podle § 314m odst. 1 tr. řádu, že vydáním příkazů soudkyně Okresního soudu Brno-venkov ze dne 14. 11. 2012 sp. zn. 12 Nt 5/2012 k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu telefonních stanic stěžovatele a A. K. byl porušen zákon v ustanovení § 88 odst. 1 a 2 tr. řádu, neboť odůvodnění příkazů nelze považovat za dostatečné a odpovídající zákonu.

16. K otázce procesní nepoužitelnosti a neúčinnosti důkazu získaného nezákonným způsobem se Ústavní soud vyjádřil opakovaně, přičemž konstatoval, že důkaz, resp. informace v něm obsažená, která není získána co do jednotlivých dílčích fází procesu dokazování procesně přípustným způsobem, musí být soudem vyloučena z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nálezy ze dne 11. 6. 2002 sp. zn. II. ÚS 291/2000 (N 69/26 SbNU 207) nebo ze dne 3. 11. 2004 sp. zn. II. ÚS 268/03 (N 165/35 SbNU 241)]. Ústavní soud však již mnohokrát v obdobné situaci konstatoval, že existence určitého procesního pochybení nemusí vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 24. 7. 2008 sp. zn. III. ÚS 1325/09, ze dne 3. 8. 2011 sp. zn. II. ÚS 1596/11, ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3436/15, ze dne 25. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 2592/15 či ze dne 30. 6. 2016 sp. zn. III. ÚS 1578/16). Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu je intenzita, s níž bylo zasaženo do ústavně zaručených práv dotčené osoby a současně zjištění, že jde o zásah, který nelze v průběhu dalšího řízení odčinit (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2592/15).

17. Okolnosti, pro něž by bylo možné přistoupit k vydání kasačního nálezu, v posuzovaném případě nenastaly. Stěžovatel ostatně ani netvrdí, že mu nezákonným postupem soudů, které přihlédly k procesně nepoužitelnému důkazu v podobě odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu telefonních stanic stěžovatele a A. K. byla způsobena závažná neodčinitelná újma, když v této souvislosti namítá porušení práva na soudní a jinou právní ochranu. Nenastala situace, která by mohla mít dopad do práv stěžovatele takové povahy a intenzity, jenž by současně znamenal zásah do ústavně zaručených práv. Případná kasace rozhodnutí pouze z důvodu, že soudy neshledaly odposlechy uvedených telefonních stanic nezákonnými, by byla pouhým formalismem bez vlivu na další provedené dokazování. Nešlo totiž o výlučný nebo rozhodující důkaz o vině stěžovatele [srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2009 sp. zn. I. ÚS 3206/08 (N 99/53 SbNU 251)], neboť jak vyplývá z napadených rozhodnutí, stěžovatel byl usvědčen nejen dotčenými odposlechy, ale řadou dalších důkazů vyjmenovaných a řádně zhodnocených v napadeném rozsudku městského soudu, které tvoří ucelený řetězec svědčící o jeho trestní odpovědnosti, přičemž uvedené odposlechy byly pouze jedním z důkazů podporujících verzi obžaloby.

18. Vznáší-li stěžovatel výhrady k rozsahu a úplnosti provedeného dokazování, stejnou námitku uplatnil i v řízení o odvolání, přičemž krajský soud poukázal na hlavní líčení dne 6. 11. 2020, při němž bylo rozhodnuto, že další dokazování prováděno nebude. Městský soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí v intencích § 125 tr. řádu svůj postup řádně odůvodnil. Krajský soud se s jeho závěry ztotožnil a žádné výhrady k nim neměl ani Nejvyšší soud, který nepřehlédl, že stěžovatel sice namítal opomenutí některých důkazů (znaleckého posudku), současně však konstatoval, že jím tvrzené opomenutí spočívá v nezohlednění předmětného důkazu v rámci procesu dokazování. Stěžovatel tedy v tomto rozsahu ve skutečnosti nevytýkal neprovedení důkazu, nýbrž jeho hodnocení způsobem odlišným od jeho představ.

19. Ze zásady volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. řádu vyplývá, že to jsou soudy, které v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Nejsou přitom povinny vyhovět všem návrhům účastníků, jejich povinností však je o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, musí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly [viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 150/93 ze dne 3. 11. 1994 (N 49/2 SbNU 87), sp. zn. IV. ÚS 463/2000 ze dne 27. 8. 2001 (N 122/23 SbNU 191)]. I dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva neprovedení navrhovaného důkazu ještě neznamená, že řízení jako celek nebylo spravedlivé, neboť ze zásad řádného procesu nevyplývá povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům, pokud své zamítavé rozhodnutí odůvodní (srov. rozsudek pléna Evropského soudu pro lidská práva ve věci Barbera, Messegué a Jabardo ze dne 6. 12. 1988, č. 10590/83). Této povinnosti městský soud dostál, neboť ve svém rozhodnutí vysvětlil, proč návrhy vznesené obhajobou zamítl. Nejde tedy o opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu.

20. Označuje-li stěžovatel popis skutku za příliš obecný a nepřezkoumatelný, v důsledku čehož jsou dle jeho názoru nepřezkoumatelné i znaky trestného činu podílnictví, ani této námitce nelze přiznat opodstatněnost. Jednání popsané ve skutkové větě výroku o vině v napadeném rozsudku městského soudu a odůvodněné v rozhodnutí městského soudu i soudu krajského podrobně znovu popsal a rozebral Nejvyšší soud, a to s důrazem na konkrétní úlohu stěžovatele. Skutek vymezený v napadeném rozsudku městského soudu nevykazuje ani dle názoru Ústavního soudu jakékoli nedostatky stran popisu zákonných znaků předmětné trestné činnosti, nechybí v něm vyjádření účasti stěžovatele a jeho zapojení do trestné činnosti, a to včetně návaznosti na tzv. zdrojový trestný čin i způsob, jakým prostředky z tohoto trestného činu generované byly za účelem jejich vyvedení ze společnosti X postupně předisponovávány. Nechybí ani vyjádření úmyslného zavinění stěžovatele. Prvotní platby ze společnosti X byly sice realizovány osobami již odsouzených jednatelů, vyvádění peněžních prostředků však pokračovalo i po jejich vzetí do vazby, kdy veškeré platební aktivity plně převzaly nyní obviněné osoby, včetně stěžovatele. Tato skutečnost i příslušné časové období byly náležitě ve skutkové větě rozsudku městského soudu vyjádřeny a nechybí v nich ani odůvodnění získání a výše prospěchu z trestné činnosti.

21. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a zjištěními, která z nich soudy učinily, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.

22. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. června 2023


Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu