I.ÚS 1540/23 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti V. Č., t. č. ve Vazební věznici Litoměřice, zastoupené JUDr. Ivou Němcovou, advokátkou, sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci č. j. 31 To 104/2023-78 ze dne 5. 4. 2023 a usnesení Okresního soudu v Liberci č. j. 0 Nt 26004/2023-34 ze dne 7. 3. 2023, takto:

Odůvodnění

1. Věc se týká přezkumu napadených usnesení, kterými byla stěžovatelka ponechána ve vazbě pro důvody podle § 67 písm. a) a c) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád. Usnesením Okresního soudu v Liberci byla na návrh Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci stěžovatelka ponechána ve vazbě. Stejným usnesením byla současně zamítnuta žádost stěžovatelky o propuštění z vazby podle § 71 trestního řádu. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka stížnost ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud"), který ji zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu.

2. Stěžovatelka je trestně stíhána pro zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea druhá zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a zvlášť závažný zločin legalizace výnosů z trestné činnosti spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 216 odst. 1 alinea první, odst. 5 písm. a) ve spojení s § 107 odst. 1 trestního zákoníku. K zahájení trestního stíhání došlo usnesením policejního orgánu Policie České republiky, Národní protidrogové centrály, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru Praha ze dne 22. 11. 2022 č. j. NPC-840 604/TČ-2021-2200PR.

3. Stěžovatelka byla poprvé vzata do vazby dne 24. 11. 2022 usnesením okresního soudu č. j. 0 Nt 21049/2022-9. Proti němu podala stížnost, kterou zamítl krajský soud usnesením č. j. 31 To 454/2022-35 ze dne 14. 12. 2022.

4. Státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodla dne 22. 2. 2023 o odpadnutí vazebního důvodu usnesením č. j. 2 KZV 41/2022-456. Následně podala dne 27. 2. 2022 k okresnímu soudu návrh na prodloužení vazby z důvodů podle § 67 písm. a) a c) trestního řádu. Tomuto návrhu okresní soud vyhověl v záhlaví uvedeným usnesením. Následně byla druhým v záhlaví uvedeným usnesením krajského soudu zamítnuta stížnost obviněné.

5. Stěžovatelka podala proti oběma usnesením ústavní stížnost. Namítá, že obecné soudy porušily její právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 2 a odst. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, stejně jako obdobná stěžovatelčina práva zaručená Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.

6. Ústavněprávně relevantními námitkami v ústavní stížnosti jsou v zásadě tyto dva okruhy. Zaprvé jde o osobní situaci stěžovatelky. Ta je družkou osoby stíhané na útěku v téže věci a zároveň je matkou dětí, o které z důvodu vazby nemůže pečovat. V této souvislosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy nevzaly uvedené skutečnosti v potaz, resp. nezohlednily dopady rozhodnutí o vazbě na zájmy nezletilých dcer. Za druhé se argumentace stěžovatelky týká nedostatečných podkladů pro rozhodnutí o vazbě. Stěžovatelka je přesvědčena, že ani jeden z důvodů vazby u ní není dán a po celou dobu řízení před orgány činnými v trestním řízení tvrdí, že jediným důvodem její vazby je vytvoření nátlaku na návrat jejího druha, který uprchl do zahraničí.

7. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Z čl. 83 a čl. 87 odst. 1 Ústavy plyne, že Ústavní soud k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti neoprávněný zásah do základních práv a svobod jednotlivce. Konkrétně ve vztahu k přezkumu rozhodnutí o vazbě pak Ústavní soud setrvale opakuje, že jsou to především obecné soudy, které s povědomím o konkrétní trestní věci, stadiu, ve kterém se nachází, a na základě znalosti všech okolností a souvislostí případu musí posoudit, zda existují (či trvají) vazební důvody.

8. Do rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zasáhne jen tehdy, (1) schází-li v rozhodnutí o vazbě zákonný důvod ve smyslu čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny buď zcela, anebo (2) jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby extrémně odporují principům plynoucím z ústavního pořádku [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 356/16 ze dne 17. 3. 2016 (N 46/80 SbNU 561), bod 11; sp. zn. III. ÚS 18/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 88/6 SbNU 145), nález sp. zn. IV. ÚS 137/2000 ze dne 20. 11. 2000 (N 174/20 SbNU 235), nález sp. zn. III. ÚS 121/02 ze dne 6. 6. 2002 (N 68/26 SbNU 203), nález sp. zn. III. ÚS 1926/10 ze dne 24. 8. 2010 (N 169/58 SbNU 469) či nález sp. zn. II. ÚS 2086/14 ze dne 16. 9. 2014 (N 170/74 SbNU 469)].

9. Ani jeden z těchto dvou důvodů pro zásah ale Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Jak okresní, tak krajský soud dostatečně odůvodnily potřebu prodloužení vazby stěžovatelky. Druh stěžovatelky je stíhán jakožto řídící článek organizované zločinecké skupiny. Kombinace hrozícího vysokého trestu a velmi úzkého vztahu k uprchlému druhovi stěžovatelky zakládá podle obecných soudů důvodnou obavu, že by stěžovatelka uprchla nebo se snažila vyhnout trestnímu stíhání. Zdůrazněno bylo i to, že se v případě stěžovatelky jedná o obvinění z vysoce společensky škodlivé a dlouhodobé trestné činnosti, které také odpovídá hloubka vyšetřování policejními orgány. Z trestního řádu plyne, že musí být naplněna "důvodná obava", že nastanou okolnosti, pro něž lze vazbu uvalit, resp. že rozhodnutí o vazbě musí být odůvodněno skutkovými okolnostmi (§ 68 odst. 1 věta druhá trestního řádu). Přeshraniční charakter této trestné činnosti a objem obchodovaných omamných a psychotropních látek (tedy i výnosnost trestné činnosti) vyvolávají důvodnou obavu z útěku stěžovatelky, což oba soudy náležitě zdůvodnily. Soudy také dospěly k závěru, že doposud vše nasvědčuje tomu, že se skutek stal, a že se jej dopustila stěžovatelka. Obecné soudy vycházely např. z prostorových odposlechů, hotovosti zajištěné u stěžovatelky (neodpovídající jejím reálným příjmům) a jiných důkazů, které jsou součástí spisu. Rozhodování o vazbě navíc nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je obecný soud vede vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoli jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě [srov. nález sp. zn. II. ÚS 2086/14 ze dne 16. 9. 2014 (N 170/74 SbNU 469)].

10. Je věcí obecných soudů, aby při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které věci svědomitě posoudily, zda další trvání vazby je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak [viz nález sp. zn. III. ÚS 18/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 88/6 SbNU 145)]. Musí být rovněž brán zřetel na tzv. doktrínu zesílených důvodů, dle níž musí soud náležitě vážit, zda i nadále existují relevantní a dostačující důvody, které by ospravedlnily pokračující odnětí svobody, byť k uvalení vazby mohlo dříve dojít na základě důvodného podezření, protože pouze tak bude zajištěn respekt a ochrana základního práva na osobní svobodu [nález sp. zn. Pl. ÚS 6/10 ze dne 20. 4. 2010 (N 89/57 SbNU 167; 163/2010 Sb.)]. Východiskem tohoto principu je též skutečnost, že soud nemůže v dalších rozhodnutích o vazbě pouze zopakovat důvody, uváděné v počáteční fázi vazby, aniž by náležitě vysvětlil, proč je trvání vazby i nadále nezbytné [nález sp. zn. I. ÚS 2665/13 ze dne 12. 12. 2013].

11. Jak okresní, tak krajský soud takové důležité důvody vedoucí k prodloužení vazby uvedly. Jedna z námitek stěžovatelky v řízení před obecnými soudy směřovala k tomu, že dvě spoluobviněné osoby prohlásily, že si nejsou vědomy zapojení stěžovatelky do trestné činnosti. I s tímto tvrzením se však soudy vypořádaly, odkázat lze především na bod 3 odůvodnění usnesení krajského soudu. Soudy se zcela dostačujícím způsobem vypořádaly i s námitkami stěžovatelky ohledně dopadů vazby na zájmy jejích nezletilých dcer. Lze shrnout, že v případě rozhodování o vazbě ve věci zvlášť závažného zločinu, jehož předmětem byl mezinárodní obchod s drogami ve velkém rozsahu, není nejlepší zájem dítěte předním hlediskem, jak správně uvedl krajský soud. Napadená usnesení tak dostojí požadavkům kladeným judikaturou Ústavního soudu.

12. Jediná výtka, kterou je možné k rozhodnutí obecných soudů, konkrétně k usnesení okresního soudu, směřovat, je absence explicitního uvedení důvodů, pro které nebylo možné vazbu nahradit jiným opatřením (§ 73 odst. 1 trestního řádu). Povinnost zahrnout tyto důvody do odůvodnění přitom plyne z § 73c písm. c) trestního řádu. Ústavní soud již dříve uvedl, že se obecné soudy musí vypořádat s důvody nevyhovění návrhu na nahrazení vazby. Zároveň Ústavní soud dovodil, že postup obecných soudů způsobem rozporným s § 73c trestního řádu znamená, že napadené usnesení není s to být zákonným podkladem pro uložení vazby, což zakládá porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 2461/22 ze dne 14. 3. 2023).

13. Ústavní soud však má za to, že ve zde posuzovaném případě výše uvedený nedostatek nedosahuje ústavněprávně relevantních rozměrů. Zaprvé, důvody pro rozhodnutí o nenahrazení vazby plynou z usnesení okresního soudu minimálně implicitně. Okresní soud fakticky uvádí důvody pro nenahrazení vazby, pouze je výslovně s tímto rozhodnutím o nenahrazení nespojuje. Především však byl nedostatek explicitního odůvodnění spolehlivě zhojen rozhodnutím krajského soudu (což ostatně může být důvodem, proč stěžovatelka tento argument uváděla ve své stížnosti proti usnesení okresního soudu, avšak v ústavní stížnosti již nikoli). Krajský soud v bodě 11 mj. uvedl, že instituty nahrazení vazby "nejsou v současné době s to výrazně oslabit obavu z útěku či opakování trestné činnosti." Tento závěr spolu s argumenty a skutkovými okolnostmi předestřenými krajským soudem považuje Ústavní soud za dostačující, přesvědčivý a vyhovující nárokům kladeným judikaturou Ústavního soudu.

14. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. července 2023


Pavel Šámal, v. r.
předseda senátu