III.ÚS 1356/23 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Ing. Jiřího Ježka, zastoupeného Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha 13 - Stodůlky, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2023 č. j. 30 Cdo 432/2023-213, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny.

2. Stěžovatel (žalobce) se žalobou podanou podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, domáhal po vedlejší účastnici řízení (žalované) zaplacení částky ve výši 93 960 Kč s příslušenstvím, jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou z důvodu nepřiměřené délky řízení (v trvání 5 let a necelých 5 měsíců) před finančním úřadem a následným řízením o správní žalobě, v němž byl stěžovateli přiznán úrok z neoprávněného jednání správce daně ve smyslu § 254 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, ve výši 13 833 Kč (dále též "původní řízení").

3. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 19. 5. 2022 č. j. 38 C 139/2018-159 žalobu zamítl. Obvodní soud sice připustil, že celková délka řízení byla značná, přesto však zejména s ohledem na nižší význam předmětu původního řízení pro stěžovatele, v němž šlo o 13 833 Kč, a skutečnost, že podstatnou část průtahů tvořilo řízení před správními soudy, vůči němuž neuplatnil stěžovatel žádné námitky, neshledal celkovou dobu řízení nepřiměřenou.

4. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 13. září 2022 č. j. 30 Co 241/2022-192 rozsudek obvodního soudu potvrdil. Stěžovatelem požadovanou výši zadostiučinění vycházející ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 Cpjn 206/2010, ke které stěžovatel přičetl i výši kumulované inflace, městský soud modifikoval kritérii složitosti (- 45%), významu řízení pro stěžovatele (- 50%) a chybami v postupu orgánů veřejné moci (+ 10%) a výpočtem dospěl k částce zadostiučinění, které by mělo být stěžovateli přiznáno ve výši 9 750 Kč. Námitku stěžovatele, že je třeba zohlednit kumulovanou výši inflace, považoval s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu za nedůvodnou. Uvedenou výši přiznaného zadostiučinění pak městský soud podle § 254 odst. 6 daňového řádu započítal na částku 10 553 Kč, která byla stěžovateli přiznána správcem daně v souvislosti s původním řízení jako saturace vzniklých průtahů, pročež rozsudek obvodního soudu jako věcně správný potvrdil.

5. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. 3. 2023 č. j. 30 Cdo 432/2023-213 odmítl, jelikož nebylo přípustné, neboť bylo v souladu s dosavadní rozhodovací praxí jak Nejvyššího soudu, tak i Ústavního soudu. Nejvyšší soud se postupně vyjádřil ke všem stěžovatelem nastoleným otázkám a námitkám (tj. zejména k otázce valorizace částek za průtahy řízení vyčíslených ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 a možnosti překonání závěrů z něj vyplývajících; k námitce vážící se ke kritériu složitosti řízení a jeho významu pro stěžovatele; k otázce kompenzace úroků podle § 254 daňového řádu). K tomu doplnil, že má-li poskytované odškodnění kompenzovat stav nejistoty, ve které byl poškozený nepřiměřeně dlouhým řízením udržován, a újmě spojené s touto nejistotou má odpovídat forma a případná výše odškodnění, musí výše zadostiučinění především odpovídat významu předmětu řízení pro poškozeného, v dané věci vyjádřeného výší požadované částky s případným příslušenstvím. Není důvodné, aby ji zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo, nadto několikanásobně, ledaže by bylo naplněno některé z kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. a) až d) zákona o odpovědnosti státu za škodu.


II.
Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Uvádí, že mu na náhradu jím požadované nemajetkové újmy způsobené průtahy v řízení byla započtena částka, kterou obdržel jako náhradu majetkové újmy v podobě úroku z neoprávněného jednání správce daně podle § 254 daňového řádu, což považuje za nespravedlivé, neboť jedna částka byla použita na náhradu jak majetkové, tak i nemajetkové újmy. Dále poukazuje na rozpor mezi názorem vysloveným v ústavní stížností napadeném usnesení Nejvyššího soudu a judikaturou Nejvyššího správního soudu k výkladu § 254 daňového řádu a otázce, zda úrok z neoprávněného jednání správce daně je či není náhradou majetkové újmy (např. rozsudek ze dne 17. 1. 2023 č. j. 9 Afs 282/2020-46). Názor Nejvyššího soudu, že úrok podle § 254 daňového řádu není náhradou majetkové újmy, považuje za excesivní. Konečně nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, který námitku zákazu zápočtu úroku podle § 254 daňového řádu považoval za nepřípustnou, neboť měla představovat skutkovou novotu, k níž nemohl Nejvyšší soud přihlížet. Stěžovatel k tomu uvádí, že tuto námitku uplatnil již dříve v průběhu odvolacího řízení před městským soudem.


III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

9. Ústavní soud je povolán korigovat pouze excesy v rozhodování obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. O nic takového ale v posuzovaném případě nejde. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.

10. Stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, a v ústavní stížnosti přitom uvádí v podstatě tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Stěžovatel ve své podstatě pouze polemizuje se skutkovými a zejména právními závěry obecných soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].

11. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v předmětné věci při posouzení obsahu dovolání stěžovatele postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a také se svou ustálenou rozhodovací praxí. Postup Nejvyššího soudu byl řádně odůvodněn s odkazy na předchozí judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, popř. i Evropského soudu pro lidská práva, přičemž Ústavní soud považuje výklad provedený Nejvyšším soudem za ústavně konformní a srozumitelný. Na výkladu provedeném Nejvyšším soudem, ani předtím obvodním soudem a městským soudem, neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Z usnesení Nejvyššího soudu je zřejmé, jaké úvahy jej vedly k závěru o nepřípustnosti dovolání, když při řešení žádné ze stěžovatelem nastolených otázek se městský soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.

12. K tomu je třeba doplnit, že postup Nejvyššího soudu, spočívající v odmítnutí stěžovatelova dovolání, nelze považovat za porušení jeho základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Výlučně Nejvyššímu soudu totiž přísluší posouzení přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3345/14), přezkum vlastního obsahu tohoto procesního rozhodnutí Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2929/09 nebo ze dne 9. 2. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3416/14), což v dané věci nezjistil.

13. Poukazoval-li stěžovatel na nesouladnou judikaturou Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu ohledně výkladu § 254 daňového řádu, tak k tomu Ústavní soud podotýká, že i kdyby tento rozpor existoval, není v kompetenci Ústavního soudu, aby v situaci, kdy jde pouze o výklad podústavního práva, prováděl jeho sjednocování, či určoval, které z obou rozdílných názorových stanovisek je možné upřednostňovat. Ačkoliv lze z výše citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 Afs 282/2020 dovozovat, že primárním účelem úpravy obsažené v § 254 daňového řádu je paušalizovaná náhrada škody daňovému subjektu za neoprávněné jednání správce daně a nahrazení "ceny peněz", s nimiž daňový subjekt nemohl disponovat, přičemž projevem rozhodování soudu může být obecně kromě nároku na úrok z neoprávněného jednání správce daně též otevření cesty k náhradě škody, nelze přehlédnout, že hlavním důvodem pro zamítnutí žaloby v nyní posuzované věci byl nízký význam předmětu původního řízení, které bylo stiženo nepřiměřenou délkou, pro stěžovatele, kdy šlo o vyplacení úroku z úroku, a značný nepoměr, mezi stěžovatelem požadovanou částkou v odškodňovacím řízení (93 960 Kč) a předmětem původního řízení (13 833 Kč).

14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. července 2023


Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu