III.ÚS 1767/23 #1

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Daniely Zemanové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Šturce, zastoupeného Mgr. Janem Fišerem, advokátem se sídlem Škroupova 561, Pardubice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2023, č. j. 7 As 401/2021-27, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2021, č. j. 15 A 121/2020-86, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění :

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud), neboť má za to, že jimi byl porušen čl. 1 věta první a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Z předložené ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovateli jako bývalému příslušníku celní správy náleží od roku 2005 výsluhový příspěvek. Ten mu byl vyplácen formou peněžních poukázek, avšak Generální ředitelství cel mu později oznámilo, že podle § 129 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o služebním poměru"), je možné vyplácet peněžité plnění (včetně výsluhového příspěvku) pouze bezhotovostně na bankovní účet. Proti změně formy vyplácení výsluhy brojil stěžovatel u městského soudu zásahovou žalobou proti tvrzenému zásahu spočívajícímu v odmítání vyplácet mu výsluhový příspěvek poštovní poukázkou.

3. Městský soud nyní napadeným rozsudkem žalobu zamítl s tím, že povinnost zřídit si bankovní účet nepovažuje v žádném ohledu za nespravedlivou, excesivní, šikanózní ani jakkoliv negativní. Zásah spočívající v odmítání vyplácení výsluhového příspěvku poštovní poukázkou nesplňuje podmínku nezákonnosti, neboť se jedná o postup souladný se zákonem, mající náležitou oporu v analogické aplikaci ustanovení § 129 odst. 2 zákona o služebním poměru.

4. Nejvyšší správní soud poté zamítl navazující kasační stížnost stěžovatele jako nedůvodnou (§ 110 odst. 1 s. ř. s.), neboť se přiklonil k výkladu příslušných ustanovení zákona o služebním poměru provedenému městským soudem. Postup Generálního ředitelství cel neshledal Nejvyšší správní soud nespravedlivým a nepovažuje jej ani za projev libovůle, neboť po stěžovateli nepožaduje nic nad rámec zákonné úpravy a je čistě na stěžovateli, jakým způsobem si zařídí své záležitosti tak, aby mohl být zákonný požadavek splněn. Změna formy výplaty je plošným opatřením v rámci celého bezpečnostního sboru, proto ji Nejvyšší správní soud nepovažuje za excesivní či šikanózní.

5. Stěžovatel se ve stručně pojaté ústavní stížnosti zaměřil na zpochybnění interpretace příslušných ustanovení zákona o služebním poměru, která upravují vyplácení výsluhy či služebního příjmu. Popisuje neúplnou zákonnou úpravu a napadá užití analogie legis obecnými soudy. Stěžovatel se cítí být diskriminován oproti příjemcům starobních důchodů; vyplácení důchodů totiž probíhá primárně v hotovosti a bezhotovostní forma je zcela na vůli příjemce, avšak vyplácení výsluhového příspěvku (který stěžovatel považuje za obdobu důchodu) je podmiňováno zřízením bankovního účtu. Stěžovatel závěrem dodává, že není povinen správnímu orgánu ani soudům zdůvodňovat a dokládat, proč je pro něj zřízení bankovního účtu, kterým nedisponuje a disponovat ze své svobodné vůle nemíní, problematické či nemožné.

6. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, neboť účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných (správních) soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

8. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení správním či ve správním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních orgánů a soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

9. Těmto požadavkům městský soud i Nejvyšší správní soud dostály, neboť se velmi pečlivě vypořádaly s týmiž námitkami stěžovatele, které uplatnil i nyní v ústavní stížnosti. Správní soudy se zabývaly povahou výsluhového příspěvku, což doplnily odpovídající judikaturou Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu, a následně popsaly, jakým způsobem vyplnily absentující právní úpravu i důvody, které je ke zvolenému řešení vedly.

10. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel primárně usiluje o přezkum výkladu podústavního práva správními soudy; jeho argumentace nicméně zůstává shodná s tou, kterou uplatnil již v doložené kasační stížnosti. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že výklad podústavního práva je primárně záležitostí obecných (správních) soudů, z tohoto pohledu tedy nedosahuje stěžovatelova argumentace ústavněprávní roviny. Pro Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je rozhodující, že správní soudy vyložily podústavní právo ústavně souladným způsobem, resp. jeho výklad nezatížily libovůlí, a na jejich přesvědčivé a ústavně konformní závěry proto pro stručnost toliko odkazuje.

11. Lze tedy uzavřít, že v nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal v postupu správních soudů vady, jež by jej opravňovaly ke kasačnímu zásahu namísto konstatování neopodstatněnosti ústavní stížnosti. Jejich závěry jsou totiž z hlediska zákonné úpravy plně akceptovatelné, a nelze je považovat za jakkoliv vybočující z mezí ústavnosti či za projev přepjatého formalismu. V postupu městského ani Nejvyššího správního soudu proto nelze spatřovat zásah do základních práv a svobod stěžovatele.

12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2023


Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu