III.ÚS 2010/23 #1

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti Jakuba Blaschkeho, zastoupeného JUDr. Mojmírem Ježkem, Ph.D., advokátem, sídlem Betlémské náměstí 351/6, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. června 2023 č. j. KSPH 72 INS 12048/2017, 2 VSPH 519/2023-P1-7, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti IKL, a. s., sídlem Na Kocínce 210/3, Praha 6 - Dejvice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. V insolvenční věci dlužníka (stěžovatele) Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 12. 6. 2023 č. j. KSPH 72 INS 12048/2017, 2 VSPH 519/2023-P1-7 odmítl jako objektivně nepřípustné podle § 218 písm. c) a § 218c zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odvolání stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 28. 4. 2023 č. j. KSPH 72 INS 12048/2017-P1-3, jímž bylo rozhodnuto, že přihlášený věřitel č. 1 (vedlejší účastnice řízení) nepokračuje v řízení se svými přihlášenými zajištěnými pohledávkami v dílčí pohledávce č. 1 a v tomto rozsahu jeho účast v přihlášce pohledávky končí (výroky I. a II.) a že přihlášený věřitel č. 1 pokračuje v řízení se svými nezajištěnými pohledávkami v dílčí pohledávce č. 2 ve výši 2 000 000 Kč (výrok III.) Závěr o nepřípustnosti odvolání proti výroku II. usnesení krajského soudu vyplynul z § 186 odst. 1 poslední věty zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. Ohledně výroku III. usnesení krajského soudu vrchní soud dovodil, že šlo o rozhodnutí vydané při dohlédací činnosti soudu (§ 11 insolvenčního zákona), proti němuž není odvolání přípustné (§ 91 insolvenčního zákona).

3. Stěžovatel namítá porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Vrchnímu soudu (ale i krajskému soudu) především vytýká, že nedostály požadavku řádného odůvodnění soudních rozhodnutí.

4. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V posuzované věci k takovému závěru nedospěl.

5. Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") představuje procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou garantovány ústavním pořádkem. Z § 72 odst. 1, 3, 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně základních práv, který je však možno zásadně využít teprve po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, jež mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.

6. Podle § 229 odst. 4 o. s. ř. může účastník řízení žalobou pro zmatečnost napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost.

7. Stěžovatel ústavní stížností brojí proti rozhodnutí vrchního soudu, kterým bylo odmítnuto jeho odvolání pro nepřípustnost. Proti usnesení vrchního soudu je však s ohledem na § 229 odst. 4 o. s. ř. (v intencích § 96 odst. 2 insolvenčního zákona) přípustná žaloba pro zmatečnost. Z podané ústavní stížnosti však nikterak nevyplývá, že by stěžovatel právě tohoto mimořádného opravného prostředku v nyní posuzované věci využil. Žaloba pro zmatečnost přitom patří právě mezi opravné prostředky, které jsou stěžovatelé povinni před podáním ústavní stížnosti uplatnit [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 (ST 26/51 SbNU 839); všechna rozhodnutí a stanoviska Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

8. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že v souladu s § 7 a § 96 odst. 2 insolvenčního zákona se v insolvenčním řízení uplatní přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, včetně úpravy týkající se řízení o žalobě pro zmatečnost.

9. Ústavní soud uzavírá, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon ochraně jeho práv poskytuje, a proto je třeba ústavní stížnost považovat ze nepřípustnou a jako taková musela být podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudcem zpravodajem odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 21. srpna 2023


Jiří Zemánek v. r.
soudce zpravodaj