DANILEŢ proti Rumunsku

Rozsudek velkého senátu ze dne 15. prosince 2025 ve věci č. 16915/21 – Danileţ proti Rumunsku

Velký senát Soudu poměrem hlasů deset ku sedmi rozhodl, že disciplinární sankce uložená rumunskému soudci za jeho veřejné příspěvky na sociálních sítích představovala porušení článku 10 Úmluvy, neboť vnitrostátní soudy dostatečně nevyložily, jak konkrétně mohly sporné výroky narušit fungování justice či důvěru veřejnosti v soudnictví. Zároveň Soud stanovil obecná kritéria pro vyvažování svobody projevu soudců a státních zástupců v online prostoru a jejich povinností zdrženlivosti.

I.    Skutkové okolnosti

Stížnost podal rumunský soudce, který se aktivně zapojoval do veřejných debat o demokracii, právním státu a justičním systému, a to i prostřednictvím sociálních sítí. V lednu 2019 zveřejnil na svém veřejně přístupném facebookovém profilu, kde ho sledovalo zhruba 50 000 osob, dva příspěvky, v nichž kriticky reagoval na aktuální politické dění v Rumunsku. V prvním příspěvku komentoval údajné oslabování státních institucí, zejména justice, bezpečnostních složek a armády, a upozornil na ústavní úlohu armády při ochraně demokracie v souvislosti se sporem o prodloužení mandátu náčelníka generálního štábu armády. Ve druhém příspěvku sdílel rozhovor se státním zástupcem kritizujícím stav justice a doplnil jej komentářem oceňujícím jeho odvahu kritizovat propouštění nebezpečných vězňů a upozorňovat na „lynčování“ soudců a státních zástupců.

Na základě příspěvků zahájila Soudní inspekce v lednu 2019 proti stěžovateli disciplinární řízení pro poškození důvěryhodnosti a pověsti justice. Disciplinární orgány dospěly k závěru, že první příspěvek naznačoval ústavní přijatelnost zásahu armády na obranu demokracie. Druhý příspěvek pak zejména používal nepřiměřený jazyk. Rumunská Nejvyšší rada soudnictví shledala, že stěžovatel porušil povinnost zdrženlivosti spjatou s výkonem funkce soudce, a uložila mu sankci v podobě snížení platu o 5 % na dobu dvou měsíců, kterou později potvrdil i rumunský Nejvyšší soud s odkazem na povinnosti zdrženlivosti soudců při výkonu svobody projevu.

II.  Odůvodnění rozhodnutí Soudu

Stěžovatel namítal, že kárná sankce uložená za jeho facebookové příspěvky představovala nepřiměřený zásah do jeho svobody projevu podle článku 10 Úmluvy.

K TVRZENÉMU PORUŠENÍ ČLÁNKU 10 ÚMLUVY

Senát čtvrté sekce Soudu rozsudkem ze dne 20. února 2024 dospěl k závěru o porušení článku 10 Úmluvy. Věc byla následně na žádost vlády postoupena velkému senátu.

Velký senát úvodem připomněl, že zásah do svobody projevu je třeba ve smyslu čl. 10 odst. 2 Úmluvy posoudit z hlediska zákonnosti, legitimního cíle a nezbytnosti v demokratické společnosti.

a)  K zákonnosti zásahu

Soud konstatoval, že disciplinární sankce uložená stěžovateli měla dostatečný zákonný základ a že právní úprava splňovala požadavek předvídatelnosti podle článku 10 odst. 2 Úmluvy. Připomněl, že v oblasti disciplinární odpovědnosti soudců je určitá míra obecnosti právní úpravy legitimní, neboť umožňuje pružně reagovat na různé okolnosti (Oleksandr Volkov proti Ukrajině, stížnost č. 21722/11, rozsudek ze dne 9. ledna 2013, § 175–178). Navíc stěžovatel jako zkušený soudce byl způsobilý posoudit rizika, která mohla jeho jednání v souvislosti s jeho povoláním přinést (Brisc proti Rumunsku, stížnost č. 26238/10, rozsudek ze dne 11. prosince 2018, § 94). Mohl proto přizpůsobit své jednání tak, aby rizikům zabránil (Kudrevičius a ostatní proti Litvě, stížnost č. 37553/05, rozsudek velkého senátu ze dne 15. října 2015, § 114).

b)  K legitimnímu cíli zásahu

Soud připomněl zvláštní postavení justice jako garanta právního státu a nezbytnost zachování důvěry veřejnosti v nezávislé a nestranné soudnictví. Povinnost zdrženlivosti soudců při veřejném vystupování proto tvoří součást jejich „povinností a odpovědností“ podle článku 10 odst. 2 Úmluvy, zejména tehdy, může-li být jejich projev způsobilý zpochybnit autoritu a nestrannost justice (Baka proti Maďarsku, stížnost č. 20261/12, rozsudek velkého senátu ze dne 23. června 2016, § 164). V projednávané věci proto Soud uznal, že namítaný zásah sledoval legitimní cíl zachování autority a nestrannosti soudní moci.

b)  K nezbytnosti zásahu v demokratické společnosti

1.   Obecné zásady

Ve vztahu k internetovému prostředí a sociálním sítím Soud uvedl, že tato prostředí nesou zvýšené riziko rychlého šíření škodlivého obsahu (Sanchez proti Francii, stížnost č. 45581/15, rozsudek velkého senátu ze dne 15. května 2023, § 158–166). Pokud jde konkrétně o svobodu projevu soudců, Soud zopakoval, že zásahy do této svobody podléhají přísnému přezkumu, neboť otázky fungování justice a dělby moci představují témata veřejného zájmu požívající vysoké míru ochrany (Morice proti Francii, stížnost č. 29369/10, rozsudek velkého senátu ze dne 23. dubna 2015, § 128). 

Soud však konstatoval, že se projednávaná věc odlišuje od dosavadní judikatury ke svobodě projevu soudců či státních zástupců, neboť stěžovatel byl sankcionován za osobní názor vyjádřený na veřejně přístupném profilu na sociální síti s vysokou sledovaností, přičemž část jeho sdělení nesouvisela přímo s výkonem justice. Tuto věc je tedy potřeba odlišit od případů týkajících se soudců a státních zástupců, kteří veřejně vyjádřili své názory ve své oficiální kapacitě (např. Baka proti Maďarsku, cit. výše, § 168 a 171), případně mimo veřejně přístupných internetových fór (např. Kudeshkina proti Rusku, stížnost č. 29492/05, rozsudek ze dne 26. února 2009, § 93–100). 

Specifické aspekty projednávané věci poskytly velkému senátu Soudu příležitost, aby upřesnil a sjednotil svá dosavadní kritéria pro posuzování projevu soudců a státních zástupců na internetu, včetně fotografií, videí či dokonce i pouhých „lajků“. Účelem těchto kritérií bude poskytnout vnitrostátním soudům vodítko pro vyvažování svobody projevu soudců a státních zástupců vůči jejich povinnosti zdrženlivosti. Zároveň Soud zdůraznil, že tato kritéria nelze řadit hierarchicky; jejich význam se odvíjí od okolností konkrétní věci (Satakunnan Markkinapörssi Oy a Satamedia Oy, stížnost č. 931/13, rozsudek velkého senátu ze dne 27. června 2017, § 166). 

Jako první kritérium Soud stanovil obsah a formu projevu. Výroky k otázkám veřejného zájmu požívají vysoké ochrany (Kudeshkina proti Rusku, cit. výše, § 86–95) a spadají sem i záležitosti související s fungováním soudnictví či soudním reformami. Je-li v ohrožení demokracie a právní stát, soudci mají právo vystoupit na obhajobu právního řádu. V každém konkrétním případě je potřeba položit si otázku, zda v daném společenském kontextu a z perspektivy rozumného a informovaného pozorovatele mohl příslušný projev soudce objektivně narušit jeho nezávislost či nestrannost. Projevy soudců zároveň musí respektovat povinnost zdrženlivosti, která se vztahuje i na formu a jazyk vyjádření; soudnictví musí působit nestranně i navenek (Denisov proti Ukrajině, stížnost č. 76639/11, rozsudek velkého senátu ze dne 25. září 2018, § 62). Je žádoucí, aby soudci ve svých projevech na internetu používali umírněný a obezřetný jazyk a aby bylo jejich vyjadřování jasné a jednoznačné, což zabrání různým výkladům, které by mohly podrýt důvěru veřejnosti v soudnictví.

Za druhé relevantní kritérium Soud označil kontext projevu a postavení jeho autora. Důležitou roli zde hraje historický kontext. Navíc soudci či státní zástupci, kteří zastávají vysoké pozice (jako např. předseda soudu, nejvyšší státní zástupce, představitel profesního sdružení nebo člen soudní rady) požívají vyšší míry svobody projevu, neboť jejich veřejná vyjádření jsou často motivována snahou o zachování soudního systému. To však zároveň neznamená, že by „obyčejní“ soudci či státní zástupci nemohli vyjádřit své názory o věcech veřejného zájmu. Zvláštní omezení platí u probíhajících řízení, kde je nezbytné zdržet se jakýchkoli komentářů, které by mohly ovlivnit výsledek řízení nebo narušit jeho spravedlivost (Eminağaoğlu proti Turecku, stížnost č. 76521/12, rozsudek ze dne 9. března 2021, § 138–140).

Třetím kritériem jsou důsledky projevu. V tomto směru je potřeba u výroků soudců a státních zástupců rozlišovat, zda byly na sociální síti přístupné všem, nebo pouze uzavřenému okruhu „přátel“ či členům určité profesní skupiny.

Čtvrtým kritériem Soud stanovil závažnost uložené sankce, která může mít odrazující účinek nejen u dotčeného soudce či státního zástupce, ale i na danou profesní skupinu jako takovou (tamtéž, § 124).

Konečně jako páté kritérium Soud označil nezbytnost procesních záruk v disciplinárních řízeních, včetně nezávislého a plného přezkumu, kontradiktornosti řízení a povinnosti řádného odůvodnění rozhodnutí (Baka proti Maďarsku, cit. výše, § 174). 

2.   Použití těchto zásad na projednávanou věc

V kontextu projednávané věci Soud zdůraznil, že nedostatky v odůvodnění vnitrostátních soudů mohou vést k porušení článku 10 Úmluvy, neboť mohou znemožnit přezkum Soudu nebo neprokázat existenci „relevantních a dostatečných“ důvodů pro zásah (Ergündoğan proti Turecku, č. 48979/10, rozsudek ze dne 17. dubna 2018, § 33). Vzhledem k výsadnímu postavení soudnictví v demokratické společnosti je však nezbytný přísný přezkum proporcionality (Baka proti Maďarsku, cit. výše, § 165). V této věci proto Soud ponechal vnitrostátním orgánům pouze úzký prostor pro uvážení při posouzení, zda zásah do stěžovatelovy svobody projevu odpovídal „naléhavé společenské potřebě“ a byl přiměřený legitimnímu cíli.

Pokud jde o samotné výroky stěžovatele, Soud uvedl, že je třeba je posuzovat v jejich kontextu. První příspěvek lze chápat jako obranu ústavního pořádku a pokračující nezávislosti institucí demokratického státu. Soud poznamenal, že v odůvodnění vnitrostátních orgánů o omezení svobody projevu stěžovatele není nic, co by naznačovalo, jak mohly jeho výroky narušit řádné fungování vnitrostátní justice nebo poškodit důstojnost a čest soudcovského povolání či důvěru veřejnosti, kterou toto povolání musí vzbuzovat (Simić proti Bosně a Hercegovině, stížnost č. 75255/10, rozsudek ze dne 15. listopadu 2016, § 35–36).

K formě sdělení Soud připustil, že stěžovatel první příspěvek formuloval víceznačně. Podle Nejvyššího soudu příspěvek naznačoval možnost nasazení armády v ulicích jako řešení pro zachování ústavní demokracie, podle vlády představoval „výzvu chopit se zbraní“ za účelem ochrany demokracie. Stěžovatel naopak tvrdil, že jeho záměrem bylo vyzvat čtenáře, aby si představili, že armáda jednoho dne vyjde do ulic proti vůli lidu pod záminkou ochrany demokracie. Dle Soudu používání nejasného jazyka ve vyjádřeních soudce nebo státního zástupce na sociálních sítích může být problematické zejména tehdy, mohou-li být tato vyjádření vykládána jako podněcování k nenávisti či násilí, byť i nepřímé. Dále Soud poznamenal, že odkazy na armádu v stěžovatelově příspěvku v podstatě vyjadřovaly jeho obavy z rizika politického vlivu, byť by bylo vhodnější použít přesnější formulace.

Ve vztahu k druhému příspěvku Soud konstatoval, že uložení disciplinární sankce bylo založeno především na použití rumunského výrazu, jehož překlad byl v řízení před velkým senátem předmětem sporu mezi stěžovatelem a vládou. Soud připustil, že vnitrostátní orgány jsou lépe postaveny k pochopení a posouzení určitých slovních obratů a jejich významu v konkrétním případě, a zejména k posouzení toho, jak je může vnímat veřejnost (Panioglu proti Rumunsku, stížnost č. 33794/14, rozsudek ze dne 8. prosince 2020, § 116). Zároveň nevyloučil, že i jediný výraz použitý soudcem nebo státním zástupcem může sám o sobě odůvodnit disciplinární sankci, pokud tón či jazyk postrádají potřebnou zdrženlivost a mohou ohrozit důvěru veřejnosti v justici. 

V posuzovaném případě nicméně Soud dospěl k závěru, že vnitrostátní orgány nevysvětlily, v čem měl výraz významně překročit meze přiměřenosti inherentní ve funkci stěžovatele (tamtéž, § 40 a 117), ani proč byl natolik závažný, že odůvodňoval disciplinární sankci. Jejich odůvodnění se omezilo na konstatování, že samotné použití tohoto výrazu postačuje k odpovědnosti, aniž by byl posouzen jeho význam v kontextu, v němž byl použit (Vajnai proti Maďarsku, stížnost č. 33629/06, rozsudek ze dne 8. července 2008, § 53). Zároveň stěžovatelovy výroky zjevně spadaly do kontextu debaty o otázkách veřejného zájmu, týkajících se legislativních reforem justice (Żurek proti Polsku, stížnost č. 39650/18, rozsudek ze dne 16. června 2022, § 224). Stěžovatel navíc vyjádřil osobní názor v rámci svých aktivit zaměřených na zvyšování povědomí o lidských právech, k otázkám fungování justice a v průběhu debaty o otázkách veřejného zájmu. Požíval tedy obecně širší ochranu svobody projevu.

Dále Soud poznamenal, že první stěžovatelův příspěvek se netýkal soudních řízení, která byla v době jeho zveřejnění „probíhající“. Byl zveřejněn dříve, než byly soudní řízení týkající se politické kontroverze, jíž se týkala, zahájena před vnitrostátními soudy. K důsledkům stěžovatelových výroků Soud uvedl, že první příspěvek neobsahoval žádnou výzvu k násilí ani k lidovému povstání, která by vyžadovala zvláštní zdrženlivost či opatrnost (Savva Terentyev proti Rusku, stížnost č. 10692/09, rozsudek ze dne 28. srpna 2018, § 79). Dospěl k závěru, že nic neprokazovalo, že příspěvek stěžovatele ohrozil nezávislost a nestrannost justice, právo na spravedlivý proces nebo důvěru veřejnosti v justici. Druhý příspěvek se pak týkal fungování justice a šlo tedy o věc veřejného zájmu.  Podle Soudu bylo klíčové, že neobsahoval žádné nenávistné výroky ani výzvy k násilí, jejichž šíření by mohlo vyvolat legitimní obavy ohledně důstojnosti soudcovské funkce. 

Z hlediska kritéria závažnosti sankce Soud úvodem poznamenal, že vnitrostátní orgány uložily stěžovatelovi jednou sankci – snížení platu o 5 % na dobu dvou měsíců – aniž by specifikovaly, do jaké míry se každé z těchto sdělení podílelo na zjištěném disciplinárním deliktu a na celkové uložené sankci. Ve vztahu k oběma příspěvkům šlo o výroky týkající se veřejného zájmu, které obecně požívají vysoké úrovně ochrany podle článku 10 Úmluvy. Podle Soudu byla sankce způsobilá odrazovat stěžovatele od podobných projevů v budoucnu.

Co se týče dodržení procesních záruk, Soud konstatoval, že vnitrostátní systém stěžovateli umožnil předložit své argumenty a důkazy před vnitrostátními orgány (Cotora proti Rumunsku, stížnost č. 30745/18, rozsudek ze dne 17. ledna 2023, § 36-39) a dále mu umožnil, aby byla věc přezkoumána dalším nezávislým a nestranným orgánem (Eminağaoğlu proti Turecku, cit. výše, § 150). Vnitrostátní orgány však neposoudily, zda měl sporný výraz dostatečný faktický kontext, ani jak konkrétně překročil meze přiměřenosti soudcovského projevu. Nezkoumaly ani kontext, v němž byly výroky učiněny a omezily se na konstatování, že samotné použití tohoto výrazu postačuje k uložení disciplinární sankce.

Soud proto dospěl k závěru, že výroky stěžovatele nebyly způsobilé narušit požadovanou přiměřenou rovnováhu mezi mírou, v níž se stěžovatel jako soudce mohl zapojovat do společenského života za účelem obrany ústavního pořádku a státních institucí, a potřebou, aby byl vnímán jako nezávislý a nestranný při výkonu své funkce.

Po zvážení všech dotčených zájmů s přihlédnutím k obsahu a formě obou příspěvků, kontextu jejich zveřejnění, jejich důsledkům, postavení, v němž byla učiněna, povaze a závažnosti uložené sankci a jejímu odrazujícímu účinku na soudcovskou profesi, jakož i procesním zárukám proti svévoli, které byly stěžovatelovi poskytnuty, Soud dospěl k závěru, že zásah nebyl založen na „relevantních a dostatečných“ důvodech, a tedy nesplňoval požadavek „naléhavé společenské potřeby“. Proto došlo k porušení článku 10 Úmluvy.

III. Oddělená stanoviska

Soudce Krenc ve svém souhlasném stanovisku upozornil, že soudci by se neměli chovat jako influenceři a k užívání sociálních médií musí přistupovat s mimořádnou opatrností. V projednávané věci dle něj vnitrostátní orgány měly dostatečné důvody, aby shledaly, že stěžovatel překročil přípustné limity svobody projevu; k porušení článku 10 Úmluvy nicméně došlo v důsledku uložené sankce, kterou lze hodnotit jako excesivní. Velký senát se měl navíc dle jeho názoru více věnovat otázce, jaké procesní záruky by měly provázet disciplinární řízení vůči soudci.

Soudci Gnatovskyy a Răduleţu ve svém společném souhlasném stanovisku podtrhly, že v dnešní době, kdy se veřejné mínění do velké míry utváří v online prostoru, už nelze lpět na tradiční zásadě, dle níž „soudci promlouvají jen prostřednictvím svým rozsudků“. Pokud je hlavním fórem veřejné debaty internet, a pokud toto fórum často zaplní hlasy populistů, soudci si nemohou dovolit mlčet. Zvolí-li vhodný způsob svého vystupování v online prostoru, mohou veřejnosti vysvětlit právní otázky přístupnou formou a bojovat proti dezinformacím, čímž zásadně přispějí k udržení právního státu. Sankcionovat je za takové projevy by znamenalo izolovat je právě ve chvíli, kdy jim veřejnost, které slouží, potřebuje co nejlépe porozumět.

Společné nesouhlasné stanovisko sedmi soudců (Ktistakis, Šimáčková, Elósegui, Felici, Derenčinović, Arnardóttir a Ní Raifeartaigh) uvedlo, že k zásahu do svobody projevu stěžovatele nedošlo v rozporu s článkem 10 Úmluvy, neboť vnitrostátní orgány podle nich poskytly relevantní a dostatečné důvody a zachovaly přiměřenou rovnováhu mezi svobodou projevu soudce a ochranou autority a nestrannosti justice. Zdůraznili, že soudci podléhají zvýšené povinnosti zdrženlivosti i při vystupování na sociálních sítích a že stěžovatelovy výroky mohly být oprávněně vnímány jako nejednoznačné či nevhodné, zejména ve světle jejich možného dopadu na důvěru veřejnosti v soudnictví. Dále uvedli, že vnitrostátní orgány jsou nejlépe způsobilé posoudit jazykové nuance a kontext výroků i jejich dopad v daném kulturním prostředí, přičemž jejich skutková zjištění i hodnocení důsledků pro autoritu justice mají být respektována. Celkově proto dospěli k závěru, že zásah byl v souladu s Úmluvou a většina nepřiměřeně nahradila hodnocení vnitrostátních soudů vlastním posouzením.