IV.ÚS 940/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Dražební společnost MORAVA, s. r. o., sídlem Dlouhá 4433, Zlín, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem, sídlem Václavská 316/12, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. ledna 2024 č. j. 6 VSPH 1353/2023-A-18, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Nikoly Nosska, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že napadeným rozhodnutím (byť stěžovatelka v bodě 17. uvádí, že "napadenými rozhodnutími") bylo porušeno její vlastnické právo a právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu).

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") podala návrh na vydání předběžného opatření, kterým se domáhala omezení účinku spojeného se zahájením insolvenčního řízení tak, aby bylo umožněno provést nedobrovolnou elektronickou dražbu prodejem nemovitých věcí ve vlastnictví vedlejší účastnice. Krajský soud usnesením ze dne 1. 11. 2023 č. j. KSHK 33 INS 16009/2023-A-6 nařídil předběžné opatření, kterým omezil účinek zahájení insolvenčního řízení uvedený v § 109 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, tak že se umožňuje provést nedobrovolnou elektronickou dražbu prodejem specifikovaných nemovitých věcí vedlejší účastnice (I. výrok) a uložil stěžovatelce zaplatit soudní poplatek (II. výrok). Podle krajského soudu vedlejší účastnice podáním insolvenčního návrhu měla v úmyslu blokovat provedení nedobrovolné dražby.

3. Proti I. výroku podala vedlejší účastnice odvolání, na jehož základě Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením změnil tento výrok usnesení krajského soudu a návrh na nařízení předběžného opatření zamítl. V odůvodnění konstatoval, že dne 11. 10. 2023 proběhla nedobrovolná elektronická dražba, poté co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, proto dražba a udělení příklepu byly postiženy vadou. Vrchní soud uzavřel, že předběžným opatřením nelze ex post zhojit nezákonně proběhlou nedobrovolnou veřejnou dražbu a udělení příklepu, protože její účinky zanikly ze zákona. Vrchní soud ani nezjistil, že by vedlejší účastnice opakovaně zahajovala insolvenční řízení a následně mařila další průběh dražby.


II.
Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka spatřuje zásah do svého práva na soudní ochranu a spravedlivý proces v tom, že vrchní soud ponechal zcela stranou její argumentaci o zneužití práva vedlejší účastnicí tím, že podala insolvenční návrh pět minut před zahájením dražby nemovitosti a tím soud nesplnil požadavky na odůvodnění rozsudku podle § 157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Vrchní soud přehlédl potřebu úpravy poměrů v důsledku provedené dražby i možnost analogické aplikace § 109 odst. 1 písm. c) a odst. 6 insolvenčního zákona.

5. Podle stěžovatelky je nesporné, že v důsledku rozhodnutí vrchního soudu je paralyzován proces dražby a stěžovatelka coby dražebník se nemůže domoci svého práva na zaplacení odměny. Právo na odměnu nepředstavovalo žádnou chiméru či eventualitu, ale zcela jasné majetkové právo stěžovatelky. Jde o její právo, které bylo zhmotněno do konkrétního nároku na odměnu podle smlouvy o provedení dražby. Legitimní očekávání lze spatřovat v tom, že stěžovatelka za uvedených okolností (naplnění základních soukromoprávních předpokladů nároku) důvodně očekávala, že odměna bude uhrazena z výtěžku zpeněžení. Napadeným rozhodnutím však došlo k odepření legitimního očekávání stěžovatelky na odměnu, a to prostřednictvím nesprávné interpretace insolvenčního zákona, protože soud zvolil z možných výkladů ten restriktivní a pro stěžovatelku nejméně výhodný. Stěžovatelka má také za to, že napadené rozhodnutí nebylo dostatečně odůvodněno.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).


IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy ostatních soudů. Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezených pravomocí, pokud rozhodnutím, příp. v průběhu procesu jemu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vymezil podmínky, za nichž má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod, a judikuje, že proces interpretace a aplikace podústavního práva bývá stižen kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně, či vůbec dopad některého ústavně zaručeného základního práva na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

8. Stěžovatelčina argumentace je založena na jejím nesouhlasu s právními závěry vrchního soudu vycházejícími z výkladu podústavního práva. Ačkoli stěžovatelka používá argumentaci odkazem na své základní právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) a ochranu vlastnického práva, zásadně nesouhlasí s intepretací podústavních předpisů aplikovaných vrchním soudem. Vrchní soud však v dané věci stěžovatelce náležitě vysvětlil, proč jí nevyhověl. Při rozhodování vyšel z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikoval relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné problematice. Není pravdou, že vrchní soud ponechal zcela stranou argumentaci stěžovatelky o zneužití práva vedlejší účastnicí tím, že podala insolvenční návrh pět minut před zahájením dražby nemovitosti, protože se k ní podrobně vyjádřil v bodě 20. odůvodnění napadeného usnesení. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které vrchní soud rozhodl rozhodnutím, s nímž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jeho odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na toto rozhodnutí odkazuje.

9. Ústavní soud uzavírá, že vrchní soud ve věci postupoval v souladu s platnou právní úpravou, svůj postup v řízení dostatečným způsobem odůvodnil, přičemž mu nelze vytknout, že by se nezabýval námitkami stěžovatelky (uvedenými ve vyjádření k odvolání vedlejší účastnice), které uplatňuje též v ústavní stížnosti. V posuzované věci však jde toliko o výklad podústavního práva, který Ústavnímu soudu nepřísluší. Na ústavní úrovni zásah do práv stěžovatelky Ústavní soud neshledal.

10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. července 2024


Josef Fiala v. r.
předseda senátu