III.ÚS 2601/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj), o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany S. (jedná se o pseudonym), zastoupené Mgr. Lukášem Hojdnem, LL.B., advokátem, sídlem Francouzská 299/98, Praha 10, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2024, č. j. 18 A 44/2024-21, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Ministerstva zdravotnictví, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí

1. Stěžovatelka je oprávněnou osobou ve smyslu zákona č. 297/2021 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky osobám sterilizovaným v rozporu s právem a o změně některých souvisejících zákonů, která podala dne 15. 1. 2024 vedlejšímu účastníkovi žádost o přiznání nároku na poskytnutí jednorázové peněžní částky, jako odškodnění za provedenou sterilizaci. Vedlejší účastník žádost zamítl, tomu se stěžovatelka bránila rozkladem podaným 22. 4. 2024. Dne 28. 5. 2024 podala stěžovatelka podnět k učinění opatření proti nečinnosti, na který vedlejší účastník reagoval stručným dopisem (ze dne 31. 5. 2024, č. j. MZDR 15541/2024-3/PRO), ve kterém stěžovatelku informovalo, že s přihlédnutím ke lhůtám podle § 71 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 88 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, byl podnět podán předčasně (srov. také § 80 odst. 3 správního řádu, pokud by byl podnět posouzen jako žádost účastnice řízení) a je tedy nedůvodný.

2. Stěžovatelka se poté proti nečinnosti vedlejšího účastníka bránila žalobou ze dne 1. 7. 2024 podanou Městskému soudu v Praze ("městský soud"), kterou však dne 11. 7. 2024 vzala v celém rozsahu zpět. Téhož dne totiž obdržela rozhodnutí ministra o rozkladu. Stěžovatelka požádala soud o přiznání náhrady nákladů řízení, neboť ke zpětvzetí žaloby došlo výhradně z důvodu na straně vedlejšího účastníka. Městský soud řízení zastavil, avšak nevyhověl stěžovatelce a náhradu nákladů řízení jí nepřiznal.

3. Městský soud na rozdíl od vedlejšího účastníka konstatoval, že zákon č. 297/2021 Sb. stanoví pro rozhodnutí v řízení podle tohoto zákona speciální lhůtu v délce 60 dnů (§ 5 odst. 3 zákona), kterou je třeba aplikovat i pro rozhodnutí o rozkladu v dané věci, přičemž lhůta počíná běžet dnem předání spisu se stanoviskem prvostupňovým správním orgánem orgánu rozhodujícímu o odvolání (rozkladu), nikoliv tedy samotným podáním rozkladu, jak se nesprávně domnívala stěžovatelka. Lhůta pro vyřízení rozkladu skončila dne 13. 7. 2024, rozhodnutí o rozkladu bylo přitom vydáno již 11. 7. 2024, tedy v zákonné lhůtě pro vydání rozhodnutí. Pokud by došlo k věcnému projednání, stěžovatelka by nemohla být se svou žalobou na ochranu proti nečinnosti úspěšná, neboť ministr vydal rozhodnutí o rozkladu ve lhůtě mu k tomu určené právními předpisy (správním řádem ve spojení se zákonem č. 297/2021 Sb.), a nebyl tak nečinný.


II.
Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka se vymezuje proti závěrům městského soudu, zejména ohledně těch, které se týkají počátku běhu lhůty k vyřízení rozkladu. Odkazuje přitom na rozsudek ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. 7 A 76/2002-47, ve kterém rozšířený senát Nejvyššího správního soudu konstatoval, že v řízení o rozkladu rozhoduje jeden správní orgán, proto nemůže běžet třicetidenní lhůta pro předložení rozkladu k rozhodnutí, jak je tomu u odvolacího řízení. Lhůta pro vydání rozhodnutí o rozkladu tedy začíná běžet ode dne doručení ústřednímu orgánu státní správy. Stěžovatelce mělo být přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobu podala důvodně.

5. Z uvedených důvodů se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to pro porušení ústavně zaručeného práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Po prostudování ústavní stížnosti a připojených dokumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

7. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že v řízení o ústavní stížnosti je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti. V projednávané věci se jedná o náklady řízení. Přestože stěžovatelka výši těchto nákladů nevyčíslila, zjevně se jedná o částku, která je označována za bagatelní. Ústavní soud dospěl k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatelka dovolává, porušena nebyla.

8. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že je mu známo, že rozhodování o žádostech o poskytnutí jednorázové částky, která slouží jako kompenzace za protiprávní sterilizaci, je stiženo průtahy. Ministerstvo zdravotnictví dlouhodobě nerozhoduje v zákonných lhůtách, což je podrobně popsáno ve vyjádřeních Veřejného ochránce práv jak z 18. 10. 2023, tak aktuálně ze dne 2. 10. 2024 (viz https://www.ochrance.cz/aktualne/vyrizovani_zadosti_o_odskodneni_za_protipravni_sterilizace_doprovazeji_na_ministerstvu_zdravotnictvi_pochybeni_zjistil_ombudsman/ a https://www.ochrance.cz/aktualne/ombudsman_shrnul_vlade_prohresky_ministerstva_zdravotnictvi_pri_odskodnovani_za_protipravni_sterilizace_extremni_prutahy_spatne_hodnoceni_dukazu_rozhodovani_v_rozporu_s_nazorem_soudu_i_ignorovani_obsahu_opakovanych_zadosti/). Ze zpráv Veřejného ochránce práv přitom vyplývá, že samo Ministerstvo zdravotnictví v minulosti vyjádřilo politování nad touto situací a připustilo, že žádosti jsou vyřizovány ve dvojnásobně delší lhůtě. Z tiskové zprávy Ligy lidských práv ze dne 8. 10. 2024 pak vyplývá, že nejdelší doba řízení o žádosti činila u ministerstva 554 dnů, o rozkladu 311 dnů a doba řízení v obou stupních 874 dnů (dostupné z Liga lidských práv vyzývá vládu k předložení návrhu k prodloužení účinnosti zákona o odškodnění obětí nedobrovolné sterilizace. - Liga lidských práv). Z údajů, které jsou v dané věci nesporné, je zřejmé, že v případě stěžovatelky ze strany Ministerstva zdravotnictví při rozhodování nedošlo k extrémním průtahům.

9. Přestože Ústavní soud stejně jako stěžovatelka shledává v odůvodnění napadeného rozhodnutí nedostatky ve smyslu nevypořádání se s právními závěry rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 A 76/2002-47, ani tato skutečnost, s ohledem na bagatelnost částky, o kterou ve věci jde, věc do ústavněprávní roviny neposouvá. Stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí argumentaci na ústavněprávní úrovni, neboť rekapituluje zjištěné okolnosti, obsah rozhodnutí městského soudu, polemizuje s jeho a nabízí jiný výklad zákonné úpravy. Takový přístup je však nedostatečný, požaduje-li stěžovatelka, aby Ústavní soud podrobil věcnému přezkumu napadeného soudního rozhodnutí z hlediska ústavnosti. Má-li Ústavní soud věcně přezkoumat soudní rozhodnutí týkající se bagatelní peněžní částky, musí z argumentace stěžovatelky a případně i z celkového kontextu věci například vyplývat, že žalovaná peněžní částka představuje právě pro stěžovatelku existenční či likvidační položku, případně jiný přesah vlastního zájmu. Nic takového však stěžovatelka netvrdí, a jak je výše uvedeno, dokonce ani nevyčísluje částku nákladů řízení, o kterou se v dané věci jedná.

10. Ústavní soud uzavírá, že i přes výhrady k argumentaci městského soudu ohledně posouzení počátku běhu lhůty k rozhodnutí o rozkladu nedosahují námitky stěžovatelky ústavněprávní úrovně a proto nepostačují k závěru o nutnosti kasace napadeného rozhodnutí, Toto konstatování však nepostačuje k závěru o nutnosti jeho kasace.

11. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. prosince 2024


Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu