III.ÚS 2901/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka, a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, o ústavní stížnosti stěžovatelky I. M., zastoupené Mgr. Janem Šafránkem, advokátem, se sídlem Slezská 1357/1, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. srpna 2025, č. j. 13 Co 245/2025-423 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. července 2025, č. j. 50 P 247/2024-379, 12 P a Nc 202/2025, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5 jako účastníků řízení, D. N. a nezletilých L. N. a M. N., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatelka domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na rodinný život podle čl. 10 odst. 2, právo na svobodu pohybu a pobytu podle čl. 14 odst. 1, právo na péči o děti a jejich výchovu podle čl. 32 odst. 4 a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K tomu mělo dojít za následujících okolností.

2. Stěžovatelka (dále také jen jako "matka") a vedlejší účastník D. N. (dále také jen jako "otec"), jsou rodiči nezletilých vedlejších účastníků, kteří se narodili z jejich manželství. Obě děti mají české a slovenské občanství. V souvislosti s rozpadem manželství rodičů, schválil Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud" nebo "opatrovnický soud") v únoru 2024 dohodu rodičů o svěření dětí do rovnoměrné střídavé péče (týdenní interval střídání), určil režim styku s rodiči po dobu prázdnin a otci uložil povinnost platit výživné ve stanovené výši. Brzy poté se stěžovatelka odstěhovala na Slovensko, kde si našla zaměstnání, a kde má svoji původní rodinu. Otec s přemístěním bydliště dětí nevyslovil souhlas a v dubnu 2024 proto opatrovnický soud určil, že trvalým bydlištěm nezletilých je bydliště otce. Děti v té době navštěvovaly dvě mateřské školy - v době pobytu u otce mateřskou školu v P., v době pobytu u matky mateřskou školu na Slovensku. Otec v souvislosti s blížícím se termínem zápisu do první třídy základní školy, navrhoval svěření dětí do své výlučné péče; střídavou péči považoval nadále za nerealizovatelnou. Obvodní soud v lednu 2025 návrh otce zamítl. Neshledal důvody pro změnu původního rozhodnutí; model péče fungoval v okamžiku rozhodování soudu dobře. Zároveň udělil otci za matku souhlas s podáním přihlášky do základní školy v P. Matka podala návrh na nahrazení souhlasu otce s přihlášením dětí do slovenské školy k Okresnímu soudu v Trnavě. Ten však odkázal matku na podání návrhu k českému opatrovnickému soudu.

3. Od července do října 2025 rozhodovaly obvodní a městský soud o sérii návrhů obou rodičů, týkajících se započetí povinné školní docházky. Děti byly přijaty do základní školy v P., matka neměla k dispozici souhlas otce k přihlášení do základní školy na Slovensku a péče zůstává nadále střídavá. Matka trvala na tom, že děti mají realizovat rovněž povinnou školní docházku na Slovensku. V návaznosti na to vydal obvodní soud předběžné opatření, jímž matce stanovil povinnost zajistit po dobu své péče školní docházku v P., poté předběžné opatření, jímž jí uložil povinnost strpět po určenou dobu výlučnou péči otce. Dále zamítl návrh matky na nahrazení souhlasu otce s přihlášením dětí do slovenské základní školy a zahájil řízení na změnu péče o nezletilé ex officio. Řízení, v němž se má rozhodnout o změně péče o nezletilé, stále probíhá. Jednání, na němž se předpokládá rozhodnutí ve věci, je nařízeno na leden 2026.

4. Předběžné opatření, jímž obvodní soud matce uložil povinnost zajistit v době, kdy má děti ve své péči, jejich řádnou docházku do základní školy v P., napadá matka ústavní stížností. Napadá také rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnutí soudu prvního soudu potvrzeno. Soudy měly potřebu zatímní úpravy poměrů za prokázanou; vycházely zejména ze situace, kdy děti byly přijaty do základní školy v P., na Slovensku nikoliv. Považovaly za potřebné zajistit řádnou spolupráci matky na nástupu dětí do první třídy. Zohlednily, že matka v průběhu celého řízení dává jednoznačně najevo, že s dětmi chce žít na Slovensku.


II. Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka uvádí, že došlo k relativizování až ignorování nejlepšího zájmu nezletilých. Napadená rozhodnutí zasahují do práva stěžovatelky a jejích dětí na rodinný život tím, že jí byla uložena v praxi nerealizovatelná povinnost. Pokud by měla postupovat dle předběžného opatření, musela by jezdit pětkrát týdně ráno a odpoledne 350 km, což by znemožňovalo její výdělečnou činnost (bylo jí však v předchozím řízení uloženo platit výživné), dětem mimoškolní aktivity a mělo by i neblahý vliv na zdravotní potíže nezletilé (problémy se zády). Stěžovatelka dále podotýká, že soudy nevzaly potaz ani zájmy nezletilých, kteří byli ze dne na den vytrženi ze zaběhnuté rutiny a zázemí na Slovensku. Natolik excesivní zásah odůvodňuje ingerenci Ústavního soudu.

6. Právo na slyšení nezletilých bylo dle stěžovatelky porušeno tím, že soudy nevzaly náležitě v potaz názor nezletilých. Děti před OSPOD uvedly, že chtějí být více s matkou, otce se bojí, křičí na ně. V samotném, řízení, jež vedlo k vydání napadených rozhodnutí, nebyl názor nezletilých náležitě zjištěn.

7. Porušení práva na soudní ochranu spočívá dle stěžovatelky především v absenci řádného zdůvodnění napadených rozhodnutí, na němž je třeba trvat i přesto, že jde o rozhodnutí předběžná. Soudy neuvedly skutkové ani právní závěry, o něž rozhodnutí opřely. Nebyla prokázána naléhavost, která by odůvodňovala vydání předběžného opatření; předběžné opatření předjímalo rozhodnutí ve věci samé.

8. Stěžovatelka namítá i porušení práva na svobodu pobytu, neboť napadená rozhodnutí jí fakticky ukládají povinnost pobývat na území České republiky. Nezletilé děti nepřiměřeně omezují v právu na rozvoj jejich kultury a vzdělání jako občanů Slovenské republiky.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud připomíná, že k přezkumu rodinněprávních věcí přistupuje zdrženlivě a do rozhodnutí obecných soudů zasahuje pouze v extrémních případech. Rozhodování v této citlivé oblasti je doménou obecných soudů, které - se znalostí dlouhodobého vývoje rodinné situace a v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení a orgánem sociálně právní ochrany dětí - mohou nejlépe poznat a posoudit skutkové okolnosti věci a učinit rozhodnutí, které bude odrážet zájmy rodičů, ale zejména nezletilých dětí.

10. Spolu s touto okolností je v posuzované věci dále podstatné, že stěžovatelka svojí stížností napadá rozhodnutí o předběžném opatření. Ústavní soud k přezkumu takových rozhodnutí obecně zastává zdrženlivý postoj. Předběžná opatření jsou dočasného charakteru, nezasahují do práv a povinností účastníků řízení konečným způsobem [srov. například nález sp. zn. IV. ÚS 802/19 ze dne 4. 6. 2019 (N 106/94 SbNU 297), bod 13]. Vzhledem ke specifické povaze rozhodnutí o předběžných opatřeních je Ústavní soud podrobuje pouze tzv. omezenému testu ústavnosti. V rámci něj zkoumá, zda předběžné opatření (či rozhodnutí o něm) mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a zda není projevem svévole či libovůle (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Pojem svévole v ustálené judikatuře Ústavního soudu znamená extrémní nesoulad právních závěrů se skutkovými a právními zjištěními, dále nerespektování kogentní normy, výklad, který je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), či užití zákonných pojmů v jiném významu, než jaký stanoví zákon nebo obecně přijímaná právní praxe [srov. nález sp. zn. III. ÚS 677/07 ze dne 1. 11. 2007 (N 179/47 SbNU). K žádnému z uvedených excesů však v posuzované věci nedošlo.

11. Ústavnost napadených rozhodnutí je třeba posuzovat v kontextu celé konfliktní situace mezi rodiči tak, jak byl ve stručnosti nastíněn výše (body 1-4), a jak vyplývá také z obsahu spisového materiálu, který si Ústavní soud pro posouzení věci vyžádal. Především je podstatné, že matka se po rozpadu manželského soužití odstěhovala zpět ke svojí původní rodině na Slovensko a tím fakticky změnila i bydliště nezletilých. Děti zde bez souhlasu otce (tedy protiprávně) přihlásila k trvalému pobytu (usnesení Městského sudu v Praze ze dne 22. 10. 2025, č. j. 13 Co 313, 314/2025-62, bod 3). O určení bydliště dětí následně rozhodoval opatrovnický soud, který jej stanovil v místě bydliště otce. Jednostrannou změnu bydliště dítěte, nesvědčí-li pro ni ospravedlnitelné důvody, lze hodnotit jako protiprávní (usnesení sp. zn. I. ÚS 955/15 ze dne 14. 3. 2017, usnesení sp. zn. IV. ÚS 518/24, závěry 1. rodinněprávní sympozium Justiční akademie ze dne 25. 10. 2024, dostupné na: https://ja.gov.cz/vzdelavani/rodinne-pravni-sympozia-justicni-akademie). V projednávané věci nebyly na straně matky shledány natolik výjimečné důvody, které by ospravedlňovaly skutečnost, že přemístěním bydliště dětí do vzdálenosti 350 km od bydliště otce významně snižuje reálnou možnost dětí být v rovnocenné péči otce.

12. Na tomto hodnocení nic nemění ani skutečnost, že v době předškolního vzdělávání nezletilých mohl být tehdejší model střídavé péče prakticky proveditelný (odhlédneme-li od toho, nakolik zatěžoval samotné nezletilé). Podstatné je, že stěžovatelka mohla (a s ohledem na nejlepší zájem i měla) předpokládat, že přemístění bydliště dětí v budoucnu vyvolá problém s realizací povinné školní docházky. Procesní postup i námitky stěžovatelky svědčí spíše o tom, že negativa spojená s přemístěním bydliště dětí relativizuje a přenáší je na samotné nezletilé.

13. Ústavní soud ve shodě s opatrovnickým soudem zastává názor, že v souladu s nejlepším zájmem nezletilých za daných okolností jednoznačně bylo stabilizovat jejich poměry jasným určením režimu školní docházky v jedné základní škole (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 169/16). Pokud obvodní soud pro nastolení takového stavu uložil matce povinnost součinnosti, nelze to považovat za nijak excesivní. Své rozhodnutí dostatečně odůvodnil, vysvětlit, v čem spatřuje nejlepší zájem nezletilých, a proč považuje svůj zásah za nezbytný. Je třeba připomenout, že soud rozhodoval za situace, kdy stěžovatelka od počátku deklarovala svoji neochotu přizpůsobit se školní docházce nezletilých do základní školy v P. Rovněž odvolací soud dostatečně konkrétně zdůvodnil, proč považuje rozhodnutí soudu prvého stupně za věcně správné. Je pravdou, že stanovisko nezletilých soudy nezjišťovaly. Ani tento postup ovšem nelze považovat za protiústavní, neboť předmětem řízení bylo v prvé řadě objasnění skutečností odůvodňujících uložení povinností stěžovatelce. Požadovat po nezletilých aby se k věci školní docházky v první třídě vyjadřovaly, se jeví jako nepřiměřené. Pro úplnost je třeba konstatovat, že postoj nezletilých k věci byl opatrovnickému soudu dostatečně zřejmý, neboť jej zjišťoval v rámci řízení o návrhu otce na změnu péče (jak je zřejmé z rozsudku opatrovnického soudu z ledna 2025).

14. S ohledem na uvedené tedy nelze přisvědčit námitce stěžovatelky, že by napadená rozhodnutí byla projevem libovůle či svévole nebo, že by představovala jiný exces odůvodňující kasační zásah Ústavního soudu.

15. Za neústavní nelze považovat ani okolnost, že soud vydal předběžné opatření před započetím školní docházky (červenec) a z pohledu stěžovatelky tedy předčasně. V natolik konfliktní situaci, jaká existuje mezi rodiči v posuzované věci, lze za zcela racionální, smysluplné a souladné s nejlepším zájmem nezletilých, považovat, pokud se soud snažil zajistit bezproblémovou realizaci školní docházky v průběhu letních prázdnin přecházejících nástupu nezletilých do školy. Kromě toho je podstatné, že šlo o nástup dětí do první třídy, a tedy krok pro ně nepochybně významný a důležitý. Napadené rozhodnutí obvodního soudu smysluplně doplňovalo předchozí rozhodnutí ohledně školní docházky nezletilých. Opatrovnický soud následně zahájil z úřední povinnosti řízení o úpravě poměrů k nezletilým a tím vytvořil podmínky pro konečné vyřešení poměrů nezletilých meritorním rozhodnutím. Pro posuzovanou věc je podstatné dále to, že v září 2025 soud dalším předběžným opatřením uložil matce, aby po určenou dobu strpěla výlučnou péči otce, čímž napadené předběžné opatření fakticky pozbylo účinků, které stěžovatelka označuje za protiústavní. Náležité posouzení modelu péče, který bude nadále mezi rodiči fungovat, a který bude maximálně respektovat nejlepší zájem nezletilých, je předmětem probíhajícího řízení ve věci samé. Rozhodnutí soudu podle komunikace s obecnými soudy lze očekávat v blízké době.

16. Nelze přisvědčit ani námitce, že došlo k porušení práva stěžovatelky na svobodu pohybu a pobytu. Situace, na kterou reagoval opatrovnický soud v sérii svých rozhodnutí, z nichž dvě jsou napadena touto ústavní stížnosti, vyplývala do značné míry ze skutečnosti, že matka na základě vlastní volby změnila místo svého pobytu a pobytu svých dětí. Negativní důsledky této volby nemohou dopadat na nezletilé, kteří na vzniklou situaci nemají nejmenší vliv a již tak musejí čelit důsledkům spojeným s rodičovským konfliktem.

17. Pro úplnost Ústavní soud podotýká, že opatrovnický soud v počátcích rozhodování skutečně nejednal příliš transparentně a předvídatelně, jestliže s odkazem na dobré fungování zavedeného modelu péče odmítl vyjasnit poměry k nezletilým a v lednu 2025 zamítl návrh otce na změnu péče. Již v tomto okamžiku totiž bylo zřejmé, že tehdejší model střídavé péče s sebou - s ohledem na vzdáleností bydlišť obou rodičů - nese budoucí problém dvou školských zařízení. Odkládat jeho řešení na pozdější dobu, proto nebylo namístě. Celkově však postup opatrovnického soudu při řešení školní docházky nezletilých z hlediska ústavnosti obstojí.

18. Jednání opatrovnického soudu, na němž se předpokládalo rozhodnutí ve věci, a které se mělo původně konat v listopadu 2025, bylo odročeno na leden 2026. Ústavní soud apeluje na opatrovnický soud, aby s ohledem na mimořádně konfliktní situaci mezi rodiči a zájem nezletilých, volil takový procesní postup, který nepřipustí nedůvodné prodlužování soudního řízení a umožní co nejrychlejší stabilizaci jejich poměrů do budoucna.

19. Ústavní soud shrnuje, že napadené rozhodnutí neporušilo stěžovatelčina ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud proto její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. ledna 2026


Jan Svatoň v. r.
předseda senátu