III.ÚS 3243/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky BEAS ENERGY, s. r. o., sídlem Sadová 454, Jaroměř, zastoupené JUDr. Ondřejem Moravcem, Ph.D., advokátem, sídlem Václavské náměstí 832/19, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. září 2024 č. j. 6 Afs 257/2023-57 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. června 2023 č. j. 31 Af 3/2023-129, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že předmětem činnosti stěžovatelky je provozování fotovoltaické elektrárny ("FVE") "Choustníkovo Hradiště I". Finanční úřad pro Královéhradecký kraj ("správce daně") dodatečným platebním výměrem ze dne 4. 3. 2021 doměřil stěžovatelce daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2018 vyšší o částku 499 130 Kč a penále ve výši 20 % z částky doměřené daně. Správce daně doměřil daň, neboť stěžovatelka nedoložila rozdíl cen ve výši 2 574 446 Kč z částky fakturované mateřskou společností BEAS, a. s., za servis, monitoring a údržbu FVE, dále nedoložila rozdíl cen ve výši 31 611 Kč z částky fakturované spojenou osobou Ing. Bedřichem Syrovátkem za pronájem kanceláře (sídla stěžovatelky) a neprokázala, že výdaj ve výši 20 000 Kč za služby fakturované dodavatelem Solární asociace, spolek, vynaložila k dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů a že výdaj ve výši 991,68 Kč za účast na akci "testovací jízda TESLA" vynaložila k dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů.

2. Vedlejší účastník řízení rozhodnutím ze dne 14. 11. 2022 potvrdil závěry správce daně ohledně prvních tří kontrolních zjištění. Ve vztahu k posledně uvedenému kontrolnímu zjištění shledal odvolání důvodným a částku ve výši 991,68 Kč uznal jako náklad, který stěžovatelce sloužil k dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Vedlejší účastník řízení proto změnil rozhodnutí správce daně tak, že se stěžovatelce doměřuje daň vyšší o částku 498 940 Kč.

3. Krajský soud v Hradci Králové ("krajský soud") žalobu stěžovatelky napadeným rozsudkem zamítl, přičemž konstatoval, že stěžovatelka a společnost BEAS, a. s., jsou kapitálově spojenými osobami ve smyslu § 23 odst. 7 písm. a) bod 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů ("zákon o daních z příjmů"). Krajský soud dospěl k závěru, že postup správních orgánů, které pro zjištění referenční ceny servisních služeb zvolily metodu přirážky k vynaloženým nákladům (Cost+), byl souladný s judikaturou Nejvyššího správního soudu. Soud tak potvrdil rozhodnutí správních orgánů, které konstatovaly, že stěžovatelka od mateřské společnosti odebírala služby, které se odchylovaly od ceny, za kterou by služby poskytla vzájemně nespojená osoba.

4. Proti rozhodnutí krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší správní soud potvrdil závěry krajského soudu.


II.
Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předkládá obdobné námitky, které uplatnila již v průběhu předchozího řízení. Opětovně uvádí, že správní orgány měly stanovit referenční cenu podle existujících reálně nezávislých transakcí, tedy metodou srovnatelné nezávislé ceny ("CUP"). Metoda CUP je podle judikatury Nejvyššího správního soudu preferovanou metodou a má přednost, pokud je možné s jejím využitím stanovit referenční cenu se stejnou mírou spolehlivosti jako jinou metodou. Stěžovatelka tvrdí, že správce daně se ani nepokusil zjistit jiné externí nezávislé transakce nezbytné pro využití metody CUP. Stěžovatelka namítá, že správními orgány aplikovaná metoda Cost+ představovala pouze odhad, neboť správce daně pouze spočítal mzdové náklady mateřské společnosti a připočetl k nim úředně stanovenou přirážku podle pokynu D-10. K využití této metody nebyly dány podmínky a důsledkem tohoto postupu bylo úřední snížení nákladů, které stěžovatelka v souvislosti s údržbou FVE fakticky vynaložila. Zásah do vlastnického práva tak stěžovatelka spatřuje v krácení daňově uznatelného výdaje nerespektováním cen, které byly sjednány a skutečně uhrazeny.

6. Stěžovatelka dále namítá, že vedlejší účastník v odvolacím řízení fakticky zcela konzumoval lhůtu pro stanovení daně podle § 115 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, a po stěžovatelce pak vyžadoval, aby se k věci vyjádřila a navrhla důkazy v neúměrně krátkých lhůtách, které jí ztížily výkon práva navrhovat důkazy. Podle stěžovatelky je v rozporu s účelem a smyslem zákonem předepsaných lhůt, aby účastníky řízení vystavovaly časové nouzi výhradně z důvodu laxního postupu správních orgánů, které se samy svou nečinností dostaly do situace hrozící prekluze.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).


IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky ("Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva. Ve smyslu § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, je to především Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování povolán. Ústavnímu soudu tak nepřísluší posuzovat, zda podmínky transakcí mezi stěžovatelkou a její mateřskou společností odpovídaly podmínkám tržním ve smyslu § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmu. Tato úloha náležela správním orgánům a následně správním soudům, přičemž z ústavního hlediska je podstatné, že jimi učiněné závěry byly řádně odůvodněny a nepředstavují zjevný exces.

9. Ústavní soud odkazuje na usnesení ze dne 29. 1. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2702/24, jímž pro zjevnou neopodstatněnost odmítl ústavní stížnost stěžovatelky BEAS SUN, s. r. o., další dceřiné společnosti mateřské společnosti BEAS, a. s. Stěžovatelčiny námitky jsou zcela identické, vycházejí z prakticky identických skutkových okolností (srov. napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu, bod 26). Argumentace Ústavního soudu ve věci BEAS SUN, s. r. o., je proto ve všech částech plně přenositelná rovněž na nyní posuzovanou věc a postačí na ni odkázat.

10. Obsah ústavní stížnosti představuje polemiku se závěry správních soudů a opakování námitek uplatněných již v předchozích řízeních a řádně vypořádaných správními soudy. Stěžovatelka brojí proti aplikaci metody Cost+, kterou zvolily správní orgány pro prokázání referenční ceny servisních služeb, přičemž upřednostňuje metodu CUP. Správní orgány však řádně odůvodnily, proč metoda CUP není aplikovatelná bez dalšího na posuzovanou věc a dostály tak požadavku kladeného na ně judikaturou Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudky ze dne 11. 2. 2004 č. j. 7 A 72/2001-53, ze dne 23. 1. 2013 č. j. 1 Afs 101/2012-31, ze dne 27. 2. 2020 č. j. 7 Afs 472/2018-57), tj. požadavek řádného odůvodnění, proč v konkrétní věci nebylo možné při stanovení referenční ceny vycházet z metody preferované daňovým subjektem. Odůvodněné jsou i závěry týkající se daňové uznatelnosti nákladů za nájem a propagaci.

11. Stěžovatelkou namítané krácení jejích práv v odvolacím řízení Ústavní soud neshledal. Stěžovatelka sama připouští, že vedlejší účastník jí stanovil lhůtu pro reakci na seznámení se zjištěnými skutečnostmi podle § 115 odst. 1 daňového řádu v délce 8 dní, kterou v návaznosti na její žádost prodloužil o dalších 9 dní. Ústavní soud se proto ztotožnil se závěrem správních soudů, že vedlejší účastník v odvolacím řízení vytvořil pro stěžovatelku dostatečný prostor k tomu, aby hájila svá procesní práva.

12. Ústavní soud konstatuje, že správní soudy se řádně vypořádaly s argumentací stěžovatelky a dospěly k logickým právním závěrům, které odůvodnily ústavně konformním způsobem. Závěr správních soudů o tom, že správní orgány v posuzované věci prokázaly, že ceny transakcí mezi stěžovatelkou a její mateřskou společností nebyly stanoveny v souladu s tržními principy, z hlediska ústavněprávního plně obstojí. Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatelky.

13. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. února 2025


Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu