I.ÚS 1283/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele R. L., t. č. Věznice Břeclav, zastoupeného JUDr. Lenkou Hrdličkovou, advokátkou, sídlem Údolní 244/53, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 2465/2023-403 ze dne 14. února 2024 a usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 70 Co 77/2023-344 ze dne 24. května 2023, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a H. L. a nezletilých L. L. a B. A. L., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že napadenými rozhodnutími soudy porušily jeho základní práva zaručená v čl. 10 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Stěžovatel podal dne 18. ledna 2021 návrh na popření otcovství k nezletilým vedlejším účastníkům ("nezletilí"), ti byli v době podání návrhu ve věku 14 a 12 let, a požádal Okresní soud Brno-venkov ("okresní soud") o prominutí zmeškání lhůty k podání návrhu.

3. Okresní soud usnesením č. j. Nc 2307/2021-332 ze dne 15. března 2023 zmeškání lhůty k podání návrhu na popření otcovství k žádnému z nezletilých neprominul (výroky I a II). Přihlédl k vedení opatrovnických řízení v průběhu několika let. Řízení se týkala svěření nezletilých do péče první vedlejší účastnice (matky), stanovení výživného stěžovateli (otci) a zbavení otce rodičovské odpovědnosti k nezletilým. V těchto řízeních stěžovatel své otcovství nerozporoval. Okresní soud vzal v potaz, že po dobu více než 10 let neměl stěžovatel snahu otcovství řešit, ač sám tvrdil, že již minimálně od roku 1992 je neplodný. Stejně tak soud zohlednil i poruchy osobnosti otce a sklony k bájivé lhavosti. Uzavřel, že otci nic nebránilo podat návrh poté, co se o existenci dětí dozvěděl, a přiznal větší váhu zájmu dětí, neboť stěžovatel je jejich právním otcem po celý jejich dosavadní život a obě děti jej za otce považují, byť jej neznají. Na základě § 3028 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, určení otcovství posuzoval podle zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, neboť se narodily před účinností občanského zákoníku, a na prominutí popěrné lhůty občanský zákoník aplikoval.

4. Krajský soud v Brně ("krajský soud") napadeným usnesením usnesení okresního soudu potvrdil. Upozornil na výjimečnost prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství a ztotožnil se s názorem okresního soudu, že argument otce, že nevěděl, s kým se poradit, neobstojí. Dodal, že prominutí zmeškání lhůty není ani v souladu s veřejným pořádkem, poněvadž stávající stav nevyvolává společensky nepřijatelné následky. Dospěl k závěru, že není dán ani zájem nezletilých, jelikož o děti nejeví zájem ani jiný biologický otec, a jediným důvodem podání návrhu je snaha otce vyhnout se placení výživného.

5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl pro nepřípustnost, neboť dovoláním napadené rozhodnutí krajského soudu shledal v souladu se svou ustálenou judikaturou.

6. Argumentaci v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Otec považuje napadená rozhodnutí obecných soudů za nepřiměřená a znemožňující mu bránit se nezákonnému zápisu svého jména do rodných listů nezletilých. Jak u sebe, tak u nezletilých spatřuje naléhavou potřebu popřít své otcovství a zjistit biologického otce nezletilých. Tvrdí, že prominutí zmeškání popěrné lhůty je jak ve veřejném zájmu, tak v zájmu nezletilých. Tím je sladění právního rodičovství s rodičovským biologickým a sociálním a nikoli stabilita ve statusových poměrech za každou cenu. Dodává, že vůči skutečnému biologickému otci tak budou moci nezletilí uplatnit své nároky a jemu odpadne psychická zátěž, s níž není schopen žít.

7. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatel je řádně zastoupen advokátkou.

8. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

9. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů; zásah Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti připadá v úvahu pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. září 2007 (N 148/46 SbNU 471)].

10. Ústavní soud primárně vychází z toho, že možnost prominutí zmeškání lhůty k podání návrhu na popření otcovství podle § 792 občanského zákoníku představuje výjimku z jinak stanoveného pravidla, a obecné soudy jsou proto povinny přistupovat k její aplikaci restriktivně [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1741/18 ze dne 21. května 2019 (N 86/94 SbNU 137)]. Ústavní soud [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 15/09 ze dne 8. července 2010 (N 139/58 SbNU 141; č. 244/2010 Sb.)], a ostatně i Evropský soud pro lidská práva ("ESLP") (rozhodnutí ve věci Kňákal proti České republice, stížnost č. 39227/06, ze dne 8. ledna 2007), již v minulosti judikovaly, že uvedení právního stavu otcovství do souladu se stavem faktickým nemůže být absolutní hodnotou, která by mohla upozadit nejlepší zájem dítěte. Při úvaze soudu přitom není bez významu právní skutečnost, kterou bylo právní otcovství konstituováno.

11. Ústavní soud rozpor napadených rozhodnutí s uvedenými principy nespatřuje. Otec v ústavní stížnosti opakuje totožné obecné argumenty, které přednesl již v řízení před obecnými soudy a které ani v ústavní stížnosti blíže nerozvádí. Z napadených rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že okresní soud podrobně zjistil skutkový stav, z něhož následně vyšel i krajský soud, a zohlednil, že otcovství stěžovatele bylo u obou nezletilých konstituováno na základě první domněnky otcovství. Obecné soudy následně náležitě posoudily obě kritéria pro prominutí zmeškání popěrné lhůty podle § 792 občanského zákoníku - tedy zájem dítěte a veřejný pořádek. Vyšly mimo jiné z judikatury ESLP při srovnání zájmu otce na straně jedné a zájmu nezletilých a veřejného pořádku na straně druhé, a závěry, proč ani jedno z těchto kritérií nepovažovaly za splněné - natož kumulativně - přesvědčivě odůvodnily. Samotný nesouhlas otce s právním názorem obecných soudů tak nezakládá porušení tvrzených ústavních práv.

12. Závěrem Ústavní soud dodává, že se ztotožňuje s názorem krajského soudu, že návrh na popření otcovství a prominutí popěrné lhůty podal otec účelově, jelikož tak učinil poté, co obecné soudy opakovaně rozhodovaly o modifikaci výše výživného pro nezletilé a poté, co byl otec pro zanedbání povinné výživy soudně trestán. Ostatně snaha vyhnout se plnění vyživovací povinnosti plyne i z otcovy argumentace v ústavní stížnosti. K tomu však institut popření otcovství a prominutí zmeškání popřené lhůty neslouží.

13. Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. května 2024


Jan Wintr v. r.
předseda senátu