IV.ÚS 2404/25 #2

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Baxy o ústavní stížnosti stěžovatelů S. S. a J. M., zastoupených JUDr. Světlanou Kazakovou, advokátkou, sídlem Týnská 1053/21, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2025 č. j. 4 Tdo 260/2025-811, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2024 sp. zn. 8 To 244/2024 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. září 2024 sp. zn. 1 T 97/2024, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Stěžovatelé byli odsouzeni za spáchání přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru (§ 208 odst. 1 trestního zákoníku) ve formě spolupachatelství. Tento trestný čin spáchali tak, že v době od 19. 4. 2020 do 5. 2. 2022 vědomě a bez právního důvodu užívali bytovou jednotku ve vlastnictví poškozeného. Obvodní soud pro Prahu 9 po provedeném dokazování dospěl k závěru, že stěžovatelé si byli plně vědomi toho, že na základě pravomocného soudního rozhodnutí mají povinnost vyklidit byt. Poškozený jim dvakrát řádně zajistil přístřeší, které mělo všechny potřebné náležitosti. Co se týče prvního zajištění přístřeší, je lhostejné, že toto ubytování bylo na mužské ubytovně, protože povinnost zajistit přístřeší byla vázána výlučně na osobu stěžovatele, nikoli na stěžovatelku. Stěžovatelka totiž neměla ani odvozené právo bydlení. Stěžovatelé nechtěli nikdy byt vyklidit, snažili se na poškozeném co nejvíce parazitovat a pokud by poškozený nepřistoupil k vyklizení bytu svépomocí, tak by je z bytu nedostal nikdy. Stěžovatelé podáváním různých návrhů zneužívali soudní systém k tomu, aby na úkor poškozeného co nejdéle žili bezplatně v jeho bytě. Obvodní soud s ohledem na dosavadní trestní bezúhonnost uložil oběma stěžovatelům trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, který podmíněně odložil a stanovil zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců za současného dohledu probačního úředníka. Uložil též přiměřenou povinnost, aby během zkušební doby uhradili poškozenému škodu. Poškozený se do trestního řízení řádně a včas připojil se svým nárokem na náhradu škody za ušlé nájemné, obvodní soud proto stěžovatelům uložil povinnost společně a nerozdílně uhradit škodu ve výši 421 176 Kč.

2. Proti rozsudku obvodního soudu podali stěžovatelé odvolání, které Městský soud v Praze napadeným usnesením zamítl. V trestním řízení nenastala žádná pochybení, závěry obvodního soudu jsou logické a opodstatněné a stěžovatelé z větší části pouze opakují již vypořádané argumenty. Obvodní soud neporušil ani právo stěžovatelů vyjádřit se k provedeným důkazům, nedošlo k narušení principu nezávislosti výkonu funkce soudce a věc nebyla nezákonně odňata policejnímu orgánu. Městský soud neporušil právo stěžovatelů na zákonného soudce a přidělení věci bylo v souladu s rozvrhem práce.

3. Stěžovatelé podali proti usnesení městského soudu dovolání a Nejvyšší soud jej napadeným usnesením odmítl. Námitky stěžovatelů byly obecné a nedůvodné. Městský soud neporušil jejich právo na zákonného soudce. Skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů a trestní soudy věc posoudily právně správně.

4. Stěžovatelé v ústavní stížnosti argumentují, že v trestním řízení před odvolacím soudem bylo zasaženo do jejich práva na zákonného soudce. Jejich věc byla přidělena v rozporu s rozvrhem práce. Věci je podle rozvrhu práce možné rozdělovat jen pomocí počítačového programu. Ruční přidělení soudním funkcionářem není možné, ale běžně se děje, přidělování věcí je proto v rozporu s rozvrhem práce. Toto přidělení nadto neodpovídá rozvrhem práce stanovenému procentuálnímu rozdělování věcí mezi jednotlivé senáty. Trestní soudy pochybily též v tom, že došly k závěru, že poškozený splnil svou povinnost zajistit stěžovatelům náhradní ubytování. Poškozený zajistil náhradní ubytování jen pro muže, čímž nesplnil tuto povinnost vůči stěžovatelce. Dle ústavně konformního výkladu zákona byl poškozený povinen zajistit bydlení též stěžovatelce, což neučinil. Trestní soudy tím tak zasáhly do rodinného života stěžovatelů.

5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou řádně zastoupeni (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.

6. Usnesením ze dne 11. 9. 2025 č. j. IV. ÚS 2404/25-18 byl z projednání a rozhodování této věci vyloučen soudce Josef Fiala.

7. Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší přehodnocovat důkazy provedené trestními soudy. To vyplývá mimo jiné i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti v trestním řízení (§ 2 odst. 11 a 12 trestního řádu). Ústavní soud posuzuje jen vybočení trestních soudů z ústavních mezí.

8. Trestní soudy přesvědčivě vysvětlily, že nedošlo k porušení práva na zákonného soudce a také vyložily, proč se námitky stěžovatelů míjí se zněním rozvrhu práce. Rozvrh práce městského soudu výslovně umožňuje z určených důvodů ruční zásahy, které musí být zaznamenány a odůvodněny. Případné nerovnosti v nápadu mezi jednotlivé senáty jsou způsobeny dorovnáváním jednotlivých věcí tak, aby byl v dlouhodobém hledisku dodržen poměr přidělovaných spisů určený rozvrhem práce (body 56 až 58 usnesení Nejvyššího soudu a body 17 a 18 usnesení městského soudu). Na tom vskutku není nic neústavního a trestním soudům v tomto ohledu nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.

9. Trestní soudy nepochybily ani při posuzování otázky, zda poškozený stěžovatelům řádně zajistil náhradní přístřeší. Povinnost zajistit přístřeší se týkala pouze stěžovatele (původního nájemce) a nikoli též stěžovatelky, což přímo plynulo z § 712 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, na který stěžovatelé sami odkazují. Tato námitka je nadto účelová, neboť stěžovatelé odmítali byt opustit z jiných důvodů a skutečnost, že ubytovna byla pouze pro muže, zjistili až v průběhu trestního řízení (body 72 až 74 usnesení Nejvyššího soudu, body 21 až 24 usnesení městského soudu a body 16 až 20 rozsudku obvodního soudu). Ústavní soud kromě toho již dříve konstatoval, že poškozený stěžovatelům poskytl přístřeší řádně, přičemž v této věci nemá důvod se od svých předchozích závěrů jakkoli odchylovat či je přehodnocovat (srov. usnesení ze dne 20. 12. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2247/22, body 14 a 15).

10. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. listopadu 2025


Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu