IV.ÚS 2844/25 #2

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavních stížnostech nezletilých stěžovatelů S. H., N. H., J. H. a K. H., všech zastoupených L. H., zastoupeným Mgr. Veronikou Altnerovou, advokátkou, sídlem Eliášova 266/3, Praha 6 - Dejvice, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 25. července 2025 č. j. 10 As 108/2025-39, ze dne 25. července 2025 č. j. 10 As 107/2025-30, ze dne 29. července 2025 č. j. 9 As 80/2025-29 a ze dne 29. července 2025 č. j. 9 As 81/2025-30, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Olomouckého kraje, sídlem Jeremenkova 1191/40a, Olomouc, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Stěžovatelé se ústavními stížnostmi domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že Nejvyšší správní soud porušil jejich ústavně zaručená práva podle čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavních stížností, připojených rozhodnutí a vyžádaných správních žalob plyne, že dva stěžovatelé podali žádost o přijetí k předškolnímu vzdělávání v mateřské škole v B. a dva stěžovatelé podali žádost o přestup ze základní školy v K. do základní školy v B. Jelikož jsou všichni stěžovatelé nezletilí, žádost podali v zastoupení matkou jako zákonnou zástupkyní. Žádostem ředitelka mateřské školy a ředitelka základní školy vyhověly. Proti každému z rozhodnutí podali stěžovatelé odvolání, tentokrát zastoupeni otcem, který s přijetím stěžovatelů do mateřské školy, potažmo jejich přestupem na základní školu nesouhlasil. Vedlejší účastník tato odvolání zamítl pro nepřípustnost, jelikož stěžovatelům nemohla být rozhodnutími způsobena újma, naopak bylo jejich žádostem vyhověno.

3. Proti rozhodnutím vedlejšího účastníka podali stěžovatelé, opět zastoupeni otcem, správní žaloby ke Krajskému soudu v Ostravě - pobočce v Olomouci. Ten žaloby odmítl jako podané osobami zjevně neoprávněnými. V žalobách totiž netvrdili, jakým způsobem se rozhodnutí vedlejšího účastníka negativně promítla v jejich právní sféře. Stěžovatelé v žalobách tvrdili pouze zásah do rodičovských práv otce, k jehož řešení jsou ale příslušné civilní soudy, nikoli soudy správní.

4. Následné kasační stížnosti stěžovatelů Nejvyšší správní soud zamítl napadenými rozsudky. Uvedl, že stěžovatelé v žalobách proti rozhodnutím vedlejšího účastníka netvrdili zásah do svých veřejných subjektivních práv. I v kasačních stížnostech stěžovatelé opakují argumentaci založenou na zásahu do práv otce. Ten ale ani nebyl účastníkem správního řízení o přijetí dítěte k předškolnímu vzdělávání, resp. k přestupu na jinou školu. V takovém řízení může být dotčeno pouze právo tohoto dítěte, nikoli jeho rodiče. Namítaná absence vůle otce ve správním řízení nemůže mít sama o sobě negativní dopad do právní sféry stěžovatelů. Ve skutečnosti je podstatou sporu neshoda rodičů o rozhodování v záležitostech nezletilých stěžovatelů, nikoli zásah do veřejných subjektivních práv samotných stěžovatelů. Ke sporům rodičů jsou v obdobných věcech povolány soudy civilní.

5. Ústavními stížnostmi napadají stěžovatelé rozsudky Nejvyššího správního soudu. Ve stížnostech tvrdí, že správní orgány nerespektovaly způsob, jakým se utváří vůle dítěte. Správní orgány měly vyzvat stěžovatele či jejich matku, aby doložili souhlas otce s přestupem na jinou školu a nástupem do mateřské školy nebo aby doložili rozhodnutí opatrovnického soudu nahrazující tento souhlas. Problémem vzneseným ve správní žalobě bylo, že ve správním řízení chyběl projev vůle stěžovatelů.

6. Všechny čtyři ústavní stížnosti, vedené původně pod sp. zn. IV. ÚS 2844/25, III. ÚS 2843/25, III. ÚS 2867/25 a IV. ÚS 2868/25, se týkají skutkově i právně souvisejících věcí stěžovatelů, které zastupuje jejich otec coby zákonný zástupce, a proto je Ústavní soud spojil ke společnému řízení vedenému pod nynější spisovou značkou (usnesením ze dne 15. 10. 2025).

7. Při posuzování procesních předpokladů musel Ústavní soud nejprve zvážit, zda jsou stěžovatelé vůbec oprávněni ústavní stížnosti podat. Obecně je možné, aby ústavní stížnost podal nezletilý stěžovatel zastoupený svým zákonným zástupcem, pokud mezi jejich zájmy nenastává kolize (např. usnesení ze dne 22. 2. 2022 sp. zn. III. ÚS 3096/21, bod 5), typicky ve věcech netýkajících se opatrovnických věcí [nález ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. I. ÚS 3304/13 (N 18/72 SbNU 217), bod 28]. V opatrovnických věcech totiž běžně zájmy nezletilých dětí a jejich rodičů kolidují, a proto je dětem již v řízení před obecnými soudy ustanoven kolizní opatrovník a rodič dítěte nadále nevykonává zákonné zastoupení nezletilého. Navazující ústavní stížnosti podané nezletilým dítětem zastoupeným zákonným zástupcem proto Ústavní soud odmítá jako návrhy podané někým zjevně neoprávněným (viz např. nález ze dne 29. 10. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2007/25, bod 29). Byť nynější věc vyvěrá ze správního řízení, svou povahou je velmi obdobná opatrovnickému sporu mezi rodiči nezletilých dětí a je zjevné, že mezi zájmy nezletilých stěžovatelů a jejich otcem coby zákonným zástupcem nastala kolize, Ústavní soud přesto považuje ústavní stížnosti za podané oprávněnými navrhovateli. Na rozdíl od výše popsaných případů správní orgány ani správní soudy nepovažovaly kolizi mezi zájmy stěžovatelů a jejich otce za problematickou a stěžovatelům v řízeních neustanovily opatrovníka, otec tak nadále vykonával zákonné zastoupení. Kdyby Ústavní soud nyní učinil opak a ústavní stížnosti pro kolizi zájmů odmítl, zamezil by přístup k ústavnímu přezkumu překvapivě.

8. Dále byly ústavní stížnosti podány včas. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelé jsou řádně zastoupeni advokátkou (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a též vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona), ústavní stížnosti jsou tedy přípustné.

9. Ačkoli Ústavní soud výše zmínil, že zájem stěžovatelů a jejich otce coby zákonného zástupce může být v kolizi, neustanovil stěžovatelům kolizního opatrovníka, protože, jak uvádí dále, považuje ústavní stížnosti za zjevně neopodstatněné. Ustanovovat kolizního opatrovníka by tak bylo zbytečné (shodně viz např. usnesení ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 1888/16, bod 8).

10. Na úvod posouzení opodstatněnosti ústavních stížností je třeba předeslat, že Ústavní soud nemůže nad rámec napadených rozsudků Nejvyššího správního soudu - jak požadují ústavní stížnosti - posuzovat, jakým způsobem měly ve správním řízení postupovat správní orgány. Ústavní soud může posuzovat pouze to, zda Nejvyšší správní soud porušil ústavně zaručená práva stěžovatelů, pokud se ztotožnil s krajským soudem, že správní žaloby stěžovatelů musí být odmítnuty, protože stěžovatelé v nich namítali zásah pouze do práv otce, nikoli práv svých.

11. Závěry Nejvyššího správního soudu nelze shledat ústavně nesouladnými. Účastníkem správního řízení o přijetí na mateřskou školu nebo o přestupu na jinou základní školu je samo nezletilé dítě a pouze jeho veřejné subjektivní právo může být zasaženo rozhodnutím vydaným v tomto řízení, nikoli právo rodiče (viz usnesení ze dne 20. 9. 2016 sp. zn. IV. ÚS 1844/16 nebo rozsudky NSS ze dne 31. 3. 2016 č. j. 4 As 280/2015-36, bod 23, a ze dne 27. 7. 2011 č. j. 1 As 53/2011-109, č. 2437/2011 Sb. NSS, bod 39). Stěžovatelé ale ve správních žalobách netvrdili zásah do svých práv, pouze do práv otce.

12. Protože Ústavní soud nezjistil porušení základních práv stěžovatelů, odmítl ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrhy zjevně neopodstatněné [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.


V Brně dne 12. listopadu 2025

Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu