I.ÚS 1264/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudce Josefa Baxy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Lamione SE, se sídlem Karásek 2245/1f, Brno, zastoupené Mgr. Vladimírem Enenklem, advokátem se sídlem Orlí 492/18, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 29/2024-94 ze dne 13. 2. 2024, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 12 Co 300/2023-80 ze dne 19. 10. 2023 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 28 C 110/2023-73 ze dne 21. 9. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ENRESS s.r.o., se sídlem V Zářezu 902/4, Praha 5 - Jinonice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění

I.

1. Stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že došlo k porušení jejího práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Ústavní stížností napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 bylo pro nezaplacení soudního poplatku dle § 9 odst. 1 ve spojení s § 7 odst. 1 a § 2 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, zastaveno řízení o žalobě stěžovatelky, kterou se po žalované (vedlejší účastnici) domáhala zaplacení částky 1 600 000 Kč s příslušenstvím. Městský soud v Praze usnesení potvrdil. Z rozhodnutí vyplývá, že obvodní soud usnesením č. j. 28 C 110/2023-23 ze dne 25. 4. 2023 stěžovatelku vyzval, aby ve lhůtě patnácti dnů od doručení usnesení zaplatila soudní poplatek ve výši 80 000 Kč s poučením, že v případě nezaplacení poplatku bude řízení zastaveno. Stěžovatelka požádala o osvobození od soudních poplatků, které jí přiznáno nebylo (usnesením č. j. 28 C 110/2023-61 ze dne 13. 6. 2023 potvrzeným usnesením Městského soudu v Praze č. j. 12 Co 219/2023-69 ze dne 22. 8. 2023). Stěžovatelce bylo následně dne 28. 8. 2023 doručeno usnesení s výzvou k úhradě soudního poplatku. Protože patnáctidenní lhůta k zaplacení uplynula a soudní poplatek nebyl zaplacen, obvodní soud řízení zastavil.

3. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. se zdůvodněním, že nebyly splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (ani od odkazované rozhodovací praxe Ústavního soudu) a nebyly dány ani důvody pro jiné posouzení v rozhodování dovolacího soudu již vyřešené otázky. Vyložil, že stěžovatelka byla k uhrazení soudního poplatku řádně vyzvána a poté, co jí nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, byla k uhrazení poplatku vyzvána opětovně (spolu s potvrzujícím usnesením odvolacího soudu o nepřiznání osvobození od soudního poplatku jí bylo opětovně doručeno i usnesení s výzvou k zaplacení poplatku v určené výši ve lhůtě patnácti dnů od doručení).

4. Možnost domáhat se soudní ochrany svých práv byla stěžovatelce zachována, když jí byl poskytnut dostatečný časový prostor k tomu, aby soudní poplatek zaplatila (fakticky jí byla poskytnuta nová lhůta k zaplacení soudního poplatku dle předchozí výzvy). O zastavení řízení soudy rozhodly teprve po pravomocném rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků a po uplynutí (nově stanovené) lhůty k zaplacení soudního poplatku. Setrvání na požadavku "nové", materiálně (obsahově) stále stejné výzvy, odlišné toliko po stránce formální, by se v posuzovaném případě dle Nejvyššího soudu jevilo postupem přepjatě formalistickým.


II.

5. Ústavní stížností napadená usnesení označuje stěžovatelka za nesprávná a nezákonná a namítá, že před vydáním usnesení o zastavení řízení nebyla znovu řádně vyzvána k zaplacení poplatku. Uvádí, že obvodní soud jí doručil v jedné datové zprávě spolu s usnesením č. j. 12 Co 219/2023-69, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudního poplatku, také původní výzvu k zaplacení poplatku č. j. 28 C 110/2023-23. Nemohla seznat, že je vyzývána k opětovnému zaplacení poplatku, když měla za to, že původní výzvu jí soud zaslal toliko na vědomí a očekávala, že jí bude doručována nová výzva k zaplacení.

6. Opětovné doručení původní výzvy dle stěžovatelky nemohlo vyvolat žádné právní účinky. Usnesení bylo právně konzumováno, neboť již nabylo právní moci a uplynula jím stanovená lhůta k zaplacení poplatku, která běžela od okamžiku prvního doručení a nemohla začít běžet opětovně. Takové účinky ze zákona nevyplývají. Aby jimi byla stěžovatelka vázána, měla o nich být minimálně poučena. Je-li ukládána povinnost v propadné lhůtě, je nezbytné tak činit natolik určitě a srozumitelně, aby účastník bez pochybností věděl, kdy ji má splnit. Požadavku opětovné výzvy bylo dle stěžovatelky možné vyhovět jen vydáním nového usnesení stanovujícího povinnost k zaplacení poplatku. Pouhou změnou data a čísla jednacího lze účastníku poskytnout požadovanou právní jistotu ohledně jeho povinností a nejde tak o postup přepjatě formalistický.

III.

7. Ve své judikatuře Ústavní soud akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že v řízení o ústavních stížnostech vystupuje jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

8. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení stěžovatelky, zvážil obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.


IV.

9. Důvody, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů, Ústavní soud nezjistil. Po seznámení se s napadenými rozhodnutími dospěl k závěru, že v nich bylo způsobem adekvátním povaze věci vysvětleno, proč soudy rozhodly tak, jak rozhodly. Nejvyšší soud se s námitkami stěžovatelky srozumitelně vypořádal a s odkazy na relevantní judikaturu vysvětlil, proč dovolání odmítl coby nepřípustné. K poskytnutému přiléhavému odůvodnění nemá Ústavní soud z hlediska ústavněprávního přezkumu výhrady.

10. Nejvyšší soud předně připomenul, že samotná povinnost soudů vyzvat poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku je do jisté míry beneficiem, jelikož poplatková povinnost je určena zákonem a poplatníkovi v zásadě nic nebrání, aby ji řádně splnil již při podání žaloby. Zaplacení soudního poplatku bez výzvy či upomínky by ostatně mělo být pravidlem. Pokud tedy poplatník tak neučiní, a dokonce tak neučiní ani v dodatečné lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jeho pasivity. Tento závěr odpovídá i závěrům judikatury Ústavního soudu (pro shrnutí srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 9/20 a rozhodnutí v něm citovaná; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na https://nalus.usoud.cz).

11. K argumentaci stěžovatelky, že povinnost k zaplacení soudního poplatku dle původní výzvy byla "konzumována" podáním žádosti o osvobození od soudního poplatku, Nejvyšší soud uvedl, že podáním této žádosti nedošlo k anulování skutečnosti, že soud stěžovatelku k zaplacení řádně vyzval. Jak Nejvyšší soud vyložil, důsledkem podání (včasné) žádosti o osvobození od placení soudních poplatků je, že do nabytí právní moci rozhodnutí o takové žádosti není otázka povinnosti zaplatit poplatek konečným způsobem vyřešena a soud řízení nemůže bez dalšího zastavit. Není-li pak osvobození od soudního poplatku přiznáno, musí být účastníku za účelem možnosti uplatnění práva na soudní ochranu poskytnut reálný časový prostor pro jeho úhradu a pokračování v řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2231/2013), čemuž soudy v posuzované věci dostály. Nejvyšší soud také zdůraznil, že stěžovatelce byla po nepřiznání osvobození od soudních poplatků fakticky poskytnuta nová lhůta k jeho zaplacení dle předchozí výzvy a byla jí tak zachována možnost domáhat se soudní ochrany svých práv (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2259/2020).

12. Výše popsaný závěr ostatně vyplývá i z nálezu sp. zn. II. ÚS 1138/15, na který stěžovatelka odkazuje v ústavní stížnosti. Jak Ústavní soud uvedl, "podá-li si účastník návrh na přiznání osvobození od soudních poplatků, je správným postupem soudu, pokud tento, byť zčásti, tomuto návrhu nechce vyhovět, aby o něm nejprve rozhodl a znovu účastníka vyzval k zaplacení soudního poplatku či zbývající částky částečně prominutého soudního poplatku, a teprve pokud ani v této lhůtě účastník nezaplatí, může soud usnesením řízení zastavit". Z citovaného nálezu je tedy zřejmá povinnost soudu účastníka k zaplacení poplatku znovu vyzvat a reálně umožnit jeho dodatečné zaplacení, nikoliv již však to, jaké konkrétní náležitosti by opětovná výzva adresovaná účastníkovi měla mít.

13. Zaslal-li soud stěžovatelce původní výzvu [a v návaznosti na rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků ji tak v souladu s požadavky vyplývajícími z judikatury fakticky znovu informoval o (zákonné) povinnosti poplatek zaplatit, která jí vznikla jíž podáním žaloby, o dodatečné lhůtě s tím spojené a následky nezaplacení], nelze v tomto postupu spatřovat vybočení z mezí ústavnosti a stěžovatelkou namítaný zásah do základních práv.

14. Stěžovatelka byla již první výzvou informována o tom, že má soudní poplatek zaplatit, jinak bude řízení zastaveno. Poté, co jí nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, byla k zaplacení poplatku opětovně vyzvána (byť původní výzvou) a byl jí poskytnut také dostatečný čas pro jeho úhradu. Není přitom zřejmé, proč by jí měla být spolu s rozhodnutím o nepřiznání osvobození od soudních poplatků původní výzva posílána toliko "na vědomí", jak uvádí v ústavní stížnosti.

15. Nelze odhlédnout ani od toho, že byla zastoupena advokátem, který si coby právní profesionál taktéž musel být vědom toho, že nevyhnutelným důsledkem rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků je povinnost tento poplatek zaplatit s tím, že jinak bude řízení zastaveno. Stěžovatelce tak v důsledku procesního postupu soudů nebylo zabráněno v tom, aby po pravomocném usnesení o nepřiznání osvobození poplatek zaplatila a v řízení pokračovala (k tomu by došlo tehdy, pokud by o zastavení řízení bylo rozhodnuto dříve nebo souběžně s právní mocí usnesení o nepřiznání osvobození od soudních poplatků, případně - vzhledem k závěrům vyplývajícím z citované judikatury - tehdy, nebyla-li by stěžovatelka k zaplacení poplatku znovu vyzvána vůbec).

16. Jelikož kvalifikované pochybení, s nímž by bylo možné spojovat stěžovatelkou namítané porušení základních práv, Ústavní soud neshledal, byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. června 2024


Jan Wintr, v. r.
předseda senátu