II.ÚS 1145/24 #2 — Zásada zákazu reformationis in peius jako projev dispoziční zásady v občanském soudním řízení

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Hany Šustkové, zastoupené Mgr. Alenou Švaříčkovou, advokátkou, sídlem Mezírka 775/1, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. ledna 2024 č. j. 14 Co 138/2023-185, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a MgA. Vladana Šustka, zastoupeného JUDr. Martinem Halahijou, advokátem, sídlem třída Kapitána Jaroše 1844/28, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení výroků I. b) a III. v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. V ústavní stížnosti stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud do doby rozhodnutí o této ústavní stížnosti odložil vykonatelnost napadených výroků I. b) a III. rozsudku krajského soudu. Ústavní soud návrhu stěžovatelky vyhověl a usnesením ze dne 3. 5. 2024 sp. zn. II. ÚS 1145/24 odložil vykonatelnost výroků I. b) a III. napadeného rozsudku krajského soudu.

3. Dále stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, že náklady na její právní zastoupení zaplatí stát, neboť to odůvodňují její osobní a majetkové poměry, když stěžovatelka nemá dostatečné prostředky k placení nákladů spojených se svým zastoupením.

4. Z ústavní stížnosti, z vyžádaného soudního spisu a z napadeného rozhodnutí se podává, že rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 9. 9. 2022 č. j. 62 C 78/2022-80 bylo k návrhu vedlejšího účastníka (manžela), rozvedeno manželství vedlejšího účastníka a stěžovatelky (manželky), uzavřené dne 25. 9 2004 (výrok I.). Městský soud žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

5. Doplňujícím usnesením ze dne 9. 11. 2022 č. j. 62 C 78/2022-93 městský soud rozhodl, že Česká republika - městský soud nemá vůči účastníkům právo na náhradu nákladů vynaložených na odměnu ustanovené zástupkyně stěžovatelky.

6. Proti rozsudku městského soudu ve znění doplňujícího usnesení (dále jen "rozsudek městského soudu") podala stěžovatelka odvolání. Napadeným rozsudkem krajského soudu byl rozsudek městského soudu a) ve výrocích I. a II. potvrzen, b) ve výroku II. v části, ve které bylo rozhodnuto doplňujícím usnesením, byl změněn tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit České republice na účet městského soudu na náhradě nákladů řízení částku 8 100 Kč (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Dále byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit České republice na účet městského soudu na náhradě nákladů odvolacího řízení částku určenou v samostatném usnesení odvolacího soudu (výrok III.).

7. Krajský soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného městským soudem a ztotožnil se i s jeho závěrem, že manželství účastníků je hluboce, trvale a dlouhodobě rozvráceno a nelze již očekávat jeho obnovení. Krajský soud proto přisvědčil městskému soudu i v závěru o splnění zákonných podmínek pro rozvod manželství. S ohledem na uvedené krajský soud rozsudek městského soudu jako věcně správný potvrdil, a to včetně výroku o náhradě nákladů řízení účastníků, kterou městský soud podle § 23 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s."), žádnému z účastníků nepřiznal, neboť okolnosti případu přiznání náhrady nákladů řízení některému z jeho účastníků neodůvodňovaly. Ve výroku doplňujícího usnesení o náhradě nákladů řízení státu byl rozsudek městského soudu podle § 220 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), změněn, neboť městský soud podle krajského soudu České republice nesprávně nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení s poukazem na § 23 z. ř. s. Z obsahu spisu krajský soud zjistil, že stěžovatelce byla usnesením městského soudu ze dne 17. 6. 2022 č. j. 62 C 78/2022-28 ustanovena k ochraně jejích zájmů v řízení advokátka Mgr. Alena Švaříčková s odůvodněním, že stěžovatelka splňuje předpoklady pro částečné osvobození od soudních poplatků. Usnesením ze dne 14. 2. 2023 č. j. 62 C 78/2022-133 byla stěžovatelka osvobozena v rozsahu 25 % od placení soudních poplatků, avšak ve zbývajícím rozsahu 75 %, v němž od placení soudních poplatků osvobozena nebyla, je povinna hradit státu náklady spojené se svým zastoupením, které podle § 140 odst. 2 o. s. ř., platí stát. Stát má přitom podle § 148 odst. 1 o. s. ř., podle výsledku řízení právo na náhradu nákladů řízení proti účastníkům, které platí, nejsou-li u nich předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. V rozsahu 75 %, v němž stěžovatelka nesplňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků s ohledem na skutečnost, že v řízení nebyla úspěšná a proti jejímu návrhu bylo manželství účastníků rozvedeno, je tak povinna náklady řízení státu vzniklé vyplacením znalečného ve výši 10 800 Kč. Proto krajský soud změnil rozhodnutí městského soudu o nákladech řízení státu tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit státu náhradu nákladů řízení před městským soudem ve výši 8 100 Kč (75 % z 10 800 Kč), vedlejšímu účastníkovi pak povinnost zaplatit zbývající částku podle § 149 odst. 2 o. s. ř., uložena nebyla, neboť mu nebyla uložena povinnost platit stěžovatelce náhradu jejích nákladů řízení. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení odůvodnil krajský soud odkazem na § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 23 z. ř. s., když v řízení o rozvod manželství se účastníkům zásadně nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení, přičemž okolnosti případu přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení neodůvodňují.


II.
Argumentace stěžovatelky

8. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že výroky I. b) a III. rozsudku krajského soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, právo na přístup k soudu a právo na právní pomoc v řízení před soudy a také její vlastnické právo, respektive její legitimní očekávání vztahující se k jejímu majetku a nutnosti jeho vynaložení na právní pomoc před soudy. Stěžovatelka má za to, že rozhodnutí krajského soudu, podle kterého má hradit část nákladů vynaložených státem na odměnu své zástupkyně ustanovené soudem, nemá oporu v příslušných právních předpisech a bylo pro ni překvapivé. Proti usnesení o přiznání odměny se neodvolávala, a "to tak muselo nabýt právní moci nezávisle na probíhajícím odvolacím řízení". Stěžovatelka poukazuje na to, že v usnesení o přiznání osvobození od soudních poplatků, které se vztahovalo k soudnímu poplatku za podané odvolání, se uvádí, že stěžovatelce se přiznává osvobození od soudních poplatků za odvolání v rozsahu 25 %. S ohledem na znění usnesení o přiznání osvobození od soudních poplatků a usnesení o ustanovení zástupkyně stěžovatelka získala legitimní očekávání, že v řízení bude nucena uhradit část soudního poplatku a případné náklady dokazování (znalecký posudek), avšak nikoliv náhradu nákladů, které stát vynaloží na odměnu jí ustanovené zástupkyně. Z platné právní úpravy, jakož i z odůvodnění usnesení o ustanovení zástupkyně a usnesení o přiznání osvobození od soudních poplatků stěžovatelka rovněž nabyla legitimní očekávání, že jí byla soudem ustanovena právní zástupkyně, přičemž náklady na odměnu této zástupkyně bude hradit stát, neboť je osobou, jejíž majetkové poměry takový postup odůvodňují, aby měla možnost efektivní soudní ochrany v probíhajícím řízení. Vycházel-li soud z toho, že přizná stěžovatelce osvobození ve výši 25 %, aby nemusela platit soudní poplatek z odvolání v celé výši 2 000 Kč, kdy i platba této částky by mohla představovat významný zásah do její finanční sféry, tím spíše takový zásah představuje povinnost k úhradě několikanásobně vyšší částky na nákladech státu vynaložených na odměnu ustanoveného právního zástupce.

9. Stěžovatelka dále uvádí, že na okraj namítá, že krajský soud se v odůvodnění svého rozsudku dopustil řady extrémně zkreslených vyjádření, která straní vedlejšímu účastníkovi, aniž by pro taková tvrzení existoval podklad v příslušném spise. Krajský soud (stejně jako městský soud) pochybil, když nepřipustil provedení stěžovatelkou navrhovaných důkazů, zejména výslechů navržených svědků, ale např. i zpráv charitativních organizaci, kdy tvrzení stěžovatelky o tlaku ze strany vedlejšího účastníka nebylo s ohledem na ostatní okolnosti možné prokázat jinak. Stěžovatelkou navržené důkazy soud neprovedl a bez dalšího se ztotožnil s tvrzeními vedlejšího účastníka, která se nezakládají na pravdě a v řízení nebyly ničím prokázány. Ve prospěch vedlejšího účastníka tak soud vyložil např. i skutečnost, že stěžovatelka byla kvůli jednání vedlejšího účastníka vůči její osobě nucena opustit byt ve S., neboť jednání vedlejšího účastníka již nebylo možné nadále snášet. Krajský soud danou situaci otočil tak, že vinu za takové vyústění vložil na bedra stěžovatelky, aniž by pro to měl jakýkoliv důkaz ve spise. S ohledem na tuto skutečnost nelze podle stěžovatelky vnímat rozhodnutí krajského soudu ani po této stránce jako spravedlivé a nezaujaté.


III.
Vyjádření účastníka řízení, vedlejšího účastníka řízení a replika stěžovatelky

10. Soudce zpravodaj zaslal podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost k vyjádření krajskému soudu, městskému soudu a vedlejšímu účastníkovi řízení.

11. Krajský soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku v příslušné části, ve které jsou uvedeny veškeré skutkové i právní závěry, na nichž je rozhodnutí o náhradě nákladů řízení vzniklých státu založeno. Krajský soud uvedl, že při vydání napadeného rozhodnutí postupoval podle všech příslušných hmotněprávních i procesních zákonných ustanovení a podle svého přesvědčení, jejich aplikací a výkladem neporušil žádná ústavně zaručená práva stěžovatelky - právo na spravedlivý proces, na přístup k soudu a na právní pomoc v řízení před soudy.

12. Vedlejší účastník ve svém vyjádření k podané ústavní stížnosti poukázal na to, že stěžovatelka v řízení před obecnými soudy obstruovala, a řízení proto trvalo nehospodárně dlouho. Stěžovatelka během soudního řízení nejednala v dobré víře. Stěžovatelka proto podle vedlejšího účastníka měla být informována o rozsahu právní pomoci a výši odměny za jednotlivé úkony. Vedlejší účastník zdůraznil, že vyjádření stěžovatelky ve vztahu k nákladům státu považuje za účelové tvrzení. Výše odměny advokáta vychází z advokátního tarifu, který jasně stanoví, za jaká podání a v jaké hodnotě náleží advokátovi odměna za poskytování právních služeb. Advokát má informační povinnost vůči svému klientovi co do výše odměny. Stěžovatelka měla být poučena o výši odměny, očekávatelných nákladech a počtu úkonů právní služby. Stěžovatelčina tvrzení o neočekávatelnosti jsou nesprávná a účelová. Vzhledem k tomu, že krajský soud postupoval v souladu s právním řádem a judikaturou, že majetkové poměry stěžovatelky nejsou zcela jasné a že se všemi skutkovými stavy se vypořádal jak městský soud, tak i krajský soud, má vedlejší účastník za to, že ústavní stížnost stěžovatelky je nedůvodná. Vedlejší účastník proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, případně aby ji zamítl jako nedůvodnou, protože do základních práv stěžovatelky nebylo neoprávněně zasaženo. Dále vedlejší účastník navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, že vedlejší účastník má nárok na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.

13. K vyjádřením krajského soudu a vedlejšího účastníka podala stěžovatelka repliku, ve které setrvala na své argumentaci uvedené v ústavní stížnosti. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí krajského soudu poukázala na to, že předmět řízení o ústavní stížnosti se týká pouze vztahu mezi stěžovatelkou a státem, tedy toho, zda a v jaké míře bude stěžovatelka povinna uhradit státu náklady řízení, které na straně státu vznikly. Výsledek řízení před Ústavním soudem nemůže mít jakýkoliv dopad do majetkové ani osobní sféry vedlejšího účastníka. Přesto vedlejší účastník sepsal své vyjádření k ústavní stížnosti, které je zaměřeno ostře proti stěžovatelce a její zástupkyni. Podle stěžovatelky se vedlejší účastník svým vyjádřením snaží přispět k tomu, aby stěžovatelka musela státu zaplatit soudem stanovenou částku na nákladech řízení (a tím se zhoršila její již tak špatná majetková situace) a zároveň vzbudit nedůvěru mezi stěžovatelkou a její zástupkyní. S ohledem na předmět řízení a obsah vyjádření je zřejmé, že smyslem vyjádření není ochrana samotných práv vedlejšího účastníka v příslušném řízení. S ohledem na tuto skutečnost stěžovatelka považuje vyjádření vedlejšího účastníka za neúčelné a nepovažuje proto za důvodné, aby mu případně byla za toto vyjádření přiznána náhrada nákladů řízení.

IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.


V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

15. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

16. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

17. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, postihuje-li rozhodování obecných soudů nepřípustně některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva).

18. Pojem libovůle pak Ústavní soud setrvale interpretuje ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů s provedenými skutkovými a právními zjištěními, dále ve smyslu nerespektování kogentní normy, příp. interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. tzv. přepjatý formalismus), jakož i interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu, a konečně ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy [viz např. nález ze dne 24. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375) či nález ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. II. ÚS 2121/14 (N 182/74 SbNU 591)].

19. Spravedlivým procesem se rozumí celý postup a ucelený řetězec postupů, kdy jsou soudní cestou chráněna práva a právem chráněné zájmy osob. Jinými slovy právo na spravedlivý proces je ústavně zaručené právo každého na přístup před nezávislého a nestranného soudce, před nímž se domáhá ochrany svých práv. Jde o zákonem stanovený procesní postup a zákonem upravené soudní řízení. Jde tedy o celý řetězec záruk zákonnosti, které v souhrnu odpovídají nárokům ústavnosti vyjádřené v ústavním pořádku České republiky [srov. nález ze dne 3. 3. 2009 sp. zn. II. ÚS 169/09 (N 43/52 SbNU 431) či nález ze dne 14. 5. 2018 sp. zn. I. ÚS 2502/17 (N 88/89 SbNU 331)].


A) Obecná východiska pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

20. V nálezu ze dne 10. 4. 2024 sp. zn. I. ÚS 1238/23 Ústavní soud konstatoval, že jednou ze základních zásad, která charakterizuje civilní sporné řízení, je zásada dispoziční. Její projev představují mimo jiné ustanovení občanského soudního řádu, která upravují jednotlivé procesní úkony, k nimž jsou účastníci v řízení oprávněni a které jsou v jejich výlučné dispozici (např. návrh na zahájení řízení, zpětvzetí návrhu či odvolání). Zásada dispoziční je nejtypičtější procesní zásada civilního řízení sporného, jež spočívá v možnosti procesních stran disponovat řízením a jeho předmětem.

21. Účastníci civilního řízení podáním žaloby rozhodnou o tom, že je proces zahájen, zpětvzetím žaloby způsobí zastavení (skončení) řízení. V průběhu procesu mohou účastníci využít dalších prostředků procesní ochrany k dispozici s předmětem řízení, například rozšíření žaloby či uzavření soudního smíru. Dispoziční oprávnění sporných stran v procesu se realizují tzv. dispozičními procesními úkony, tedy těmi, jež mohou významně ovlivnit proces. Jsou jimi, kromě podání žaloby, zpětvzetí žaloby, změna žaloby a uzavření smíru, např. i podání vzájemné žaloby, podání odvolání, dovolání či žaloby na obnovu řízení nebo žaloby pro zmatečnost.

22. Zásada dispoziční v procesu znamená, že procesní aktivita je dána do rukou účastníků, nikoli soudu nebo jiných subjektů. Je založena na ideji právního zájmu, a tedy platí, že iniciativu má ten, kdo uplatňuje či brání vlastní právní zájem.

23. V nálezu ze dne 21. 4. 2009 sp. zn. Pl. ÚS 42/08, bodu 20 (N 90/53 SbNU 159, č. 163/2009 Sb.) Ústavní soud uvedl, že smyslem a účelem civilního práva procesního je poskytovat ochranu subjektivním soukromým právům, tj. veřejné občanské procesní právo slouží soukromému právu hmotnému, a neplní-li tento svůj úkol, ztrácí svůj význam. Vzájemné funkční vazby soukromého práva hmotného, jež je postaveno na autonomii vůle účastníků soukromoprávních vztahů, a veřejného občanského práva procesního se promítají do oblasti práva procesního především dispoziční zásadou, která ovládá civilní proces. Dispoziční zásada představuje specifické promítnutí soukromoprávní autonomie vůle do oblasti civilního procesu. Stranám je dáno, aby svobodně, v souladu se zásadou dispoziční, nakládaly jak řízením, tak i jeho předmětem.

24. Význam zásady dispoziční pro sporné občanské řízení Ústavní soud dále akceptoval například v nálezech ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 38/05 (N 187/38 SbNU 511) či ze dne 30. 6. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 40/18 (N 138/100 SbNU 512, č. 327/2020 Sb.), byť zde nikoli jako zásadu bez dalšího ústavní (k tomu v podrobnostech viz i dále). Nelze však popřít, že zásada dispoziční je v civilním sporném řízení ustáleně chápána jako klíčová zásada tohoto řízení, která je v procesním kontextu vyjádřením principu ochrany autonomie vůle a odpovědnosti jednotlivce za prosazení vlastních právních zájmů. Nelze proto bezdůvodně postupovat v rozporu s touto zásadou.

25. Dispoziční zásada se podle doktríny projevuje jak v řízení v prvním stupni, tak o opravných prostředcích, tedy i odvolacím řízení (srov. Lavický, P. Dispoziční zásada v civilním odvolacím řízení. Právní rozhledy, 2015, č. 7, s. 253 a násl., či Lavický P. a kol. Civilní právo procesní. Díl první. Brno: Česká společnost pro civilní právo procesní, 2023, s. 48). Jeho zahájení by totiž opět mělo být v rukou stran; také jen na odvolání by mělo záviset vymezení předmětu odvolacího řízení. Ten je dán rozsahem odvolání, odvolacími důvody a odvolacím návrhem.

26. Projevem dispoziční zásady v opravných řízeních je mimo jiné tzv. zákaz reformationis in peius, který zajišťuje svobodu práva podat opravný prostředek, neboť jen při jeho uplatnění se osoba podávající opravný prostředek nemusí obávat, že v důsledku podání opravného prostředku ve svůj prospěch dojde k zhoršení jejího postavení. Zákaz změny k horšímu (reformatio in peius) tedy znamená, že ten, kdo využil opravného prostředku, nemůže mít v důsledku rozhodnutí odvolacího soudu horší postavení, než jaké mu přiznávalo napadené rozhodnutí, tj. odvolací soud nesmí napadené rozhodnutí změnit k tíži (v neprospěch) odvolatele, odvolal-li se jen on sám. Pokud podaly odvolání obě strany, může se rozhodnutí odvolacího soudu pohybovat jen v rámci vymezeném odvoláními obou stran.

27. Proto se již ve starší literatuře uvádělo, že reformace in peius je chápána jako změna k horšímu v právním postavení účastníka, která nastala v řízení o opravném prostředku v důsledku jeho vlastní procesní aktivity. Zákaz popsané změny k horšímu v opravných řízeních je projevem dispoziční zásady. Je adresovaný soudu, který by jinak byl v řízení o opravném prostředku oprávněn způsobit změnu procesního postavení určitého účastníka k horšímu (srov. např. Macur, J. Reformácia in peius v občianskom súdnom konaní. Právny obzor, 1970, roč. 53, č. 5, s. 442).

28. Byť zákonná úprava civilního procesu zásadu zákazu reformationis in peius výslovně nezakotvuje, její všeobecná platnost pro civilní soudní řízení je nesporná, což se podává jak z jednoznačných závěrů doktríny a judikatury, tak nepřímo též z věcného záměru civilního řádu soudního a srovnání příbuzných zahraničních právních úprav. Důvodnému uplatňování zásady zákazu reformace in peius v civilním řízení nasvědčují též závěry judikatury Ústavního soudu (viz níže).

29. Smyslem zásady zákazu reformationis in peius je v co nejširší míře garantovat účastníkům řízení svobodné rozhodnutí napadnout odvoláním "vadný" rozsudek soudu prvního stupně (svobodu práva podat opravný prostředek) a přezkoumat ho odvolacím soudem, aniž by se obával rizika zhoršení své situace. Zákaz reformace in peius je tedy třeba chápat jako garanci svobody odvolacího práva.

30. Podle § 212 o. s. ř. odvolací soud projedná věc v mezích, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí. Tímto rozsahem není vázán a) v případech, kdy na rozhodnutí o napadeném výroku je závislý výrok, který odvoláním nebyl dotčen, b) v případech, kde jde o taková společná práva nebo povinnosti, že se rozhodnutí musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně, a kde platí úkony jednoho z nich i pro ostatní (§ 91 odst. 2 o. s. ř.), třebaže odvolání podal jen některý z účastníků, c) jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. V souladu s § 212a odst. 1 o. s. ř. lze rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny (§ 205 odst. 2 o. s. ř.), není-li dále stanoveno jinak. Odvolací soud tedy provádí přezkum nejen z hlediska hmotného práva, ale i práva procesního s tím, že jeho přezkum je (by měl být) limitován zákazem tzv. změny k horšímu (reformatio in peius; srov. Jakšič, V. in. Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád Praha: Wolters Kluwer, 2016, komentář ASPI k § 212, bod 7., právní stav ke dni 1. 1. 2016). Ačkoli jde o právně teoretický požadavek, je třeba ho respektovat.

31. Napadne-li účastník řízení odvoláním pouze výrok ve věci samé, je odvolací soud povinen z úřední povinnosti přezkoumat i nákladový výrok (§ 212 o. s. ř.). Odvolací soud může za této situace rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé změnit, přičemž změna se promítne i do závislého výroku o nákladech prvostupňového řízení, neboť podle § 224 odst. 2 o. s. ř., změní-li odvolací soud rozhodnutí, rozhodne i o nákladech řízení u soudu prvního stupně. O obou výrocích (výroku ve věci samé i o nákladech) by však měl odvolací soud v duchu zásady zákazu reformace in peius rozhodnout pouze ve prospěch odvolatele.

32. Odvolací řízení se zahajuje jen na návrh, ovládá ho zásada dispoziční. Nákladový výrok jako závislý výrok sdílí (by měl sdílet) osud výroku hlavního. Platí-li zákaz reformace in peius ve vztahu k rozhodování o odvolání proti výrokům rozhodnutí ve věci samé, musí se toto pravidlo projevit i při rozhodování o nákladech prvostupňového řízení, protože jde o výrok závislý. Z charakteru opravných prostředků, které jsou výlučně v dispozici účastníků řízení, totiž vyplývá, že soud může rozhodnout jen ve prospěch odvolatele (neodvolala-li se současně protistrana), a to i jde-li o rozhodování o nákladech prvostupňového řízení. Odvolací soud tedy v duchu zásady zákazu reformace in peius přezkoumá nákladový výrok jako závislý výrok, ačkoli nebyl odvoláním napaden, avšak může jej změnit pouze ve prospěch odvolatele společně s výrokem ve věci samé.

33. Potvrdí-li však odvolací soud výrok rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, není již důvod přezkoumávat nákladový výrok jako závislý výrok. Z povahy věci totiž plyne, že by se odvolací soud již neměl správností nákladového výroku prvostupňového rozhodnutí zabývat (srov. § 224 odst. 2 o. s. ř.), neprojevila-li k tomu svou vůli protistrana svým dispozičním úkonem.

34. Lze proto dovodit, že zásadu zákazu reformationis in peius by odvolací soud měl při svém rozhodování i o nákladech řízení respektovat, neboť opačný závěr by odporoval dispozičnímu charakteru odvolání jako opravného prostředku, který je ve výlučné dispozici účastníka řízení, a taktéž smyslu a účelu opravných prostředků. Ochranu odvolací soudy poskytují tomu, kdo o to požádá; právě to je projev dispoziční zásady, která odvolací soud opravňuje k zásahu do rozhodnutí soudu prvního stupně jen ve prospěch procesně aktivního účastníka řízení či případně ve veřejném zájmu.

35. Judikatura Ústavního soudu uznává, že i když je zásada dispoziční neoddělitelnou součástí procesních zásad občanského soudního řízení, nejde o zásadu, jež má svůj přímý původ v ústavním pořádku České republiky [viz bod 28 nálezu ze dne 30. 6. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 40/18 (N 138/100 SbNU 512, č. 327/2020 Sb.)]. Obdobné platí pro zásadu zákazu reformace in peius, která ze zásady dispoziční vychází (srov. bod 12 nálezu ze dne 24. 5. 2022 sp. zn. II. ÚS 55/22). Ústavní soud s ní proto zachází jako s jakoukoli jinou zákonnou procesní zásadou; ačkoli nemá pozitivní ústavněprávní zakotvení, její porušení se může v závislosti na konkrétních okolnostech a daném procesním kontextu jako procesní vada negativně projevit ve sféře ústavně zaručených práv a svobod. Tak ostatně k zásadě dispoziční v odvolacím řízení či zásadě zákazu reformace in peius přistupoval Ústavní soud též v minulosti.

36. V nálezu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 87/99 (N 100/15 SbNU 31) Ústavní soud dovodil, že pokud odvolací soud bez návrhu účastníků změnil rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení, aniž změnil odvoláním napadené rozhodnutí, učinil tak v rozporu s § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. a na úkor zásady dispoziční, čímž porušil právo tehdejšího stěžovatele na řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny. V bodu 35 nálezu ze dne 29. 3. 2022 sp. zn. IV. ÚS 1642/21 Ústavní soud vyslovil, že nerespektování zákazu reformationis in peius ve správním soudnictví může věc posunout do ústavně právní roviny, také protože se může (bez náležitého důvodu) zhoršit procesní postavení účastníka, a to jen v důsledku využití práva na opravný prostředek, čímž dojde k porušení práva na spravedlivý proces, protože opravný prostředek nelze považovat za účinný.

37. Přezkoumá-li tedy odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně v rozporu s procesními předpisy v širším rozsahu, než odvolatel navrhoval, a v rozporu se zásadou zákazu reformace in peius pouze na podkladě účastníkem řízení podaného odvolání jeho procesní postavení zhorší, překročí svoji pravomoc vykonávat soudní moc jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy). Nedostojí tak své povinnosti plynoucí pro něj z čl. 4 Ústavy, podle kterého jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci, přičemž odvolací řízení je nedílnou součástí ústavního rámce pravidel spravedlivého procesu a odvolací soud je tedy povinen chránit základní práva a svobody jednotlivce. Tím soud poruší právo účastníka řízení na soudní ochranu a na řádně vedené (zákonem upravené) soudní řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.


B) Aplikace obecných východisek na posuzovaný případ

38. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s rozhodnutím krajského soudu, který pouze na základě jí samotnou podaného odvolání proti výroku rozsudku městského soudu ve věci samé změnil (pouze) nákladový výrok prvostupňového rozhodnutí, a to v neprospěch stěžovatelky. Stěžovatelka namítá procesní pochybení krajského soudu, který překročil své oprávnění v civilním sporném řízení, neboť měl přezkoumat odvoláním napadený rozsudek městského soudu toliko v rozsahu jí podaného odvolání. Ústavní soud proto musel v duchu své ustálené rozhodovací praxe vztahující se k vadám procesního charakteru posoudit, zda takový postup odporuje zásadám řádně vedeného soudního řízení a zda má tato případná vada negativní důsledky ve sféře ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky.

39. V předmětné věci krajský soud výrok o nákladech prvostupňového rozhodnutí změnil z důvodu nesprávného určení povinnosti k náhradě nákladů řízení státu (nákladů právní zastoupení stěžovatelky) městským soudem. Krajský soud v odvolacím řízení rozhodoval výhradně o odvolání stěžovatelky proti výroku ve věci samé, na jehož základě rozsudek městského soudu ve věci samé potvrdil, avšak změnil jej pouze ve výroku o nákladech prvostupňového řízení, a to v neprospěch stěžovatelky, a naopak ve prospěch státu.

40. Krajský soud tak napadeným rozhodnutím v rozporu se zásadou zákazu reformace in peius na podkladě odvolání podaného pouze samotnou stěžovatelkou její procesní postavení zhoršil. Krajský soud přitom v dané procesní situaci byl oprávněn rozhodnout jen ve prospěch stěžovatelky. Popsaným postupem krajský soud překročil svoji pravomoc vykonávat soudní moc jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy) a nedostál tak své povinnosti plynoucí pro něj z čl. 4 Ústavy, podle kterého jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci.

41. Krajský soud v posuzované věci překročil své oprávnění posuzovat odvoláním napadený rozsudek výhradně v rozsahu podaného odvolání (v mezích ve kterých se odvolatel domáhal přezkoumání rozhodnutí) a rozhodnout jen ve prospěch jediné odvolatelky, když zde k opačnému postupu nebyly dány důvody, čímž rozhodl v rozporu se zásadami ovládajícími občanské soudní řízení. Tato procesní vada pak v okolnostech posuzované věci vedla k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Uvedené procesní pochybení v této věci s ohledem na majetkové poměry stěžovatelky též představuje závažný zásah do její majetkové sféry. Věc tedy dosahuje náležitého ústavněprávního rozměru.

42. Ústavní soud nepovažuje za významné, jaké rozhodnutí o nákladech je správné, protože předmětem posouzení je procesní postup. V nyní posuzované věci se rozhodnutí krajského soudu v rozporu se zásadou zákazu reformace in peius negativně promítlo ve sféře garance odvolacího práva stěžovatelky ve smyslu přístupu k soudu (zákonem předvídanému řízení o opravném prostředku), protože nepodala-li by stěžovatelka odvolání, nedošlo by ke zhoršení jejího právního postavení (čl. 36 odst. 1 Listiny).

43. Ústavní soud si je vědom toho, že krajský soud v předmětné věci rozhodoval dříve, než byl vydán výše odkazovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1238/23. Ústavní soud je však tímto nálezem při svém dalším rozhodování vázán, neboť judikatura Ústavního soudu plně zavazuje rovněž samotný Ústavní soud, resp. jeho jednotlivé senáty.

44. V nyní posuzované věci (na rozdíl od věci sp. zn. I. ÚS 1238/23, srov. bod 55. tohoto nálezu) šlo sice o rozhodování o nákladech řízení státu, avšak Ústavní soud je toho názoru, že není důvod, aby stát byl oproti ostatním účastníkům jakkoli privilegován, navíc zde nebyl ani veřejný zájem, v jehož prospěch by bylo opodstatněné nákladový výrok měnit.

45. V ústavní stížnosti stěžovatelka dále uplatnila řadu námitek proti rozhodnutím obecných soudů ve věci samé. S těmito námitkami však stěžovatelka v ústavní stížnosti žádný kasační návrh nespojila. Protože Ústavní soud je vázán petitem ústavní stížnosti, nemohl se uvedenými námitkami stěžovatelky zabývat.


VI.
Závěr

46. Ústavní soud uzavírá, že výše popsaným postupem krajský soud porušil právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1. Ústavní soud proto ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadený rozsudek krajského soudu ve výrocích I. b), II. a III. podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

47. Úkolem krajského soudu bude znovu posoudit odvolání stěžovatelky, resp. jeho rozsah, přičemž při svém dalším rozhodování je krajský soud vázán právním názorem Ústavního soudu vysloveným v tomto nálezu, jakož i v nálezu ze dne 10. 4. 2024 sp. zn. I. ÚS 1238/23 (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Krajský soud při rozhodování o odvolání stěžovatelky současně nově rozhodne o nákladech odvolacího řízení.

48. Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, že náklady na její zastoupení zaplatí stát, neboť to odůvodňují její osobní a majetkové poměry. Rovněž vedlejší účastník ve svém vyjádření k podané ústavní stížnosti navrhl, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. Jde-li o náklady právního zastoupení, může soudce zpravodaj za podmínek uvedených v § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu rozhodnout, že náklady jeho zastoupení zcela nebo z části zaplatí stát, a to v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta. Podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo z části nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. V nyní posuzované věci neshledal Ústavní soud důvod pro přiznání nákladů řízení, neboť stěžovatelka své náklady na právní zastoupení v ústavní stížnosti ani ve své replice nevyčíslila, a u vedlejšího účastníka Ústavní soud vzhledem k výsledku řízení k přiznání nákladů řízení neshledal důvod.

49. Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť dospěl k závěru, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 10. července 2024


Jan Svatoň v. r.
předseda senátu

Odlišné stanovisko soudce Jana Svatoně k nálezu sp. zn. II. ÚS 1145/24

1. Ve smyslu § 22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, uplatňuji odlišné stanovisko k výroku i odůvodnění nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS 1145/24, neboť jsem přesvědčen, že ústavní stížnost měla být odmítnuta, popřípadě zamítnuta.

2. V souzené věci sp. zn. II. ÚS 1145/24, která je obdobnou věcí jako v případě nálezu sp. zn. I. ÚS 1238/23, odkazuji na odlišné stanovisko soudce Jana Wintra k tomuto nálezu, když souhlasím s rozborem a s argumentací učiněnou soudcem Janem Wintrem vůči citovanému nálezu; pochopitelně s výjimkou konkrétních odkazů vážících se na údaje uvedené v citovaném nálezu.

V Brně dne 16. července 2024


Jan Svatoň