Přehled
Text
Obecné doporučení č. 35
Boj proti rasistickým projevům nenávisti*
I. Úvod
1. Na svém osmdesátém zasedání se Výbor pro odstranění rasové diskriminace (dále jen „výbor“) rozhodl uspořádat během svého osmdesátého prvního zasedání tematickou diskusi o rasistických projevech nenávisti. Diskuse se konala dne 28. srpna 2012 a zaměřila se na pochopení příčin a důsledků rasistických projevů nenávisti a na možnosti mobilizace prostředků Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace (dále jen „úmluva“) za účelem boje proti těmto projevům nenávisti. Mezi účastníky diskuse byli kromě členů výboru také zástupci stálých misí v Kanceláři OSN v Ženevě, národních institucí pro lidská práva, nevládních organizací, dále akademici a další zájemci.
2. V návaznosti na diskusi výbor vyjádřil svůj úmysl vypracovat obecné doporučení, které by poskytlo vodítko k požadavkům úmluvy v oblasti rasistických projevů nenávisti s cílem pomoci smluvním státům při plnění jejich povinností, včetně oznamovacích povinností. Toto obecné doporučení má význam pro všechny zúčastněné strany v boji proti rasové diskriminaci a snaží se přispět k podpoře porozumění, trvalého míru a bezpečnosti mezi komunitami, národy a státy.
Přijatý přístup
3. Při přípravě doporučení se výbor opíral o svou rozsáhlou praxi v boji proti rasistickým projevům nenávisti, jejichž řešení zahrnuje celou škálu postupů v rámci úmluvy. Výbor rovněž zdůraznil, že rasistické projevy nenávisti hrají roli v procesech vedoucích k masovému porušování lidských práv a genocidě a v konfliktních situacích. Mezi hlavní obecná doporučení výboru, která se zabývají nenávistnými projevy, patří následující obecná doporučení: č. 7 (1985) týkající se provádění článku 4;1 č. 15 (1993) k článku 4, které zdůraznilo slučitelnost článku 4 s právem na svobodu projevu;2 č. 25 (2000) o genderových rozměrech rasové diskriminace;3 č. 27 (2000) o diskriminaci Romů;4 č. 29 (2002) o původu;5 č. 30 (2004) o diskriminaci cizinců;6 č. 31 (2005) k předcházení rasové diskriminaci ve správě a fungování systému trestního soudnictví7 a č. 34 (2011) o rasové diskriminaci lidí afrického původu.8 Mnoho obecných doporučení přijatých výborem se přímo či nepřímo týká otázek nenávistných projevů, přičemž je třeba mít na paměti, že účinný boj proti rasistickým projevům nenávisti zahrnuje mobilizaci veškerých normativních a procedurálních zdrojů úmluvy.
4. Na základě své práce při uplatňování úmluvy jako živého nástroje se výbor zabývá širší oblastí lidských práv, přičemž povědomí o nich tvoří podstatu úmluvy. Při posuzování rozsahu svobody projevu je třeba připomenout, že toto právo je začleněno do úmluvy a není pouze formulováno mimo ni: principy úmluvy přispívají k úplnějšímu pochopení parametrů tohoto práva v současných mezinárodních lidskoprávních předpisech. Výbor začlenil toto právo na svobodu projevu do své práce v boji proti nenávistným projevům, v příslušných případech okomentoval nedostatky v účinném zavedení tohoto práva a tam, kde to bylo nezbytné, čerpal z jeho rozpracování v sesterských orgánech pro lidská práva.9
II. Rasistické projevy nenávisti
5. Autoři úmluvy si byli plně vědomi toho, jak slovní projev přispívá k vytváření ovzduší rasové nenávisti a diskriminace a podrobně se zamýšleli nad nebezpečím, které představuje. V úmluvě je rasismus zmiňován pouze v kontextu „rasistických doktrín a praktik“ v preambuli, což je výraz úzce spojený s odsouzením šíření myšlenek rasové nadřazenosti v článku 4. I když není pojem „projev nenávisti“ v úmluvě výslovně používán, absence přímého odkazu na něj výboru nebránila v identifikaci a pojmenování fenoménů projevů nenávisti a ve zkoumání vztahu mezi praktikami projevu a standardy úmluvy. Toto doporučení se zaměřuje na soubor ustanovení úmluvy, která kumulativně umožňují identifikaci výrazu, který představuje projev nenávisti.
6. Rasistické projevy nenávisti řešené výborem zahrnují všechny konkrétní formy projevů uvedené v článku 4 namířené proti skupinám uvedeným v článku 1 úmluvy – který zakazuje diskriminaci na základě rasy, barvy pleti, původu nebo národnostního či etnického původu – jako např. domorodé národy, skupiny založené na původu a přistěhovalci nebo cizí státní příslušníci, včetně migrujících pracovníků v domácnosti, uprchlíků a žadatelů o azyl, jakož i projevy namířené proti ženám, které jsou členy těchto nebo jiných zranitelných skupin. S ohledem na zásadu intersekcionality a s ohledem na to, že „kritika náboženských vůdců nebo vyjadřování se k nauce nebo zásadám víry“ by neměla být zakázána ani trestána,10 výbor rovněž věnoval pozornost projevům nenávisti zaměřeným na osoby patřící k určitým etnickým skupinám, které vyznávají nebo praktikují náboženství odlišné od většiny, včetně projevů islamofobie, antisemitismu a dalších podobných projevů nenávisti vůči etnicko-náboženským skupinám, a také extrémním případům projevů nenávisti, jako je podněcování ke genocidě a terorismu. Stereotypizace a stigmatizace členů chráněných skupin byla rovněž předmětem vyjádření znepokojení a doporučení přijatých výborem.
7. Rasistické projevy nenávisti mohou mít mnoho podob a neomezují se pouze na výslovné rasově motivované poznámky. Stejně jako v případě diskriminace podle článku 1, mohou projevy útočící na konkrétní rasové nebo etnické skupiny používat nepřímý jazyk, aby zamaskovaly své cíle a záměry. V souladu se svými povinnostmi podle úmluvy by měly smluvní státy věnovat všem případům rasistických projevů nenávisti náležitou pozornost a přijmout účinná opatření k boji proti nim. Zásady formulované v tomto doporučení se vztahují na rasistické projevy nenávisti, ať už pocházejí od jednotlivců, nebo skupin, v jakékoli formě, v níž se projevují, v mluvené nebo tištěné podobě, nebo šířené prostřednictvím elektronických médií, včetně internetu a sociálních sítí, a také neverbální formy projevu, jako např. zobrazování rasistických symbolů, obrazů a chování na veřejných shromážděních, včetně sportovních akcí.
III. Zdroje úmluvy
8. Identifikace praktik projevů nenávisti a boj proti nim je zásadní pro dosažení cílů úmluvy, která usiluje o odstranění rasové diskriminace ve všech jejích formách. Zatímco článek 4 úmluvy funguje jako hlavní prostředek boje proti nenávistným projevům, ostatní články úmluvy významně přispívají k plnění jejích cílů. Ustanovení o náležitém ohledu v článku 4 tento článek výslovně spojuje s článkem 5, který zaručuje právo na rovnost před zákonem bez rasové diskriminace při výkonu práv, včetně práva na svobodu názoru a projevu. Článek 7 zdůrazňuje úlohu „vyučování, výchovy, kultury a informací“ při podpoře porozumění a tolerance mezi různými etniky. Článek 2 pojednává o závazku smluvních států odstranit rasovou diskriminaci, přičemž tyto povinnosti jsou široce definovány v čl. 2 odst. 1 písm. d). Článek 6 se zaměřuje na zajištění účinné ochrany a nápravných prostředků pro oběti rasové diskriminace a na právo požadovat „spravedlivou a přiměřenou náhradu“ za utrpěnou újmu. Toto doporučení se zaměřuje především na články 4, 5 a 7 úmluvy.
9. Jako minimální požadavek pro efektivní boj proti rasistickým nenávistným projevům, aniž by byla dotčena další opatření, jsou nezbytné komplexní právní předpisy proti rasové diskriminaci, včetně občanského a správního práva a také trestního práva.
Článek 4
10. Úvodní část článku 4 pojednává o povinnosti přijmout „bezodkladná a pozitivní opatření“ k vymýcení podněcování a diskriminace, jedná se o ustanovení, které doplňuje a posiluje povinnosti podle jiných článků úmluvy věnovat co nejširší škálu zdrojů na vymýcení nenávistných projevů. V obecném doporučení č. 32 (2009) o smyslu a rozsahu zvláštních opatření v úmluvě výbor shrnul „opatření“ tak, že obsahují „legislativní, výkonné, správní, rozpočtové a regulační nástroje… dále plány, politiky, programy a režimy “.11 výbor připomíná závaznou povahu článku 4 a konstatuje, že během přijetí úmluvy „byl považován za ústřední v boji proti rasové diskriminaci“,12 což je hodnocení, které bylo v praxi výboru zachováno. Článek 4 obsahuje prvky týkající se slovního projevu a organizačního kontextu pro produkci slovního projevu, slouží k prevenci a odrazování a stanoví sankce v případě, že odrazování selže. Tento článek má také expresivní funkci, jež zdůrazňuje mezinárodní odpor k rasistickým nenávistným projevům, chápaným jako forma projevu směrovaného vůči druhým, který odmítá základní principy lidských práv a lidské důstojnosti a rovnosti a snaží se degradovat postavení jednotlivců či skupin v očích společnosti.
11. V úvodní části článku a pod písmenem a) týkající se „myšlenek nebo teorií nadřazenosti“ nebo „rasové nadřazenosti nebo nenávisti“ je výraz „založen na“ použit k charakterizaci slovního projevu, proti němuž se úmluva staví. Tento výraz chápe výbor v kontextu článku 1 jako ekvivalentní k výrazu „podle“13 a v zásadě má stejný význam i pro článek 4. Ustanovení o šíření idejí rasové nadřazenosti jsou přímým vyjádřením preventivní funkce úmluvy a jsou důležitým doplňkem k ustanovení o podněcování.
12. Výbor doporučuje, aby kriminalizace forem rasistického projevu byla vyhrazena pro závažné případy, které lze prokázat v rozumné míře bez pochyb, zatímco méně závažné případy by měly být řešeny jinými prostředky než trestním právem, mimo jiné s přihlédnutím k povaze a rozsahu dopadu na cílové osoby či skupiny. Uplatňování trestních sankcí by se mělo řídit zásadami zákonnosti, přiměřenosti a nezbytnosti.14
13. Vzhledem k tomu, že článek 4 není přímo vykonatelný, jsou smluvní státy z podstaty podmínek článku povinny přijmout právní předpisy k boji proti rasistickým projevům nenávisti, které spadají do působnosti článku. S přihlédnutím k ustanovením úmluvy a rozpracování jejích zásad v obecném doporučení č. 15 a v tomto doporučení výbor doporučuje, aby smluvní státy prohlásily za trestné činy a podle zákona účinně sankcionovaly následující:
jakékoli šíření idejí založených na rasové nebo etnické nadřazenosti nebo nenávisti, a to jakýmkoli způsobem;
podněcování k nenávisti, pohrdání nebo diskriminaci členů skupiny na základě jejich rasy, barvy pleti, původu nebo národnostního či etnického původu;
výhrůžky nebo podněcování k násilí na osobách či skupinách na základě charakteristik podle písmene b) výše;
vyjadřování urážek, výsměchu nebo pomluvy osob či skupin nebo ospravedlňování nenávisti, pohrdání nebo diskriminace na základě charakteristik podle písmene b) výše, pokud to zjevně vede k podněcování k nenávisti nebo diskriminaci;
účast v organizacích a na činnostech, které podporují a podněcují rasovou diskriminaci.
14. Výbor doporučuje, aby veřejná popírání nebo pokusy o ospravedlnění zločinů genocidy a zločinů proti lidskosti, jak jsou definovány mezinárodním právem, byly prohlášeny za trestné činy, za které lze podle zákona uložit trest, pokud zřetelně představují podněcování k rasovému násilí nebo nenávisti. Výbor rovněž zdůrazňuje, že „vyjadřování názorů na historické skutečnosti“ by nemělo být zakázáno ani trestáno.15
15. Ačkoli článek 4 vyžaduje, aby určité formy chování byly prohlášeny za trestné činy, za které lze podle zákona uložit trest, neposkytuje podrobné pokyny, které formy jednání lze klasifikovat jako trestné činy. Pokud jde o klasifikaci šíření idejí a podněcování jako trestných činů, za které lze podle zákona uložit trest, výbor se domnívá, že je třeba zohlednit následující kontextové faktory:
- Obsah a formu slovního projevu: zda je slovní projev provokativní a přímý, v jaké formě je vytvořen a šířen, a styl, jakým je přednesen.
- Ekonomické, sociální a politické klima převládající v době, kdy byl projev vytvořen a šířen, včetně existence vzorců diskriminace etnických a jiných skupin, včetně domorodého obyvatelstva. Projevy, které jsou v jednom kontextu neškodné nebo neutrální, mohou mít v jiném kontextu nebezpečný význam: ve svých ukazatelích genocidy výbor zdůraznil význam lokality při hodnocení významu a možných dopadů rasistických projevů nenávisti.16
- Pozici nebo postavení mluvčího ve společnosti a publikum, jemuž je slovní projev určen. Výbor soustavně upozorňuje na úlohu politiků a dalších tvůrců veřejného mínění v přispívání k vytváření nepříznivého klimatu vůči skupinám chráněným úmluvou a vybízí tyto osoby a orgány, aby přijaly pozitivní přístupy zaměřené na podporu mezikulturního porozumění a souznění. Výbor si je vědom zvláštního významu svobody projevu v politických záležitostech a rovněž toho, že uplatňování této svobody s sebou nese zvláštní povinnosti a odpovědnost.
- Dosah slovního projevu včetně povahy publika a prostředků přenosu projevu: zda byl projev šířen prostřednictvím médií hlavního proudu nebo internetu, dále četnost a rozsah komunikace, zejména pokud opakování projevu naznačuje existenci záměrné strategie vyvolat nepřátelství vůči etnickým či rasovým skupinám.
- Cíle slovního projevu: slovní projev, který ochraňuje nebo hájí lidská práva jednotlivců či skupin, by neměl podléhat trestním ani jiným sankcím.17
16. Podněcování se charakteristicky pokouší ovlivnit ostatní, aby se zapojili do určitých forem chování, včetně páchání trestné činnosti, prostřednictvím obhajování takového chování nebo vyhrožování. Podněcování může být přímo vyjádřené nebo naznačené prostřednictvím akcí, jako je vystavování rasistických symbolů nebo šíření materiálů nebo i slov. Podněcování jakožto inchoativní trestní čin nevyžaduje, aby na takové podněcování někdo zareagoval, ale při regulaci forem podněcování uvedených v článku 4 by smluvní státy měly vzít v úvahu jakožto důležité prvky v trestném činu podněcování, kromě úvah uvedených v bodě 15 výše, také úmysl původce projevu a bezprostřední riziko či pravděpodobnost, že dotyčný projev skutečně povede k jednání požadovanému nebo zamýšlenému původcem projevu, tedy úvahy, které se vztahují i na další trestné činy uvedené v bodě 13.18
17. Výbor opakuje, že nestačí prohlásit formy chování uvedené v článku 4 za trestné činy; ustanovení článku musí být rovněž účinně implementována. Účinné implementace se charakteristicky dosahuje vyšetřováním trestných činů stanovených v úmluvě a případně stíháním pachatelů. Výbor uznává zásadu účelnosti při stíhání údajných pachatelů a poznamenává, že je třeba ji v každém případě uplatnit s ohledem na záruky stanovené v úmluvě a v jiných nástrojích mezinárodních právních předpisů. V tomto a v dalších ohledech v rámci úmluvy výbor připomíná, že jeho funkcí není přezkoumávat výklad skutečností a vnitrostátního práva provedený vnitrostátními orgány, ledaže by rozhodnutí byla zjevně absurdní nebo nerozumná.
18. Nezávislé, nestranné a informované soudní orgány mají zásadní význam pro zajištění toho, aby skutečnosti a právní kvalifikace jednotlivých případů byly posuzovány konzistentně s mezinárodními standardy lidských práv. Soudní infrastruktury by v tomto ohledu měly být doplněny vnitrostátními institucemi pro lidská práva v souladu se zásadami týkajícími se statutu vnitrostátních institucí pro prosazování a ochranu lidských práv (tzv. pařížské zásady).19
19. Článek 4 vyžaduje, aby opatření k odstranění podněcování a diskriminace byla učiněna s náležitým zřetelem na zásady Všeobecné deklarace lidských práv a na práva výslovně stanovená v článku 5 úmluvy. Z výrazu „náležitý zřetel“ vyplývá, že při posuzování trestných činů a při plnění dalších požadavků článku 4 je třeba během procesu rozhodování věnovat náležitou pozornost zásadám Všeobecné deklarace lidských práv a právům uvedeným v článku 5. Poznámka o náležitém zřeteli byla interpretována výborem tak, že se vztahuje na lidská práva a svobody jako celek, nikoli pouze na svobodu přesvědčení a projevu,20 což by však mělo být při kalibraci legitimity omezení projevu zohledněno jako nejvhodnější referenční zásada.
20. Výbor se znepokojením konstatuje, že se používají široká nebo vágní omezení svobody projevu na úkor skupin chráněných úmluvou. Smluvní státy by měly formulovat omezení projevu s dostatečnou přesností podle standardů uvedených v úmluvě, jak jsou rozpracovány v tomto doporučení. Výbor zdůrazňuje, že opatření k monitorování rasistických projevů a k boji proti nim by neměla být použita jako záminka k omezení projevů protestů proti bezpráví, sociální nespokojenosti nebo opozici.
21. Výbor zdůrazňuje, že čl. 4 písm. b) vyžaduje, aby rasistické organizace, které podporují a podněcují rasovou diskriminaci, byly prohlášeny za nezákonné a zakázány. Výbor chápe, že odkaz na „organizovanou propagandistickou činnost“ implikuje improvizované formy organizací nebo sítí a že „jakoukoli jinou propagandistickou činností“ lze rozumět neorganizovanou nebo spontánní podporu rasové diskriminace a podněcování k ní.
22. Podle podmínek čl. 4 písm. c) týkajících se veřejných orgánů nebo veřejných institucí považuje výbor rasistické projevy, které pocházejí z těchto orgánů nebo institucí, za obzvláště znepokojující, zejména prohlášení přisuzovaná vysoce postaveným úředníkům. Aniž by bylo dotčeno uplatnění trestných činů uvedených v čl. 4 písm. a) a b), které se vztahují na veřejné činitele i na všechny ostatní, mohou „okamžitá a pozitivní opatření“ uvedená v úvodní části dále zahrnovat opatření disciplinární povahy, jako je případné odvolání z funkce, jakož i účinné nápravné prostředky pro oběti.
23. V rámci své standardní praxe doporučuje výbor smluvním státům, které vyjádřily k úmluvě výhrady, aby své výhrady stáhly. V případech, kdy nebude výhrada ovlivňující ustanovení úmluvy o rasistických projevech stažena, vyzýváme smluvní státy, aby poskytly informace o tom, proč je taková výhrada považována za nezbytnou, povahu a rozsah výhrady, její přesné účinky ve smyslu vnitrostátního práva a politiky a jakékoli plány na omezení nebo zrušení výhrady ve stanoveném časovém rámci.21
Článek 5
24. Článek 5 úmluvy zakotvuje povinnost smluvních států zakázat a odstranit rasovou diskriminaci a zaručit každému právo na rovnost před zákonem, a to bez ohledu na rasu, barvu pleti nebo národnostní či etnický původ, zejména při užívání občanských, politických, ekonomických, sociálních a kulturních práv, včetně práv na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání, svobodu přesvědčení a projevu a svobodu pokojného shromažďování a sdružování.
25. Výbor se domnívá, že vyjádření myšlenek a názorů učiněné v rámci akademických debat, politické angažovanosti nebo podobné činnosti a bez podněcování k nenávisti, pohrdání, násilí nebo diskriminaci by mělo být považováno za legitimní výkon práva na svobodu projevu i v případě, že jsou takovéto myšlenky kontroverzní.
26. Kromě toho, že je zahrnuta v článku 5, je svoboda přesvědčení a projevu uznávána jako základní právo v celé řadě mezinárodních nástrojů, včetně Všeobecné deklarace lidských práv, která potvrzují, že každý má právo zastávat názory a vyhledávat, přijímat a šířit informace a ideje všeho druhu prostřednictvím jakéhokoli média a bez ohledu na hranice.22 Právo na svobodu projevu není bezmezné, nese s sebou totiž zvláštní povinnosti a odpovědnost. Může proto podléhat určitým omezením, ale pouze pokud jsou stanovena zákonem a jsou nezbytná pro ochranu práv nebo pověsti ostatních a pro ochranu národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku, veřejného zdraví či morálky.23 Svoboda projevu by neměla cílit na narušování práv a svobod ostatních, včetně práva na rovnost a absenci diskriminace.24
27. Durbanská deklarace a akční program a výsledný dokument hodnotící konference v Durbanu potvrzují pozitivní roli práva na svobodu přesvědčení a projevu v boji proti rasové nenávisti.25
28. Kromě toho, že podporuje a ochraňuje výkon dalších práv a svobod, má svoboda přesvědčení a projevu v kontextu úmluvy zvláštní význam. Ochrana osob před rasistickými projevy nenávisti není pouhou opozicí mezi právem na svobodu projevu a jeho omezováním ve prospěch chráněných skupin; osoby a skupiny oprávněné k ochraně v rámci úmluvy při výkonu tohoto práva rovněž požívají práva na svobodu projevu a práva na svobodu nebýt rasově diskriminován. Rasistické projevy nenávisti mohou potenciálně umlčovat svobodný projev obětí.
29. Svoboda projevu, nezbytná pro formulování lidských práv a šíření znalostí ohledně stavu požívání občanských, politických, ekonomických, sociálních a kulturních práv, pomáhá zranitelným skupinám při vyrovnávání mocenské rovnováhy mezi složkami společnosti, podporuje mezikulturní porozumění a toleranci, pomáhá při bourání rasových stereotypů, usnadňuje volnou výměnu názorů a nabízí alternativní pohledy a myšlenkové protipóly. Smluvní státy by měly přijmout politiky zmocňující všechny skupiny v rámci působnosti úmluvy k výkonu jejich práva na svobodu projevu.26
Článek 7
30. Zatímco ustanovení článku 4 o šíření idejí se pokoušejí odradit od toku rasistických myšlenek a ustanovení o podněcování se zabývají jejich následnými účinky, článek 7 se zabývá základními příčinami nenávistných projevů a představuje další příklad „vhodných prostředků“ k odstranění rasové diskriminace nastíněných v čl. 2 odst. 1 písm. d). Význam článku 7 se v průběhu času nesnížil: jeho obecně vzdělávací přístup k eliminaci rasové diskriminace je nepostradatelným doplňkem ostatních přístupů k boji proti rasové diskriminaci. Vzhledem k tomu, že rasismus může mimo jiné být výsledkem indoktrinace nebo nedostatečného vzdělání, obzvláště účinná protiopatření proti rasistickým nenávistným projevům zahrnují vzdělávání k toleranci a projevy namířené proti rasismu.
31. Podle článku 7 se smluvní státy zavazují přijmout okamžitá a účinná opatření, zejména v oblasti vyučování, výchovy, kultury a informací, s cílem bojovat proti předsudkům, které vedou k rasové diskriminaci, a podporovat porozumění, toleranci a přátelství mezi národy a rasovými nebo etnickými skupinami, jakož i na prosazování všeobecných zásad lidských práv, včetně zásad popsaných v úmluvě. Článek 7 je formulován ve stejném povinném duchu jako ostatní články úmluvy a oblasti činnosti – tj. „vyučování, výchova, kultura a informace“ – nejsou vyjmenovány jako vyčerpávající seznam požadovaných závazků.
32. Školské systémy ve smluvních státech představují důležité oblasti pro šíření informací o lidských právech a pohledů na ně. Školní osnovy, učebnice a učební materiály by měly být ovlivněny tématy lidských práv a zabývat se jimi a usilovat o podporu vzájemné úcty a tolerance mezi národy a rasovými a etnickými skupinami.
33. Vhodné vzdělávací strategie v souladu s požadavky článku 7 zahrnují mezikulturní vzdělávání, včetně mezikulturního dvojjazyčného vzdělávání, založené na rovnosti respektu a uznání a skutečné vzájemnosti, podporované odpovídajícími lidskými a finančními zdroji. Programy mezikulturního vzdělávání by měly představovat skutečnou rovnováhu zájmů a neměly by fungovat záměrně nebo efektivně jako prostředky kulturní asimilace.
34. V oblasti vzdělávání by měla být přijata opatření zaměřená na podporu znalostí o historii, kultuře a tradicích „rasových nebo etnických“27 skupin, které se vyskytují ve smluvním státě včetně domorodého obyvatelstva a osob afrického původu. V zájmu podpory vzájemné úcty a porozumění by se vzdělávací materiály měly snažit zdůraznit přispívání všech skupin k sociálnímu, ekonomickému a kulturnímu obohacení národní identity a k národnímu, ekonomickému a sociálnímu pokroku.
35. Abychom podpořili porozumění mezi etniky, je zásadní vyvážené a objektivní vylíčení historie, a pokud v minulosti došlo ke zvěrstvům vůči některým skupinám obyvatel, měly by se konat vzpomínkové dny a jiné veřejné události v případech, kde je to v kontextu vhodné, abychom si připomínali lidské tragédie, a taktéž by se měly konat i oslavy úspěšného řešení konfliktů. Komise zaměřené na hledání pravdy a smírčí komise mohou také hrát zásadní roli při potírání přetrvávající rasové nenávisti a pro snadnější rozvoj mezietnické tolerance.28
36. Informační kampaně a vzdělávací politiky, které upozorňují na škody způsobené rasistickými projevy nenávisti, by měly zapojit širokou veřejnost, občanskou společnost, včetně náboženských a komunitních sdružení, poslance a další politiky, pedagogické odborníky, pracovníky veřejné správy, policii a jiné orgány zabývající se veřejným pořádkem a právní pracovníky, včetně pracovníků v soudnictví. Výbor upozorňuje smluvní státy na obecné doporučení č. 13 (1993) ohledně školení pracovníků donucovacích orgánů v oblasti ochrany lidských práv29 a na obecné doporučení č. 31 (2005) k předcházení rasové diskriminaci ve správě a fungování systému trestního soudnictví. V těchto a dalších případech je zásadní seznámit se s mezinárodními normami chránícími svobodu přesvědčení a projevu a s normami chránícími před rasistickými projevy nenávisti.
37. Při prosazování kultury tolerance a úcty hraje důležitou roli formální odmítnutí nenávistných projevů ze strany veřejných činitelů na vysoké úrovni a odsouzení vyjádřených nenávistných myšlenek. Podpora mezikulturního dialogu prostřednictvím kultury veřejného diskurzu a institucionálních nástrojů dialogu má pro metodiky vzdělávání stejnou hodnotu jako podpora rovných příležitostí ve všech aspektech společnosti a obě formy dialogu by měly být intenzivně podporovány.
38. Výbor doporučuje, aby vzdělávací, kulturní a informační strategie pro boj proti rasistickým projevům nenávisti byly podpořeny systematickým shromažďováním a analýzou údajů, aby bylo možné posoudit okolnosti, za kterých se projevy nenávisti objevují, jak tvůrci projevů oslovují své publikum nebo na něj cílí, jakým způsobem se projevy k publiku dostanou a jaké jsou na nenávistné zprávy reakce ve sdělovacích prostředcích. Mezinárodní spolupráce v této oblasti pomáhá zvyšovat nejen možnosti srovnatelnosti údajů, ale také znalosti a prostředky v boji proti nenávistným projevům, které přesahují národní hranice.
39. Informované, etické a objektivní sdělovací prostředky, včetně sociálních médií a internetu, hrají zásadní roli při prosazování odpovědnosti při šíření idejí a názorů. Kromě zavádění příslušných právních předpisů pro sdělovací prostředky v souladu s mezinárodními normami by smluvní státy měly podporovat veřejné a soukromé sdělovací prostředky v přijímání kodexů profesní etiky a tiskových kodexů, které zahrnují respektování zásad úmluvy a dalších základních standardů v oblasti lidských práv.
40. Zobrazování etnických, domorodých a jiných skupin ve smyslu článku 1 úmluvy ve sdělovacích prostředcích by mělo být založeno na zásadách úcty, spravedlnosti a vyhýbání se stereotypům. Sdělovací prostředky by se měly vyhnout zbytečnému odkazování na rasu, etnickou příslušnost, náboženství a další skupinové charakteristiky způsobem, který může podporovat nesnášenlivost.
41. Zásadám úmluvy napomáhá podpora plurality sdělovacích prostředků, včetně usnadnění přístupu ke sdělovacím prostředkům a jejich vlastnictví menšinovými, domorodými a jinými skupinami v rámci působnosti úmluvy, včetně sdělovacích prostředků v jejich vlastních jazycích. Posílení pravomocí na místní úrovni prostřednictvím plurality sdělovacích prostředků usnadňuje vznik projevů schopných čelit rasistickým projevům nenávisti.
42. Výbor podporuje samoregulaci a dodržování etických kodexů poskytovateli internetových služeb, jak je zdůrazněno v Durbanské deklaraci a akčním programu.
43. Výbor vyzývá smluvní státy, aby spolupracovaly se sportovními sdruženími na vymýcení rasismu ve všech sportovních disciplínách.30
44. Se zvláštním odkazem na úmluvu by smluvní státy měly šířit znalosti o jejích normách a postupech a poskytovat související školení, zejména pro ty, kteří se zabývají jejím prováděním, včetně státních zaměstnanců, soudců a úředníků donucovacích orgánů. Závěrečná doporučení výboru by měla být široce dostupná v úředních a jiných běžně používaných jazycích po přezkumu zprávy smluvního státu. Podobně by měla být k dispozici rozhodnutí výboru v rámci řízení o individuálních oznámeních v článku 14.
IV. Všeobecné
45. Vztah mezi zákazem rasistických projevů nenávisti a rozmachem svobody projevu je třeba chápat jako vzájemně se doplňující, nikoli jako hru s nulovým součtem, kde priorita daná jednomu vyžaduje omezení druhého. Práva na rovnost a osvobození od diskriminace a právo na svobodu projevu by se měly plně odrážet v právních předpisech, politice a praxi jako vzájemně se podporující lidská práva.
46. Přetrvávající výskyt rasistických projevů nenávisti ve všech regionech světa i nadále představuje významnou aktuální výzvu pro lidská práva. Věrné uplatňování úmluvy jako celku, integrované do širších globálních snah bojovat proti nenávistným projevům, představuje nejlepší naději na převedení vize společnosti bez nesnášenlivosti a nenávisti do živé reality a na podporu kultury úcty k univerzálním lidským právům.
47. Výbor považuje za nanejvýš důležité, aby smluvní státy přijaly cíle a monitorovací postupy na podporu právních předpisů a politik v boji proti rasistickým projevům nenávisti. Vyzýváme smluvní státy, aby zahrnovaly opatření proti rasistickým projevům nenávisti do vnitrostátních plánů boje proti rasismu, integračních strategií a vnitrostátních plánů a programů v oblasti lidských práv.
Upozornění:
Tento dokument je v autentickém znění publikován v databázi smluvních orgánů OSN Treaty bodies Search (ohchr.org). Pořízený úřední překlad do českého jazyka není autentickým zněním.