III.ÚS 617/26 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jaroslava Hybáška, zastoupeného Mgr. Ing. Pavlem Rašovským, advokátem, sídlem Franzova 99/18, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2025 č. j. 29 NSČR 76/2025-B-63, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. září 2025 č. j. 5 VSPH 1087/2025-B-46 a výroku III až V usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. července 2025 č. j. KSCB 26 INS 9016/2024-B-38, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s právem podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny, že bylo zasaženo do jeho práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s čl. 4 odst. 1 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a insolvenčního rejstříku se podává, že Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným usnesením rozhodl, že stěžovatel (jakožto dlužník) je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení (výrok I), schválil zprávu o přezkumu (výrok II), neschválil oddlužení stěžovatele pro nepoctivý záměr (výrok III), na stěžovatelův majetek prohlásil konkurs (výrok IV) s tím, že bude projednáván jako nepatrný (výrok V), a uložil insolvenční správkyni - obchodní společnosti LEGAL INS, v. o. s., podávat zprávy o stavu insolvenčního řízení (výrok VI).

3. Neschválení oddlužení krajský soud zdůvodnil tím, že stěžovatel v seznamu majetku, který připojil k insolvenčnímu návrhu [§ 104 písm. a) insolvenčního zákona], neuvedl svůj nemovitý majetek, který dosahoval až milionových hodnot, což představuje významné pochybení dlužníka. S ohledem na konkrétní okolnosti provázející podání insolvenčního návrhu považoval za osvědčené, že stěžovatel jednal přinejmenším lehkomyslně a nedbale, současně označil jeho jednání za nepoctivé, načež uzavřel, že v řízení vyšly najevo okolnosti, které by jinak odůvodňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení [§ 395 odst. 1 písm. a), odst. 2 insolvenčního zákona], a protože stěžovatel vlastní majetek, který může být použit k uspokojení věřitelů, rozhodl o prohlášení konkursu [§ 405 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona], k čemuž dodal, že v případě schválení oddlužení by i majetek neuvedený v seznamu podléhal zpeněžení [§ 412 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona].

4. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze napadeným usnesením usnesení krajského soudu ve výroku III změnil (jen) tak, že se oddlužení neschvaluje, a ve výroku IV je potvrdil. Odmítl tvrzení stěžovatele, že v seznamu majetku nebyl uveden nemovitý majetek v důsledku pochybení sepisovatele insolvenčního návrhu a že se nesnažil tento majetek zatajovat, a to s poukazem na to, že si stěžovatel mohl a měl v insolvenčním rejstříku ověřit, zda je seznam úplný a správný, což neučinil, resp. nikoho na nedostatky neupozornil. Konstatoval, že sice nelze nade všechnu pochybnost uzavřít, že stěžovatel od počátku jednal s nepoctivým záměrem. Je však zjevné, že přistupoval k řešení svého úpadku lehkomyslně a nedbale, když se spoléhal na to, že vše za něj vyřeší sepisovatel, u něhož podepsal několik listin, neví však jaké, tedy i prohlášení o majetku, aniž by vzal v úvahu jeho obsah, a sepisovatele upomínal k podání návrhu, aniž by řešil jeho nedostatky poté, co byl podán.

5. Proti tomuto usnesení brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 a 2 občanského soudního řádu odmítl s tím, že není přípustné podle § 237 téhož zákona. Neshledal totiž, že by závěr vrchního soudu o lehkovážném či nedbalém přístupu stěžovatele k plnění povinností v insolvenčním řízení byl zjevně nepřiměřený.


II.
Stěžovatelova argumentace

6. Stěžovatel uvádí, že mu obecné soudy napadenými rozhodnutími uložily "sledovat insolvenční rejstřík", ačkoliv mu žádný právní předpis takovou povinnost neukládá. Ustanovení § 395 odst. 2 insolvenčního zákona jim dává možnost úvahy pouze ohledně míry či rozsahu škodlivého a predikovaného jednání dlužníků a míry či rozsahu škodlivého důsledku na věřitele. To, že v důsledku porušení této povinnosti "opravil" svůj návrh až v průběhu několika týdnů, nemohlo mít žádný dopad na "dosavadní výsledky řízení". Vady způsobené sepisovatelem návrhu bez výzvy třetí osoby odstranil v majetkovém dotazníku ze dne 17. 6. 2024. Účelem požadavku obsaženého ve výše uvedeném ustanovení je zabránění vzniku škody nebo neoprávněnému zvýhodnění věřitelů, k tomu však nedošlo ani dojít nemohlo. Stěžovatel upozorňuje i na to, že soudy vyšších stupňů potvrdily rozhodnutí krajského soudu, avšak z jiných důvodů, a jejich rozhodnutí jsou fakticky nepřezkoumatelná pro nedostatečnost a vnitřní rozpornost.

7. Stěžovatel je současně názoru, že tato rozhodnutí jsou tzv. překvapivá, neboť soudy vyšších stupňů oddlužení "zrušily" z jiných důvodů než krajský soud, aniž by vrchní soud nařídil jednání či jinak mu poskytl možnost na nová či jiná zjištění reagovat. Argumentaci Nejvyššího soudu, podle které rozhodnutí vrchního soudu bylo pro stěžovatele příznivější, označuje stěžovatel za absurdní, namítaje, že Nejvyšší soud pominul, že pokud by vrchní soud "nenahradil" důvody krajského soudu novými, a tedy překvapivými, musel by jeho rozhodnutí zrušit. Postup soudů vyšších stupňů je podle stěžovatele v rozporu s praxí Ústavního soudu, představovanou mj. nálezem ze dne 11. 1. 2024 sp. zn. III. ÚS 1472/23.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.


IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

10. Stěžovatel v podstatě namítá nesprávnou interpretaci a aplikaci § 395 odst. 2 insolvenčního zákona, tj. podústavního práva, s argumentem, že je mu kladeno k tíži nesplnění právní povinnosti ("sledovat insolvenční rejstřík"), kterou mu však žádný zákon neukládá. Současně má za to, že napadené usnesení vrchního soudu je tzv. překvapivým rozhodnutím.

11. Ústavní soud připomíná, že krajský soud sice ve výroku svého usnesení uvedl, že stěžovatelovo oddlužení neschvaluje pro nepoctivý záměr, z jeho odůvodnění plyne, že tak rozhodl i z důvodu uvedeného v § 395 odst. 2 insolvenčního zákona. Neuvěřil sice stěžovatelovu tvrzení, že došlo k pochybení na straně sepisovatele návrhu, současně mu však vytkl (v podstatě in eventum) lehkomyslnost, resp. nedbalost, neprovedl-li stěžovatel kontrolu správnosti a úplnosti jemu předložených a jím podepisovaných dokumentů. Vrchní soud se s tímto závěrem (o lehkomyslném postupu) ztotožnil (viz bod 37 a 41 usnesení) a dále k tomu uvedl (v bodě 39), že takovou kontrolu podaného návrhu po jeho zveřejnění v insolvenční rejstříku mohl a měl provést a seznam majetku neprodleně doplnit.

12. Ústavní soud nemohl stěžovateli přisvědčit, že by vrchní soud zakládal nějakou obecnou povinnost dlužníků "sledovat insolvenční rejstřík", pouze na základě konkrétních skutečností dospěl k závěru, že k plnění své (dlužno dodat zcela zásadní) povinnosti uvést v seznamu všechen svůj majetek stěžovatel nepřistoupil s dostatečnou pečlivostí, a nese tak odpovědnost za neúplný insolvenční návrh, byť byl sepsán třetí osobou podle § 390a odst. 1 insolvenčního zákona. Zda jeho jednání, resp. nečinnost naplňuje skutkovou podstatu obsaženou v § 395 odst. 2 insolvenčního zákona, je na posouzení obecné justice (viz bod 8 výše), do něhož by Ústavní soud mohl zasáhnout pouze za předpokladu, že by příslušná úvaha byla zjevně (extrémně) nepřiměřená. K takovému závěru však Ústavní soud nedospěl (stejně jako Nejvyšší soud).

13. Z uvedeného dále plyne, že vrchní soud věc posuzoval podle stejné právní normy jako krajský soud. Za právně relevantní považoval stejné skutečnosti, k nimž jen doplnil, že vytčený nedostatek návrhu mohl stěžovatel zjistit z insolvenčního rejstříku a že nic neučinil, resp. že tak učinil až poté, co zajištěný věřitel Sparkasse Haugsdorf podal přihlášku své pohledávky, ve které uvedl, že je zajištěna nemovitostmi stěžovatele v katastrálním území V. (viz bod 38 usnesení). Tyto skutečnosti stěžovatel v ústavní stížnosti nezpochybnil (a v této souvislosti nic "nového", co by býval v soudním řízení uplatnil, neuvádí), pouze v dovolání odmítl jejich právní relevanci s tím, že o existenci insolvenčního rejstříku "neměl tušení", na což Nejvyšší soud v napadeném usnesení zareagoval. Z ústavní stížnosti (a ani jinak) není zřejmé, v jakém ohledu měl být stěžovatel napadeným "překvapivým" postupem vrchního soudu reálně zkrácen na svých procesních právech.

14. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. dubna 2026


Jan Svatoň v. r.
předseda senátu