IV.ÚS 65/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky Dagmar Kořínkové, zastoupené JUDr. Pavlem Brachem, LL.M., advokátem, sídlem Klapálkova 3132/4, Praha 11 - Chodov, proti výroku I usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2024 č. j. 23 Cdo 2667/2024-397, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1. obchodní společnosti Jindřichohradecká televizní s.r.o., sídlem sídliště Vajgar 532, Jindřichův Hradec, a 2. obchodní společnosti Jihočeská telekomunikační s.r.o., sídlem sídliště Vajgar 585, Jindřichův Hradec, jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výroku I v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Stěžovatelka se jako žalobkyně domáhala žalobou po první vedlejší účastnici řízení zaplacení částky 37 117 Kč s příslušenstvím. Jinou žalobou se domáhala po druhé vedlejší účastnici řízení částky 37 571 Kč s příslušenstvím. V obou případech uplatňovala nárok na odměnu za provedené práce nad rámec běžného účetnictví, které stěžovatelce vedlejší účastnice řízení hradily na základě ústně uzavřené dohody o pravidelných paušálních měsíčních platbách. Jelikož se obě řízení týkala věcí, které spolu skutkově souvisejí, spojil je Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále jen "okresní soud") usnesením ke společnému projednání podle § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Vedlejší účastnice řízení stěžovatelkou uplatněné nároky neuznaly a na svou obranu uvedly, že výše odměny stěžovatelky za vedení účetnictví byla dohodnuta paušální měsíční částkou. Stěžovatelka následně vzala obě žaloby zpět co do částky 5 000 Kč a předmětem řízení nadále zůstaly částky ve výši 32 117 Kč s příslušenstvím a 32 571 Kč s příslušenstvím.

3. Okresní soud rozsudkem ze dne 15. 10. 2023 č. j. 2 C 12/2019-314 zamítl žalobu o zaplacení částky 32 117 Kč s příslušenstvím vůči první vedlejší účastnici řízení (výrok I). Zamítl rovněž žalobu o zaplacení částky 32 571 Kč s příslušenstvím vůči druhé vedlejší účastnici řízení (výrok II) a uložil stěžovatelce zaplatit vedlejším účastnicím řízení náhradu nákladů řízení (výroky III a IV).

4. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") jako soud odvolací k odvolání stěžovatelky rozsudkem ze dne 20. 5. 2024 č. j. 7 Co 295/2024-370 potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku I a II (výrok I rozsudku krajského soudu) a změnil rozsudek okresního soudu ve výrocích III a IV tak, že snížil výši náhrady nákladů mezi účastníky řízení (výrok II rozsudku krajského soudu). Dále uložil stěžovatelce povinnost zaplatit každé z vedlejších účastnic řízení náklady odvolacího řízení ve výši 5 270,50 Kč (výrok III rozsudku krajského soudu).

5. Rozsudek odvolacího soudu napadla stěžovatelka v celém rozsahu dovoláním, v němž předně namítla, že byla krajským soudem nesprávně poučena o přípustnosti dovolání, neboť bylo-li ve společném řízení podle § 112 odst. 1 o. s. ř. projednáváno více samostatných nároků na peněžitá plnění, které spolu skutkově souvisí, je nutné za účelem posouzení přípustnosti dovolání dle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vycházet z celkové výše těchto nároků.

6. Dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto (výrok I) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II). V odůvodnění svého usnesení Nejvyšší soud zejména uvedl, že podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč. V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Tak je tomu i v posuzované věci, v níž soudy nižších stupňů rozhodovaly o dvou samostatných nárocích stěžovatelky vůči dvěma žalovaným - nyní vedlejším účastnicím řízení (tzv. subjektivní kumulace), s nimiž měla samostatný právní vztah.


II. Argumentace stěžovatelky

7. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že je její dovolání nepřípustné s ohledem na omezení dané hodnotovým censem ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud nesprávně interpretuje pojem nároků se samostatným skutkovým základem a nároků se stejným skutkovým základem. Pro přípustnost dovolání je určující, že o samostatných nárocích je rozhodováno samostatným výrokem a dovolání se posuzuje ke každému jednotlivému výroku. V této souvislosti se Nejvyšší soud chybně nezabýval tím, zda tyto podle něj samostatné nároky mají samostatný nebo stejný skutkový základ. Stěžovatelka v řízení uplatnila žalobou stejné nároky se stejným skutkovým základem. Jde o případ, kdy se dovolání týká nároků ze stejného skutkového základu. Tento stejný skutkový základ by měl být interpretován ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2020 sp. zn. III. ÚS 2891/20 (N 219/103 SbNU 247), kdy Ústavní soud v této souvislosti používá pro interpretaci § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. slovní spojení společný skutkový základ. Za této situace lze nesprávnost nyní napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu spatřovat právě i v tom, že neobjasnil, proč posoudil oba nároky tak, že mají samostatný skutkový základ, když ani jeden není založen na odlišných skutkových tvrzeních. Navíc, i kdyby skutečně šlo ve věci stěžovatelky o nároky se samostatným skutkovým základem, hodnotový census ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. by se ani tak neměl uplatnit, neboť dovolání se týká právních otázek, které jsou oběma nárokům společné. Ani toto východisko Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí řádně nezohlednil, a tak lze odůvodnění jeho rozhodnutí považovat za nedostatečné.


III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). V řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, však v nyní posuzovaném případě podle Ústavního soudu nedošlo.

10. Závěr o nepřípustnosti dovolání s ohledem na hodnotový census ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je ústavně konformní. Stěžovatelka uplatnila nároky ze dvou samostatných smluvních vztahů. To, že žalované - nyní vedlejší účastnice řízení - jsou personálně propojeny, a to, že stěžovatelka po obou žádala zaplacení větší odměny za jí vykonanou činnost, na uvedeném nic nemění. Ostatně sama stěžovatelka původně nároky žalovala samostatně. Nejvyšší soud proto podle Ústavního soudu nepochybil, pokud uzavřel, že stěžovatelkou uplatněné nároky nevycházejí ze stejného - společného - skutkového základu. Na věc stěžovatelky se tak neuplatní ani závěry stěžovatelkou odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023 sp. zn. 31 Cdo 1178/2023.

11. Stěžovatelčina věc rovněž není srovnatelná s okolnostmi případu, s nimiž byl Ústavní soud konfrontován v nálezu sp. zn. III. ÚS 2891/20 [zde přitom Ústavní soud hodnotil aplikaci omezení v možnosti podat dovolání ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na podkladě plnění v podobě opakovaně vypláceného sirotčího důchodu, kdy tehdy Nejvyšší soud přípustnost dovolání vyložil restriktivně s tím, že šlo o výplatu důchodu za jednotlivá období]. Uvedenou situaci však zjevně nelze srovnávat s tím, že stěžovatelka vedla účetnictví různým subjektům a domáhala se po nich odměny za tuto činnost.

12. Ústavní soud proto uzavírá, že napadeným rozhodnutím (jeho výrokem I) nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. února 2025


Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu