I.ÚS 2700/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Macka, zastoupeného Mgr. Petrem Němcem, advokátem, sídlem Slezská 1297/3, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2025 č. j. 33 Cdo 3137/2024-247 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. června 2024 č. j. 26 Co 91/2024-214, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, a společnosti PROFI CREDIT Czech, a. s., sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svého práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, resp. práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv.

2. Okresní soud v Kolíně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 16. 1. 2024 č. j. 24 C 68/2023-176 zamítl žalobu vedlejší účastnice, která se po stěžovateli domáhala zaplacení částky 19 483, 13 Kč s příslušenstvím, kterou jí stěžovatel dluží v souvislosti s uzavřenou úvěrovou smlouvou. Na základě ní měla stěžovateli poskytnout 24 000 Kč, stěžovatel však úvěr nesplácel a došlo k zesplatnění úvěru. Okresní soud uzavřel, že v této souvislosti uzavřená rozhodčí smlouva je neplatná, a vzhledem k ekonomické závislosti rozhodce na věřiteli dospěl k závěru, že nedošlo ke stavení promlčecí lhůty během rozhodčího řízení. Došlo tak k promlčení nároku.

3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozhodnutím rozsudek okresního soudu změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost vedlejší účastnici zaplatit částku 17 748 Kč. Stěžovatel a vedlejší účastnice si plnili z neplatné smlouvy, čímž vzniklo bezdůvodné obohacení. Vedlejší účastnice tak má nárok na jeho vydání. Dále dospěl k závěru, že rozhodčí žaloba podaná na základě rozhodčí smlouvy včetně následného exekučního řízení měla za následek stavení běhu promlčecí lhůty. Sjednocující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 se vztahovalo pouze na rozhodčí doložky, v nichž není transparentním způsobem určen rozhodce a poskytovatelem úvěru bylo úmyslně zahájeno rozhodčí řízení s vědomím, že rozhodčí doložka je neplatná. V posuzované věci však v samostatně uzavřené rozhodčí smlouvě byl rozhodce jmenovitě uveden.

4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl. Zdůraznil, že je vázán uplatněným dovolacím důvodem. Podle něj dovolání stěžovatele zejména zpochybňuje pravomoc rozhodce. Jím uvedená judikatura na posuzovanou věc nedopadá. Dovolatel nadto přípustnost dovolání zakládá na vlastní skutkové verzi, že mezi rozhodcem a žalobkyní byla uzavřena tajná dohoda, se kterou nebyl jako strana rozhodčí smlouvy seznámen. Ani ostatní otázky stěžovatele přípustnost dovolání nezaložily.


II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v převážné části ústavní stížnosti popisuje skutkové okolnosti věci a průběh řízení před obecnými soudy. Vedlejší účastnice si podle stěžovatele byla vědoma, že rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem. Rozhodčí řízení ve skutečnosti nevedl určený rozhodce, ale zastřený rozhodčí soud. Dále se podle stěžovatele krajský soud nevypořádal s podstatnými závěry okresního soudu a stěžejními námitkami stěžovatele. Rozhodnutí krajského soudu je vnitřně rozporné. Krajský soud zaujal formalistický náhled na rozhodčí smlouvu. Nejvyšší soud špatně vyložil otázku stěžovatele mířící na transparentnost rozhodčí doložky. Dále opomenul, že skutkový závěr o uzavření tajné dohody mezi vedlejší účastnicí a rozhodcem učinil okresní soud.

III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. V právě posuzované věci jsou naplněny procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem. Proto Ústavní soud přistoupil k posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti.

7. Předtím, než Ústavní soud přistoupil k posouzení ústavněprávní relevance jednotlivých námitek stěžovatele, bylo nezbytné přihlédnout k tomu, že částka 17 748 Kč, k jejímuž zaplacení byl stěžovatel zavázán, je svou výší bagatelní. Ústavněprávní přezkum u bagatelních věcí připouští Ústavní soud pouze ve výjimečných (excesivních) případech evidentní svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli, např. u natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastala kolize se samotnou esencí určitého ústavně zaručeného základního práva, zpravidla práva na soudní ochranu. Ústavní soud tak vždy učinil vzhledem k intenzitě faktických (kvantitativních) dopadů na osobu stěžovatele, příp. s ohledem na kvalitativní stránku věci, tedy pokud se věc z hlediska ústavnosti jeví natolik významná, že určitým způsobem "přesahuje" kauzu samotnou (srov. např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13, bod 33, nebo nález ze dne 21. 1. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2477/12).

8. Námitky směřují především k tomu, že obecné soudy měly na věc aplikovat nález ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. II. ÚS 996/18 a dojít k závěru, že rozhodčí žaloba včetně následného exekučního řízení neměla za následek stavení běhu promlčecí lhůty. Podle stěžovatele totiž nebylo určení rozhodce transparentní a nadto si vedlejší účastnice byla vědoma nezpůsobilosti exekučního titulu. Je třeba připomenout, že ani okresní soud (jehož rozhodnutí se stěžovatel dovolává) závěr o nestavení promlčecí lhůty neopřel o netransparentně určeného rozhodce, nýbrž s ohledem na okolnosti věc právně posoudil analogicky (srov. bod 23 rozhodnutí okresního soudu). V tomto ohledu stěžovatel v ústavní stížnosti pouze předkládá alternativní skutkovou verzi, aniž by ji doplnil o ústavněprávně relevantní argumentaci. Jde-li pak o samotné právní posouzení, podle nějž i v právě posuzované věci nemělo dojít ke stavení lhůt, netvrdí stěžovatel žádné okolnosti, které by přes bagatelnost věci mohly vést ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu. Bylo přitom především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil a případně doložil, proč věc přes svou bagatelnost vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu.

9. O ústavněprávním přesahu s ohledem na bagatelnost věci nesvědčí ani ostatní stěžovatelovy námitky týkající se především nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí, resp. jejich vnitřní rozpornosti. To dovozuje zejména z nedostatečného zohlednění jeho argumentace obecnými soudy. Je však třeba připomenout, že rozsah samotného odůvodnění rozhodnutí soudu může být různý podle povahy rozhodnutí a specifik projednávané věci. Z toho vyplývá, že obecné soudy mají povinnost vypořádat se s argumentací adekvátně, aby jejich rozhodnutí byla srozumitelná, logická a přezkoumatelná (srov. nález ze dne 12. 5. 2020 sp. zn. IV. ÚS 3754/19, bod 10, nebo ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09). Z napadených rozhodnutí je zřejmé, jakými úvahami se obecné soudy řídily a k jakým závěrům a proč se nakonec přiklonily, byť si lze představit i podrobnější odůvodnění jejich rozhodnutí. Stručnější forma odůvodnění rozhodnutí soudů však nevykazuje ústavněprávně relevantní nedostatky.

10. Ústavněprávní přesah věci nezakládá ani námitka, že Nejvyšší soud opomenul, že skutkový závěr o uzavření tajné dohody mezi vedlejší účastnicí a rozhodcem učinil okresní soud. V tomto ohledu je třeba dát stěžovateli za pravdu, neboť okresní soud takový závěr skutečně učinil (srov. bod 23 rozsudku okresního soudu) a krajský soud jeho skutková zjištění převzal (bod 7 napadeného rozsudku krajského soudu). Přestože Nejvyšší soud v tomto ohledu pochybil, je z odůvodnění rozhodnutí zřejmé, že založení přípustnosti dovolání na vlastní skutkové verzi bylo pouze podpůrným důvodem odmítnutí dovolání pro nepřípustnost. Jako celek tak napadené usnesení Nejvyššího soudu z ústavněprávního hlediska obstojí.

11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. dubna 2026


Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu