I.ÚS 3044/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Davida Kubeše, právně zastoupeného Mgr. Bc. Janem Maškem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. srpna 2025 č. j. 4 Cmo 181/2025-666 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 27. května 2025 č. j. 54 Cm 19/2025-197, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí o předběžném opatření s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny.

2. V rámci občanskoprávního řízení o žalobě na náhradu škody bylo stěžovateli v postavení žalovaného uloženo předběžných opatřením, aby se zdržel nakládání s řadou nemovitostí v jeho výlučném nebo dílčím vlastnictví. Tím Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") zcela vyhověl návrhu žalobkyně na vydání předběžného opatření, která v řízení po stěžovateli požaduje uhrazení škody způsobené porušením povinnosti péče řádného hospodáře. Toho se měl stěžovatel dopustit coby člen představenstva právní předchůdkyně žalobkyně. Napadené usnesení krajského soudu není v souladu s § 169 odst. 2 občanského soudního řádu odůvodněno.

3. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, v němž namítal, že pro vydání předběžného opatření nebyly splněny zákonné podmínky. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením odvolání nevyhověl a usnesení krajského soudu potvrdil. Dospěl k závěru, že důvodem vydání předběžného opatření je zajištění majetku stěžovatele pro případné placení plnění uloženého soudem v samotném řízení. Současně ve vztahu k některým nemovitostem stiženým předběžným opatřením již probíhají vkladová řízení o změně vlastnického práva, v nichž stěžovatel nemovitosti převádí na své příbuzné. Existuje tedy důvodná obava, že se tímto snaží stěžovatel zmařit případné budoucí plnění. Vrchní soud připomněl, že na vydání předběžného opatření nejsou kladeny takové nároky na zjištěný skutkový stav, jako na samotné meritorní rozhodování. Jde pouze o prozatímní opatření vydané na podkladě nutné úpravy poměrů účastníků řízení; jde tedy o operativní a flexibilní nástroj soudu, jak zajistit splnění účelu řízení jako celku. Důvody pro vydání předběžného opatření tak byly splněny. Vrchní soud následně vypořádal námitku stěžovatele vůči aktivní legitimaci žalobkyně. Závěrem vrchní soud paušálně konstatoval, že postupem krajského soudu nešlo ani k jiným pochybením, ani ve vztahu k právu na spravedlivý proces.


II.
Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti rozvíjí dvě linie argumentů. V první namítá, že krajský soud nesprávně aplikoval § 169 odst. 2 občanského soudního řádu, když své rozhodnutí neodůvodnil. Ustanovení přitom výslovně uvádí, že neodůvodnit lze pouze usnesení na podkladě návrhu, proti němuž žádný z účastníků nebrojil. Z judikatury Ústavního soudu přitom vyplývá požadavek ústavněkonformního teleologického výkladu. Dle něj lze toto ustanovení aplikovat pouze tehdy, pokud nikdo z účastníků proti návrhu nebrojí, ač k tomu má reálnou příležitost. To v projednávané věci splněno nebylo, jelikož bylo předběžné opatření vydáno bez možnosti stěžovatele se k němu vyjádřit. Druhým argumentem je, že nebyly v řízení splněny důvody pro vydání předběžného opatření. Stěžovatel nepovažuje za jakkoli prokázanou potřebu prozatímní úpravy poměrů, ani nebyl v dostatečné míře pravděpodobnosti osvědčen právní nárok žalobkyně.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].


IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94).

7. Způsobilost předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) k zásahu do základních práv a svobod obecně nelze vyloučit. Zásah v této podobě však zpravidla nedosahuje ústavněprávní intenzity, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků soudního řízení s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není žádným způsobem předvídán konečný výsledek sporu. Jde totiž jen o zatímní úpravu práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci (viz např. usnesení z 3. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2753/20 a v něm odkazovanou judikaturu).

8. Ústavní soud setrvale judikuje, že posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření přísluší především obecným soudům a vždy závisí na konkrétních okolnostech případu (např. nález z 1. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 1847/16 či nález z 25. 6. 2019 sp. zn. III. ÚS 743/19). Rozhodnutí o předběžném opatření tedy lze podrobit přezkumu jen v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti (neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na řízení ve svém celku), a to z pohledu toho, zda má zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), zda bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a zda není projevem svévole (čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). K tomu srov. např. nález ze 17. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 3524/19. Podmínky zákonnosti a příslušnosti rozhodujícího orgánu jsou přitom v řízení splněny a nejsou zpochybňovány.

9. Třetí podmínka je pak rovněž splněna. Ve vztahu k povinnému obsahu odůvodnění v souvislosti s § 169 odst. 2 občanského soudního řádu Ústavní soud dlouhodobě judikuje, jak správně namítá stěžovatel, že z požadavků spravedlivého procesu vyplývá nutnost toto ustanovení vyložit teleologicky tak, že dopadá pouze na ty situace, kdy (i) je návrhu vyhověno v plném rozsahu, (ii) žádný z účastníků proti návrhu nebrojil, a současně (iii) proti návrhu reálně brojit mohl. V tomto smyslu lze se stěžovatelem souhlasit, že neodůvodnění usnesení krajského soudu bylo v rozporu s tímto výkladem, opakovaně činěným Ústavním soudem.

10. Oproti tomu Ústavní soud dlouhodobě zaujímá postoj, že je řízení o předběžném opatření třeba posuzovat jako celek. Z napadeného usnesení vrchního soudu jsou přitom dostatečně patrny důvody, které obecný soud (vrchní soud) k potvrzení nařízeného předběžného opatření vedly (analogicky viz např. usnesení z 10. 9. 2025 sp. zn. I. ÚS 2513/25 či usnesení z 3. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2753/20). Nedostatek spočívající v absenci odůvodnění krajského soudu tak svým rozhodnutím zhojil vrchní soud, který odůvodnění doplnil (bod 3 napadeného usnesení vrchního soudu a dále zbytek usnesení). Takový postup přitom Ústavní soud neshledává problematickým, zejména vzhledem k posuzování řízení o předběžném opatření jako celku a se zřetelem k současnému zohlednění některých základních zásad stran předběžných opatření, tj. zásada efektivní ochrany práva a rychlost řízení (srov. HRNČIŘÍK, V., Předběžná opatření v civilním řízení. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 27-29). Přitom právě rychlost je jedním z klíčových prvků předběžného opatření. Sama právní úprava předpokládá, že o návrhu na předběžné opatření předseda senátu rozhodne bezodkladně; nebo není-li tu nebezpečí z prodlení až do uplynutí 7 dnů od jeho podání (§ 75c odst. 2 občanského soudního řádu).

11. Vůči stěžovatelovým námitkám stran nenaplnění důvodů vydání předběžného opatření Ústavní soud uvádí, že zejm. z rozhodnutí vrchního soudu vyplývají důvody, které pro vydání předběžného opatření byly zvažovány, a kterými byly očividně obecné soudy vedeny při svém rozhodování. Ani strohé konstatování vrchního soudu o neexistenci jiných pochybení ve vztahu k právům účastníků řízení na spravedlivý proces (b. 15 odůvodnění) ve vztahu ke stěžovatelovým námitkám proti vedení řízení, nedosahuje ústavněprávní relevance, resp. neodůvodňuje kasační zásah Ústavního soudu.

12. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. Ústavní soud proto postupoval tak, že podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. dubna 2026


Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu