USNUL proti České republice

Rozhodnutí ze dne 12. října 2023 ve věci č. 31399/14 – Usnul proti České republice

Výbor páté sekce Soudu jednomyslně rozhodl o nepřijatelnosti stížnosti, v níž soudní exekutor poukazoval na nemožnost napadnout rozhodnutí kárného soudu odvoláním. Kárná řízení zpravidla nemají trestní charakter ve smyslu Úmluvy, a proto se v nich nelze dovolávat ani práva na odvolání v trestní věci. Tuto námitku proto Soud prohlásil za neslučitelnou ratione materiae s Úmluvou a zbývající námitky ohledně nespravedlivosti řízení za zjevně neopodstatněné.

I.    Skutkové okolnosti

Kárný senát Nejvyššího správního soudu uznal stěžovatele, soudního exekutora, v části kárného obvinění vinným a uložil mu kárné opatření ve formě pokuty ve výši 25 000 Kč. Stěžovatel se dopustil kárného provinění tím, že opakovaně porušil povinnost kontroly činnosti svého exekutorského úřadu. Stěžovatel se bránil ústavní stížností, v níž argumentoval zejména porušením práva na spravedlivý proces z důvodu absence možnosti podat odvolání proti rozhodnutí kárného senátu. Ústavní soud stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

II.  Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy

Stěžovatel namítal porušení článku 6 Úmluvy v důsledku absence opravného prostředku proti rozhodnutí kárného senátu.

Soud připomněl své nedávné závěry ve věci Grosam proti České republice (č. 19750/13, rozsudek velkého senátu ze dne 1. června 2023, § 117–122), kde shledal, že kárná řízení proti soudním exekutorům nemají podle české právní úpravy charakter „trestního obvinění“ ve smyslu článku 6 Úmluvy. Při určování, zda v řízení osoba čelí „trestnímu obvinění“, vychází Soud z tzv. Engelova testu, který zahrnuje tři kroky: a) klasifikaci deliktu ve vnitrostátním právu, b) povahu deliktu a c) povahu a závažnost nejpřísnější sankce hrozící za jeho spáchání (Engel a ostatní proti Nizozemsku, č. 5100/71 a 4 další, rozsudek pléna ze dne 8. června 1976, § 82). 

Soud znovu potvrdil, že kárná provinění soudních exekutorů nejsou v českém právním řádu formálně kvalifikována jako trestné činy. Pokud jde o druhé kritérium, zohlednil, že se příslušná úprava nevztahuje na celou populaci, ale pouze na soudní exekutory coby členy zvláštní profesní skupiny. To je charakteristické spíše pro disciplinární opatření než trestné činy. Účelem kárného postihu přitom není primárně represe, ale obnova důvěry veřejnosti v řádný výkon dané profese. Ohledně třetího kritéria si Soud povšiml, že v mezidobí od okolností citovaného případu došlo ke zpřísnění maximální výše peněžité sankce, kterou lze v řízení uložit. Stěžovateli mohla být uložena pokuta až do výše 2,4 mil. Kč, což se a priori Soudu jevilo jako hodně. Avšak za daných okolností nelze ztrácet ze zřetele, že stěžovateli byla nakonec uložena pokuta v relativně bagatelní výši. Navíc i kdyby stěžovateli bylo uloženo nejpřísnější kárné opatření, odvolání z funkce, nebránilo by mu to vykonávat jiná právnická povolání (srov. Rola proti Slovinsku, č. 12096/14 a 39335/16, rozsudek ze dne 4. června 2019, § 66). Dle Soudu tudíž nelze učinit závěr, že stěžovatele čelil v řízení trestnímu obvinění. Článek 6 Úmluvy v jeho trestní větvi tedy není na případ stěžovatele použitelný.

Ve věci Grosam proti České republice (cit. výše, § 109–110) učinil velký senát dále závěr, že kárné řízení se soudním exekutorem každopádně spadá do civilní větve čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť jsou v sázce občanská práva a závazky. Platí to i pro projednávanou věc.

Soud v přístupu kárného soudu k posouzení projednávané věci nespatřoval žádné známky svévole nebo zjevné nerozumnosti. Všechny argumenty a otázky vznesené stěžovatelem byly řádně projednány a přezkoumány. Obšírně byly uvedeny věcné i právní důvody rozhodnutí. Pokud jde o námitku absence možnosti podat odvolání proti rozhodnutí kárného soudu, Soud zopakoval, že článek 6 Úmluvy nenařizuje smluvním státům, aby zřizovaly odvolací nebo kasační soudy. Z toho vyplývá, že tato námitka je zjevně neopodstatněná.

Konečně, při zkoumání této námitky z pohledu práva na odvolání podle článku 2 Protokolu č. 7, kterého se stěžovatel rovněž dovolával, Soud zopakoval, že pojem „trestný čin“ použitý v tomto ustanovení svým významem odpovídá „trestnímu obvinění“ v čl. 6 odst. 1 Úmluvy (Grosam proti České republice, cit. výše, § 140). S ohledem na zjištění, že článek 6 Úmluvy není ve své trestní části aplikovatelný, znamená to i nepoužitelnost článku 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Z tohoto důvodu musel Soud tuto námitku stěžovatele prohlásit za nepřijatelnou jakožto neslučitelnou ratione materiae s Úmluvou.