VINŠKOVSKÝ proti České republice

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozhodnutí ze dne 5. září 2023 ve věci č. 59252/19 – Vinškovský proti České republice

Senát páté sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že zamítnutím návrhu „sociálního otce“ na přiznání práva na styk s nezletilou dle § 927 občanského zákoníku, se kterou žil více než dva roky ve společné domácnosti, vnitrostátní soudy neporušily své pozitivní povinnosti plynoucí z článku 8 Úmluvy.

I. Skutkové okolnosti

Od března 2015 žil stěžovatel v partnerství, později v manželství s J. H., která měla z předchozího vztahu dceru narozenou v roce 2012. Nezletilá neměla pravidelný kontakt se svým biologickým otcem a stěžovatele oslovovala „tati“. V červnu 2017 se stěžovatel a J. H. rozešli. V dubnu a červnu 2018 podal stěžovatel návrhy na vydání předběžného opatření na přiznání práva na styk s nezletilou dle § 927 občanského zákoníku s tím, že si k ní vytvořil silný citový vztah. Obvodní soud návrhy zamítl. V květnu 2018 podal stěžovatel návrh ve věci samé. Při pohovoru s opatrovníkem nezletilá uvedla, že se se stěžovatelem chce vídat. Podle opatrovníka nicméně otázky týkající se stěžovatele nevzbudily u dítěte zvláštní zájem ani emoce. V srpnu 2018 byla nezletilá slyšena soudkyní za přítomnosti sociální pracovnice. Na dotaz, zda jí stěžovatel chybí, odpověděla záporně. Rozsudkem ze září 2018 obvodní soud stěžovateli právo na styk s nezletilou nepřiznal s tím, že nejsou splněny podmínky dané § 927 občanského zákoníku. Soud považoval za prokázané, že ačkoli vzpomínky nezletilé na stěžovatele byly pozitivní, nechyběl jí a neměla k němu citové vazby, které by se rovnaly rodinnému životu. Její matka navíc začala žít s jiným mužem, který se podílel na péči o nezletilou. Pokud by bylo přiznáno právo na styk, nezletilá by se ocitla ve složité situaci, v níž by měla biologického otce a stýkala by se se stěžovatelem proti vůli matky, která žila s novým partnerem. Městský soud rozsudek potvrdil. Ústavní soud v dubnu 2019 ústavní stížnost stěžovatele odmítl.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

A. K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy

Stěžovatel namítal, že bylo porušeno jeho právo na respektování rodinného života ve smyslu článku 8 Úmluvy, jelikož mu bylo odepřeno právo na styk s nezletilou, vůči které vystupoval jako sociální rodič.

Stížnost se týkala zamítnutí žádosti stěžovatele na přiznání práva na styk s dcerou jeho bývalé partnerky, k níž neměl žádné biologické vazby, ale pečoval o ni v době, kdy byl ve vztahu s její matkou. Soud tak musel nejprve posoudit, zda mezi stěžovatelem a nezletilou existoval vztah odpovídající soukromému nebo rodinnému životu ve smyslu článku 8 Úmluvy. Podmínkou takového vztahu je zpravidla společné soužití, k prokázání dostatečné stálosti takového vztahu však mohou sloužit i jiné faktory. Tak tomu může být např. v případě (bývalého) partnera/manžela rodiče, který není biologickým ani zákonným rodičem dítěte, ale o dítě pečuje nebo se podílí na jeho výchově. Takový vztah se označuje jako „sociální rodičovství“ (Moretti a Benedetti proti Itálii, č. 16318/07, rozsudek ze dne 27. dubna 2010, § 60–71; V. D. a ostatní proti Rusku, č. 72931/10, rozsudek ze dne 9. dubna 2019, § 125–131; Honner proti Francii, č. 19511/16, rozsudek ze dne 12. listopadu 2020, § 50; a Carbonai proti Itálii, č. 9825/21, rozhodnutí ze dne 29. listopadu 2022). V projednávané věci stěžovatel spolu s biologickou matkou nezletilé o nezletilou pečoval od března 2015, kdy jí bylo 2,5 roku, do června 2017, tj. více než dva roky. Vnitrostátní soudy zjistily, že ho považovala za svého otce a oslovovala ho „tati“. Stejně jako ve věci Callamand proti Francii (č. 2338/20, rozsudek ze dne 7. dubna 2022, § 20–22) měl Soud za to, že mezi stěžovatelem vystupujícím jako otec a nezletilou existovaly v daném období osobní vazby představující rodinný život ve smyslu článku 8 Úmluvy. Dle Soudu za uvedených okolností existoval mezi stěžovatelem a nezletilou rovněž „soukromý život“, jelikož není žádný pádný důvod chápat „soukromý život“ jako vylučující citové vazby vytvořené mezi dospělou osobou a dítětem v jiných než klasických situacích příbuzenství (Paradiso a Campanelli proti Itálii, č. 25358/12, rozsudek velkého senátu ze dne 24. ledna 2017, § 161; a Callamand proti Francii, cit. výše, § 22).

Dle judikatury Soudu má stát povinnost zkoumat v každém jednotlivém případě, zda je v nejlepším zájmu dítěte udržovat kontakt s osobou, ať už biologicky spřízněnou či nikoliv, která o něj pečovala po dostatečně dlouhou dobu (Nazarenko proti Rusku, č. 39438/13, rozsudek ze dne 16. července 2015, § 66; a Jírová a ostatní proti České republice, č. 66015/17, rozsudek ze dne 13. dubna 2023, § 121).

V dané věci je tvrzené porušení článku 8 Úmluvy důsledkem odloučení stěžovatele od biologické matky nezletilé a nevyplývá přímo z rozhodnutí státního orgánu (viz mutatis mutandis Callamand proti Francii, cit. výše, § 32; a Carbonai proti Itálii, cit. výše, § 15). Vnitrostátní soudy nejednaly tak, aby omezily nebo znemožnily styk stěžovatele s nezletilou, zasáhly až posléze tak, že zamítly jeho žádost dle § 927 občanského zákoníku. Stížnost je tak třeba posuzovat z hlediska pozitivních závazků státu. Prvořadý je přitom nejlepší zájem dítěte, přičemž státy mají v této oblasti široký prostor pro uvážení (Callamand proti Francii, cit. výše § 33–37; a Honner proti Francii, cit. výše, § 53–57).

Ustanovení § 927 občanského zákoníku umožňuje osobám dítěti společensky blízkým požádat o právo na styk s cílem udržet s ním své faktické rodinné vazby. Dle vnitrostátních soudních rozhodnutí patří mezi takové osoby „sociální rodiče“ v podobném postavení jako stěžovatel. Těmto osobám lze přiznat právo na styk, pokud k nim má dítě citový vztah, který není jen dočasný, a pokud je zřejmé, že nedostatek styku s těmito osobami by dítěti způsobil újmu. Dle Soudu vnitrostátní soudy věnovaly náležitou pozornost všem aspektům § 927 občanského zákoníku. Posuzovaly povahu vztahu mezi stěžovatelem a nezletilou v době společného soužití a po jeho ukončení (a contrario, V. D. a ostatní proti Rusku, cit. výše, § 129). Po dokazování, včetně dvou slyšení nezletilé, zjistily, že citové pouto nezletilé ke stěžovateli nebylo natolik silné, aby odolalo plynutí času. Soudy vzaly dále v potaz manipulativní jednání matky nezletilé a její negativní postoj ke stěžovateli, skutečnost, že biologický otec může kdykoli požádat o právo na styk a bude mu pravděpodobně vyhověno, a konečně fakt, že nezletilá žila v době rozhodování v domácnosti s novým partnerem matky. Soud vyjma vlastní judikatury odkázal rovněž na důvodovou zprávu k Úmluvě o styku s dětmi ze dne 3. května 2002, jež mezi osoby, které mohou získat a udržovat kontakt s dítětem, řadí rovněž „sociální rodiče“. Pokud jsou v sázce styková práva „sociálního rodiče“, je dle Soudu třeba zvláštní opatrnosti a předním hlediskem musí být nejlepší zájem dítěte. To vyplývá ze samotné povahy „sociálního rodičovství“, do něhož se dospělí zapojují na základě vlastní informované volby, ale které pro dítě znamená možnost mít v průběhu času několik „sociálních rodičů“. Pokud by dítě mělo udržovat kontakt se všemi z nich, mohla by se jeho rodinná situace nepřiměřeně zkomplikovat, a to zejména za situace konfliktu mezi biologickými a „sociálními“ rodiči. Proto před přiznáním práva „sociálního rodiče“ na styk s dítětem musí soudy ověřit, zda existuje silný zájem dítěte na udržování takového styku a zde tento zájem může vyvážit případné nevýhody.

V projednávané věci vnitrostátní soudy vzaly v úvahu délku soužití stěžovatele a nezletilé, její věk v době soužití a její postoj ke stěžovateli v době rozhodování soudů. Uvedly přitom všechny relevantní důvody, na kterých založily svá rozhodnutí, a řádně zohlednily nejlepší zájem nezletilé. Ačkoli lze souhlasit se stěžovatelem, že z pohovoru s nezletilou, kterému nebyl přítomen, měl být pořízen videozáznam, a že nezletilé se nedostalo náležitého předchozího vysvětlení povahy a účelu soudního řízení, měl Soud za to, že byla dostatečně zapojena do procesu rozhodování a měla možnost vyjádřit své názory. Požadavek stěžovatele, aby byl pohovoru soudkyně s nezletilou přítomen psycholog, by zašel příliš daleko.

Závěrem Soud uvedl, že byl dodržen požadavek zvláštní pečlivosti vedení řízení, které trvalo jeden rok na třech stupních soudní soustavy, přičemž rozsudek soudu prvního stupně byl vydán již čtyři měsíce po podání žádosti stěžovatele o přiznání práva na styk.

S ohledem na výše uvedené a široký prostor státu pro uvážení v otázkách práva blízkých osob na styk s nezletilými Soud konstatoval, že vnitrostátní soudy neporušily své pozitivní závazky vyplývající z článku 8 Úmluvy. Soud proto dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.