I.ÚS 900/26 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele A. S., t. č. ve vazbě ve Vazební věznici Hradec Králové, právně zastoupeného Mgr. Janem Kulhánkem, advokátem se sídlem Jungmannova 346, Hořice, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. února 2026 č. j. 11 To 50/2026-29 a usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 8. února 2026 č. j. 25 Nt 802/2026-13, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Jičíně jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených vazebních rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práva na osobní svobodu ve smyslu čl. 8 odst. 1, odst. 2 a odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva") a práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny.

2. Stěžovatel byl napadeným usnesením Okresního soudu v Jičíně (dále jen "okresní soud") vzat do vazby v trestním řízení vedeném proti němu a dalším osobám pro jednání kvalifikované jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 písm. d) trestního zákoníku. Stěžovateli je kladeno za vinu (stručně), že společně s dalšími osobami během asi jednoho měsíce z poškozené telefonicky či prostřednictvím sociálních sítí a e-mailové komunikace vylákali pod nepravdivou legendou výhodné investice finanční prostředky ve výši 1 595 000 Kč. U stěžovatele byly shledány důvody vazby koluzní a předstižné podle § 67 písm. b) a c) trestního řádu. Okresní soud dospěl k závěru, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují spáchání trestného činu a vzetí stěžovatele do vazby je nezbytné. Jednak proto, že hrozí, že by stěžovatel působil na další potenciální (spolu)pachatele a dosud nevyslechnuté svědky, čímž by mohlo dojít k případnému maření vyšetřování, a jednak proto, že vzhledem k rozsahu projednávané trestné činnosti hrozí ze strany stěžovatele opakování či pokračování v trestné činnosti, a to i ve vztahu k dalším (dosud konkrétně nezjištěným) poškozeným

3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, o níž rozhodoval napadeným usnesením Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") tak, že ji zamítl. Dospěl k závěru, že oba vazební důvody obstojí. Stěžovatelem namítaná absence ovlivňování svědků nezakládá nedůvodnost vazby - již proběhlé (nebo probíhající) ovlivňování svědků je pouze tzv. kvalifikovanou koluzí, pro naplnění vazebního důvodu však postačuje hrozba ovlivňování. Okresní soud dle krajského soudu srozumitelně vysvětlil, v čem shledává riziko koluze. Obdobné závěry učinil krajský soud také ve vztahu k odůvodnění vazby předstižné. Pro stěžovatele byla zjevně trestná činnost stěžejním příjmem, přičemž věci zajištěné stěžovateli naznačují, že poškozených osob může být více, a tedy existuje hrozba pokračování v trestné činnosti.

II.
Argumentace stěžovatele

4. Proti oběma vazebním rozhodnutím podává stěžovatel ústavní stížnost, v níž namítá porušení shora uvedených základních práv. Dle něj nebyly splněny důvody pro vzetí do vazby dle trestního řádu. Soudy operovaly pouze s domněnkami a vlastními obavami a nepředstavily konkrétní důvody, které by riziko koluze či pokračování v trestné činnosti předznamenávaly. Z judikatury Ústavního soudu přitom vyplývá požadavek na konkrétní a nikoli obecné odůvodnění vazby. Stížnostní soud pak nevypořádal stěžovatelovy námitky a pouze je paušálně odbyl. Nejen tímto bylo současně porušeno stěžovatelovo právo na obhajobu, ale také tím, že mu ani jeho obhájci nebylo dosud umožněno seznámit se s podstatnými částmi spisu.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].


IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94).

7. Ústavní soud opakovaně judikuje, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jde-li o důsledky, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, pro další vývoj řízení (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2663/23 ze dne 18. 10. 2023 či usnesení sp. zn. II. ÚS 3301/19 ze dne 14. 11. 2019).

8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť vazba má závažné negativní sociální a psychologické důsledky. Vazba izoluje obviněného od jeho rodinného a sociálního prostředí a může nepřímo fakticky sloužit i jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 6/10 ze dne 20. 4. 2010). Z toho plyne též požadavek přísné proporcionality ve vztahu ke sledovanému cíli. Přesto je věcí především obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků orgány činnými v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených je Ústavní soud s ohledem na respektování svého postavení v ústavním systému oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (srov. čl. 8 odst. 2, odst. 5 Listiny) buď vůbec, nebo jsou-li tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby ve zjevném rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3107/23 ze dne 7. 12. 2023). Na rozhodnutí o vazbě se vztahují obecné požadavky jako na soudní rozhodnutí, zejména požadavky náležitého odůvodnění a zákazu libovůle, které lze dovodit z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a z principu demokratického právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy (viz nález sp. zn. III. ÚS 2498/23 ze dne 29. 11. 2023).

9. Ve vztahu k důvodům vazby Ústavní soud shledal, že nedošlo k pochybením, která by svojí ústavněprávní intenzitou odůvodňovala jeho kasační zásah. Trestní řízení proti stěžovateli se nachází v samém začátku a je tedy zjevné, že míra zjištěného skutkového stavu je prozatím limitovaná. Stěžovatel napadá první vazební rozhodnutí v jeho věci, tj. usnesení o vzetí do vazby a usnesení o stížnosti proti vzetí do vazby. Ústavní soud ve své judikatuře vymezil tzv. doktrínu zesílených důvodů, dle které s postupujícím trváním vazby musí soudy důkladněji posuzovat její důvodnost a vývoj věci (viz např. nález ze dne 17. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 3533/16). A contrario z tohoto přístupu vyplývá závěr o tom, že nezbytná míra pravděpodobnosti, resp. jistoty o možný hrozbách a tedy i důvodech pro vzetí do vazby, je v raných fázích vazebního stíhání nižší.

10. Obecné soudy v napadených rozhodnutích dostatečně vysvětlily, v čem shledávají riziko koluze, resp. pokračování v trestné činnosti. Na tomto závěru nic nezmění to, že obě rozhodnutí pracují s domněnkami a předpoklady - ostatně ve fázi řízení, v níž se věc stěžovatele nachází, tomu ani jinak být nemůže. Závěry soudů jsou však podložené dosud zjištěnými skutkovými okolnostmi a přesvědčivě právně odůvodněny. Stejně tak neobstojí ani tvrzení stěžovatele o nevypořádání jeho námitek stížnostním soudem. Krajský soud reagoval na podání stěžovatele i v něm obsažená tvrzení a vysvětlil, proč rozhodnutí okresního soudu obstojí. Pouhá skutečnost, že stěžovatel s tímto závěrem nesouhlasí, nemůže založit porušení jeho základních práv.

11. Ústavní soud opakovaně konstatuje, že požadavek kontradiktornosti trestního řízení je nutno uplatňovat v kontextu ostatních legálních zásad trestního řízení, např. zásady vyhledávací, zásady hospodárnosti a zásady rychlosti řízení, proto může být za dodržení principu proporcionality v některých stadiích řízení, a to zejména v přípravném řízení, dočasně omezen. V tomto smyslu může být obviněnému a jeho obhájci v souladu s § 65 odst. 2 trestního řádu ze závažných důvodů odepřeno nahlížení do spisu. Zákonem předpokládaná možnost omezení práva nahlížet do spisů vyplývá ze skutečnosti, že v počátcích vyšetřování nelze často zabezpečit ochranu důkazních pramenů před jejich poškozením a zničením nebo před jinými aktivitami sledujícími cíl mařit vyšetřování. Za situace, kdy koliduje oprávněný zájem státu na účinném postihu kriminality, resp. jiné důležité společenské a individuální zájmy, s právem obviněného na obhajobu, připouští právní úprava, jakož i trestně procesní teorie a praxe, dočasné omezení práva na nahlížení do spisů v přípravném řízení (nález ze dne 17. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 239/04 nebo usnesení ze dne 16. 5. 2023 sp. zn. I. ÚS 1053/23).

12. Důvody odepření byly stěžovateli, resp. jeho právnímu zástupci sděleny Okresním státním zastupitelství v Jičíně dne 12. 2. 2026 v rámci vyřizování jeho stížnosti proti odepření nahlédnutí do spisu (č. j. 1 ZT 7/2026-52). Vysvětlení tohoto vyrozumění je srozumitelné a přesvědčivé, ostatně stěžovatel proti němu nebrojil. Ve věci bylo konáno vazební zasedání, v rámci něhož byli stěžovatel i jeho obhájce seznámeni se skutečnostmi odůvodňujícími vazbu a měli možnost se k nim vyjádřit. Stěžovatel současně námitku, že mu nebylo umožněno seznámit se s obsahem spisu, uplatnil poprvé až u Ústavního soudu a před obecnými soudy toto netvrdil (nevyplývá to ani z napadených rozhodnutí, ani podání stěžovatele). Námitka tak nesplňuje požadavek subsidiarity, vztahující se na řízení o ústavní stížnosti.

13. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. Ústavní soud proto postupoval tak, že podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Závěrem Ústavní soud dodává, že vazba stěžovatele může být a bude periodicky přezkoumávána obecnými soudy podle § 71 a násl. trestního řádu. Své námitky proto bude moci uplatnit i v těchto případných řízeních, kdy bude povinností soudů hodnotit situaci i důvodnost vazby podle aktuálních okolností.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. dubna 2026


Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu