SANCHEZ proti Francii

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek velkého senátu ze dne 15. května 2023 ve věci č. 45581/15 – Sanchez proti Francii

Velký senát Soudu shledal třinácti hlasy proti čtyřem, že nedošlo k porušení práva na svobodu projevu podle článku 10 Úmluvy v souvislosti s trestněprávním postihem politika za nepřijetí opatření proti nenávistným komentářům zveřejněným třetími osobami na jeho sociální síti.

I. Skutkové okolnosti

Stěžovatel byl v relevantní době místním politikem a kandidátem do parlamentu. Měl veřejně přístupný profil na Facebooku, který si sám spravoval a využíval jej v rámci své volební kampaně. V říjnu 2011 zveřejnil na tomto profilu příspěvek, kde se vyjadřoval ke svému politickému oponentovi. Pod uvedeným příspěvkem se posléze objevily komentáře výrazně negativně laděné proti muslimskému obyvatelstvu. Rovněž v nich byla zmíněna partnerka uvedeného oponenta, L. T., která záhy podala trestní oznámení. Následující den stěžovatel na svém profilu zveřejnil zprávu, v níž vyzval uživatele, aby dbali na obsah svých komentářů. S již zveřejněnými komentáři nic neudělal. Jeden z nich byl smazán jeho autorem (S. B.) na výzvu L. T. Zbylé komentáře zůstaly veřejně přístupné ještě několik měsíců. Stěžovatel byl v trestním řízení odsouzen za podněcování k nenávisti či násilí vůči muslimům, neboť neprodleně nesmazal komentáře na své sociální síti. Byl mu uložen trest ve výši 3 000 eur a povinnost uhradit L. T. jako nemajetkovou újmu 1 000 eur. Dva autoři komentářů, S. B. a L. R., byli odsouzeni jako spolupachatelé.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 10 Úmluvy

Stěžovatel namítal porušení svých práv plynoucích z článku 10 Úmluvy. Senát páté sekce Soudu v rozsudku ze dne 2. září 2021 rozhodl šesti hlasy k jednomu, že k porušení tohoto ustanovení nedošlo. Věc byla na žádost stěžovatele postoupena velkému senátu.

a) K zákonnosti zásahu

Velký senát připomněl, že článek 10 Úmluvy vyžaduje nejen to, aby mělo napadené opatření právní základ ve vnitrostátním právu, ale odkazuje také na kvalitativní vlastnosti daného zákona, který by měl být pro adresáta přístupný a předvídatelný co do účinků (Magyar Ketfarkú Kutya Párt proti Maďarsku, č. 201/17, rozsudek velkého senátu ze dne 20. ledna 2020, § 94). Míra přesnosti vyžadovaná od vnitrostátních právních předpisů, jež nemohou předvídat všechny situace, do značné míry závisí na obsahu daného předpisu, oblasti, kterou má pokrýt, a počtu a postavení osob, jimž je určen (NIT S.R.L. proti Moldavsku, č. 28470/12, rozsudek velkého senátu ze dne 5. dubna 2022, § 160). Ani nová právní otázka, která dosud nebyla vyjasněna, není sama o sobě neslučitelná s uvedenými požadavky (X. a Y. proti Francii, č. 48158/11, rozsudek ze dne 1. září 2016, § 61).

Soud se dále zabýval zejména relevantními ustanoveními zákona o audiovizuální komunikaci. Z uvedených ustanovení plynula trestněprávní odpovědnost za vymezené činy spáchané prostředky elektronické komunikace několika osobám, včetně vydavatele, případně autorovi a původci. Kasační soud ve své judikatuře pojem „původce“ vymezil tak, že se jedná o osobu, která se z vlastní iniciativy ujala vytvoření elektronické komunikační služby pro výměnu názorů na předem definovaná témata. V souladu se závěry Ústavní rady pak trestní senát Kasačního soudu předmětná ustanovení vyložil tak, že trestní odpovědnost původce lze dovodit pouze tehdy, pokud je možné prokázat, že znal obsah komentářů uživatelů před jejich zveřejněním, nebo pokud neprodleně nezakročil a neodstranil komentář poté, co se o něm dozvěděl. Stěžovatel zpochybnil předvídatelnost svého odsouzení, zejména svého zařazení coby „původce“, nicméně podle Soudu je definice plynoucí z vnitrostátní judikatury jasná a jednoznačná. Odpovědnost jednotlivce coby majitele účtu na Facebooku nebyla v dané době rozhodovací činností soudů řešena. Uvedené však samo o sobě není v rozporu s požadavky na dostupnost a předvídatelnost práva. Konečný výklad vnitrostátními soudy byl navíc možný a rozumně předvídatelný.

b) K legitimnímu cíli zásahu

Soud konstatoval, že zásah sledoval legitimní cíl v podobě ochrany pověsti a práv jiných a předcházení nepokojům a zločinnosti (a contrario, Perinçek proti Švýcarsku, č. 27510/08, rozsudek velkého senátu ze dne 15. října 2015, § 153).

c) K nezbytnosti zásahu v demokratické společnosti

1. Obecné zásady

Soud připomněl, že ve věci Delfi proti Estonsku (č. 64569/09, rozsudek velkého senátu ze dne 16. června 2015) se zabýval občanskoprávní odpovědností společnosti, která vlastnila zpravodajský internetový portál, za komentáře třetích osob k článku zveřejněnému na tomto portálu, přičemž uvedenou otázku posuzoval na poli článku 10 Úmluvy na základě čtyř kritérií: zaprvé, kontext komentářů, zadruhé, kroky učiněné stěžovatelskou společností za účelem odstranění komentářů, zatřetí, možnost odpovědnosti autorů komentářů jako alternativa k odpovědnosti stěžovatelské společnosti, a začtvrté, důsledky vnitrostátního řízení pro tuto společnost (tamtéž, § 142–143). Podle těchto kritérii posuzoval projednávaný případ i senát páté sekce a velký senát neshledal důvod se od uvedeného postupu odchýlit.

2. Kontext komentářů

Soud uvedl, že napadené komentáře se jednoznačně týkaly muslimů a označovaly je urážlivými a hanlivými výrazy. Uznal, že některé z komentářů by bylo možné vnímat ve specifickém kontextu volební kampaně jako snahu upozornit na určité místní problémy. Zároveň však upozornil, že ve volebním kontextu je dopad rasistických a xenofobních projevů větší a škodlivější. Zmíněné platí o to více v projednávané věci, kdy v rozhodnou dobu bylo politické a společenské klima neklidné. Při přihlédnutí k tomu, že komentáře byly zveřejněny na „zdi“ politika během volební kampaně, a při výkladu a posouzení bezprostředního kontextu představují tyto komentáře nenávistný projev. Je tomu tak s ohledem na jejich obsah, celkové vyznění, jakož i hrubost a vulgárnost některých výrazů. Dosah předmětných výroků se navíc neomezoval pouze na členy a příznivce dané politické strany. Ve světle uvedeného Soud dospěl k závěru, že napadené komentáře byly zjevně protiprávní.

Stěžovatel namítal, že komentáře byly v souladu s manifestem jeho strany. Soud připomněl, že ačkoliv mají politické strany právo hájit své názory na veřejnosti, i když mohou část obyvatelstva urazit, šokovat nebo znepokojit, musí se vyvarovat obhajoby rasové diskriminace nebo uchýlení se ke štvavým či ponižujícím poznámkám a postojům. Takové jednání by mohlo vyvolat reakce veřejnosti, které by byly na újmu pokojnému společenskému klimatu a mohly by narušit důvěru v demokratické instituce (Féret proti Belgii, č. 15615/07, rozsudek ze dne 16. července 2009, § 77).

Soud dále poukázal na to, že výše zmíněná věc Delfi proti Estonsku se týkala velkého, profesionálně spravovaného internetového zpravodajského portálu, fungujícího na komerčním základě (cit. výše, § 115), což dle Soudu není případ stěžovatelovy „zdi“ na Facebooku v projednávaném případě. Zároveň však Soud v této souvislosti zdůraznil aspekt „povinností a odpovědnosti“ ve smyslu čl. 10 odst. 2 Úmluvy. Nositeli takových povinností a odpovědnosti jsou totiž i politici, pokud se rozhodnou využívat sociální média pro politické účely tak, že na internetu zřídí veřejně přístupná fóra, kam uživatelé mohou přidávat reakce a komentáře. Stěžovatel nebyl pouhou soukromou osobou a svůj účet na Facebooku využíval jakožto politik, pro politické účely a ve spojitosti s volbami. Třebaže jeho původní status na jeho „zdi“ neobsahoval žádný urážlivý jazyk, vnitrostátní orgány ho sankcionovaly za nedostatek bdělosti ohledně komentářů následně přidaných třetími osobami.

Soud v této souvislosti uvedl, že přičítání odpovědnosti za činy spáchané třetími osobami se může lišit v závislosti na metodách prověřování nebo moderování, které na internetu používají „původci“, využívající sociální sítě pro nekomerční účely. Vzhledem k tomu, že internet se stal jedním z hlavních nástrojů, jimiž jednotlivci uplatňují své právo na svobodu projevu, je podle Soudu potřeba zásahy do výkonu uvedeného práva posuzovat zvláště pečlivě, neboť mohou mít odrazující účinek, který s sebou nese riziko autocenzury. Takové riziko však nesmí zastřít existenci jiných nebezpečí pro výkon a užívání základních práv a svobod. Z tohoto důvodu musí být v zásadě zachována možnost osob domáhat se určení odpovědnosti u hanlivých nebo jiných protiprávních výroků, která bude představovat účinný prostředek nápravy tvrzených porušení (tamtéž, § 110).

V rozhodné době neměl majitel účtu na Facebooku používaného k nekomerčním účelům plnou možnost spravovat komentáře. K dispozici nebyl žádný automatický proces filtrování, zatímco individuální kontrola všech komentářů, zejména v případě velmi populárního účtu, by byla kapacitně značně náročná. Pokud by však byli „původci“ zbaveni veškeré odpovědnosti za komentáře, mohlo by to usnadnit nebo podpořit zneužívání dané platformy pro nenávistné projevy, výzvy k násilí, lži a dezinformace. I když profesionální entity, které vytvářejí sociální sítě a zpřístupňují je ostatním uživatelům, nevyhnutelně mají jisté povinnosti, mělo by dle názoru Soudu dojít ke sdílení odpovědnosti mezi všemi zúčastněnými subjekty, což by v případě potřeby umožnilo odstupňovat míru odpovědnosti a způsob jejího přičítání podle objektivní situace každého z nich.

Francouzské právo je přitom s uvedeným přístupem v souladu. Vnitrostátní soudy se navíc odvolávaly na postavení stěžovatele jako politika a vyvozovaly z toho, že na něj dopadá zvláštní povinnost větší ostražitosti. Dle Soudu nepochybně platí, že politik může s větší pravděpodobností ovlivňovat voliče, nebo je dokonce přímo či nepřímo nabádat k postojům či jednání, které by se mohly ukázat jako protiprávní. Uvedený závěr však nelze chápat tak, že by znamenal převrácení zásad stanovených v judikatuře Soudu. Konkrétní stěžovatelovy povinnosti plynoucí z jeho postavení politika jsou neoddělitelné od zásad týkajících se práv, která s tímto postavením souvisejí. Teprve po řádném zohlednění těchto zásad by bylo možné, aby vnitrostátní soudy (pokud by to odůvodňovaly předložené skutečnosti a pokud by jejich rozhodnutí obsahovalo patřičné odůvodnění) založily své rozhodnutí na tom, že svoboda politického projevu není absolutní a že stát ji může podrobit určitým omezením nebo sankcím. V projednávané věci byly vnitrostátní soudy nejlépe způsobilé posoudit skutkové okolnosti s ohledem na složitý místní kontext a jejich politický rozměr. Výrazy použité ve sporných komentářích jasně podněcovaly k nenávisti a násilí vůči osobě na základě jejího náboženského vyznání, což není možné zastřít nebo bagatelizovat volebním kontextem nebo úmyslem diskutovat o místních obtížích.

3. Kroky učiněné stěžovatelem

Soud rovněž uvedl, že minimální míra následného moderování nebo automatického filtrování by byla žádoucí, aby bylo možné co nejrychleji identifikovat zjevně protiprávní komentáře a zajistit jejich smazání v přiměřené lhůtě, a to i v případě, že nedošlo k nahlášení ze strany poškozené osoby – ať už by to bylo provedeno samotnou hostitelskou platformou (což byl v tomto případě Facebook) nebo majitelem příslušného účtu. Tento majitel si nemůže nárokovat právo na beztrestnost při používání internetu a má povinnost jednat v mezích, které od něj lze rozumně očekávat.

V projednávané věci žádný předpis nevyžadoval automatické filtrování komentářů a na Facebooku neexistovala prakticky žádná možnost předchozího moderování obsahu. Proto vyvstává otázka, jaké kroky měl nebo mohl stěžovatel rozumně podniknout v postavení „původce“ ve smyslu vnitrostátního práva.

Původní příspěvek stěžovatele nepředstavoval nenávistný projev ani výzvu k násilí, nicméně vnitrostátní soudy vzaly v úvahu, že stěžovatel se rozhodl svou „zeď“ zpřístupnit veřejnosti a svým „přátelům“ povolil, aby na ni psali komentáře. Soud poznamenal, že i když s uvedeným souhlasí, dané rozhodnutí nelze stěžovateli samo o sobě vytýkat, neboť se jedná o možnost, kterou mu daná platforma poskytla a která mu umožnila komunikovat s voliči. Vzhledem k napětí, které v rozhodnou dobu na místní úrovni a v souvislosti s volbami panovalo, však tato cesta zjevně nebyla bez možných závažných důsledků, čehož si stěžovatel musel být vědom. Soud tedy považuje za legitimní rozlišovat mezi zpřístupněním „zdi“ konkrétním osobám a široké veřejnosti. V druhém případě si každý, zvláště pak politik se zkušeností s komunikací s veřejností, musí být vědom většího rizika přehnaných a nemístných výroků, které se mohou vyskytnout a nutně se dostat do povědomí širšího okruhu osob. Uvedené Soud označil za klíčovou skutkovou okolnost, která přímo souvisí s vědomou volbou stěžovatele, jenž působil nejen jako politik, ale též jako profesionál v otázkách strategie komunikace v online prostoru.

Kromě toho bylo používání Facebooku podmíněno přijetím určitých podmínek, s nimiž musel být stěžovatel seznámen. Stěžovatel považoval za vhodné vyzvat své „přátele“, aby si dávali pozor na obsah svých komentářů. Tím dal zjevně najevo, že si je přinejmenším vědom problémů, které některé komentáře vyvolávají. Předmětnou zprávu však zveřejnil, aniž by dotčené komentáře smazal, a aniž by si dal tu práci a zkontroloval nebo nechal zkontrolovat obsah v té době veřejně přístupných komentářů, ačkoliv ho S. B. bezprostředně informoval o své konfrontaci s L. T., takže stěžovatel nepochybně věděl o problémech, které by mohly být způsobeny dalšími komentáři.

Komentář napsaný S. B. byl jeho autorem smazán během 24 hodin po zveřejnění; nebylo by přiměřené po stěžovateli požadovat, aby jednal ještě rychleji. Uvedený komentář je však pouze jedním z prvků, které je třeba v tomto případě zohlednit. Stěžovatel totiž nebyl odsouzen za výroky konkrétních autorů, ale za to, že neprodleně neodstranil všechny protiprávní komentáře na své „zdi“. Tyto komentáře přitom na sebe navzájem reagovaly a navazovaly, takže dle Soudu se nejednalo toliko o diskusní vlákno, ale o formu pokračujícího dialogu, jenž tvořil koherentní celek, a bylo tudíž odůvodněné, aby je vnitrostátní orgány jako takové vnímaly. Třebaže S. B. rychle smazal svůj komentář – jediný, který přímo odkazoval na L. T. – k tomuto smazání došlo až poté, co L. R. zveřejnil další komentáře, které měly podobné vyznění jako komentář S. B. Původní status stěžovatele tedy nejenom odstartoval dialog, ale měl také daleko širší dopady, a to z důvodu samotné povahy internetových sociálních sítí. Byl to tudíž tento dialog jakožto koherentní celek, na jehož základě byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit určitou částku L. T. Argumentaci vnitrostátních soudů, dle které smazání komentáře S. B. už nebylo s to zvrátit dopady vůči L. T., dle Soudu nelze hodnotit jako svévolnou ani zjevně nerozumnou.

Vnitrostátní soudy se navíc konkrétně zabývaly otázkou, zda stěžovatel o protiprávních komentářích zveřejněných na své „zdi“ věděl. Během vyšetřování stěžovatel uvedl, že na svůj účet na Facebooku chodí každý den, avšak komentářů zveřejněných na jeho „zdi“ je příliš mnoho na to, aby je mohl pravidelně číst, jelikož počet jeho „přátel“ přesahuje 1800 a tito mohou komentáře přidávat 24 hodin denně. Ve skutečnosti však během jednání před Soudem vyšlo najevo, že pod předmětným příspěvkem stěžovatele z října 2011 se objevilo pouze asi patnáct komentářů. Nelze tedy dle Soudu mluvit o obtížích způsobených potenciálně nadměrným provozem na účtu politika a kapacitách potřebných k zajištění jeho účinné kontroly.

V této souvislosti Soud konstatoval, že je vhodné provést posouzení přiměřenosti na základě míry odpovědnosti, kterou lze přičíst danému majiteli účtu: soukromá osoba s omezenou známostí a reprezentativností bude mít menší rozsah povinností než místní politik nebo kandidát ve volbách do místní samosprávy, který zase bude nést menší zátěž než osobnost známá celostátně, na niž se nutně budou klást ještě větší nároky (srov. Mesić proti Chorvatsku, č. 19362/18, rozsudek ze dne 5. května 2022, § 104).

4. Možnost odpovědnosti autorů komentářů místo stěžovatele

Dále se Soud vyjádřil k odpovědnosti třetích osob, přímých autorů komentářů. Uvedl, že jednání, z něhož byl obviněn stěžovatel, se lišilo od jednání autorů komentářů a vztahoval se na něj jiný režim odpovědnosti, spojený s postavením „původce“ podle francouzského práva. Stěžovatel tedy nebyl stíhán místo autorů komentářů (S. B. a L. R.); tito byli rovněž souzeni a odsouzeni. V důsledku toho v projednávané věci nevyvstávají žádné otázky týkající se anonymity na internetu a identifikace autorů, jak je Soud zkoumal ve věci Delfi proti Estonsku (cit. výše, § 147–151). Konečně Soud poznamenal, že mezinárodní právo se v zásadě nezabývá otázkou, zda by měli být stíháni autoři, a nikoliv osoby, jež zprostředkují svou platformu, zejména pokud zprostředkovatelé nejsou profesionálními subjekty v oblasti digitálních služeb, které vykonávají činnost na internetu za účelem komerčního zisku, ale jednotlivci, jako je stěžovatel, kteří využívají sociální sítě, na nichž mohou být zveřejňovány komentáře třetích osob.

5. Důsledky vnitrostátního řízení pro stěžovatele

Soud uznal, že uložení sankce za komentáře třetích osob může mít odrazující účinek na svobodu projevu na internetu dokonce i v případě civilněprávních sankcí (Pihl proti Švédsku, č. 74742/14, rozhodnutí ze dne 7. února 2017, § 35), a tím spíš u sankcí trestních. Uložení trestu odnětí svobody za trestný čin v souvislosti s politickým projevem může být slučitelné se svobodou projevu pouze za výjimečných okolností, zejména v případě nenávistných projevů nebo podněcování k násilí (Féret proti Belgii, cit. výše, § 34 a 80). Dále Soud připomněl, že i když se peněžitá sankce v určité výši může vzhledem k okolnostem jevit jako přísná, je třeba ji posuzovat s ohledem na skutečnost, že mohl být uložen trest odnětí svobody (Soulas a ostatní proti Francii, č. 15948/03, rozsudek ze dne 10. července 2008, § 46).

V projednávané věci stěžovatel čelil trestu odnětí svobody až na jeden rok a pokutě v maximální výši 45 000 eur. Byla mu nicméně uložena pouze sankce v celkové výši 4 000 eur. Nebylo přitom prokázáno, že by trestněprávní odsouzení mělo pro stěžovatele další důsledky, např. v podobě odrazujícího účinku pro jeho svobodu projevu nebo negativního dopadu na jeho politickou dráhu či vztah s voliči.

6. Závěr

Ve světle uvedeného Soud shledal, že rozhodnutí vnitrostátních soudů byla založena na relevantních a dostatečných důvodech, a to jak pokud jde o přičítání odpovědnosti stěžovateli coby politikovi za protiprávní komentáře zveřejněné v předvolebním období na jeho facebookové „zdi“ třetími osobami, které byly identifikovány a stíhány jako spolupachatelé, tak co se týče odsouzení stěžovatele v trestním řízení. Napadený zásah lze tudíž hodnotit jako nezbytný v demokratické společnosti. K porušení článku 10 Úmluvy proto nedošlo.

III. Oddělená stanoviska

Soudce Kūris ve svém souhlasném stanovisku uvedl, že si není jist, zda by byl schopen podpořit závěr o neporušení článku 10 za jiných skutkových okolností. Rovněž uvedl, že Soud měl podle něj zaujmout tvrdší postoj k projevům vzbuzujícím nenávist rovněž v dalších případech, jako např. ve výše citované věci Perinçek proti Švýcarsku. Upozornil též na úskalí tzv. kaskádovité koncepce trestní odpovědnosti zakotvené ve francouzském právu.

Soudce Ravarani ve svém nesouhlasném stanovisku vznesl výhradu vůči zařazení komentáře S. B., jenž byl záhy po zveřejnění smazán jeho autorem, do skupiny komentářů posuzovaných v projednávané věci.

Soudce Bošnjak ve svém nesouhlasném stanovisku zejména uvedl, že příslušná právní úprava nebyla předvídatelná, a tudíž nebyla naplněna podmínka souladu zásahu se zákonem. Rovněž rozporoval přiměřenost odsouzení stěžovatele v souvislosti s komentářem S. B.

Ve společném nesouhlasném stanovisku soudců Wojtyczka a Zünda také zazněly výhrady stran nepředvídatelnosti francouzského práva a směrem k režimu individuální trestní odpovědnosti za nezajištění včasného odstranění komentářů třetích osob.