Lenis proti Řecku

Rozhodnutí ze dne 27. června 2023 ve věci č. 47833/20 – Lenis proti Řecku

Senát třetí sekce Soudu dospěl většinou hlasů k závěru, že blogový článek církevního hodnostáře, obsahující nenávistné výroky vůči homosexuálním osobám, není ve světle článku 17 Úmluvy pod ochranou článku 10. Publikace dalšího blogového článku, ve kterém se stěžovatel snažil zmírnit původní výroky, nemohla změnit význam prvního textu.

I. Skutkové okolnosti

Stěžovatel byl v dané době metropolitou řecké ortodoxní církve. V roce 2015, během parlamentních debat o zavedení registrovaného partnerství pro stejnopohlavní páry, publikoval na svém osobním blogu článek s názvem: „Lůza zvedá hlavu: Naplivejme na ně“. V článku mj. uvedl, že homosexualita je úchylka a hřích, přičemž pokračoval: „Nejsou to lidé! Je to zvrácenost přírody! (…) Jsou to lidé trpící duševní poruchou! (...) Proto nezaváhejte! Až je potkáte, plivněte na ně! (…) Naše církev se za ně modlí následovně: ‚Kéž by už hříšníci ze světa zmizeli, kéž by tu darebáci více nebyli.‘ (Žalm 104), což znamená, že všichni hříšníci a bezvěrci by měli zmizet z povrchu zemského!“

Článek byl následně hojně reprodukován v médiích i na sociálních sítích. Stěžovatel později na svém blogu zveřejnil další článek s názvem „Ujasněme si to: miluj hříšníka, ale postav se hříchu“. V něm tvrdil, že původní článek nevyzýval k násilí, směřoval pouze vůči politikům podporujícím stejnopohlavní páry a výraz „plivněte na ně“ použil v přeneseném významu ve smyslu „pohrdejte jimi“.

Stěžovatel byl v souvislosti s prvním článkem odsouzen k podmíněnému pětiměsíčnímu trestu odnětí svobody za podněcování k nenávisti vůči skupině osob na základě jejich sexuální orientace.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 10 Úmluvy

Stěžovatel namítal, že jeho odsouzení za zveřejnění blogového článku porušilo jeho právo na svobodu projevu chráněné článkem 10 Úmluvy. Vláda navrhla, aby Soud stížnost odmítl na základě článku 17 Úmluvy.

a) Shrnutí relevantních zásad vyplývajících z judikatury Soudu

Soud úvodem připomněl, že svoboda projevu je základním principem demokratické společnosti, a jako taková se vztahuje i na myšlenky, které uráží, šokují či znepokojují. Výjimky z její ochrany musí být vykládány restriktivně a jakákoli omezení přesvědčivě odůvodněna [Von Hannover proti Německu (č. 2), č. 40660/08, rozsudek velkého senátu ze dne 7. února 2012, § 101].

Co se týče článku 17 Úmluvy, základní zásady jeho uplatnění Soud zformuloval ve věci Perinçek proti Švýcarsku (č. 27510/08, rozsudek velkého senátu ze dne 15. října 2015, § 113–115). Cílem tohoto ustanovení je zabránit tomu, aby mohl kdokoliv z Úmluvy dovozovat právo na jakoukoli činnost směřující ke zničení v ní přiznaných práv a svobod. Byť za tímto účelem není nezbytně nutné, aby byly osoby jednající v rozporu s Úmluvou zbaveny všech práv, Soud dovodil, že na základě článku 17 je možné pozbýt ochrany svobody náboženského vyznání, projevu a sdružování podle článků 9, 10 a 11 Úmluvy. Klíčovým pro posouzení, zda je projev vyňat z ochrany článku 10 působením článku 17, je určení, zda jsou dotčená sdělení namířena proti základním hodnotám Úmluvy, např. vyvoláváním nenávisti nebo násilí, a zda se autor dovolává Úmluvy za účelem výkonu činnosti zaměřené na zničení v ní zaručených práv (tamtéž, § 115). Užití článku 17 musí být výjimečné a omezené na případy, v nichž je na první pohled zřejmá snaha zneužít ochrany článku 10 k cílům zjevně v rozporu s hodnotami Úmluvy (tamtéž, § 114).

Ve své dosavadní judikatuře Soud použil článek 17, aby prohlásil stížnost na poli článku 10 za neslučitelnou ratione materiae s Úmluvou, např. v kontextu výroků popírajících holokaust (Garaudy proti Francii, č. 65831/01, rozhodnutí ze dne 24. června 2003), islamofobních (Norwood proti Spojenému království, č. 23131/03, rozhodnutí ze dne 16. listopadu 2004) a antisemitských projevů (Pavel Ivanov proti Rusku, č. 35222/04, rozhodnutí ze dne 20. února 2007), výroků omlouvajících válečné zločiny (Orban a ostatní proti Francii, č. 20985/05, rozsudek ze dne 15. ledna 2009, § 35), či projevů podněcujících k násilí proti všem nemuslimům (Belkacem proti Belgii, č. 34367/14, rozhodnutí ze dne 27. června 2017).

b) Použití těchto zásad na skutkové okolnosti projednávané věci

Soud předně uvedl, že mezi stranami je spor o to, zda byl článek stěžovatele namířen proti homosexuálním osobám nebo proti politikům. Vnitrostátní soudy po pečlivém posouzení důkazů a vyslechnutí svědků dospěly k závěru, že většina textu směřovala vůči samotným osobám s menšinovou orientací, s čímž se Soud ztotožnil. Potvrdil rovněž, že i pasáže, které směřovaly vůči politikům, je nutné vykládat jako součást stěžovatelova záměru znevážit homosexuální osoby. Na tomto hodnocení dle Soudu nic nemění ani stěžovatelův další článek: byť v něm stěžovatel tvrdí, že jeho původní článek se vztahoval k politikům, takové retrospektivní vyjasnění nemůže změnit obsah původního článku.

Soud se dále zabýval aplikací článku 17. Připomněl, že posoudit, zda mohl být projev jako celek považován za pobízení k násilí, je nutné s ohledem na užité výrazy i jejich kontext. V daném případě shledal, že projev byl za hranou prostého vyjádření názoru, a to dokonce agresivním či urážlivým způsobem (a contrario Savva Terentyev proti Rusku, č. 10692/09, rozsudek ze dne 28. srpna 2018, § 72). Podle Soudu nebylo možné výraz „plivněte na ně“ vnímat jako použitý v přeneseném smyslu ve chvíli, kdy jej bylo užito spolu s výrazy jako „odsuďte je“ a „nepřibližujte se k nim“, které byly očividně myšleny doslovně. Dopad těchto výrazů posílila i výzva „nezaváhejte.“ V řízení před vnitrostátními soudy navíc mnoho svědků potvrdilo, že zveřejnění a reprodukce článku v nich vyvolaly pocity strachu a ohrožení z důvodu jejich homosexuální orientace. V důsledku těchto skutečností Soud určil, že projev stěžovatele představoval hate speech a podněcování k násilí vůči skupině osob na základě sexuální orientace.

Tento závěr je dále umocňován třemi faktory. Zaprvé, stěžovatel byl v dané době významným představitelem řecké ortodoxní církve, a jako takový měl vliv nejen na svou náboženskou obec, ale i na mnoho dalších osob hlásících se ke stejnému náboženství, což je většina obyvatel Řecka. Zadruhé, zveřejnění textu na internetu mělo za následek jeho rychlé rozšíření mezi velký počet adresátů. Riziko újmy je při šíření takových sdělení skrze internet nepochybně větší než u tisku. Zatřetí, výroky byly namířeny proti genderovým a sexuálním minoritám, které vyžadují zvláštní ochranu před nenávistnými a diskriminačními projevy, jelikož jsou historicky objektem marginalizace a viktimizace (Lilliendahl proti Islandu, č. 29297/18, rozhodnutí ze dne 12. května 2020, § 45). Soud zdůraznil, že diskriminace na základě sexuální orientace je stejně závažná jako diskriminace na základě rasy, původu či barvy pleti (Vejdeland a ostatní proti Švédsku, č. 1813/07, rozsudek ze dne 9. února 2012, § 55). S ohledem na okolnosti případu, zejména povahu a formulaci sporných výroků, jejich kontext a potenciál způsobit újmu, Soud rozhodl, že je v daném případě na první pohled zřejmý úmysl stěžovatele zneužít článek 10 k cílům zjevně rozporným s hodnotami Úmluvy. Ačkoliv kritika určitého životního stylu na základě náboženského či morálního přesvědčení není jako taková vyňata z ochrany článku 10, ve chvíli, kdy dané výroky upírají LGBTI+ lidem jejich lidskou přirozenost a zároveň pobízejí k násilí, je na místě zvážit užití článku 17.

Soud shrnul, že vzhledem, zaprvé, k povaze předmětného článku, který obsahoval výzvy k násilí a dehumanizující hate speech vůči skupině osob na základě jejich sexuální orientace, zadruhé, k vysokému postavení stěžovatele v církvi, zatřetí, způsobu šíření článku přes internet, a začtvrté, skutečnosti, že se vztahoval k naprosto zásadní otázce dnešní doby – ochraně lidské důstojnosti a hodnoty lidí bez ohledu na jejich sexuální orientaci – stěžovatelova námitka ve světle článku 17 nespadá pod ochranu článku 10 Úmluvy. Výše uvedené odlišuje projednávanou věc od případu Lilliendahl proti Islandu (cit. výše), kde nebylo bezprostředně zjevné, že napadené výroky směřují k vyvolávání nenávisti a násilí, a nejednalo se tak o nejzávažnější formu hate speech jako v případě stěžovatele.

Soud proto konstatoval, že je stížnost nepřijatelná pro neslučitelnost ratione materiae s ustanoveními Úmluvy ve smyslu čl. 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy.