S. P. a ostatní proti Rusku

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (3. sekce)

Číslo stížnosti: 36463/11 a 10 dalších

Datum: 2. 5. 2023

Složení senátu: P. P. Vilanova (předseda senátu) (Andora), G. A. Serghides (Kypr), Y. Grozev (Bulharsko), J. Schukking (Nizozemsko), P. Roosma (Estonsko), I. Ktistakis (Řecko), A. Zünd (Švýcarsko).

I. [§ 1. – 3. Průběh řízení před ESLP]

I. Situace stěžovatelů jako „vyloučených“ vězňů

4. Stěžovatelé jsou odsouzené osoby, které buď již vykonaly trest odnětí svobody, anebo takový trest vykonávají ve věznicích nacházejících se v Kostromské, Sverdlovské a Irkutské oblasti a v Komijské, Marijské a Mordvinské republice. Podrobnosti o délkách trestů, které byly stěžovatelům uloženy, jakož i o jednotlivých věznicích a době věznění jsou uvedeny v příloze.

5. Hlavní námitky stěžovatelů směřují proti nelidskému a ponižujícímu zacházení, kterému měli být vystaveni z důvodu jejich podřízeného postavení, které zaujímali v neoficiální hierarchii mezi odsouzenými uplatňované v ruských věznicích a vycházející z neformálního kodexu chování zločineckého podsvětí, běžně označovaného jako „pravidla“ (ďîí˙ňč˙). Podle těchto pravidel jsou vězni rozděleni do čtyř hlavních skupin nebo „vrstev“ (ěŕńňü). Na základě svých zkušeností, stížností adresovaných úřadům (viz § 22–23), rozsáhlého výzkumu a oficiálních zpráv o hierarchizaci vězňů v ruských věznicích (viz § 44–58 níže) stěžovatelé poskytli následující popis zacházení s nimi jako „vyloučenými“ vězni v rámci neformální hierarchizace odsouzených v ruských věznicích.

6. Skupinou na vrcholu hierarchie je „zločinecká elita“ nebo „kápové“ (ŕâňîđčňĺňű nebo áëŕňíűĺ). Do jejich činnosti spadá dodržování a výklad neformálních vězeňských pravidel, zejména v případě konfliktů mezi odsouzenými. Obvykle jsou to recidivisté, kteří vynucují dodržování neformální hierarchie výhrůžkami a násilím. Neformální pravidla chování jim zakazují vykonávat jakoukoli práci nebo spolupracovat se zaměstnanci věznice.

7. Poloprivilegovanou vrstvu tvoří „spolupracovníci“ nebo „rudí“ (ęîçëű nebo ęđŕńíűĺ), kteří spolupracují se zaměstnanci věznice na vymáhání pořádku nebo provádějí administrativní úkony, jako je správa nebo rozdělování potravin a věcí.

8. Převážná většina odsouzených spadá do široké skupiny označované jako „chlapi“ nebo „hoši“ (ěóćčęč). Jsou srozuměni s neformálními pravidly chování a zároveň se zdržují aktivní spolupráce se zaměstnanci věznice.

9. Stěžovatelé patří do skupiny na spodku neformální hierarchie vězňů označované jako „vyloučení“, nebo také jako „kohouti“ (ďĺňóőč), „nedotknutelní“ nebo „ponížení“ (îďóůĺííűĺ, îáčćĺííűĺ). Stěžovatelům jako „vyloučeným“ byla přidělena pracovní místa, která byla pro jejich „nečistotu“ považována za nevhodná pro ostatní vězně. Jejich úkoly tak bylo čištění latrín, tureckých záchodů, sprch, umýváren nebo vycházkových dvorů. Podle pana S. P. a pana A. T. vězeňský personál zajišťoval, aby v každém oddíle byl určitý počet „vyloučených“, kteří vykonávali „nečistou práci“, která byla považována za ponižující a ostatní vězni se jí vyhýbali.

10. Z dokumentace předložené stěžovateli vyplývá, že výčet činností, které mohou vést k „ponížení“ odsouzeného, je dlouhý a zahrnuje například okrádání jiných vězňů, nesplácení dluhu, být informátorem nebo „donašečem“, mít nečistý vzhled a nedodržovat hygienu, nebo náhodně se dotknout jiného „vyloučeného“ nebo jeho majetku. Mezi další „prohřešky“, které lze trestat „ponížením“, spadá odsouzení za sexuální trestné činy a trestné činy spáchané na dětech a také přiznání, že dotyčný někdy praktikoval anální nebo orální sexu, ať vynucený násilím nebo na základě souhlasu.

11. Stěžovatelé V. D., A. S. a S. I. byli zařazeni do kategorie „vyloučených“ poté, co byli odsouzeni za sexuální trestné činy. V případě pana V. D. vězeňská správa zveřejnila informace o trestných činech, za které byl odsouzen, vyvěšením jeho fotografie s popiskem „má sklony k pedofilii“ na nástěnku ve společenské místnosti. Někteří z dalších stěžovatelů byli označeni jako „vyloučení“ poté, co se náhodně dotkli věcí jiného „vyloučeného“ nebo odsouzeného takto označeného (pan M. Y.), nebo se dotkli něčeho, co bylo považováno za „nečisté“, jako je podlaha toalety (pan A. O.). S jinými se jejich postavení přeneslo již ze zařízení pro mladistvé nebo z dřívějšího výkonu trestu odnětí svobody ve skupině „vyloučených“ (pan A. M., pan I. A.). Někteří stěžovatelé náhodně řekli ostatním, nebo byli obviněni z toho, že praktikovali sexuální aktivity zakázané neformálním kodexem chování, což vedlo k jejich zařazení do nižší vrstvy (pan I. K.).

12. Stigma spojené s postavením stěžovatelů jako „vyloučených“ bylo trvalé: pokud byli přemístěni do jiné věznice nebo nápravného zařízení, byli povinni sdělit své postavení ostatním spoluvězňům, jinak by byli za zatajení svého postavení potrestáni (pan A. M.). Při nástupu stěžovatelů do věznice neoficiální dozorce (ńěîňđ˙ůčé) „vyloučeným“ určil, aby buď vykonávali podřadné práce, nebo poskytovali sexuální služby jiným odsouzeným. Pokud by stěžovatelé odmítli vykonávat práce nebo služby, které jim byly přiděleny, byli by vystaveni krutému bití a sexuálnímu nebo sexualizovanému násilí.

13. Jeden ze stěžovatelů (pan V. I.), který byl nucen poskytovat sexuální služby jiným vězňům, se nakazil HIV. Při nástupu do věznice v březnu 2012 byl výsledek jeho testu na HIV negativní, v lednu 2016 ale pozitivní.

14. Odlišné zacházení s „vyloučenými“ stěžovateli bylo jak symbolické, tak fyzické: byly jim přiděleny oddělené obytné prostory a museli mít vlastní příbory a kuchyňské nádobí. Bylo jim zakázáno dotýkat se nábytku, příborů nebo osobních věcí jiných vězňů. Pokud by tak učinili, předměty by se staly „nečistými“ a nemohly by být nadále ostatními používány ze strachu z „nakažení“. „Vyloučení“ stěžovatelé měli také zakázáno dotýkat se ostatních nebo jim potřást rukou; při chůzi po chodbách museli ustupovat z cesty vězňům z jiných vrstev a držet se u zdi, aby je nechali projít.

15. Ve spacím prostoru byla „vyloučeným“ stěžovatelům přidělena nejméně pohodlná lůžka, a pokud pro ně nebylo k dispozici lůžek dostatek, byli nuceni spát na podlaze, a to i několik týdnů nebo dokonce měsíců, dokud se některé z lůžek pro „vyloučené“ neuvolnilo (pan A. O., pan M. Y.). Lůžka „vyloučených“ byla umístěna v „rohu vyloučených“, kolem kterého byla pověšená prostěradla, aby bylo zajištěno fyzické oddělení od zbytku ložnice.

16. „Vyloučeným“ stěžovatelům byl v jídelně přidělen konkrétní stůl a umyvadlo a nikde jinde nesměli jíst ani sedět. Jejich příbory byly často označeny zvláštní značkou, jako byla například proražená nebo vyvrtaná dírka v miskách a lžících (pan S. P., pan V. D., pan A. O.). Bylo jim zakázáno uchovávat potraviny ve společných lednicích ani vstupovat do kuchyněk, kde si ostatní vězni ohřívali jídlo (pan A. O., pan M. Y.).

17. „Vyloučení“ stěžovatelé mohli používat společné sprchy až po všech ostatních a nebylo jim dovoleno používat společnou prádelnu. Oblečení a ložní prádlo si museli prát sami a pan V. D. si sám musel stříhat vlasy.

18. „Vyloučeným“ vězňům bylo dovoleno navštívit praktického nebo odborného lékaře až poté, co byli ošetřeni ostatní odsouzení, což vedlo k tomu, že panu S. P. byla poskytnuta stomatologická péče až po pěti letech. Čekací doba byla totiž dlouhá a zubař do věznice docházel jednou nebo dvakrát za měsíc.

19. „Vyloučení“ stěžovatelé byli vystaveni slovním urážkám a výhrůžkám násilí a pan A. O. byl obětí i fyzického násilí. Pan A. S. uvedl, že byl během pobytu ve věznici pravidelně bit, přičemž dne 11. 12. 2018 byl surově zmlácen a dne 16. 3. 2019 byl bodnut ostrým předmětem do hrudníku.

20. Stěžovatelé uvedli, že jednání zaměstnanců věznice často vykazovalo tichý souhlas s neformální hierarchizací. Během vstupního hodnocení se zaměstnanci odsouzeného ptali na jeho „postavení“, aby mohli určit, kam bude zařazen. V některých zařízeních zaměstnanci dokonce fyzicky oddělovali vězně podle jejich neformálního postavení. Zaměstnanci také rozdělovali úklidové práce na nerovnoměrné směny.

21. Pan V. D. vznesl návrh vězeňské správě, aby všichni „vyloučení“ byli zařazeni do samostatného oddílu, kde by byli v bezpečí. To by však vedlo k tomu, že vězni v ostatních oddílech by museli vykonávat „nečistou práci“, proti čemuž by se mohli bouřit. Pan I. A., pan A. O. a pan M. Y. uvedli, že byli umístěni na oddíl, kam byli zařazeni pouze „vyloučení“ odsouzení. Pan I. A. rovněž uvedl, že když požádal o přemístění na „bezpečné místo“, úřady ho umístily do „oddílu zajišťujícího osobní bezpečnost“ (ďîěĺůĺíčĺ ëč÷íîé áĺçîďŕńíîńňč), což byl prakticky samostatný oddíl pro „vyloučené“. Jak uvedl pan I. A. žádost o přemístění do bezpečného oddílu znamenala podle neformálního kodexu chování souhlas se zařazením do skupiny „vyloučených“.

II. Stížnosti adresované úřadům

22. Podle stěžovatelů si vězeňské orgány nejenže byly vědomy existujícího neformálního hierarchického systému, ale rovněž se na něm samy podílely, v důsledku čehož byly jakékoli stížnosti adresované správě věznice nejen neúčinné, ale také nebezpečné. Stěžovatelé se však pokusili obrátit se se stížnostmi na různé státní orgány vykonávající dohled nad zařízeními pro výkon trestu.

A. Stížnosti k oblastním úřadům Federální služby pro výkon trestů

23. Pan A. T. se obrátil na veřejného ochránce práv s tím, že je ve věznici nucen vykonávat úklidové práce. Dne 17. 10. 2011 veřejný ochránce práv stížnost postoupil oblastnímu oddělení Federální služby pro výkon trestů ve Sverdlovsku („FSIN“). Dne 18. 11. 2011 zástupce vedoucího oddělení odpověděl panu A. T., že podle sdělení vězeňské správy a dalších vězňů po něm nikdy nebylo požadováno, aby vykonával jiné úklidové práce než obecně stanovenou práci ve prospěch věznice v trvání dvě hodiny týdně.

24. Dne 21. 2. 2017 se pan S. I. obrátil na oddělení vnitřní bezpečnosti FSIN se stížností na ztížené podmínky vyplývající z jeho postavení v neformální hierarchii. Jelikož od FSIN neobdržel žádnou odpověď, podal novou stížnost adresovanou oblastnímu státnímu zastupitelství, které ji postoupilo oblastnímu oddělení FSIN v Uljanovsku. FSIN stěžovateli sdělilo, že jeho stížnost ze dne 21. 2. 2017 nikdy neobdrželi.

B. Stížnosti k Federální službě bezpečnosti

25. Dne 7. 12. 2018 si pan S. I. stěžoval u Federální služby bezpečnosti na bití, ponižování, sexuální napadení a zastrašovaná ze strany některých vězňů. Jeho stížnost byla předána vyšetřovacímu výboru, oblastnímu státnímu zastupitelství a hlavnímu oddělení FSIN. Od těchto úřadů se mu nedostalo žádné odpovědi.

C. Občanskoprávní žaloby

1. Pan A. T. (stížnost č. 35817/13)

26. Dne 19. 3. 2012 pan A. T. podal na zaměstnance věznice občanskoprávní žalobu na náhradu nemajetkové újmy, která mu byla způsobena nucenou prací, kterou vykonával bez mzdy. V reakci na toto tvrzení vězeňské úřady uvedly, že stěžovatel nikdy nebyl z jejich strany podroben nucené práci, ale že byl nucen k úklidu ostatními vězni. Dále tvrdily, že o situaci nevěděly, protože si na ni nikdy před tím nestěžoval.

27. Dne 18. 9. 2012 Tagilstrojevský okresní soud v Nižním Tagilu žalobu zamítl, neboť shledal, že pan A. T. „prováděl úklidové práce na oddíle č. 4“, přičemž byl „k výkonu této činnosti přinucen spíše vězni, kteří [nebyli] účastníky tohoto řízení, nežli zaměstnanci věznice“. Dále konstatoval, že vězeňské orgány nenesly za tuto situaci odpovědnost, neboť pan A. T. „projevil pasivní přístup k ochraně svých pracovních práv“.

28. Pan A. T. se odvolal namítajíc, že jeho situace byla vězeňské správě zřejmá. Dne 8. 2. 2013 Krajský soud ve Sverdlovsku jeho odvolání stručně zamítl.

2. Pan A. M. (stížnost č. 78224/16)

29. V roce 2015 pan A. M. podal na zaměstnance věznice občanskoprávní žalobu na náhradu nemajetkové újmy, která mu byla způsobena tím, že mu nebylo poskytnuto ložní prádlo a hygienické potřeby, a že nebylo zamezeno jeho diskriminací z důvodu postavení v neformální hierarchii. K žalobě přiložil i prohlášení dalších vězňů potvrzující jeho tvrzení. Jeden vězeň poskytl i zprávu ze své lékařské dokumentace podepsanou praktickým lékařem a psychiatrem, ve které bylo výslovně odkazováno na jeho „ponižující sociální postavení“.

30. Dne 12. 5. 2015 Tverský okresní soud v Moskvě zamítl žalobu pana A. M. s odůvodněním, že nepředložil žádné důkazy o tom, že zaměstnanci věznice jednali nezákonně.

D. Stížnost k ombudsmanovi (veřejnému ochránci práv)

31. Pan A. M. podal z důvodu svého postavení „vyloučeného“ vězně stížnost k ombudsmanovi, který mu dne 16. 1. 2016 odpověděl následovně:

„Vaše stížnost ... týkající se porušování práv a oprávněných zájmů odsouzených, kteří (podle Vás) zaujímají ponižující sociální postavení ... byla prošetřena.

Nepopírám, že jsme si dobře vědomi, a to nejen z filmů nebo knih, problému rozdělování odsouzených do různých skupin ... Podle čl. 19 odst. 1 ruské ústavy si však jsou všichni lidé před zákonem a soudem rovni. Pokud jde o odsouzené, tento požadavek znamená, že všichni odsouzení si jsou před [Řádem o výkonu trestu odnětí svobody] rovni ... Je třeba poznamenat, že naše platná právní úprava neobsahuje ustanovení, které by vězeňskému personálu nebo skupině odsouzených umožňovalo ponižovat ostatní. Je těžko představitelné, že by ředitel věznice nebo dozorující státní zástupce veřejně přiznal, že téměř všechna vězeňská zařízení tajně rozdělují vězně na ,elitu‘, ,chlapy‘, ,spolupracovníky‘, ,ponížené‘ anebo také ,aktivisty‘, ,červené‘, ,černé‘ atd.; jinými slovy je nepravděpodobné, že by připustili, aby zákonný požadavek [rovnosti] nebyl respektován. Z tohoto důvodu by jakýkoli přímý dotaz nebo stížnost na stávající neupravené podmínky výkonu trestu odsouzených s ponižujícím sociálním postavením vyvolal předvídatelnou reakci těchto orgánů: rozdělení odsouzených v jednotlivých věznicích do různých skupin nebylo prokázáno a neexistují tudíž ani žádné důkazy o nelidském a ponižujícím zacházení.“

32. Ombudsman panu A. M. doporučil využít dostupných vnitrostátních prostředků nápravy, včetně stížnosti k dozorujícímu státnímu zástupci, soudům, veřejným monitorovacím komisím a ochráncům lidských práv, a informoval jej, že jeho stížnost byla postoupena k přezkumu Oblastnímu státnímu zastupitelství v Irkutsku.

33. Dne 27. 1. 2016 Oblastní státní zastupitelství v Irkutsku postoupilo stěžovatelovu stížnost Krajskému státnímu zastupitelství v Krasnojarsku, které ji následně zaslalo okresnímu státnímu zastupitelství a řediteli věznice, ve které byl stěžovatel zařazen. Dne 7. 4. 2016 okresní státní zastupitelství stěžovateli sdělilo, že jeho tvrzení jsou nepodložená a že všichni odsouzení bez rozdílu mohou využívat jakékoliv dostupné obytné prostory a vybavení.

Relevantní právní rámec a praxe

[§ 34.–42. I. Vnitrostátní právo.

§ 43. II. Výbor pro zabránění mučení

§ 44.–60. III. Zprávy a výzkumy předložené stěžovateli]

I. Procesní otázky

A. Spojení stížností

61. Vzhledem k podobnému obsahu stížností Soud považuje za vhodné přezkoumat je společně v jednom rozsudku.

B. Jurisdikce

62. Soud konstatuje, že ke skutkovým okolnostem, které vedly k tvrzenému porušení Úmluvy, došlo před 16. 9. 2022, tedy dnem, kdy Ruská federace přestala být smluvní stranou Úmluvy. Soud proto rozhodl, že je příslušný k přezkoumání této stížnosti (viz Fedotova a další proti Rusku, cit. výše, § 68–73).

C. Procesní nástupnictví pana M. Y.

63. Stěžovatel pan M. Y. (stížnost č. 49247/15) zemřel v roce 2018. Jeho vdova, paní M. Y., informovala Soud o svém zájmu pokračovat v řízení místo něho. Vláda namítla, že práva podle čl. 3 Úmluvy jsou osobní a nepřenositelná.

64. Soud již dříve konstatoval, že v případech stížností podaných na poli čl. 3 Úmluvy má aktivní legitimaci k řízení příbuzný zemřelého stěžovatele (viz Magnitskiy a další proti Rusku, cit. výše, § 176). S ohledem na předmět stížnosti má Soud za to, že paní M. Y. má oprávněný zájem pokračovat v řízení namísto pana M. Y.

K tvrzenému porušení čl. 3 a čl. 13 Úmluvy

65. Stěžovatelé namítali, že byli z důvodu svého postavení „vyloučených“ v neformální vězeňské hierarchii podrobeni nelidskému a ponižujícímu zacházení, a dovolávali se čl. 3 Úmluvy, který stanovuje, že:

„Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.“

Všichni stěžovatelé, s výjimkou pana S. P., V. D. a A. T., rovněž namítali, že neměli k dispozici žádný účinný vnitrostátní právní prostředek nápravy. Dovolávali se čl. 13 Úmluvy, který stanovuje, že:

„Každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné opravné prostředky před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.“

A. K přijatelnosti

[§ 66.–67. K přijatelnosti]

68. Soud má za to, že otázka vnitrostátních právních prostředků nápravy úzce souvisí s opodstatněností stížností stěžovatelů, kteří namítají, že byli z důvodu svého postavení „vyloučených“ v neformální vězeňské hierarchii podrobeni nelidskému a ponižujícímu zacházení. Z tohoto důvodu Soud připojí námitku vlády o nevyčerpání vnitrostátních právních prostředků nápravy k přezkumu opodstatněnosti stížností (viz Ananyev a další proti Rusku, cit. výše, § 70).

B. K meritu věci

[§ 69.–77. 1. Vyjádření stran.]

2. Posouzení Soudem

a) Obecné zásady

78. Soud opakuje, že čl. 3 Úmluvy zakotvuje jednu z nejzákladnějších hodnot demokratické společnosti, a to absolutní zákaz mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání, bez ohledu na okolnosti a chování oběti (viz Labita proti Itálii, cit. výše, § 119).

79. V souvislosti se zbavením svobody Soud opakovaně zdůrazňuje, že čl. 3 ukládá smluvním státům povinnost nejen zdržet se špatného zacházení, ale také za účelem zajištění fyzické a psychické integrity a zdraví osob zbavených svobody přijmout nezbytná preventivní opatření (viz Premininy proti Rusku, cit. výše, § 83). Stát musí zajistit, aby osoba byla držena v podmínkách zajišťujících úctu k lidské důstojnosti a aby způsob a prostředky takových opatření nikoho nevystavovaly tísni nebo strádání v míře přesahující nevyhnutelnou míru utrpení vlastní výkonu trestu odnětí svobody a aby vzhledem k praktickým nárokům výkonu trestu odnětí svobody bylo přiměřeně zajištěno zdraví a pohoda vězněných osob (viz Muršić proti Chorvatsku, cit. výše, § 99; a Ananyev a další, cit. výše, § 141).

80. Další důležitou skutečností, kterou Soud musí zkoumat při hodnocení, zda stát dodržuje své závazky na poli čl. 3, je to, zda je odsouzený součástí zvláště zranitelné skupiny, například proto, že se jedná o skupinu, u níž je dáno zvýšené riziko zneužití (viz Stasi proti Francii, cit. výše, § 91, týkající se homosexuálů; J. L. proti Lotyšsku, cit. výše, § 68, týkající se policejních spolupracovníků; D. F. proti Lotyšsku, cit. výše, § 81–84, a M. C. proti Polsku, cit. výše, § 90, týkající se pachatelů sexuálních trestných činů; Sizarev proti Ukrajině, cit. výše, § 114–115; a Totolici proti Rumunsku, § 48–49, týkající se bývalých policistů).

b) Skutková zjištění

81. Soud konstatuje, že projednávaná věc se týká tvrzení stěžovatelů, že byli vystaveni ponižujícímu zacházení a fyzickému týrání, neboť patřili ke skupině „vyloučených“ vězňů. Tvrzení jsou založena na popisu jejich osobních zkušeností jako „vyloučených“ vězňů, stížnostech adresovaných vnitrostátním orgánům a jejich odpovědí na ně. Kromě toho jsou tato tvrzení podložena mnoha zprávami a výzkumy, ze kterých je zřejmá existence zvláštního souboru neformálních norem platných v ruských věznicích, která jsou vynucována různými způsoby, včetně trestání v případě jejich porušení. Vláda nepotvrdila ani nevyvrátila tvrzení stěžovatelů o existenci této neformální hierarchizaci vězňů; ve skutečnosti se ve svých vyjádřeních vyhýbala jakékoli zmínce o termínu „vyloučených vězňů“ nebo jinému podobnému slovnímu spojení.

82. Neformální hierarchizace vězňů spočívající na pevně daných vzorcích chování zahrnujících zneužívání a rituální ponižující zacházení s „vyloučenými“ ze strany jiných vězňů je pro Soud obtížným předmětem k přezkumu. Aby bylo možno prokázat pravdivost tvrzení stěžovatelů, Soud bude muset jejich stížnosti posoudit se zřetelem ke všem předloženým informacím, včetně oficiálních zpráv a odborného výzkumu. Opakuje, že nahromadění totožných nebo podobných porušení, která jsou dostatečně četná a vzájemně související, může představovat nejen ojedinělé případy nebo výjimky, ale i určitý vzorec nebo systém (viz Irsko proti Spojenému království, cit. výše, § 159; a Kypr proti Turecku, cit. výše, § 115).

83. Nejnovější a obsáhlé shrnutí přístupu Soudu k otázkám důkazů lze nalézt v jeho rozhodnutí Ukrajina a Nizozemsko proti Rusku, cit. výše, § 434–149. Soud zejména opakuje, že přísné uplatňování zásady affirmanti incumbit probatio není vždy vhodné. Pokud žalovaný stát neposkytne uspokojivé a přesvědčivé vysvětlení událostí, které musí být zcela nebo z velké části vnitrostátním orgánům známy, nebo nevyhoví žádosti Soudu o předložení důkazů, které mohou potvrdit nebo vyvrátit tvrzení před Soudem vznesená, Soud z toho může vyvodit závěry a tyto dát do souvislosti s ostatními zjištěnými skutečnostmi. Aby tak ale mohl učinit, musí být dána shoda skutečností podporujících tvrzení stěžovatele. Míra přesvědčivosti nezbytná pro dosažení konkrétního závěru a rozložení důkazního břemene jsou neodmyslitelně spjaty s určitostí jednotlivých skutečností, povahou vznesených tvrzení a právem zaručeným Úmluvou, o nějž je spor veden.

84. Pokud jde o okolnosti jednotlivých projednávaných věcí, Soud uvádí, že stěžovatelé předložili podrobné zprávy o událostech, které vedly k jejich zařazení mezi „vyloučené“ vězně, jak je popsáno v § 11 výše a shrnuto v příloze. Stěžovatelé svá tvrzení doložili důkazy, obsahující podrobné informace a v jednom případě (pan A. M.) lékařské záznamy. Nadto je zřejmé, že jak ostatní vězni, tak vězeňský personál si byli vědomi jejich postavení „vyloučených“. Někteří stěžovatelé byli dokonce umístěni do zvláštních oddílů určených pro „vyloučené“ vězně, jak tomu bylo v případě pana A. O.

85. Výpovědi stěžovatelů o zneužívání, kterému byli vystaveni pro svoje postavení „vyloučených“, byly obdobné, přestože byli k výkonu trestu zařazeni do od sebe vzdálených zařízení a trest vykonávali v různých časových obdobích. Tyto skutečnosti, jakož i zprávy a odborný výzkum, prokazují neformální vězeňskou hierarchizaci v ruských věznicích a dokládají důvěryhodnost výpovědí popisujících způsob, jakým bylo se stěžovateli zacházeno, resp. zneužívání, kterému byli vystaveni. Stěžovatelé uvedli, že byli neustále společensky i fyzicky odděleni, a to samostatnými postelemi, stoly, příbory označenými vyvrtanými dírkami, různou dobou možnosti použití koupelny a televizní místnosti, méně kvalitním jídlem a omezenou lékařskou péčí. Všichni stěžovatelé bez výjimky byli nuceni vykonávat to, co bylo považováno za „nečistou práci“, jako je čištění latrín, sprch a vycházkových dvorů (viz příloha a § 9–21 výše). Segregace a práce, kterou byli nuceni vykonávat, byla u některých stěžovatelů vynucována fyzickým násilím a výhrůžkami násilí (pan V. I., pan A. S.) a také sexuálním násilím.

86. Výpovědi stěžovatelů korespondují s popisy neformální hierarchizace vězňů ve vědeckých článcích, které rovněž upozorňují na existenci čtyř široce definovaných skupin vězňů a na zneužívání a strádání, kterému je skupina „vyloučených“ vězňů vystavena (viz § 46 a § 56 výše). Je příznačné, že velkou část tohoto výzkumu prováděli současní nebo bývalí zaměstnanci vězeňské služby nebo členové veřejných monitorovacích komisí, kteří měli tu výhodu, že mohli situaci „vyloučených“ vězňů bezprostředně pozorovat (viz § 45, § 47, § 49, § 50 a § 51 výše). Výzkum důsledně dokumentoval hierarchický systém a existenci skupiny „vyloučených“ vězňů a způsob, jakým s nimi bylo zacházeno, jako rozšířenou praxi v ruských věznicích fungující po desetiletí (viz § 47 a § 56 výše) a zahrnující značný počet vězňů (viz § 46, 49 a 50 výše).

87. Soud dále uvádí, že zatímco různé seskupování vězňů a pravidla chování zakotvená v neformálních normách jsou relativně běžnými rysy vězeňských struktur po celém světě, je zjevné, že neformální hierarchizace je zavedeným rysem ruských věznic. Vědci spatřují počátky statusového systému v pracovních táborech v Ruské říši a v táborech nucených prací v SSSR a zjistili, že počet „vyloučených“ vězňů v průběhu času rostl (viz § 44 a 46 § výše). Zpráva o návštěvě Ruska uskutečněná Evropským výborem pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání v roce 2012 poukazuje zejména na existenci statusového systému a popisuje obtížnou situaci „vyloučených“ vězňů způsobem odpovídajícím tvrzení stěžovatelů a výsledkům odbornému výzkumu (viz § 43 výše).

88. Jsou rovněž dány skutečnosti, které přesvědčivě naznačují, že si vnitrostátní orgány byly vědomy neformální hierarchizace. Veřejná monitorovací komise Sverdlovské oblasti informovala o lhostejné reakci ředitele věznice na vážnou situaci „vyloučených“ vězňů spících na podlaze a měla za pobuřující, že jak vězni, tak vězeňský personál se řídili spíše neformálním kodexem chování než platnými předpisy (viz § 52 výše). Kancelář ombudsmana připustila, že hierarchizace odsouzených je veřejně známá, nicméně žádný státní orgán to nepřipustí (viz § 31 výše). Ještě v roce 2018 byl členům monitorovacích subjektů umožněn přístup do vězeňských zařízení v Permské oblasti za účelem provedení rozsáhlého výzkumu situace „vyloučených“ vězňů, jehož součástí byly rozhovory s vězni i zaměstnanci věznic (viz § 53–60 výše). Bylo zjištěno, že až jeden z deseti vězňů byl zařazen do této skupiny, kde byl nucen vykonávat „nečistou práci“ a vystavován zneužívání stejným způsobem, který popsali stěžovatelé. Ze studie vyplynulo, že vězeňský personál si byl vědom neformální hierarchizace, nicméně ji využíval k udržování pořádku ve věznicích (viz 60 výše). Jak bylo uvedeno výše, vláda, přestože měla neomezený přístup k informacím o vězněných osobách, se rozhodla nezabývat se podrobnými podáními stěžovatelů a neposkytla jinou verzi skutkového děje.

89. S ohledem na výše uvedené, zejména věrohodný a jednotný popis stěžovatelů ohledně způsobu, jakým s nimi bylo zacházeno, shodné závěry různých zpráv a odborného výzkumu a neschopnost vlády poskytnout uspokojivé a přesvědčivé vyjádření k těmto důkazům, Soud považuje za prokázané, že stěžovatelé byli vystaveni namítanému zacházení ze strany spoluvězňů z důvodu jejich postavení v neformální vězeňské hierarchii.

c) Zda zacházení, jemuž byli stěžovatelé vystaveni, dosahuje prahu pro aplikovatelnost čl. 3

90. Soud dále posoudí, zda zacházení, jemuž byli stěžovatelé vystaveni, spadá do působnosti čl. 3 Úmluvy. Opakuje, že má-li špatné zacházení spadat do působnosti tohoto ustanovení, musí dosáhnout minimální úrovně závažnosti. Špatné zacházení, které dosáhne takové minimální úrovně závažnosti, obvykle představuje ublížení na zdraví nebo intenzivní fyzické nebo duševní utrpení. Čl. 3 však nelze omezit na špatné fyzické zacházení; spadá pod něj totiž i duševní strádání. Pokud se jedná o ponižující zacházení nebo zacházení projevující nedostatek úcty, snižující lidskou důstojnost nebo vzbuzující pocity strachu, úzkosti nebo méněcennosti schopné zlomit morální a fyzický odpor jednotlivce, může být označeno jako ponižující a podléhající zákazu čl. 3 (viz Ananyev a další, cit. výše, § 140; a Begheluri proti Gruzii, cit. výše, § 100).

91. Soud konstatuje, že ačkoliv všichni stěžovatelé nebyli z důvodu svého postavení „vyloučených“ vězňů vystaveni fyzickému násilí, pan A. O. a pan A. S. byli fyzicky napadeni, zatímco pan V. I. byl nucen poskytovat sexuální služby členovi „zločinecké elity“. Fyzické a sexuální násilí nepochybně představují formy špatného zacházení spadající do působnosti čl. 3 Úmluvy.

92. Soud také znovu zdůrazňuje, že jiné zacházení nežli fyzické násilí může rovněž představovat špatné zacházení, neboť může vést ke způsobení újmy na lidské důstojnosti. Zejména výhrůžka mučením se může stát mučením, protože podstata mučení pokrývá jak fyzickou bolest, tak i duševní útrapy (viz Gäfgen proti Německu, cit. výše, § 108). Stížnosti stěžovatelů a důkazy, které předložili, shodně vypovídaly o tom, že vyhrůžky fyzickým násilím byly nedílnou součástí života „vyloučených“ vězňů, a vypovídají o tom, že všichni stěžovatelé byli takovým vyhrůžkám vystaveni (viz § 12 a § 56). Pan S. P. uvedl, že příkoří činěné „vyloučeným“ vězňům bylo považováno za reakci na jejich přítomnost, a to natolik běžnou, že byla zahrnuta do dotazníku o postojích, které k nim ostatní vězni zastávali (viz § 75 výše). Soud shledal, že duševní utrpení se strachem ze špatného zacházení byl nedílnou součástí života stěžovatelů jako „vyloučených“ vězňů, který byl důsledkem hierarchizace vězeňské populace. Podkopával lidskou důstojnost stěžovatelů tím, že je ponižoval a vzbuzoval v nich pocit méněcennosti vůči ostatním vězňům. Jednalo se o formu ponižujícího zacházení zakázanou čl. 3 Úmluvy.

93. Další známku ponižujícího zacházení s „vyloučenými“ stěžovateli lze spatřovat ve svévolném omezování a znevýhodňování v každodenním životě. Jejich oddělení od ostatních vězňů probíhalo na fyzické a symbolické úrovni. Byla jim přidělována nejméně pohodlná místa v ložnici a jídelně a pod hrozbou trestu jim bylo zakazováno využívat jakékoli jiné prostory. Jejich přístup k základním prostředkům, včetně sprch a lékařské péče, byl omezen nebo vyloučen; mohli použít jen to, co bylo zanecháno ostatními skupinami vězňů. Bylo jim také zakázáno přibližovat se, natož dotýkat se jiných vězňů, a to pod hrozbou, že se tato osoba „nakazí“. Podle Soudu je odepření lidského kontaktu dehumanizující praktikou, která posiluje myšlenku, že někteří lidé jsou méněcenní a nezasluhující si rovné zacházení a úctu. Výsledná sociální izolace a marginalizace „vyloučených“ stěžovatelů jim musela způsobit vážné psychické následky (viz § 47 výše).

94. Rozdělování pracovních povinností na základě postavení, kdy byli „vyloučení“ stěžovatelé nuceni vykonávat práce, které ostatní vězni považovali za „nečisté“ nebo jinak nepřijatelné, je ještě více ponižovalo a prohlubovalo pocit méněcennosti. Stěžovatelé byli nejen nuceni vykonávat podřadné práce, které byly obecně považovány za ponižující, jako je čištění latrín nebo sprchových koutů, ale navíc na ně bylo nahlíženo s opovržením. Přidělování práce na základě postavení sloužilo k udržení izolace „vyloučených“ stěžovatelů: z důvodu svého postavení jim byla přidělována „nečistá práce“ a každý, kdo se, byť náhodou, dotkl věci, která byla považována za „nečistou“, podléhal „snížení postavení“ (viz § 11 výše).

95. Trvalé stigma spojené s nízkým postavením „vyloučených“ stěžovatelů navíc prohlubovalo jejich pocit méněcennosti a bezmoci. Podle neformálního pravidla byli při přemístění do jiného zařízení povinni sdělit svoje postavení, přičemž porušení této povinnosti vedlo k uložení přísného trestu. Trvalost stigmatu „vyloučených“ stěžovatelů vylučovala jakoukoli možnost zlepšení, a to i po dlouhé době strávené ve výkonu trestu (viz § 12 stížnosti a § 45–49 výše).

96. S ohledem na shora uvedené Soud konstatuje, že z důvodu stigmatizace a fyzické a sociální segregace související s přidělováním podřadné práce vynucované hrozbami násilí a také příležitostného fyzického a sexuálního násilí, jakož i odpírání základních potřeb, jako jsou lůžkoviny, hygiena a lékařská péče, museli stěžovatelé snášet duševní útrapy a fyzické utrpení, které přesáhly nevyhnutelnou úroveň utrpení související s výkonem trestu (srov. Rodić a další, cit. výše, § 73; a Alexandru Marius Radu proti Rumunsku, cit. výše, § 48), přestože ne všichni stěžovatelé byli vystaveni fyzickému nebo sexuálnímu násilí. Toto postavení, které stěžovatelé léta snášeli z důvodu jejich zařazení do skupiny „vyloučených“ vězňů, představovalo nelidské a ponižující zacházení ve smyslu čl. 3 Úmluvy.

d) Povinnost státu chránit stěžovatele před špatným zacházením

97. Vláda odmítla nést odpovědnost za špatné zacházení tvrzené stěžovateli a popřela jakékoli selhání nebo opomenutí ze strany vězeňského personálu. Jelikož stěžovatelé podle jejího názoru nepodali žádnou stížnost, nelze očekávat, že by jim mohla být zaměstnanci věznice poskytnuta ochrana.

98. Soud opakuje, že není-li stát přímo zapojen do skutků násilí, na něž se pro jejich závažnost vztahuje čl. 3 Úmluvy, neznamená to, že by byl zbaven závazků podle tohoto článku (viz Gjini proti Srbsku, cit. výše, § 77). V této souvislosti Soud odkazuje na příslušné zásady týkající se odpovědnosti státu, dohledu a kontroly nad výkonem trestu odnětí svobody, jakož i povinnost zabránit násilí mezi vězni, které jsou uvedeny ve věci Premininy (cit. výše, § 82-88). Vnitrostátní orgány mají zejména povinnost přijmout opatření zajišťující, aby osoby v jejich jurisdikci nebyly vystaveny mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, a to ani ze strany soukromých osob (viz Premininy, cit. výše, § 84; a D. F. proti Lotyšsku, cit. výše, § 83–84). Rozsah této povinnosti chránit závisí na konkrétních okolnostech každého případu (viz Stasi, cit. výše, § 79).

99. Co se týče projednávané věci, Soud opakuje svá výše uvedená zjištění, že stěžovatelé patřili ke skupině „vyloučených“ vězňů, kteří byli terčem násilí. Fenomén neformální hierarchizace vězňů – který je hlavní příčinou nelidského a ponižujícího zacházení s „vyloučenými“ stěžovateli – je rozšířeným a známým problémem ruských věznic (viz § 86–89 výše). Vězeňský personál i příslušné úřady si měly být vědomy jak existence hierarchizace vězňů, tak i postavení, které v ní stěžovatelé zaujímali. Někteří stěžovatelé o svém postavení informovali úřady, zatímco postavení jiných muselo být osobám obeznámeným se systémem zřejmé, v některých případech bylo zachyceno i v úředních záznamech (pan M. Y., pan A. M.). Nebylo tedy možné přehlédnout nebezpečí nelidského a ponižujícího zacházení, jemuž byli stěžovatelé po celou dobu výkonu trestu odnětí svobody denně vystaveni. Jelikož úřady věděly nebo měly vědět o nebezpečí, kterému byli stěžovatelé v této zranitelné skupině vystaveni (viz § 88 výše), je na vládě, aby vyložila, jaká opatření byla za účelem vyřešení zranitelnosti stěžovatelů přijata (viz D. F. proti Lotyšsku, cit. výše, § 87).

100. Soud zdůrazňuje, že na násilí ve věznici je nutno reagovat rychlými kroky zaměstnanců věznice, včetně zajištění ochrany oběti před dalšími útoky a také nezbytné lékařské pomoci. To může vyžadovat spolupráci dozorců, odborníků v oblasti forenzní, lékařské i psychiatrické péče a také vedení věznice (viz Premininy, cit. výše § 54 a § 87). V projednávané věci však nehledě na existenci vážného a trvajícího nebezpečí, kterému byli stěžovatelé vystaveni, vězeňský personál nepřijal žádná zvláštní ani rychlá opatření v oblasti bezpečnosti a dohledu, způsobilá zabránit tomu, aby se na stěžovatele vztahoval neformální kodex chování, a ani nezhodnotil, jak by mohli být stěžovatelé chráněni před zneužíváním a týráním. Je také zjevné, že ve věznicích nebyl zaveden žádný systematický postup, který by zahrnoval posuzování nebezpečení viktimizace a zneužívání, zohlednění vlastností vypovídajících o možném riziku a zranitelnosti, což je zásadní pro zajištění odděleného ubytování potenciálních predátorů a obětí.

101. Navíc nic nenasvědčuje tomu, že by vězeňský personál uplatňoval standardizované postupy trestání vězňů páchajících násilí ve snaze vynutit dodržování neformálního kodexu chování ostatními (viz Premininy, cit. výše, § 88). Tvrzení pana A. S., že byl napaden a zbit za údajný přestupek podle kodexu chování, nebylo řádně prošetřena (viz § 19 výše). Výchovná opatření navržená vládou byla zjevně nedostatečná k řešení situace trvajícího zneužívání a špatného zacházení. Neexistence takových postupů ukazuje, že násilí páchané ve věznicích nebylo bráno dostatečně vážně a že vězeňský personál neváhal umožnit odsouzeným jednat beztrestně na úkor práv ostatních vězňů, včetně práva zaručeného čl. 3 Úmluvy.

102. Dále je zřejmé, že vnitrostátní orgány nemají akční plán k řešení problému na strukturální úrovni a nebyly schopny ani prokázat existenci účinných vnitrostátních právních prostředků nápravy, které by tímto problémem dotčeným stěžovatelům poskytovaly nápravu. Po oznámení projednávaných věcí vládě byla tato Soudem požádána o sdělení „jaká konkrétní opatření [byl] státní zástupce nebo soud zmocněn přijmout za účelem zlepšení situace [„vyloučených“ vězňů] a poskytnutí „všech relevantních dokumentů týkajících se přístupu k boji proti násilí a zastrašování ve věznicích, souvisejících s neformální hierarchizací vězňů a způsobilých prokázat účinnost takového přístupu“. Kromě zmínky o možnosti obrátit se na státního zástupce nebo soud (viz § 66 výše) vláda nepředložila žádné strategické dokumenty ani jednotlivé právní předpisy upravující obtížnou situaci „vyloučených“ vězňů, a to ať už jako jednotlivců, nebo skupiny, a neposkytla žádné informace o tom, jaká konkrétní opatření by mohla být přijata za účelem nápravy.

103. Stížnosti týkající se ponižujících účinků neformální hierarchizace vězňů jsou podobné jiným stížnostem vyplývajícím ze strukturálních problémů. Tyto problémy se týkají spíše selhání v rámci systému nežli individuální situace stěžovatele. Soud již dříve zkoumal účinnost vnitrostátních právních prostředků nápravy navržených ruskou vládou k řešení strukturálních problémů ve vězeňských zařízeních a shledal je neúčinnými. Zejména zdůraznil, že vláda nebyla schopna doložit, jakou možnost nápravy problému strukturální povahy mohl stěžovateli poskytnout státní zástupce, soud nebo jakýkoli jiný státní orgán (viz Ananyev a další, cit. výše, § 100–119; Butko proti Rusku, cit. výše, § 42–47; Tomov a další proti Rusku, cit. výše, § 144–156.

104. S ohledem na strukturální povahu problému jednotlivá opatření jako zahájení šetření, dočasné umístění na „bezpečné místo“ nebo přemístění do jiného zařízení neřešila hlavní problém, který je jádrem stížností stěžovatelů. I kdyby byly stížnosti „vyloučených“ stěžovatelů řádně prošetřeny a konkrétní případy násilí nebo špatného zacházení potrestány, mocenské struktury, na nichž je založena neformální hierarchie vězňů, i podřízené postavení, které v ní stěžovatelé zaujímali, by zůstaly nezměněny. Přemístění do jiného zařízení nevedlo k pozbytí stigmatu spojeného s postavením „vyloučeného“ vězně, které stěžovatelé museli nést po celou dobu pobytu ve věznici, jež se řídila neformálním kodexem chování. Podobně možnost přemístění na „bezpečné místo“ byla podle vnitrostátního práva dočasným opatřením, podle kterého došlo k přemístění dané osoby zpět nejzději po uplnutí lhůty devadesáti dní (viz § 38 výše).

105. Okolnosti projednávaného případu ukazují nedostatky aktuálních opravných prostředků. Někteří stěžovatelé usilovali o nápravu své situace prostřednictvím stížností k oblastním oddělením FSIN, veřejnému ochránci práv a dokonce Federální bezpečnostní službě (viz § 23–25 výše). Jejich stížnosti byly následně postoupeny státním zástupcům nebo jiným oddělením FSIN, která je zamítla, aniž by stěžovatele vyslechla nebo shromáždila další důkazy. Veřejný ochránce práv připustil, že takové stížnosti nemají vyhlídky na úspěch. V odpovědi na jednu takovou stížnost veřejný ochránce práv nejen připustil existenci neformální hierarchie jako veřejně známé skutečnosti, ale také uvedl, že všechny stížnosti podané v této věci mohly být se vší pravděpodobností zamítnuty (viz § 31 výše).

106. Pokud jde o systémové prostředky nápravy vyžadované v obdobných případech, Soud považuje za nevysvětlitelné, že Koncepční rámec pro rozvoj trestního systému, tedy úřední dokument, jehož účelem je nastínit hlavní výzvy, kterým trestní systém čelí, a uvést opatření k jejich řešení, dokonce ani neidentifikoval neformální hierarchizaci vězňů jako problém vyžadující zvláštní pozornost vězeňských orgánů (viz § 40–42 výše).

107. Soud proto shledal, že vnitrostátní orgány nepodnikly žádné kroky k ochraně stěžovatelů před nelidským a ponižujícím zacházením, kterému byli vystaveni z důvodu svého postavení „vyloučených“ vězňů. Ruské úřady navíc v současnosti nedisponují žádnými účinnými mechanismy ke zlepšení individuální situace stěžovatelů ani akčním plánem k ucelenému řešení tohoto problému. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé neměli k dispozici žádné účinné právní prostředky nápravy a státní orgány nepodnikly žádné kroky k systematickému řešení daného problému, Soud zamítá námitku, že vnitrostátní právní prostředky nápravy nebyly vyčerpány.

e) Závěr

108. Stručně řečeno, Soud na základě důkazů předložených stěžovateli a z velké části nevyvrácených vládou shledal, že stěžovatelé patřili do zvláště zranitelné skupiny „vyloučených“ vězňů. V důsledku toho byli ve výkonu trestu každodenně vystaveni segregaci, ponižujícímu zacházení a zneužívání a byli vystaveni zvýšenému nebezpečí násilí mezi vězni. Vystavení takovémuto zacházení po dobu několika let představuje nelidské a ponižující zacházení. Státní orgány si byly nebo měly být vědomy zranitelné situace stěžovatelů, která spadala do systémového problému. Vnitrostátní orgány však tento problém nevzaly na vědomí, natož aby ho řešily, a nepřijaly žádná obecná ani individuální opatření k zajištění bezpečnosti a dobrých životních podmínek stěžovatelů. S ohledem na rozsah problému lze nečinnost ruských úřadů v této věci považovat za formu spoluúčasti na zneužívání vězňů, které měly povinnost chránit.

109. Čl. 3 Úmluvy byl tedy ve vztahu ke všem stěžovatelům porušen, stejně jako čl. 13 Úmluvy ve spojení s čl. 3 Úmluvy ve vztahu ke stěžovatelům, kteří toto porušení namítali (viz § 65 výše).

K dalším tvrzeným porušením

110. S ohledem na svá zjištění týkající se stížností stěžovatelů podle čl. 3 a čl. 13 Úmluvy má Soud za to, že přezkoumal zásadní právní otázku vznesenou s ohledem na jejich situaci a nemusí samostatně rozhodovat o přípustnosti nebo opodstatněnosti zbývajících námitek [viz Centre for Legal Resources jménem (on behalf of) Valentina Câmpeana proti Rumunsku, cit. výše, § 156].

[§ 111.–115. IV. K aplikaci čl. 41 Úmluvy.]

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud jednomyslně:

1. prohlásil, že stížnosti jsou podle čl. 3 a čl. 13 Úmluvy přijatelné;

2. rozhodl, že čl. 3 Úmluvy byl ve vztahu ke všem stěžovatelům porušen;

3. rozhodl, že čl. 13 Úmluvy ve spojení s čl. 3 byl porušen ve vztahu ke všem stěžovatelům s výjimkou pana S. P., V. D. a A. T.

© Wolters Kluwer ČR, a. s.