KUKLOVI proti České republice

Rozhodnutí ze dne 1. června 2023 ve věci č. 67480/16 – Kuklovi proti České republice

Výbor páté sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že námitka stěžovatelů na porušení jejich práva na respektování soukromého a rodinného života v důsledku přítomnosti podzemního vysokotlakého plynovodu v těsné blízkosti jejich obydlí nedosáhla minimální úrovně závažnosti vyžadované článkem 8 Úmluvy, a proto ji prohlásil za zjevně neopodstatněnou. Stěžovatelům se dále nepodařilo prokázat, že by jejich nemovitost umístěním plynovodu ztratila na hodnotě, a proto Soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou i jejich námitku porušení článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.

I. Skutkové okolnosti

Stěžovatelé zakoupili v roce 1972 pozemek s rodinným domem. O několik let později se dozvěděli, že je v těsné blízkosti domu umístěn podzemní vysokotlakový plynovod. V roce 2007 plynárenská společnost písemně informovala stěžovatele, že plynovod byl na pozemek umístěn v souladu s tehdy platnými předpisy, se souhlasem předchozích vlastníků a za náhradu. Plynárenská společnost v dopise také odkázala na četná bezpečností opatření, která byla pro předcházení rizik přijata, jako například pravidelné testování úniku plynu v intervalech kratších, než jaké vyžadovaly předpisy. V roce 2009 se stěžovatelé obrátili na soud s žádostí o nařízení odstranění plynovodu s tím, že je plynovod umístěn v ochranné zóně v rozporu s platnými bezpečnostními předpisy. Soud uvedl, že sice stěžovatelům nehrozilo žádné bezprostřední nebezpečí, nicméně v souladu se zásadou předběžné opatrnosti nařídil plynárenské společnosti plynovod do 24 měsíců odstranit. Následné odvolání a ústavní stížnost stěžovatelů byly odmítnuty. V říjnu 2015 byla část plynovodu vedoucí skrz pozemek stěžovatelů vyřazena z provozu, potrubí bylo vyčištěno od plynu a zalito bentonitem.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy

Stěžovatelé namítali, že vnitrostátní orgány neposkytly dostatečnou ochranu jejich právu na respektování soukromého a rodinného života před obtěžováním způsobeným umístěním vysokotlakového plynovodu v bezprostřední blízkosti jejich obydlí.

Soud na úvod připomněl, že samotný rozpor s vnitrostátními předpisy, konkrétně porušení ochranné zóny pro umístění plynovodu, nepostačuje sám o sobě pro závěr, že došlo k porušení práv dle článku 8 Úmluvy. Namísto toho Soud musel na základě všech předložených důkazů pečlivě posoudit, zda tvrzené obtěžování bylo dostatečně závažné, aby ovlivnilo kvalitu soukromého a rodinného života stěžovatelů (Dzemyuk proti Ukrajině, č. 42488/02, rozsudek ze dne 4. září 2014, § 77). Soud vzal v potaz, že byla přijata celá řada ochranných opatření pro zajištění bezpečného provozu plynovodu. Vnitrostátní soudní řízení ostatně nepotvrdilo, že by stěžovatelé byli vystaveni bezprostřednímu riziku pro jejich životy a zdraví. Blíže nepodložené obavy z možných dlouhodobých negativních následků nemohou automaticky aktivovat použití článku 8 Úmluvy (Ivan Atanasov proti Bulharsku, č. 12853/03, rozsudek ze dne 2. prosince 2010, § 76). Soud dále považoval za důležité, že úsek plynovodu vedoucí skrz pozemek stěžovatelů byl deaktivován, vyčištěn od plynu a zalit bentonitem. Stěžovatelé sice účinnost tohoto opatření rozporovali, nicméně ze spisu nevyplývalo, že by tyto své výhrady v souladu se zásadou subsidiarity uplatnili před vnitrostátními orgány (Hatton a ostatní proti Spojenému království, č. 36022/97, rozsudek velkého senátu ze dne 8. července 2003, § 100–101). Z výše uvedených důvodů Soud dospěl k závěru, že nebyla dosažena minimální hranice závažnosti, která podmiňuje použitelnost článku 8 Úmluvy na podobné případy. Tuto námitku proto prohlásil za zjevně neopodstatněnou.

K tvrzenému porušení článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě

Stěžovatelé dále namítali, že vnitrostátní orgány nezajistily účinnou ochranu jejich majetku, který kvůli existenci plynovodu pod pozemkem ztratil hodnotu.

Vzhledem k tomu, že byla tato námitka postavena na stejném skutkovém stavu jako námitka na poli článku 8, dle Soudu bylo i v tomto případě nutné přijmout závěr, že zásah do majetkových práv stěžovatelů nebyl dostatečně závažný. Stěžovatelé nijak neprokázali ztrátu hodnoty dotčených nemovitých věcí. Netvrdili ani nedoložili, že by se v konkrétním případě setkali s obtížemi při prodeji majetku. Jejich tvrzení tak Soud považoval za značně spekulativní. Především však stěžovatelé na údajné znehodnocení majetku nepoukázali před vnitrostátními soudy (srov. Marchiş a ostatní proti Rumunsku, č. 38197/03, rozhodnutí ze dne 28. června 2011, § 45). Soud dále souhlasil s vládou, že i kdyby stěžovatelé nebyli předchozími vlastníky informováni o existenci plynovodu, nevysvětlili, proč se po nich později nedomáhali odškodnění (srov. Sulejmani proti Makedonii, č. 74681/11, rozsudek ze dne 28. dubna 2016, § 41). Tuto námitku proto Soud označil za zjevně neopodstatněnou.