II.ÚS 554/26 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatele R. D., t. č. Věznice Pardubice, zastoupeného Mgr. Ondřejem Zaorálkem, advokátem, sídlem Kpt. Vajdy 3046/2, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 13 To 6/2026-175 ze dne 28. ledna 2026 a usnesení Okresního soudu v Pardubicích č. j. 0 PP 182/2025-109 ze dne 26. listopadu 2025, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Pardubicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatel je ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice pro spáchání mimořádně závažné trestné činnosti - zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1 a odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 9 let a 6 měsíců se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou.

3. Okresní soud v Pardubicích napadeným usnesením zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Proti němu podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou. Uzavřel, že stěžovatel sice splnil časovou podmínku, nikoli však podmínku polepšení, a konstatoval, že se musí stěžovatel - s ohledem na svůj zdravotní stav - více soustředit na absolvování vhodných terapeutických programů a získání kázeňské odměny. Doplnil, že do budoucna by bylo možné považovat třetí z podmínek (očekávání vedení řádného života) za splněnou.

4. Stěžovatel namítá, že obecné soudy vyložily zákonné podmínky podmíněného propuštění formalisticky a mechanicky (počet kázeňských odměn, pracovní aktivita) a nezohlednily individuální okolnosti včetně objektivních zdravotních a organizačních překážek. Odkazuje na nález sp. zn. III. ÚS 255/26 ze dne 4. března 2026, který odmítl požadavek nadstandardního chování jako nepsané zákonné podmínky pro vyhovující rozhodnutí o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel podrobně popisuje, v čem spatřuje splnění podmínky polepšení a náhledu na trestnou činnost. Podle stěžovatele nepřikládaly obecné soudy reálný význam dalším skutečnostem svědčícím ve prospěch stěžovatele - slušné chování, respektování pokynů, absence kázeňských trestů, zařazení do první prostupné skupiny diferenciace a dlouhodobé plnění programu zacházení. Nevzaly ani dostatečně v úvahu zdravotní stav stěžovatele (invaliditu druhého stupně, arytmie, kardiologické a respirační obtíže), který bezprostředně ovlivňuje možnost stěžovatele získat pozitivní hodnocení a má dopad na možnost realizovat program zacházení.

5. Obecným soudům dále stěžovatel vytýká, že v rozporu s nálezem sp. zn. III. ÚS 1873/21 ze dne 14. září 2021 neobsahují konkrétní, srozumitelný a splnitelný návod, aby v budoucnu se žádostí uspěl. Doplnění krajského soudu nepovažuje za dostačující, jelikož není zřejmé, jaký terapeutický program by byl relevantní, zda je dostupný, popř. zda již o něj projevil zájem, či jakým jiným, než standardním způsobem vzhledem ke zdravotnímu stavu může polepšení prokázat.

6. Stěžovatel konečně namítá, že obecné soudy ztotožnily náhled na trestnou činnost s doznáním či přijetím viny v rozporu s nálezem sp. zn. II. ÚS 1519/24 ze dne 31. července 2024. Podle stěžovatele soudy nepovažovaly za relevantní, že identifikoval rizikové faktory svého selhání (nevhodné kontakty a prostředí), a je si vědom potřeby změnit své budoucí chování. Nehodnotily tak konkrétně možné projevy sebereflexe stěžovatele, ale jen to, že nepřijal podobu postoje ke své vině, kterou obecné soudy očekávaly. Stěžovatel má za to, že z odůvodnění a hodnocení výpovědi kmenového vychovatele (že stěžovatel necítí vinu) obecnými soudy plyne, že bez přijetí viny není polepšení stěžovatele považováno za dosažené a že jeho postoj k trestné činnosti byl důvodem negativního hodnocení.

7. Ústavní stížnost je přípustná a jsou splněny i ostatní procesní předpoklady pro řízení o ústavní stížnosti.

8. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vymezil meze ústavněprávního přezkumu rozhodování obecných soudů o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle § 88 trestního zákoníku (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 255/26 ze dne 4. března 2026, bod 13). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je posouzení splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody plně věcí úvahy příslušného obecného soudu. Výklad rozhodných podmínek, tj. zda odsouzený prokázal polepšení a zda lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život, je totiž z povahy věci založen v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu. Zároveň podmíněné propuštění představuje výjimku z pravidla výkonu celého spravedlivě a podle zákona vyměřeného trestu, jenž se automaticky nezkracuje pouze slušným chováním během určité části výkonu tohoto trestu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1804/21 ze dne 26. října 2021). Polepšení je třeba sledovat nejen jako adaptaci odsouzeného na prostředí věznice, kde je jeho chování determinováno režimem věznice, ale musí jít o skutečné změny v jeho chování odůvodňující naději, že povede řádný život (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 3024/16 ze dne 11. října 2016). O nesprávnost dosahující ústavněprávní relevance může jít jen tehdy, kdy soudy podaný výklad je výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu a představuje tak nepřípustnou svévoli, resp. libovůli (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 590/09 ze dne 9. dubna 2009). O takovou situaci v souzené věci nejde.

9. V nálezu sp. zn. III. ÚS 255/26, na nějž stěžovatel odkazuje, Ústavní soud v bodě 18 a 21 uvedl, že obecné soudy jsou povinny své rozhodnutí založit na pečlivém zvážení všech relevantních okolností (chování stěžovatele ve výkonu trestu odnětí svobody, plnění jeho povinností, nahrazení či jiné odčinění újmy způsobené trestným činem, dobrovolný a včasný nástup výkonu trestu apod.) a nemohou se uchýlit ke zjednodušenému posuzování splnění jednotlivých zákonných podmínek, např. právě v podobě pouhého konstatování počtu udělených kázeňských odměn. Obecné soudy se však takového zjednodušení nedopustily.

10. Kromě splněné první podmínky se dostatečně podrobně věnovaly naplnění podmínky polepšení, krajský soud poté, i přes nesplnění této podmínky, i třetí podmínce očekávání vedení řádného života. Stěžovateli lze přisvědčit, že obecné soudy uvedly, že chování stěžovatele musí být nadstandardní (nadprůměrné). Přitom Ústavní soud v citovaném nálezu (srov. bod 20 nálezu) - který však byl vydán až po napadeném usnesení krajského soudu - kritérium nadstandardu jako argument pro nevyhovění žádosti odmítl, jelikož jej zákon (ani po novelizaci k 1. lednu 2026) nepředvídá. V čem se souzená věc liší od citovaného nálezu, je, že podmíněné propuštění stěžovatele nedoporučil - vzhledem k níže uvedenému hodnocení - ani ředitel věznice, ani státní zástupce (srov. v nálezu hodnocení chování stěžovatele věznicí hovořilo výrazně ve prospěch stěžovatele). V souzené věci stěžovatel za pět let nezískal žádnou kázeňskou odměnu, nebyl ani kázeňsky trestán. Ředitel věznice, a následně i vychovatel, naopak hodnotili průběh výkonu trestu jako specifický (z důvodu zdravotního stavu a postojům k trestné činnosti), byť se stěžovatel chová slušně, na pobyt ve výkonu trestu odnětí svobody je relativně adaptován, komunikace je na požadované úrovni a s ohledem na zdravotní stav plní standardní program zacházení v současnosti částečně (body 4 a 6 usnesení okresního soudu). Nesplnění účelu trestu vyplynulo z výpovědi kmenového vychovatele, podle něhož se stěžovatel nijak neposunul, není si vědom trestné činnosti, pro niž byl odsouzen k trestu odnětí svobody, a navzdory zdravotním problémům mohl získat pozitivní poznatek. Jak uvedl Ústavní soud v bodě 8, do hodnocení provedených důkazů trestními soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, ledaže by šlo o zjevný faktický omyl či svévoli. Taková pochybení Ústavní soud nespatřuje a uzavírá, že obecné soudy hodnotily výpověď kmenového vychovatele ústavněprávně konformním způsobem.

11. K námitce zdravotním stavem stěžovatele Ústavní soud poznamenává, že tuto námitku obecné soudy nepřehlížely. Srozumitelně však stěžovateli vysvětlily, že z důvodu zdravotního stavu může žádat o přerušení výkonu trestu, nejde ale o rozhodný faktor při posuzování podmínek podmíněného propuštění (bod 8 usnesení okresního soudu, s. 6 usnesení krajského soudu). Krajský soud kromě toho zdravotní stav nebagatelizoval. Naopak bral v potaz, že může stěžovatele limitovat v pracovním zařazení. I proto stěžovateli dal najevo, že ke splnění podmínky polepšení vede cesta skrze terapeutické programy. Krajský soud tím napravil pochybení okresního soudu a v souladu se zmíněným nálezem sp. zn. III. ÚS 1873/21 (bod 33) jasně a stručně vysvětlil konkrétní způsob jednání k prokázání polepšení. Nespecifikoval-li krajský soud zcela konkrétně, který z terapeutických programů má stěžovatel absolvovat, nehodnotí Ústavní soud takový postup jako neústavní. Z usnesení krajského soudu zřetelně plyne, že vyvinutí alespoň nějaké snahy, aktivity a iniciativy (získání odměny, vhodné programy) nad rámec slušného chování ve věznici je cestou ke splnění uvedené podmínky.

12. Ústavní soud rovněž nepřisvědčil stěžovateli, že by soudy vyžadovaly doznání stěžovatele namísto získání náhledu stěžovatele na svou trestnou činnost v rozporu s nálezem sp. zn. II. ÚS 1519/24. Okresní soud hodnotil náhled stěžovatele z jeho výpovědi na veřejném zasedání, nikoli z výpovědi kmenového vychovatele. Krajský soud ze shrnutí výpovědi kmenového vychovatele učinil právní závěr především ve vztahu k chování stěžovatele jako součást polepšení, nikoli k náhledu stěžovatele na trestnou činnost. Ke splnění podmínky polepšení krajský soud podotkl, že je na stěžovateli, jak přistoupí k plnění povinností ve výkonu trestu a korekci chování (viz předchozí odstavec). Určujícím kritériem pro závěr o nesplnění podmínky polepšení tedy bylo, že za celých pět let výkonu trestu odnětí svobody stěžovatel nevyvinul s rámci svých možností a aktuálních zdravotních omezení přiměřenou aktivitu k získání pozitivních poznatků. Na takovém závěru Ústavní soud nespatřuje nic neústavního.

13. Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr stěžovatele o porušení jeho základních práv. Ústavní stížnost tak odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. dubna 2026


Pavel Šámal v. r.
předseda senátu