IV.ÚS 3164/23 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany B. (jedná se o pseudonym), proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 1545/2023-226 ze dne 30. srpna 2023, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 15 Co 47/2022-204 ze dne 18. října 2022 a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 38 C 157/2018-161 ze dne 6. září 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Pavla B. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Bc. Ivem Nejezchlebem, sídlem Joštova 138/4, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno základní právo zaručené čl. 1, čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Vedlejší účastník daroval v červnu 2013 stěžovatelce a svému synovi Janu B. (jedná se o pseudonym) rovným dílem svůj spoluvlastnický podíl o velikosti id. 3/4 (tj. každému id. 3/8) k budově č. p. X1 (rodinném domu, kde manželé bydleli), stojící na pozemku parc. č. X2, k pozemkům parc. č. X2, parc. č. X3 a parc. č. X4, vše v k. ú. H. V listopadu 2014 se stěžovatelka s nezletilým synem Jiřím /jedná se o pseudonym/ (dále jen "nezletilý") od manžela (Jana B.) odstěhovala. V lednu 2015 podal Jan B. návrh na zahájení řízení o výkon rodičovské odpovědnosti k nezletilému. Obecné soudy pak ve věcech péče o nezletilého opakovaně meritorně rozhodovaly (prvně v červnu 2018). V září 2018 vyzval vedlejší účastník stěžovatelku k vrácení daru a měsíc poté podal žalobu na určení vlastnického práva k darovanému spoluvlastnickému podílu k nemovitostem.

3. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") žalobě napadeným rozsudkem vyhověl a určil, že vedlejší účastník je vlastníkem spoluvlastnického podílu ve výši id. 3/8 na shora vymezeném pozemku parc. č. X2 s domem č. p. X1 a souvisejících shora vymezených pozemcích parc. č. X3 a parc. č. X4 (výrok I). Rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Městský soud aplikoval § 2072 ve spojení s § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "současný občanský zákoník"). Konstatoval, že škodlivé jednání stěžovatelky bylo dlouhodobé (v řádu několika měsíců), byť nepříliš intenzivní, s úmyslem poškodit, a vztahovalo se k vedlejšímu účastníkovi a členům jeho rodiny. Vzal za prokázané, že stěžovatelka nepravdivě a hanlivě osočila vedlejšího účastníka, že bil v dětství Jana B. praklem (klepačem na koberce), a dále nepravdivě a hanlivě označila Jana B. jako alkoholika, kriminálníka, agresora, hlupáka, idiota či magora. Uzavřel, že zákonné podmínky pro vrácení daru jsou splněny.

4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek městského soudu potvrdil (výrok I), ač se neztotožnil s právním názorem městského soudu o aplikaci současného občanského zákoníku a použil - s týmž závěrem - § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "předchozí občanský zákoník"). Rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Zdůraznil, že i v probíhajícím soudním řízení by měl účastník řízení vystupovat korektně a šetřit práva ostatních osob zúčastněných na řízení. Omluvit lze jednorázové chování pod emočním tlakem, nikoli cílené a dlouhodobé chování, jakým bylo chování stěžovatelky. Shrnul, že před orgánem sociálně-právní ochrany dětí a v soudním řízení činila obsahově shodná - útočná a dehonestující - vyjádření, vyznívající tak, že vedlejší účastník s Janem B. mají násilnické sklony, nezletilého týrají a zanedbávají jeho hygienu. Dovodil, že pro posouzení jednání stěžovatelky je podstatný výklad obsahu jejích sdělení, nehledě na to, že je to jen její názor a sama nikdy výše uvedené hanlivé výrazy explicitně nepoužila. Dodal, že podávání trestních oznámení není běžným prostředkem řešení sporu o dítě. Ke škodlivosti následků zhodnotil, že projevy stěžovatelky nebyly běžnou procesní obranou, nýbrž zjevnou snahou poškodit vedlejšího účastníka a Jana B. Nezjistil, že by stěžovatelka reagovala na jednání vedlejšího účastníka a členů jeho rodiny stejného či obdobného charakteru, tedy že by její jednání bylo přiměřenou a adekvátní odezvou.

5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II). Otázka využití dokumentů vyhotovených pro účely opatrovnického spisu jako důkazu v jiném než opatrovnickém řízení podle něj nezaložila přípustnost dovolání. Krajský soud tuto otázku v rozhodnutí ani neřešil a ani nebyla určující, protože řešení vyplývá přímo ze zákona. Neshledal přípustnou ani námitku zpochybňující právní závěr krajského soudu o jednání stěžovatelky hrubě porušujícím dobré mravy. Odkázal na řadu svých rozhodnutí a zhodnotil, že krajský soud se od soudní praxe neodchýlil a jeho úvaha o hrubém porušení dobrých mravů není zjevně nepřiměřená. Rozsudek krajského soudu nezávisel ani na řešení otázky určitosti výzvy k vrácení daru, ani tuto otázku tak nehodnotil jako přípustnou.


II.
Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy nereflektovaly konstantní judikaturu k odvolání daru, většinu předložených listin nehodnotily, pravdivost tvrzení neověřovaly a posoudily věc jednostranně. Neposkytly jí tudíž soudní ochranu, jelikož se pouze bránila a reagovala na zcela nevhodné chování vedlejšího účastníka a jeho rodiny. Napadená rozhodnutí vykládá tak, že jeden z rodičů může běžící řízení o úpravu rodičovské odpovědnosti - a v něm uvedené problematické, byť pravdivé informace - využít k odvolání daru darovaného za trvání manželství, ačkoli oba rodiče uvádí negativní informace o druhém z nich a konflikt je oboustranný. Považuje tudíž za nespravedlivé, že měla porušit dobré mravy proto, že opustila Jana B. a darovanou nemovitost z osobních důvodů, nemlčela o výchovné nezpůsobilosti Jana B. a udala - objektivně - černou stavbu. Uzavírá proto, že její vyjádření nemohou být vytržena z kontextu rodičovského konfliktu. Zásah do rovnosti účastníků spatřuje v tom, že různá chování Jana B. soudy označily za tolerovatelné excesy, některé pod vlivem emocí v opatrovnickém řízení, naopak u stěžovatelky mělo jít o taktiku.


III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).


IV.
Průběh řízení před Ústavním soudem

8. Soudkyně zpravodajka postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslala ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejšímu účastníkovi, a poskytla pak stěžovatelce možnost repliky.

9. Vedlejší účastník navrhl stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněný návrh. Podle něj do pravomoci Ústavního soudu nespadá posuzovat hodnocení důkazů obecnými soudy, podmínky podle § 2072 současného občanského zákoníku jsou splněné. K namítanému neprovedení důkazů odkázal na rozsudek městského soudu a obsah spisu.

10. Městský soud odkázal na písemné odůvodnění rozsudku. Dodal, že postupoval podle platné právní úpravy, žádnou procesní stranu nezvýhodnil a žádná procesní ani ústavní práva neporušil.

11. Krajský soud rovněž odkázal na odůvodnění rozsudku. K dotazu Ústavního soudu uvedl, že vzal v potaz principy plynoucí ze stanoviska sp. zn. Cpjn 13/2007 ze dne 14. dubna 2010 (dále jen "Stanovisko") jakožto principy obecně uznávané. Stěžovatelce nevytýkal výkon jejích subjektivních práv, nýbrž způsob, kterým tak činila. Ten shledal za nikoli běžný, protože jinou osobu dehonestovala a osočovala ve snaze získat pro sebe úspěch v opatrovnickém sporu. Nejedná-li účastník řízení v běžném styku férově a poctivě a snaží se poškodit jinou osobu, nevykonává svá subjektivní práva řádně.

12. Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění usnesení a pravomoci Nejvyššího soudu. Konstatoval, že stěžovatelka opakuje již dříve uplatněné argumenty a ty dosahují pouze roviny podústavního práva. K dotazu na aplikaci principů plynoucích ze Stanoviska vyjádřil obavu, že rozborem Stanoviska by mohlo dojít k zásahu do rovnosti stran a uzavřel, že vzal v potaz principy z rozhodnutí Nejvyššího soudu.

13. Stěžovatelka v replice opakuje, že skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Argumentaci krajského soudu považuje za účelovou a jednostrannou, odkazuje na podané odvolání a dovolání a má za to, že chování vedlejšího účastníka a jeho syna žádný z obecných soudů neposuzoval.

V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

14. Ústavní soud není další instancí ani vrcholem v soustavě obecných soudů, a není tak zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Z toho plyne, že Ústavní soud nemůže v rovině podústavního práva přehodnocovat hodnocení důkazů či korigovat závěry soudů. A to až na specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci, zejména pak případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nijak nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. listopadu 1995 (N 79/4 SbNU 255) a sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. listopadu 2003 (N 130/31 SbNU 165); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Uvedené vady lze pak podřadit pod porušení práva na soudní ochranu. Zároveň platí, že základním předpokladem přezkumu ústavní konformity právního názoru obecného soudu - a současně podmínkou řádně vedeného soudního řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny - je existence řádného odůvodnění soudem vydaného rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 119/14 ze dne 12. ledna 2016 (N 3/80 SbNU 35)].

15. Pokud se obecný soud bez přesvědčivého důvodu odchýlí ve svém právním posouzení od ustálené judikatury či sjednocujících stanovisek Nejvyššího soudu jako vrcholného sjednotitele rozhodovací praxe obecných soudů či Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti [srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 2920/08 ze dne 4. dubna 2011 (N 59/61 SbNU 3) a sp. zn. II. ÚS 2658/10 ze dne 5. ledna 2012 (N 3/64 SbNU 29)], porušuje tím podle stabilní judikatury Ústavního soudu princip předvídatelnosti práva vyplývající z čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 885/13 ze dne 25. března 2014 (N 41/72 SbNU 479), sp. zn. II. ÚS 387/18 ze dne 17. srpna 2018 (N 138/90 SbNU 259) a sp. zn. I. ÚS 1343/20 ze dne 6. dubna 2021 (N 70/105 SbNU 244)].

16. Součástí práva na soudní ochranu v širším slova smyslu je rovněž zásada rovnosti účastníků řízení. Zásadou rovnosti účastníků přitom Ústavní soud rozumí "rovnost zbraní, resp. rovnost příležitostí" [nález sp. zn. Pl. ÚS 15/01 ze dne 31. října 2001 (N 164/24 SbNU 201; 424/2001 Sb.)]. To znamená, že každé procesní straně by měla být dána přiměřená možnost přednést svou záležitost za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana [nález sp. zn. III. ÚS 202/03 ze dne 13. listopadu 2003 (N 134/31 SbNU 193)].

17. Vedlejší účastník vymezil několik oblastí porušení dobrých mravů stěžovatelkou: 1) e-mailová korespondence, vyjadřování stěžovatelky před orgánem sociálně-právní ochrany dětí a při soudních jednáních v řízení o úpravu výkonu rodičovské odpovědnosti (včetně bití Jana B. vedlejším účastníkem v dětství praklem), stejně jako v osobním kontaktu při předávání nezletilého, 2) žaloba stěžovatelky a nezletilého na ochranu osobnosti a náhradu nemajetkové újmy proti Janu B., 3) podnět k zahájení a pokračování ve správním řízení za účelem odstranění nepovolených stavebních úprav na sporných nemovitostech, ač s nimi započala rovněž stěžovatelka, 4) trestní oznámení na Jana B. a podněty na Policii České republiky (mj. podezření na týrání nezletilého, ohrožení zdraví nezletilého).

18. Těžištěm napadených rozhodnutí je tak posouzení výroků stěžovatelky v soudním řízení, jimiž se měla podle vedlejšího účastníka vyjadřovat nepravdivě a hanlivě o synovi vedlejšího účastníka hlediskem hrubého porušení dobrých mravů. Soudní praxe standardně nahlíží na výroky pronesené při jednání s úřady tolerantně. Byly-li výroky proneseny v prostředí oprávněném věc řešit, a podle obsahu, formy a cíle jde o podněty k řešení nebo žádosti o přešetření určitých okolností atp., nejde o neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti (Sborník III. Nejvyššího soudu. Praha: SEVT, 1980, s. 174).

19. Pokud jde o zásah do osobnostních práv, Nejvyšší soud ve Stanovisku uzavřel, že došlo-li k zásahu do osobnostních práv při výkonu zákonem stanovených oprávnění, resp. povinností (např. postupem příslušných orgánů v řízení, k němuž jsou ze zákona povolány, výpovědí svědka, resp. účastníka v takovém řízení, úkony advokáta jednajícího za klienta na základě udělené plné moci, apod.), pravidelně nepůjde o zásah neoprávněný, pokud subjekt (osoba fyzická či právnická), jenž se zásahu dopustil, nevybočil z mezí takto stanovených práv a povinností; zásah je třeba současně vždy posuzovat v kontextu s okolnostmi, za nichž k němu došlo, a dále s přihlédnutím k funkci, kterou výkon dotčených práv, resp. povinností, plní. Podle Stanoviska je vybočením z mezí takto stanovených práv a povinností v soudním řízení zejména (např.) křivé obvinění (§ 174 trestního zákona č. 140/1961 Sb., resp. § 345 trestního zákoníku č. 40/2009 Sb.), křivá výpověď (§ 175 trestního zákona č. 140/1961 Sb., resp. § 346 trestního zákoníku č. 40/2009 Sb.) nebo přestupek podle § 49 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších změn a doplňků.

20. Domáhat se ochrany ohroženého nebo porušeného subjektivního práva u soudu je - bez ohledu na výsledek řízení - legitimní jednání (srov. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 113/2006 ze dne 29. listopadu 2007 nebo sp. zn. 23 Cdo 1361/2022 ze dne 14. února 2023, týkající se žaloby obdarovaného na vyklizení dárce), a ani podání trestního oznámení na dárce samo o sobě nutně nepředstavuje hrubé porušení dobrých mravů (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2248/2011 ze dne 26. září 2013).

21. Ústavní soud považuje shodně se stěžovatelkou za ústavně nepřípustné, aby oprávněný výkon procesních práv mohl být hodnocen jako hrubě nemravné jednání zakládající povinnost k vrácení daru. Jinak také řečeno, obdarovaný nesmí být limitován v (procesních) právech tím, že mu za jejich oprávněný výkon hrozí ztráta daru. Opak (nutná autocenzura při oprávněném výkonu procesních oprávnění) by ve svém důsledku vedl k nerovnému postavení účastníků řízení. To ale neznamená, že lze bezmezně tolerovat jakýkoli projev při výkonu procesních práv a tak nepřipustit vrácení daru z důvodu, jak obdarovaný vykonává procesní práva.

22. Obecné soudy po rozsáhlém dokazování dospěly k závěru, že stěžovatelka svými výroky a svým kontinuálním jednáním porušila dobré mravy takovým způsobem, že to odůvodňuje vrácení daru, že tedy - slovy § 630 předchozího občanského zákoníku - se k synovi vedlejšího účastníka chovala způsobem hrubě porušujícím dobré mravy.

23. Obecné soudy výroky stěžovatelky hodnotily podle obsahu, formy a cíle, zabývaly se jimi v kontextu celé rodinné situace, nikoli pouze izolovaně v rodičovském konfliktu, braly v potaz, že byly učiněny v soudním řízení či v souvislosti s ním a přesvědčivým způsobem vysvětlily, že ze strany stěžovatelky šlo o výkon práv excesivní, zjevně nepřiměřený, zlovolně motivovaný, a tak hrubě překračující dobré mravy.

24. Stěžovatelka sice může subjektivně vnímat své postavení jako znevýhodněné a odvolání daru jako "trest" za to, že se "jen" bránila a uplatňovala svá práva, ale tak tomu objektivně není. Odvolání daru je důsledkem jejího excesivního jednání. Takový výkon práv nepožívá ochrany (ani před povinností vrátit dar).

25. Ani námitce, že obecné soudy nehodnotily další, stěžovatelkou předložené listiny, nemohl Ústavní soud přisvědčit, pokud některé důkazy obecné soudy neprovedly, vysvětlily z jakého důvodu tak učinily.

26. Úvahy obecných soudů a právní závěry jsou z napadených rozhodnutí seznatelné a dostatečně odůvodněné, v ústavněprávním přezkumu tudíž obstojí. Na Stanovisko obecné soudy sice výslovně neodkázaly, podstatné ale je, že při svém rozhodování nepominuly principy, na kterých stojí (posuzováno se zřetelem k tomu, že k možnosti odvolat dar se nevyžaduje protiprávní jednání, nýbrž postačuje jednání hrubě nemravné).

27. Jak výstižně uvedl krajský soud, stěžovatelce soudy (a ani vedlejší účastník) nevyčítaly (nevyčítal) výkon jejích subjektivních práv, nýbrž způsob, kterým tak činila, včetně motivace úmyslem škodit (zlomyslnost). Zdůraznily, že šlo o exces nikoli ojedinělý a nikoli krátkodobý.

28. Ústavní soud nepřehlédl, že ze znaleckého posudku vypracovaného pro opatrovnické řízení vyplývá, že stěžovatelka trpí smíšenou poruchou osobnosti, a to především pak v interpersonální oblasti, emocionality a stylu vnímání a myšlení (strany 32 a 33 posudku, příloha BI a strana 55 posudku, příloha BJ na č. l. 106). Stěžovatelka podle posudku v neznámých situacích dává realitě odlišné, hyperindividuální významy a reaguje nepřiměřeným, atypickým a maladaptivním způsobem, který je pro většinu lidí méně srozumitelný. To se na způsobu vystupování v řízení může podílet, stěžovatelka je však osobou svéprávnou a po vedlejším účastníkovi nelze spravedlivě požadovat, aby trpně snášel její chování (zlomyslné, opakované útoky vůči synovi vedlejšího účastníka, které obecné soudy posoudily jako hrubě nemravné) a aby mu to zapovídalo odvolat dar.

29. Ústavní soud dospěl k závěru, že žádná ze stěžovatelčiných námitek obsažených v ústavní stížnosti není důvodem pro jeho kasační zásah. Napadenými rozhodnutími nebyla porušena stěžovatelčina základní práva či svobody a výsledek řízení před obecnými soudy z ústavního hlediska obstojí. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. května 2024


Josef Fiala v. r.
předseda senátu