III.ÚS 287/24 #1

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem o ústavní stížnosti stěžovatelky Janet Farrington, právně zastoupené Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem, sídlem Bolzanova 461/5, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. září 2022 č. j. 20 Cdo 2186/2022-72, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení a Dana Wintera, právně zastoupeného JUDr. Zdeňkem Navrátilem, advokátem, sídlem Bašty 416/8, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění

1. Dne 30. 1. 2024 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného usnesení pro jeho údajný rozpor s čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Nejvyšší soud napadeným usnesením zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2022 č. j. 12 Co 52/2022-56 a usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 22. 12. 2021 č. j. 10 EXE 1095/2020-39, kterými byl zamítnut návrh vedlejšího účastníka na zastavení exekuce, a věc vrátil Okresnímu soudu ve Vyškově k dalšímu řízení.

3. Důvod pro zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu spatřuje stěžovatelka v tom, že Nejvyšší soud zatížil napadené usnesení zmatečnostní vadou, protože bylo vydáno v době, kdy byl původní oprávněný již po smrti a bylo tedy vydáno vůči nežijícímu účastníku (původní oprávněný Vilém Jurčík zemřel dne 2. 4. 2021). V napadeném usnesení spatřuje stěžovatelka porušení jejího práva na spravedlivý proces a ochranu vlastnického práva. Vilém Jurčík zemřel dne 2. 4. 2021 a stalo se tak ještě před zahájením předmětného dovolacího řízení (to bylo zahájeno až dne 2. 6. 2022). Nejen tedy že neměl způsobilost být účastníkem tohoto řízení, ale stěžovatelka neměla ani možnost se k dovolání vedlejšího účastníka řádně vyjádřit a účastnit se tak řízení o předmětném dovolání. Další podrobně rozvedené důvody pro zrušení napadeného usnesení spatřuje stěžovatelka ve věcném obsahu tohoto usnesení.

5. Z vyjádření Nejvyššího soudu je zřejmé, že si je vědom skutečnosti, že napadeným usnesením bylo rozhodováno o účastníku, který v době projednávání dovolání neměl způsobilost být účastníkem dovolacího řízení. K tomu nadto upozornil, že (jak ověřil i Ústavní soud ze spisu) již dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu ze dne 15. 3. 2022 č. j. 12 Co 52/2022-56, jakož i jemu předcházející usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 22. 12. 2021 č. j. 10 EXE 1095/2020-39, byla vydána po smrti oprávněného. Ani jedno z těchto rozhodnutí tedy není v právní moci a nikdy jí nenabude, protože byla vydána ve vztahu k subjektu, jenž neměl způsobilost být účastníkem řízení. Jednou z vlastností právní moci rozhodnutí je přitom závaznost rozhodnutí. Ta může nastat jen tehdy, když je rozhodnutí adresováno účastníkům, s nimiž má soud jako s účastníky jednat. Jestliže usnesení bylo vydáno ve vztahu k účastníku, který neexistuje, rozhodnutí nikdy závaznosti nenabude. Jde o nedostatek, který nelze zhojit, protože rozhodnutí nelze doručit někomu, kdo nežije. To se týká i případného rozhodnutí dovolacího soudu. Rozhodnutí vydané ve vztahu k mrtvému oprávněnému tedy nemá účinky předpokládané procesním právem, takže jako by ho nebylo. Soud prvního stupně (zde soudní exekutor pověřený k vedení exekuce) a nikoliv dovolací nebo Ústavní soud by situaci měl řešit tak, že z moci úřední rozhodne, o tzv. univerzální sukcesi podle § 107 odst. 1 o. s. ř. V bodu 21 ústavní stížnosti se přitom naznačuje, že rozhodnutí o univerzální sukcesi již existuje. Stručně se Nejvyšší soud vyjádřil i k hmotněprávním námitkám stěžovatelky.

6. K ústavní stížnosti se vyjádřil rovněž vedlejší účastník řízení. Ten kromě jiného uvedl, že pokud to stěžovatelka tvrdí, že musí být napadané rozhodnutí zrušeno, jinak by soudy nižší instance postupovaly dle názoru soudu vyšší instance, se kterým stěžovatelka nesouhlasí, jedná se o irelevantní tvrzení. Stěžovatelka v případě, že by bylo rozhodnutím nalézacího soudu či odvolacího soudu rozhodnuto ve prospěch vedlejšího účastníka, bude mít sama možnost podat opravné prostředky do jednotlivých rozhodnutí a bude jí tak rovněž dána zákonná možnost brojit proti rozhodnutím, se kterými nesouhlasí. Ústavní stížnost může podat každá osoba, která se cítí být dotčena na svých ústavně zaručených základních právech a svobodách pravomocným rozhodnutím či jiným zásahem orgánů veřejné moci. Jedná se tedy o prostředek sloužící k přezkoumání, zda dochází k zásahu do ústavně zaručených práv a soud tak přezkoumává ústavnost, nikoliv zákonnost či správnost napadeného rozhodnutí. Nemůže se tak jednat pouze o subjektivní pocit stěžovatelky, že s rozhodnutím nesouhlasí. Stěžovatelka navíc nebrojí proti přímému zásahu do svých práv, nýbrž proti možnosti budoucího zásahu, pokud rozhodnou soudy nižších instancí v souladu s názorem Nejvyššího soudu a nejsou tak dle názoru vedlejšího účastníka naplněny legitimní požadavky na aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti.

7. Obě vyjádření zaslal Ústavní soud stěžovatelce k replice. Stěžovatelka s argumentací účastníka a vedlejšího účastníka nesouhlasí a setrvává na námitkách uvedených v ústavní stížnosti.

4. Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). K posouzení naplnění formálních podmínek pro řízení o ústavní stížnosti si proto Ústavní soud vyžádal příslušný soudní spis, jakož i vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení.

8. Ústavní soud z vyžádaného spisu zjistil, že napadené usnesení Nejvyššího soudu bylo stěžovatelce prostřednictvím jejího zástupce doručeno dne 1. 12. 2023 (zástupci původního oprávněného bylo doručeno dne 6. 10. 2022). Dne 26. 10. 2022 sdělil zástupce původního oprávněného Okresnímu soudu ve Vyškově, že tento dne 2. 4. 2021 zemřel. Usnesením Okresního soudu ve Vyškově ze dne 12. 1. 2023 byla odložena exekuce do pravomocného skončení pozůstalostního řízení. Dne 10. 5. 2023 vydal soudní exekutor usnesení, v němž do práv oprávněného nastoupila stěžovatelka (potvrzeno usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 12 Co 252/2023-246 ze dne 1. 8. 2023). Usnesením soudního exekutora ze dne 20. 11. 2023 byla stěžovatelka vyzvána k vyjádření se k návrhu povinného na zastavení exekuce, a to ve lhůtě 30 dnů. Stěžovatelka se k návrhu vyjádřila negativně. Jelikož soudní exekutor návrhu povinného na zastavení exekuce nevyhověl, postoupil věc dne 9. 1. 2023 Okresnímu soudu ve Vyškově, což je poslední procesní úkon před podáním ústavní stížnosti.

9. Na základě shora uvedené rekapitulace musí Ústavní soud konstatovat, že za současné procesní situace je věcné projednání ústavní stížnosti vyloučeno.

10. Ve věci nyní probíhá řízení o návrhu povinného na zastavení exekuce zcela od počátku, když na straně oprávněné již stojí stěžovatelka se všemi procesními právy. Napadené usnesení Nejvyššího soudu, jakož ani předchozí usnesení krajského a okresního soudu, nemají proto vůči stěžovatelce žádné právní účinky; jelikož jimi bylo rozhodováno o účastníku, který zemřel, nemohla nabýt právní moci. Z uvedeného plyne, že ústavní stížností napadené rozhodnutí není způsobilé přivodit stěžovatelce zásah do jejích základních práv, protože nesměřuje vůči ní a nikdy se ve vztahu k ní nestalo závazným.

11. Podmínkou aktivní legitimace k podání ústavní stížnosti je podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu účastenství v řízení před orgánem veřejné moci, jehož rozhodnutí mělo způsobit tvrzený zásah do základních práv fyzické či právnické osoby (viz např. usnesení ze dne 22. 10. 1996 sp. zn. III. ÚS 137/96, všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na https://nalus.usoud.cz/). Tato osoba přitom musela být buď účastníkem řízení jako celku, nebo musela mít uvedené procesní postavení alespoň ve vztahu k určité dílčí fázi řízení, která měla samostatnou povahu a v jejímž rámci bylo vydáno rozhodnutí, které je způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do jejích základních práv (viz např. usnesení ze dne 24. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 597/15). V případě, že tato osoba neměla postavení účastníka řízení, lze ji považovat za aktivně legitimovanou k podání ústavní stížnosti pouze za předpokladu, že napadeným rozhodnutím či jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo pravomocně rozhodnuto o jejích právech a povinnostech, a ústavní stížnost by představovala jediný prostředek, kterým by se mohla dovolat svého práva (srov. nálezy ze dne 10. 1. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 30/95, či ze dne 23. 4. 1996 sp. zn. II. ÚS 15/95).

12. Stěžovatelka nastoupila na místo oprávněné se všemi právy a povinnostmi až na základě usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 12 Co 252/2023-246 ze dne 1. 8. 2023, tedy až po vydání napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Je proto zjevné, že jím nebylo bezprostředně, aktuálně a individuálně zasaženo do jejích práv, což je nezbytnou podmínkou aktivní legitimace k podání věcně projednatelné ústavní stížnosti. V důsledku nyní napadeného rozhodnutí totiž stěžovatelce ještě nevznikla žádná bezprostřední povinnost, která teprve by byla způsobilá zasáhnout její základní práva. Okolnost, zda bude nařízená exekuce, o níž věcně jde, zastavena, je nyní předmětem dalšího řízení, které nadále probíhá a není pravomocně skončeno. Jinými slovy řečeno, v průběhu tohoto nového řízení může stěžovatelka uplatnit veškeré svoje případné námitky.

13. Dále je třeba poukázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle níž je ústavní soudnictví vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Ústavní soud nemůže na sebe atrahovat právo rozhodovat v řízení, které nebylo doposud ukončeno a nadále před obecnými soudy běží (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou a podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný. Stejně tak nevyhověl návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení Nejvyššího soudu (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), protože takový postup by v dané situaci postrádal jakýkoli význam.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. března 2024


Tomáš Lichovník v. r.
soudce zpravodaj