II.ÚS 474/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky J. M., právně zastoupené Mgr. Bc. Petrem Dostálem, advokátem, sídlem Za Poštou 2, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 20. listopadu 2023 č. j. 55 To 149/2023-280, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci jako účastníka řízení a Krajského státního zastupitelství v Ostravě a R. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím mělo dojít k porušení jejích práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplynulo, že rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. 3. 2023 č. j. 1 T 189/2022-242 byl vedlejší účastník jako pachatel uznán vinným z přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písmeno b) trestního zákoníku, neboť trvale dlouhodobě a opakovaně vyhledával blízkost stěžovatelky a zasahoval tím do jejího běžného života. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, přičemž výkon trestu mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 15 měsíců. Současně soud vedlejšímu účastníkovi uložil omezení, aby se během zkušební doby zdržel setkávání se se stěžovatelkou, kontaktu s ní jakýmkoliv způsobem a jakoukoliv formou komunikace, vyhledával ji a zdržoval se v její bezprostřední blízkosti, tzn. do vzdálenosti 100 metrů, to vše vyjma úředních jednání.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal vedlejší účastník odvolání, na jehož základě Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "odvolací soud") tento rozsudek podle § 257 odst. 1 písm. b) trestního řádu zrušil a postoupil věc podle § 222 odst. 2 trestního řádu Magistrátu města Olomouce, neboť nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být tímto orgánem posouzen jako přestupek.

4. Podrobná rekapitulace napadeného rozhodnutí není nezbytná, neboť jeho obsah je všem účastníkům znám, stejně jako průběh celého trestního řízení.

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že se uchýlila k využití trestně právní represe až v okamžiku, kdy ostatní mechanismy vytvořené zákonodárci k ochraně před nepřiměřenými zásahy pachatele do jejího života selhaly. Intenzita a dlouhodobost trvání byly natolik závažné, že trestní řízení představuje jediný účinný nástroj ochrany. Odepřením této možnosti je stěžovatelka opět vystavena trvajícím zásahům do svého soukromí, když pachatel opět zvýšil intenzitu kontaktu. Stát má však povinnost chránit právo na soukromý a rodinný život, a to včetně účinné ochrany prostřednictvím trestního práva, k čemuž nedošlo a v čemž spatřuje stěžovatelka porušení svých základních práv. Přestože odvolací soud deklaroval, že se skutek stal, neztotožnil se se závěry soudu prvního stupně, neboť podle něj intenzita kontaktů nebyla tak závažná, aby došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu. Odvolací soud nevzal v úvahu, že se má buď ztotožnit se skutkovými zjištěními, nebo provést důkazy vztahující se k závěrům, které nejsou totožné se závěry soudu prvního stupně.

6. Právní kvalifikace skutku na základě nedostatečně prokázaného strachu o život a zdraví je v přímé souvislosti se skutkovými zjištěními. Nerespektování zásady bezprostřednosti a ústnosti odvolacím soudem vedlo k porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelky a v konečném důsledku také k nedostatečné ochraně jejího práva na soukromí a rodinný život, jenž má stát právě i prostřednictvím trestního procesu chránit. Stěžovatelka zároveň považuje za nutné zdůraznit, že skutky, které pachatel dlouhodobě provádí s jasným úmyslem kontaktovat ji, svou intenzitou odpovídají trestnému činu. Zvlášť stěžovatelka zdůrazňuje, že pachatel od svých činů nijak neustupuje, stále se vrací k opakování téhož jednání, což může mít až fatální následky na život stěžovatelky.

7. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

8. Ústavní soud považuje předně za vhodné zopakovat, že pouhý nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením věci obecnými soudy nemůže založit opodstatněnost zásahu Ústavního soudu. Ten totiž není součástí soustavy obecných soudů a není oprávněn do jejich jurisdikce zasahovat svým vlastním výkladem podústavního práva. Důvod k zásahu by nastoupil tehdy, pokud by napadená rozhodnutí či jim předcházející řízení trpěla takovými vadami, že by byly narušeny základní principy ústavnosti, zvláště ve vztahu k případnému narušení ústavně zaručených práv.

9. Stěžovatelka v řízení před Ústavním soudem, jakožto osoba poškozená a zároveň oznamovatelka trestného činu, napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byla věc postoupena do přestupkového řízení. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že trestní řízení představuje toliko vztah mezi pachatelem a státem. V zásadě tak platí, že není zaručeno ústavní právo třetí osoby (oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla stíhána a odsouzena. Vedle toho však nelze pominout existenci pozitivních závazků státu spočívajících v ochraně základních práv též před soukromými osobami. V rovině trestního řízení pak mohou tyto pozitivní závazky státu implikovat právo na účinné vyšetřování svědčící obětem porušení některých (nikoli všech) základních práv (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 3626/13 (N 216/79 SbNU 475).

10. Ústavní soud tak musel v prvé řadě posoudit, zda v napadeném rozhodnutí, resp. v trestním řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo, byla vůbec "ve hře" taková ústavně zaručená práva stěžovatelky, z nichž by mohlo plynout právo na účinné vyšetřování svědčící stěžovatelce, a tedy zároveň potencionální možnost stěžovatelky jakožto poškozené v trestním řízení (resp. zároveň oběti porušení daných základních práv) se před Ústavním soudem ochrany těchto svých základních práva domáhat.

11. Ústavní soud v již konstantní judikatuře uvádí, že právo na účinné vyšetřování obecně nenáleží poškozenému v trestním řízení o jakémkoliv trestném činu, ale pouze o těch nejzávažnějších, jakým může být např. právo stěžovatele na život zaručené čl. 2 Úmluvy, případně právo na zachování osobní svobody a lidské důstojnosti, zejména jde-li o nejrůznější typy závažného jednání blížícího se užití jiného k otroctví, nevolnictví, nuceným pracím nebo jiným formám vykořisťování [srov. nález ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 3436/14 (N 8/80 SbNU 91)]. Právo na účinné vyšetřování se tak váže k nejzávažnějším typům trestné činnosti směřujícím proti člověku a jeho integritě (srov. též např. nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 2012/18 (N 153/96 SbNU 14) či ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1559/20).

12. Proto Ústavní soud ve své rozhodovací praxi přistoupil k derogaci rozhodnutí z důvodu porušení práva na účinné vyšetřování pouze výjimečně [nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691) nebo ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. I. ÚS 1042/15 (N 91/81 SbNU 485)]. Nadále totiž platí, že požadavek účinného vyšetřování je "pouze" procesní povinností tzv. náležité péče a nikoliv povinností dosáhnout určitého výsledku (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13).

13. V nyní posuzované věci lze konstatovat, že vzhledem k původní právní kvalifikaci stíhaného skutku a jeho vnímání stěžovatelkou jako přímo zasahujícího do jejího soukromého života a osobní integrity, mající za následek až strach o život, stěžovatelce právo na účinné vyšetřování ve smyslu shora uvedených zásad svědčí. Podle Ústavního soudu ale vyšetřování věci stanoveným standardům dostálo a nebylo zjištěno, že by orgány činné v trestním řízení porušily své zákonné povinnosti; jejich postup i způsob, jak řízení uzavřely, byl v rámci jim zákonem svěřených kompetencí a byl dostatečně a srozumitelně odůvodněn. Podle čl. 2 odst. 2 Listiny mohou orgány veřejné moci uplatňovat státní moc jen v případech, mezích a způsobem stanovených zákonem. Právo na přístup k orgánu veřejné moci (čl. 36 odst. 1 Listiny) ani právo na řádný proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) nezaručují účastníku řízení jím očekávaný výsledek, ale to, že řízení bude probíhat podle předem zákonem stanovených pravidel, což se v tomto případě stalo.

14. Pokud stěžovatelka namítá, že odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a nově rozhodl, aniž by sám provedl dokazování, tak důvodem ke zproštění obžalovaného bylo odlišné právní posouzení, a to za situace, kdy možnosti dalšího dokazování již byly vyčerpány. Jinými slovy, to, co se stalo, bylo řádně objasněno a jedinou otázkou zůstalo, zda si za daných okolností jednání obžalovaného zasluhuje trestněprávní postih. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že tomu tak není, a že skutek by mohl být maximálně přestupkem, je takový závěr logickým výsledkem.

15. Závěrem Ústavní soud k věci uvádí, že se ve své judikatuře již podrobně vyjádřil k principu ultima ratio a jeho ústavněprávním aspektům; souhrnně tak učinil například v nálezu sp. zn. II. ÚS 1152/17 ze dne 11. 6. 2018 (body 22-26). Podmínky trestnosti činu je třeba interpretovat ve světle principů a zásad trestního práva, mezi které patří i zásada subsidiarity trestní represe, respektive princip ultima ratio. Dle tohoto principu se prostředky trestního práva mají a musejí užívat tehdy a jen tehdy, pokud užití jiných prostředků právního řádu nepřichází v úvahu, neboť již byly vyčerpány nebo jsou zjevně neúčinné či nevhodné. Užití trestněprávního postupu, aniž by byly použity dostupné a účinné prostředky jiných právních odvětví (zejména soukromoprávní prostředky, případně sankce správní), by odporovalo zásadě subsidiarity trestní represe. Ta vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, tedy jen v případech, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní [viz též nález sp. zn. I. ÚS 3113/13 ze dne 29. 4. 2014 (N 72/73 SbNU 315), bod 17]. Z principu ultima ratio vyplývá, že nikoliv každé jednání, které se ukáže být iracionálním, nehospodárným, či dokonce protiprávním, je nutně i jednáním, které by mělo být potrestáno prostředky trestního práva (nález sp. zn. II. ÚS 698/19 ze dne 24. 9. 2019, bod 24).

16. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky, ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. března 2024


Jan Svatoň, v. r.
předseda senátu