II.ÚS 3030/23 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., t. č. ve Věznici Mírov, zastoupeného JUDr. Alešem Nytrou, advokátem, sídlem Přívozská 703/10, Ostrava - Moravská Ostrava, proti výroku I. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. srpna 2023 č. j. 11 Tdo 1022/2022-4995, a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. srpna 2021 č. j. 1 To 16/2021-4630, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 1 odst. 1, čl. 8 odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Ústavy.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 8. 9. 2020 č. j. 37 T 1/2018-4466 uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Toho se podle krajského soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že mezi roky 2013 až 2015 si opatřoval, skladoval a prodával velké množství marihuany (zhruba 30 kg), tablet obsahujících PMMA (500 tablet) a pervitinu (zhruba 3 g), z nichž část distribuoval dalším obžalovaným. Dále organizoval a financoval "indoor" pěstování konopí. Za toto jednání byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 9 let, k trestu propadnutí majetku (částky 28 800 Kč) a k trestu propadnutí v rozsudku vyjmenovaných věcí. Krajský soud se neztotožnil se stěžovatelovou námitkou o nutnosti aplikovat jiné trestní sazby pro prodejce marihuany na straně jedné a prodejce "těžších" drog na straně druhé. Oba prodeje jsou podle krajského soudu totožné, neboť pachatel vždy úmyslně prodává návykovou látku, aniž by znal zdravotní stav kupujícího a jeho jedinou motivací je okamžitý zisk. Při výměře trestu soud zohlednil částečné doznání stěžovatele a jeho aktuální trestní bezúhonnost (ačkoliv při hodnocení osoby stěžovatele nemohl odhlédnout od starších odsouzení za násilnou trestnou činnost). Jako přitěžující okolnosti musel soud zohlednit dlouhodobost a rozsah trestné činnosti, jakož i vůdčí roli stěžovatele v celé skupině. Přesto stěžovateli uložil trest v dolní polovině zákonné sazby.

3. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatel i státní zástupce odvolání, z jejichž podnětu Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") zrušil rozsudek krajského soudu v části týkající se stěžovatele a sám nově napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. Za jeho spáchání jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 9 let, k trestu propadnutí části majetku (částky 28 800 Kč a elektrotechniky) a k trestu propadnutí vyjmenovaných věcí. Podle vrchního soudu je nutné pro správnou právní kvalifikaci jednání podpůrně užít stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. Tpjn 301/2013, což opakovaně potvrdil rovněž Ústavní soud. Stěžovatel svým jednáním takřka trojnásobně překročil podmínky naplnění znaku "velkého rozsahu". Navíc nakládal rovněž s dalšími návykovými látkami. K rozlišení škodlivosti jednotlivých drog došlo právě v uvedeném stanovisku Nejvyššího soudu. Jakkoliv se uložený trest může jevit jako přísný, vychází podle vrchního soudu z pohledu společnosti na závažnost nekontrolovaného nelegálního nakládání a obchodování s jedy, omamnými a psychotropními látkami, navíc v souvislosti s mezinárodními závazky vyplývajícími z jednotlivých mezinárodních úmluv, ale také samotných zásadních negativních důsledků šíření omamných látek na celou společnost. Ochrana společnosti vyžaduje přísné trestání pachatelů takové trestné činnosti a zákon stanoví rozmezí trestů, jež je třeba za splnění zákonných podmínek respektovat. Trest uložený při spodní hranici zákonné sazby nelze považovat za nepřiměřeně přísný. S ohledem na okolnosti dané věci nepřicházelo v úvahu aplikovat institut mimořádného snížení trestu odnětí svobody.

4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Argumentaci, kterou stěžovatel uvádí k nepřiměřeně přísnému potrestání nakládání s marihuanou, považoval Nejvyšší soud za irelevantní. Jde o stěžovatelovo subjektivní přesvědčení, které bagatelizuje závažnost jeho jednání. Vzhledem k množství marihuany a skutečnosti, že stěžovatel nakládal rovněž s jinými drogami, nelze hovořit o přísnosti aplikace uvedeného stanoviska, které srovnává "tvrdost" jednotlivých drog stanovením různého množství, jež je trestněprávně relevantní. Zákonný rámec pro postih takového jednání stanovuje zákonodárce a nikoliv soudy.


II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že soudy nesprávně kvalifikovaly jeho jednání. Podle stěžovatele je u marihuany stanovení množství drogy podle metodiky Nejvyššího soudu neadekvátní, neboť jde o drogu víceméně společensky akceptovanou. Hranice množství jsou tak nastaveny příliš přísně. To uznal dokonce sám vrchní soud, ačkoliv k tomu doplnil, že přísnost trestu vychází ze společenského náhledu na marihuanu. S tím stěžovatel nesouhlasí, k čemuž uvádí statistické údaje akceptace a rekreačního užívání marihuany v České republice. Komise pro omamné látky úřadu OSN podle stěžovatele vyřadila v roce 2020 marihuanu ze seznamu nejtěžších drog, a to na návrh Světové zdravotnické organizace. V současné době připravuje ministerstvo spravedlnosti novelu trestního zákoníku snižující trestní sazby za uvedený trestný čin. Má-li trestní sazba odpovídat společenské škodlivosti daného jednání, je zřejmé, že v daném případě je nesouměřitelná s ostatními trestnými činy, za něž se ukládá totožný trest. Bez ohledu na výše uvedené soudy neměly dovodit naplnění znaku páchání ve "velkém rozsahu". K tomu stěžovatel uvádí srovnání s ostatními drogami. Zatímco u heroinu, pervitinu a kokainu je znak velkého rozsahu dán u zhruba 15 až 20 tisíců dávek drogy, u marihuany je naplněn už u 10 tisíců dávek. Nejvyšší soud tak fakticky označil marihuanu za škodlivější drogu. Navíc při srovnání škodlivosti jednotlivých drog nelogicky srovnával celkovou hmotnost látky a nikoliv hmotnost jednotlivé dávky. Jakýkoliv závěr o podobné škodlivosti popsaných drog odporuje vědeckým poznatkům, což musí zákon spravedlivě zohlednit. V opačném případě podle stěžovatele odporuje ústavnímu pořádku.

6. Stanovená trestní sazba je tak podle stěžovatele absurdně vysoká, neboť je přísnější než u organizované loupeže, při níž došlo k těžkému ublížení na zdraví, u krádeže se škodou přesahující 10 000 000 Kč nebo u znásilnění dítěte se způsobením těžké újmy na zdraví. Trestní sankcí vybočuje nakládání s marihuanou podle stěžovatele z rámce daného trestním zákoníkem (i to je jedním z důvodů popsané novely). Uvedenou trestní sazbu tak považuje stěžovatel za protiústavní, neboť soudcům neumožňuje ukládat spravedlivé a proporcionální tresty. Rozpětí sazby činí pouze 4 roky a začíná na neadekvátní výši 8 let. Taková konstrukce je nesrovnatelná nejen s ostatními trestnými činy, nýbrž i s ostatními skutkovými podstatami téhož ustanovení. Například podle § 283 odst. 2 trestního zákoníku je trestní sazba 2 až 10 let, což dává soudci široké možnosti při výměře spravedlivého trestu. Růst sazby mezi jednotlivými odstavci je doslova skokový, aniž by k tomu existoval rozumný a spravedlivý důvod. U ostatních trestných činů je vztah mezi jednotlivými skutkovými podstatami konstruován "degresivně" (např. trest za krádež 1 000 000 Kč není mírnější než za stovku krádeží 10 000 Kč). U nakládání s marihuanou je tomu však přesně naopak. Námitkou protiústavnosti trestní sankce se vrchní a Nejvyšší soud odmítly zabývat. Zejména přístup Nejvyššího soudu s jeho tzv. metodikou považuje stěžovatel za protiústavní, neboť supluje trestní zákoník. Soud se tak v rozporu s čl. 39 Listiny pasoval do role zákonodárce. Soudy nemohou být touto metodikou vázány a měly by přistoupit ke změně při hodnocení množství marihuany.

7. Závěrem stěžovatel upozorňuje, že jedna ze spoluobžalovaných byla odsouzena pouze k podmíněnému trestu, protože soudy správně posoudily úroveň škodlivosti množství, s nímž nakládala. V případě dalšího spoluobžalovaného došlo k vrácení věci odvolacímu soudu a je tedy velmi pravděpodobné, že jeho jednání bude posuzováno podle již novelizovaného trestního zákoníku a bude mu tedy uložen trest o několik let kratší (za totožné jednání). V doplnění ústavní stížnosti, doručeném Ústavnímu soudu dne 12. 2. 2024, stěžovatel uvedl, že zmíněný spoluobžalovaný byl nově odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let, proti čemuž se odvolal.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).


IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

10. Většina stěžovatelových námitek je "rámována" (kvazi)politickými argumenty, které podle něj soudy měly zohlednit buď při výkladu zákona, nebo je užít jako ospravedlnění postupu contra legem. V první řadě musí Ústavní soud konstatovat, že soudy nepostupovaly v dané věci v rozporu se zákonem nebo ústavními principy. Aplikovaly trestní předpisy v souladu s jejich zněním a smyslem, přičemž žádnou z relevantních námitek neopomněly. Reagovaly (byť stručně) i na stěžovatelovu argumentaci týkající se přehnaně přísné represe postihu nakládání s marihuanou (srov. body 43 a 44 usnesení Nejvyššího soudu a body 59 a 60 rozsudku vrchního soudu). Jejich závěrům nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.

11. Obecně lze ke stěžovatelově argumentaci konstatovat, že se míjí se základními principy demokratického právního státu. Postih nakládání s marihuanou je v České republice poměrně jednoznačně a ustáleně stanoven zákonem. Po vydání nálezu ze dne 23. 7. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 13/12 (N 126/70 SbNU 147; 259/2013 Sb.) je praxe ustálena na podpůrném užití stanoviska Nejvyššího soudu, aby byl způsob postihu tohoto společensky škodlivého na území celého státu jednotný. Uvedené stanovisko není právním předpisem závazným pro obecné soudy a může v průběhu času podléhat změnám. Zároveň však jeho užití není svévolí soudů, obcházející čl. 39 Listiny. Ostatně praxe před vydáním uvedeného nálezu se od té současné nikterak významně neodlišuje.

12. Namítá-li stěžovatel na několika místech ústavní stížnosti, že marihuana je (anebo se stala) společensky víceméně akceptovanou drogou, uvádí k tomu argumenty, které jsou v podstatě irelevantní. K tomu je třeba v první řadě uvést, že je to pouze zákonodárce, kterému přísluší změnit takové parametry postihu nakládání s marihuanou, jako je trestní sazba. Soudům taková změna nepřísluší nejen z prostého (ovšem zcela klíčového) důvodu, že k tomu nejsou zmocněny ústavním pořádkem (čl. 15 odst. 1 Ústavy a čl. 39 Listiny), nýbrž i proto, že parlament je institucionálně mnohem lépe způsobilý posoudit a vyjasnit všechny potenciálně dotčené zájmy a hrozící problémy i širokým zapojením veřejnosti (zatímco soudní řízení zpravidla představuje "střet" několika málo stran). I kdyby snad činnost parlamentu neodpovídala anketám o názorech veřejnosti, jichž se dovolává stěžovatel, není to důvod, aby jeho činnost začaly nahrazovat soudy. I v demokratickém právním státě (či právě v něm) musí názory veřejnosti najít svůj institucionální odraz v legislativním procesu. Ostatně Ústavní soud je toho názoru, že stěžovatel předložená statistická data používá nepřípadně. Zdroje, na které odkazuje, se týkají rekreačního užívání marihuany. Naproti tomu jádro společenské debaty, jak ji alespoň vnímá Ústavní soud, nespočívá v řešení otázky dekriminalizace konspirativní, dlouhodobé a organizované trestné činnosti spočívající ve vypěstování a mezinárodní neregulované distribuci desítek kilogramů marihuany.

13. Toliko pro úplnost lze uvést, že současnou právní úpravu nelze bez dalšího připisovat na vrub nějakého opomenutí zákonodárce. Domnělá novela zákona, jíž se stěžovatel dovolával, nebyla doposud schválena, přestože zákonodárce přijal v roce 2024 rozsáhlou úpravu regulace nakládání s omamnými látkami, v jejímž rámci novelizoval i trestní zákoník (srov. zákon č. 321/2024 Sb. kterým se mění zákon č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).

14. Polemizuje-li stěžovatel se společenskou škodlivostí svého jednání (a snaží-i se jí, v rozporu s vůlí zákonodárce, srovnávat s jinými trestnými činy či jinými návykovými látkami), omezuje své úvahy nepřípadně pouze na bezprostřední účinky užívání dané látky. Tím však podle Ústavního soudu pomíjí širší (zákonodárcem zohledněné) problémy související s nekontrolovanou distribucí návykových látek. Ani ke srovnání mezi jednotlivými látkami nelze přistupovat pouze z hlediska přímých účinků na lidské zdraví. Je zcela legitimní zohlednit takové skutečnosti jako je například dostupnost dané látky (jak cenová, tak místní). V této logice zákonodárci nic nebrání v tom, aby naopak přísněji postihoval distribuci látek, které užívá větší část společnosti. Jakkoliv Ústavní soud považuje stěžovatelovy výpočty ohledně "koeficientu" počtu dávek k naplnění znaku "velkého rozsahu" za nesprávné, je z výše uvedených důvodů důležité je odmítnout především pro jejich irelevanci. A to nejen v rovině obecné, ale především ve stěžovatelově případě, v němž došlo k překročení znaku "velkého rozsahu" téměř trojnásobně. Stejně irelevantní jsou i úvahy ohledně porušení "degresivního" principu českého trestního zákoníku. Jakkoliv je zvolená trestní sazba skutečně neobvykle "úzká" (mezi 8 a 12 lety odnětí svobody), soudy mají ve výjimečných případech možnost vyměřit trest mírnější. Pro to však ve stěžovatelově případě zjevně nebyly splněny podmínky.

15. Konečně je nutné odmítnout i námitky týkající se mírnějšího potrestání ostatních spoluobžalovaných. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatelova role byla v dané trestní věci výjimečná.

16. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. listopadu 2024


Jan Svatoň v. r.
předseda senátu