I.ÚS 1498/24 #2

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) P. H. a 2) R. M., zastoupených JUDr. Milanem Švejdou, Ph.D., advokátem, sídlem Marie Steyskalové 686/38, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. května 2024 sp. zn. 2 To 35/2024 a usnesením státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Brně ze dne 21. března 2024 č. j. 3 VZV 9/2022-402 a ze dne 20. března 2024 č. j. 3 VZV 9/2022-401, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Brně, jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Vymezení věci

1. V nyní posuzované věci Ústavní soud řešil, zda orgány činné v trestním řízení ústavně souladně rozhodly o zajištění části majetku stěžovatelů podle § 344a odst. 1 trestního řádu.

II.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

2. Stěžovatelé jsou trestně stíhaní pro podezření ze spáchání zločinu podplácení podle § 332 odst. 1, alinea první, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Jejich jednání mělo směřovat k získání hodnotné nemovitosti z majetku města Brna, a to právě za úplatek, který měl zajistit uzavření nájemní smlouvy a následně převod nemovitosti do jejich vlastnictví.

3. Státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Brně ("VSZ") v rámci přípravného řízení rozhodla o zajištění stěžovatelčiny poloviny spoluvlastnického podílu k její nemovitosti (rodinného domu se zahradou) a finanční hotovosti 500 000 Kč uložené na bankovním účtu stěžovatele. Učinila tak podle § 344a odst. 1 trestního řádu pro případnou potřebu uložení peněžitého trestu stěžovatelům (viz ústavní stížností napadená usnesení státní zástupkyně).

4. Proti rozhodnutím státní zástupkyně stěžovatelé brojili stížností, kterou Vrchní soud v Olomouci ("vrchní soud") zamítl ústavní stížností napadeným usnesením.

III.
Argumentace stěžovatelů

5. Stěžovatelé se domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že orgány činné v trestním řízení porušily jejich základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina").

6. Zaprvé namítají, že napadená rozhodnutí o zajištění majetku nebyla ústavně souladně odůvodněna. Státní zástupkyně neuvedla konkrétní důvody zvoleného postupu. Skutečnost, že stěžovatelům v budoucnu může být uložen peněžitý trest, zákonný důvod sama o sobě nepředstavuje; jiný důvod státní zástupkyně neuvedla. Zákonná diskrece orgánů činných v trestním řízení zajistit majetek pro účely uložení peněžitého trestu má své limity v srozumitelném a konkrétním odůvodnění. Vrchní státní zástupkyně důvodnost svého postupu de facto popřela v bodě 7 napadených rozhodnutí, kde shrnuje vysoké majetkové poměry stěžovatelů. Legitimním důvodem pro zvolený postup by kupříkladu bylo, kdyby stěžovatelé se svým majetkem začali po zahájení trestního stíhání nakládat nad rámec běžného hospodaření s cílem tento majetek zastřít. Nic takového se ovšem nestalo.

7. Zadruhé, orgány činné v trestním řízení porušily zásadu rovnosti stran. Vrchní soud v odůvodnění odkázal na skutečnost, že majetek byl stěžovatelům zajištěn až před koncem přípravného řízení po shromáždění většiny důkazů (viz bod 9 napadeného usnesení). Uvedený důvod státní zástupkyně neuvedla v napadeném usnesení, ale až ve vyjádření ke stížnosti stěžovatelů; to jim ovšem vrchní soud nezaslal k replice. Stěžovatelé dále neměli možnost volně argumentovat oproti všem částem napadeného usnesení státní zástupkyně; jejich tvrzení byla nedůvodně odbyta jako opakující se. Napadená rozhodnutí jsou formalistická: především ohledně námitky stěžovatele o dalších negativních dopadech zajištění majetku (vypovězení služeb jemu a jeho rodině příslušnou bankou).

8. Zatřetí, vrchní soud se nevypořádal se všemi důvody, pro které stěžovatelé podali stížnost proti rozhodnutí státní zástupkyně. Stěžovatelé především namítali nepravdivost bodu 2 usnesení, ve kterém státní zástupkyně odkázala na rozpory v jejich svědeckých výpovědích: při výslechu dne 18. 1. 2024 totiž oba stěžovatelé uvedli, že se necítí vinni, žádného uplácení se nedopustili a že využívají svého práva nevypovídat z důvodu porušování práv na obhajobu. Vrchní soud se touto námitkou nevypořádal.

IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud je k posouzení ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnými osobami [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a je přípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatelé jsou řádně zastoupeni advokátem.

V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud ústavní stížnost posoudil a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 1561/13 ze dne 3. 4. 2014 (N 52/73 SbNU 59), bod 10; usnesení sp. zn. I. ÚS 2557/24 ze dne 2. 10. 2024, bod 7; či usnesení sp. zn. II. ÚS 1928/25 ze dne 22. 7. 2025].

11. Stěžovatelé v jejich ústavní stížnosti neuvádí žádnou kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci, nýbrž převážně opakují stížnostní námitky, které již přesvědčivě vypořádal vrchní soud v napadeném usnesení.

12. Vrchní soud stěžovatelům srozumitelně vysvětlil, že smyslem institutu § 344a trestního řádu je zajištění majetku pro účely zajištění výkonu peněžitého trestu v konečné fázi trestního řízení, a tedy maximalizace šance, že peněžitý trest bude úspěšně vymožen; obviněný má totiž jinak od začátku trestního řízení dostatek času na to, aby svůj majetek převedl na jiné osoby, schoval jej či jinak spotřeboval (bod 8 napadeného usnesení). Závěr vrchního soudu, že by bylo kontraproduktivní, kdyby podmínkou pro využití uvedeného institutu bylo, aby obviněný již kroky vedoucí k účelovému nakládání s majetkem realizoval, nelze podle Ústavního soudu považovat za jakkoliv ústavně excesivní. Naopak, opačný závěr by zjevně popíral účel a smysl institutu zajištění majetku podle § 344a trestního řádu.

13. Vrchní soud v napadeném rozhodnutí řádně odůvodnil, proč zásah do základního práva stěžovatelů na ochranu vlastnictví garantovaného v čl. 11 odst. 1 Listiny považuje za proporcionální. Dovodil, že státní zástupkyně u obou stěžovatelů pečlivě zhodnotila přiměřenost hodnoty zajištěného majetku. Stěžovatelce byla zajištěna polovina spoluvlastnického podílu k její nemovitosti, zatímco ta vlastní vícero hodnotnějších nemovitostí. Stěžovateli byla zajištěna pouze část finančních prostředků z jeho spořícího bankovního účtu, na kterém bylo celkově uloženo více než 1,7 miliónů korun, zatímco na dalších bankovních účtech stěžovatel disponoval finančními prostředky v řádech statisíců korun (viz bod 9 usnesení vrchního soudu a body 7 usnesení státní zástupkyně). Jak tedy vyplývá z uvedených závěrů, vrchní soud pečlivě zohlednil dopady zajištění majetku na stěžovatele, když takové zajištění zjevně významně neohrozí uspokojování jejich každodenních potřeb.

14. Namítá-li stěžovatel, že vrchní soud formalisticky posoudil dopady zajištění na jeho smluvní vztahy s příslušnou bankou, pomíjí, že vrchní soud primárně dovodil, že není zřejmé, že by se postup banky mohl dotknout stěžovatele či jeho rodinných příslušníků "v podobě jakékoliv ztráty finančních prostředků a tím mít podstatný vliv na jejich život" (viz bod 9 napadeného usnesení). Stěžovatel přitom ani v ústavní stížnosti neuvádí, jak konkrétně by mohlo jeho základní právo být porušeno. Negativní dopad v podobě vypovězení bankovních produktů automaticky neznamená, že majetek byl zajištěn neústavně.

15. Zjevně neopodstatněné jsou pak i zbývající námitky stěžovatelů. Přihlédl-li vrchní soud rovněž k tomu, že zajištění nebylo realizováno na počátku trestního stíhání, ale až v pozdější fázi přípravného řízení, neporušil tím jejich základní práva na rovnost či spravedlivý proces. Státní zástupkyně již v napadených usneseních výslovně uvedla, že "[v] současné době se pak vyšetřování blíží závěrečné fázi a je zjevné, že délka omezení části nemovitosti v přípravném řízení nebude tedy nepřiměřená" (viz body 7 napadených usnesení státní zástupkyně). Není proto rozhodné, že tuto informaci zopakovala i ve - stěžovatelům údajně nezaslaném - vyjádření ke stížnosti.

16. Namítají-li konečně stěžovatelé nepravdivost bodu 2 napadeného usnesení, lze pouze uvést, že státní zástupkyně předběžné hodnocení výpovědí stěžovatelů uvedla pouze v rámci prvotního shrnutí důvodnosti trestního stíhání. Rozhodnutí o zajištění části majetku stěžovatelů na této úvaze zjevně založeno nebylo. Ani v tomto smyslu tedy napadená rozhodnutí nelze označit za ústavně excesivní.

VI.
Závěr

17. Protože Ústavní soud na základě argumentace stěžovatelů nezjistil namítané porušení jejich základních práv, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. října 2025

Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu