III.ÚS 2621/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Bc. Martina Podjukla, zastoupeného JUDr. Michaelou Anastázii Písařovičovou, advokátkou, sídlem Urxova 430/4, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. července 2025 č. j. 4 As 19/2025-73, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2025 č. j. 6 Ad 1/2024-64, rozhodnutí ministra vnitra České republiky ze dne 7. listopadu 2023 č. j. MV-47608-20/SO-2023 a rozhodnutí generálního ředitele Hasičského záchranného sboru České republiky ze dne 31. ledna 2023 č. j. MV-6039-17/PO-OVL-2023, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, ministra vnitra a generálního ředitele Hasičského záchranného sboru České republiky, jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 7 odst. 1, 2, čl. 10 odst. 1, 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a princip zakotvený v čl. 4 Ústavy.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel jako příslušník Hasičského záchranného sboru České republiky byl napadeným rozhodnutím generálního ředitele Hasičského záchranného sboru České republiky podle § 42 odst. 1 písm. j) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o služebním poměru"), propuštěn ze služebního poměru, neboť podle závěru psychologa a závěrů vedoucího psychologického pracoviště bezpečnostního sboru pozbyl osobnostní způsobilost k výkonu služby. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí bylo rozhodnutím ministra vnitra zamítnuto.

3. Stěžovatel se následně obrátil na Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který zamítl jeho žalobu jako nedůvodnou, neboť shledal, že správní orgány postupovaly v souladu se zákonem o služebním poměru a s vyhláškou č. 487/2004 Sb., o osobnostní způsobilosti, která je předpokladem pro výkon služby v bezpečnostním sboru. Městský soud konstatoval, že žádost o posouzení osobnostní způsobilosti stěžovatele splňovala potřebné náležitosti, nebyla výsledkem svévolného nebo zjevně nedůvodného postupu příslušného služebního funkcionáře a rozhodnutí ministra vnitra nebylo zatíženo vadou nepřezkoumatelnosti a nebylo nezákonné.

4. Stěžovatelovu kasační stížnost Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou.

II.
Argumentace stěžovatele

5. Námitky stěžovatele lze rozdělit do tří okruhů. Stěžovatel především nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, že ani skutečnost, že podnět k ověření jeho způsobilosti mohl mít povahu šikanózního jednání ze strany zaměstnavatele, sama o sobě nemá vliv na zákonnost rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru. Stěžovatel namítá, že proces ověřování jeho osobnostní způsobilosti byl zahájen z důvodů msty a byl projevem podjatosti a zneužití služební pravomoci, přičemž nebyly předloženy objektivní skutečnosti, které by odůvodňovaly zahájení tohoto ověřování. Tím mělo dojít k zásahu do jeho lidské důstojnosti.

6. Druhou linii stěžovatelových námitek představuje kritika zpracování a hodnocení psychologických posudků. Stěžovatel uvádí, že posudky se namísto hodnocení jeho profesní výkonnosti soustředily na jeho aktivity související s využíváním zákonných prostředků k ochraně jeho práv. Posudky podle stěžovatele nebyly objektivní, nezakládaly se na dostatečných podkladech a nebyly v nich zohledněny individuální okolnosti případu.

7. A konečně stěžovatel tvrdí, že vzhledem k tomu, že soudy se s těmito námitkami nevypořádaly, porušily jeho právo na spravedlivý proces.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon Ústavním soudu"). Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 tamtéž). Ústavní stížnost je tak přípustná.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud především připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Výklad jiných než ústavních předpisů jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyla porušena ústavní práva účastníka řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

10. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným ve správním soudním řízení či ve správním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních orgánů a soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

11. V nyní posuzované věci námitky stěžovatele představují polemiku se závěry správních orgánů a správních soudů a opakování námitek již uplatněných v předchozích řízeních. Tím stěžovatel nepřípustně staví Ústavní soud do role další přezkumné instance.

12. Soudy se se všemi námitkami stěžovatele vypořádaly a své závěry řádně a srozumitelně odůvodnily. Navzdory tvrzení stěžovatele zhodnotily relevantní okolnosti podání žádosti o posouzení jeho osobnostní způsobilosti včetně jeho služebních vztahů a podaných podnětů ohledně jednání jeho nadřízených. Hlavnímu tvrzení stěžovatele, které se prolíná všemi jeho námitkami (tj. že důvod k ověření jeho osobnostní způsobilosti vznikl jako odvetné opatření zaměstnavatele za jeho podněty vůči nadřízeným), věnovaly podrobnou pozornost oba správní soudy. Zejména šlo o body 20, 21 a 23 odůvodnění rozsudku městského soudu a bod 13 odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu.

13. Za relevantní nelze považovat ani námitku stěžovatele o neústavnosti závěru Nejvyššího správního soudu ohledně tvrzeného šikanózního jednání ze strany zaměstnavatele. Nejvyšší správní soud totiž upozornil, že v dané věci byla stěžejní otázka, zda stěžovatel splňuje osobnostní způsobilost pro výkon služby, přičemž bylo zjištěno, že tomu tak není, a ztráta této způsobilosti je trvalého charakteru. Nejvyšší správní soud s odkazem na svou judikaturu zdůraznil, že v takovém případě by propuštění stěžovatele nezabránilo ani případné zjištění, že žádost o posouzení jeho osobnostní způsobilosti byla šikanózní. Upozornil současně, že tento závěr neznamená, že otázky tvrzené šikany mohou mít význam v případných jiných řízeních, jako např. v disciplinárním řízení proti vedoucímu příslušného oddělení či v řízení o peněžitých nárocích oběti šikany. V nyní posuzované věci však správní soudy dospěly k závěru, že postup zjišťování osobnostní způsobilosti stěžovatele a vydání rozhodnutí o jeho propuštění ze služebního poměru byl v souladu se zákonnou a prováděcí úpravou a nešlo o svévolné, zjevně nedůvodné či jiné zakázané jednání ze strany služebního funkcionáře vůči stěžovateli.

14. Správní soudy se vypořádaly i s namítanými vadami psychologických posudků. Městský soud se zabýval jak jejich náležitostmi, tak stěžovatelem tvrzenou neobjektivitou a srozumitelně popsal, proč v tomto ohledu neshledal žádné vady či důvodná podezření z účelovosti posudků (body 26-28 rozsudku). Nejvyšší správní soud pak doplnil, že na vypracování přezkumného posudku se podíleli i psychologové z jiných bezpečnostních sborů (Policie České republiky a Generální inspekce bezpečnostních sborů), přičemž větší objektivitu a zároveň kompetenci by bylo možné jen sotva zajistit.

15. Z výše uvedeného vyplývá, že napadenými rozhodnutími správních orgánů a soudů nedošlo ani k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Závěry správních soudů jsou řádně a podrobně odůvodněny a odpovídají obsahu námitek stěžovatele. Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že by se stěžovateli zaručovalo právo na příznivé rozhodnutí. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění řádného soudního řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a ústavními principy. Nesouhlas stěžovatele se závěry či argumenty soudů sám o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. října 2025


Milan Hulmák v. r.
předseda senátu