III.ÚS 2369/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Štrublové, zastoupené JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem, sídlem Údolní 5, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2025 č. j. 22 Cdo 1189/2025-207 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. prosince 2024 č. j. 14 Co 45/2024-183, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva podle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Břeclavi (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 4. 10. 2023 č. j. 17 C 58/2018-144, zamítl žalobu na určení, že otec stěžovatelky, František Klimeš, byl ke dni své smrti vlastníkem pozemků specifikovaných v rozsudku (výrok I) a určil, že stěžovatelka je vlastnicí id. 1/2 specifikovaných pozemků; a že F. Klimeš byl ke dni své smrti vlastníkem id. 1/2 specifikovaných pozemků (výrok II).

3. Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, a ve výroku II jej změnil tak, že se zamítá žaloba na určení, že stěžovatelka je vlastnicí id. 1/2 specifikovaných pozemků, a že F. Klimeš byl ke dni své smrti vlastníkem id. 1/2 specifikovaných pozemků. Odvolací soud dospěl k závěru, že stěžovatelka nemohla držet spoluvlastnický podíl k předmětným pozemkům v dobré víře, a to z důvodů absence domnělého titulu, absence titulu pro dobrou víru ohledně platnosti původního nabývacího titulu z roku 1955, nutnosti registrace a zaevidování převodních smluv, jakož i původního přesvědčení stěžovatelky, že pozemky byly převedeny ještě za života jejího otce F. Klimeše, a časového odstupu dodatečného projednání dědictví.

4. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost. V odůvodnění uvedl, že stěžovatelka nepředložila žádnou zobecnitelnou otázku, kterou by se mohl dovolací soud zabývat, ani nevymezila předpoklad přípustnosti dovolání v tom směru, že by předestřela, od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se měl odvolací soud odchýlit, či se svými námitkami týkajícími se dokazování nespojila žádný předpoklad přípustnosti dovolání.

II.
Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí se skutkovými a právními závěry obecných soudů a namítá, že odvolací soud hodnotil nesprávně otázku dobré víry, nepřihlédl ke všem okolnostem, které byly zjištěny v řízení a dostatečně nevzal v potaz dobové společenské a právní podmínky. Uvádí dále, že odvolací soud neprovedl všechny důkazy, které by přicházely v úvahu a své závěry ohledně dobré víry stěžovatelky a jejího otce opřel pouze o jediný důkaz, kterým je spis týkající se dědického řízení po M. Klimešové (matce stěžovatelky). Ze skutečnosti, že stěžovatelka necítila potřebu vyvolat dodatečné projednání dědictví ohledně předmětných pozemků je naopak zřejmé, že setrvávala v dobré víře, že pozemky jsou její rodiny. Stěžovatelka i její otec vždy vycházeli z toho, že formální náležitosti a postupy při prodeji nemovitostí a jejich dědění jsou v pořádku, a jejich postavení lze srovnávat s postavením dobrověrného nabyvatele nemovitostí ve smyslu nálezů Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 165/11 a II. ÚS 2219/12.

6. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 7. 12. 2017 č. j. 14 Co 54/2017-127 dospěl k závěru, že podmínky pro vydržení vlastnického práva byly naplněny, zatímco nyní v napadeném rozhodnutí zaujal zcela jiný názor, čímž porušil její legitimní očekávání.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti zasahuje pouze tehdy, zjistí-li v řízení o ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To v posuzované věci neshledal.

9. Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky se závěrem, že stěžovatelka nemohla držet spoluvlastnický podíl k předmětným pozemkům v dobré víře. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namísto ústavně právních argumentů, resp. argumentů, které by dokládaly porušení jejích ústavně zaručených práv, opakuje námitky týkající se dokazování a právního hodnocení skutkových zjištění. Ústavní soud k tomu konstatuje, že ústavně právní argumentace nemůže spočívat pouze ve spojení námitek již uplatněných v předchozím řízení s tvrzením, že tím, že jim nebylo vyhověno, došlo k porušení základních práv. Naopak platí, že pokud se obecné soudy pohybují v hranicích daných ústavními zásadami, Ústavní soud není oprávněn zasahovat do hodnocení důkazů obecnými soudy (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 301/02). Toto je případ nyní projednávané věci, kdy zásah Ústavního soudu není opodstatněný.

10. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu přesvědčivě reaguje na všechny argumenty a tvrzení stěžovatelky. Pokud stěžovatelka zpochybňuje stěžejní závěr o neexistenci dobré víry ohledně její držby spoluvlastnického podílu na předmětných pozemcích, soudy se této otázce pečlivě věnovaly a podrobně se k ní vyjádřil jak odvolací, tak Nejvyšší soud. V odůvodnění svých rozhodnutí řádně a přesvědčivě popsaly všechny úvahy, které je vedly k závěru, že stěžovatelka nemohla držet spoluvlastnický podíl k předmětným pozemkům v dobré víře. Vzhledem k uvedenému nejsou také přiléhavé odkazy stěžovatelky na nálezy sp. zn. II. ÚS 165/11 a I. ÚS 2219/12, neboť v těchto věcech se soudy řádně otázkou dobré víry nezabývaly a jejich právní závěry tak nebylo možné aprobovat.

11. Neopodstatněná je také námitka stěžovatelky, že odvolací soud své závěry opřel pouze o jediný důkaz. Odvolací soud v napadeném rozsudku otázku dobré víry hodnotil v kontextu řady důkazů (viz podrobně zejména bod 14 jeho rozsudku). Ústavní soud připomíná, že obecné soudy hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci procesních pravidel. Zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Pokud obecný soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny je tak možno namítat pouze v případě extrémních excesů při hodnocení důkazů (viz nález sp. zn. I. ÚS 2864/09). K takovému pochybení odvolacího soudu však nedošlo.

12. K námitce stěžovatelky, že odvolací soud v rozsudku ze dne 7. 12. 2017 č. j. 14 Co 54/2017-127 zaujal jiný názor než v napadeném rozhodnutí, se vyjádřil již Nejvyšší soud. Upozornil, že pokud tento soud nevyloučil možnost vydržení vlastnického práva, neznamená to automaticky, že konstatoval, že došlo k naplnění všech podmínek, které jsou k vydržení zapotřebí. Odvolací soud dovodil, že držba F. Klimeše a M. Klimešové se zakládala na omluvitelném omylu, což bylo pouze jedním z předpokladů vyžadovaných pro vydržení. Současně shledal, že z důvodu úmrtí M. Klimešové nedošlo k vydržení do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, a nelze tedy vycházet z toho, že by odvolací soud v uvedeném rozsudku dovodil naplnění podmínek vydržení, jak dovozuje stěžovatelka.

13. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. října 2025

Milan Hulmák v. r.
předseda senátu