IV.ÚS 2679/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti SUOPELOS, s. r. o., sídlem Tyršova 885/24, Ostrava, zastoupené JUDr. Mgr. Marcelem Petráskem, MBA, LL.M., advokátem, sídlem Palackého 715/15, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. srpna 2025 č. j. 28 Cdo 1566/2025-205, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. března 2025 č. j. 53 Co 66/2025-172 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 11. listopadu 2024 č. j. 17 C 294/2022-120, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a Drahomíry Švestkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí (ve všech jejich výrocích) s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo zaručené ústavním pořádkem, a to právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 37 odst. 3 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se po vedlejší účastnici žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") domáhala částky (po úpravě žaloby) 192 125 Kč jako bezdůvodného obohacení, které jí vzniklo užíváním specifikovaných nemovitých věcí, které obě měly v podílovém spoluvlastnictví, v rozsahu přesahujícím její spoluvlastnický podíl. Vedlejší účastnice namítala, že nemovité věci užívala bezplatně na základě předchozí dohody spoluvlastníků. Po provedeném dokazování obvodní soud konstatoval, že žaloba je částečně důvodná, a proto napadeným rozsudkem (druhým v pořadí) uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce částku 4 442 Kč s příslušenstvím (I. výrok), ohledně částky 149 258 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (II. výrok) a uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení (III. výrok). V odůvodnění shrnul obvodní soud vývoj spoluvlastnictví k nemovitým věcem, konstatoval, že dohoda o jejich bezplatném užívání zanikla pozbytím spoluvlastnického podílu vedlejší účastnicí, a protože vedlejší účastnice v období od 5. 10. 2022 do 31. 10. 2022 užívala nemovité věci v celém rozsahu, bez jakéhokoliv právního důvodu, přiznal stěžovatelce náhradu za uvedené období ve výši obvyklého nájemného.

3. Proti II. výroku a souvisejícímu nákladovému výroku rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání, proti I. výroku se odvolala vedlejší účastnice. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") po přezkoumání rozsudku obvodního soudu, včetně předcházejícího řízení, dospěl k závěru, že obě odvolání nejsou důvodná, a napadeným rozsudkem ho potvrdil (I. výrok) a uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění se podrobně zaměřil na právní účinky dohody podílových spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí, konstatoval, že v posuzované věci taková konkludentně uzavřená dohoda pozbyla právních účinků převodem spoluvlastnického podílu vedlejší účastnicí na její dceru, a uzavřel, že ode dne tohoto převodu vedlejší účastnice nemovité věci užívala v období od 5. 10. 2022 do 31. 10. 2022 bez právního titulu.

4. Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka dovoláním s předestřenou otázkou, zda v období od 25. 11. 2020 (tj. od nabytí spoluvlastnického podílu) do 4. 10. 2022 (tj. do doby převodu spoluvlastnického podílu vedlejší účastnicí) se vedlejší účastnice obohatila na úkor stěžovatelky užíváním společných věcí nad rámec spoluvlastnického podílu, a otázkou závaznosti dohody o užívání nemovitých věcí uzavřené mezi původními spoluvlastníky. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání odmítl (I. výrok) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů dovolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění, kromě jiného, uvedl, že spoluvlastník, který společnou nemovitou věc užívá nad rámec svého spoluvlastnického podílu, nemusí ostatním spoluvlastníkům poskytovat peněžitou náhradu, prokáže-li existenci smlouvy o bezúplatném užívání společné věci.


II.
Argumentace stěžovatelky

5. Nejzásadnější pochybení obecných soudů spatřuje stěžovatelka v řešení otázek procesního práva, zejména je přesvědčena, že soudy jednaly v rozporu s § 157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), protože odůvodnění napadeného rozsudku neodpovídá prokázaným skutečnostem, ani procesnímu stavu, stěžovatelce nebylo umožněno reagovat na zásadní změny v postoji k prováděnému dokazování. Podle stěžovatelky obecné soudy provedly hodnocení důkazní situace způsobem, který odporuje ustálené judikatuře vyšších soudů, např. nálezu ze dne 15. 8. 2022 sp. zn. IV. ÚS 638/22 (N 101/113 SbNU 178).

6. Obdobného pochybení se obecné soudy podle stěžovatelky dopustily při řešení otázek hmotného práva. V této souvislosti stěžovatelka odkazuje na judikaturní závěry, podle nichž vzniká spoluvlastníkovi bezdůvodné obohacení užíváním společně věci nad rámec svého spoluvlastnického podílu bez právního důvodu. Posléze stručně polemizuje s postupem soudů při určení výše bezdůvodného obohacení.

7. V samostatné části se stěžovatelka věnuje závěru o existenci dohody původních spoluvlastníků ohledně užívání společné věci. Kromě jiného připomíná, že taková dohoda by nebyla pro ni závazná vzhledem k materiální publicitě veřejných seznamů (tedy také katastru nemovitostí), jde o obligační dohodu závaznou toliko inter partes.

8. Napadenému usnesení stěžovatelka vytýká, že se Nejvyšší soud náležitě nevypořádal s její právní argumentací a svůj výsledný právní názor řádně nezdůvodnil. Přestože stěžovatelka v dovolání podrobně rozvedla důvody, pro které s rozhodnutím soudu první stupně i druhého stupně nesouhlasí, včetně odkazů na judikaturu dovolacího soudu, Nejvyšší soud na to nijak nereagoval, pouze bez dalšího převzal argumentaci soudů předchozích stupňů.


III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), vyjma té části, kterou stěžovatelka napadá I. výrok rozsudku obvodního soudu, proti němuž nepodala odvolání.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.

11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že jsou ústavně souladná, a proto neshledal důvod pro svůj kasační zásah. V ústavní stížnosti stěžovatelka toliko opakuje námitky, které uplatnila v soudním řízení, přičemž obecné soudy se s nimi řádně vypořádaly. Předně je třeba zdůraznit, že obecné soudy vycházely ze zjištění, že nemovité věci patřící původně do spoluvlastnictví vedlejší účastnice a jejího manžela, užívala vedlejší účastnice po smrti manžela na základě dohody s jejími dětmi, a to výlučně sama a bezúplatně, převodem podílu na dceru pozbyla dohoda o užívání právních účinků a v období od 5. 10. 2022 do 31. 10. 2022 se vedlejší účastnice na úrok stěžovatelky bezdůvodně obohatila, přičemž výše bezdůvodného obohacení byla odvozena ze závěrů znalce (např. bod 15. až 18., 23. a násl. odůvodnění rozsudku obvodního soudu). Obecné soudy též stěžovatelce objasnily právní režim užívání společné věci na základě dohody spoluvlastníků o hospodaření s ní a závaznost takové dohody pro právního nástupce spoluvlastníka, včetně vyhodnocení stěžovatelčiny argumentace zpochybňující přechod "závad" na nemovitostech spočívajících v jejich zatížení dohodou uzavřenou mezi spoluvlastníky (podrobně bod 18. odůvodnění rozsudku městského soudu, včetně odkazů na judikaturu Nejvyššího soudu).

12. Také stěžovatelčina námitka proti usnesení Nejvyššího soudu (bod 8. výše) není opodstatněná. Nejvyšší soud sice označil odůvodnění usnesení jako "stručné" (§ 243f odst. 3 o. s. ř.), avšak dostatečně na dovolací námitky reagoval, byť - jak koresponduje pozici dovolacího soudu - s využitím odkazů na relevantní judikaturu a vyjádřením souhlasu se skutkovými a právními závěry soudů nižších stupňů (srov. bod 4. až 6. odůvodnění napadeného usnesení), s vysvětlením povahy (podstaty) podílového spoluvlastnictví (pozn. se zaměřením na vnitřní vzájemný vztah podílových spoluvlastníků týkající se společné věci) a variantních následků nadužívání spoluvlastnického podílu (v závislosti na právním důvodu takového užívání). Nejvyšší soud také stěžovatelce objasnil, že některé její námitky nejsou způsobilým dovolacím důvodem (bod 7. odůvodnění napadeného usnesení), či nemohou založit přípustnost dovolání (bod 8. odůvodnění napadeného usnesení). Budiž též připomenuto, že stěžovatelka v ústavní stížnosti toliko obecně tvrdí, že Nejvyšší soud se s jejími dovolacími námitkami nevypořádal, aniž by takové nevypořádané námitky konkretizovala. Není úlohou Ústavního soudu, aby z vlastní iniciativy porovnával obsah dovolání s odůvodněním usnesení Nejvyššího soudu.

13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a protože nezjistil porušení stěžovatelčiných základních práv, ve zbývající části jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. října 2025

Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu