KRAJČÍK proti České republice

Rozhodnutí ze dne 10. července 2025 ve věci č. 11723/23 – Krajčík proti České republice

Výbor páté sekce Soudu jednomyslně odmítl jako zjevně neopodstatněnou stížnost muže s těžkým zdravotním postižením, který namítal, že jeho vystěhováním z domova pro seniory došlo k porušení jeho práva na respektování soukromého života (článek 8 Úmluvy). Dle Soudu vnitrostátní soudy při rozhodování zohlednily všechny relevantní okolnosti a své závěry dostatečně odůvodnily.

I.  Skutkové okolnosti

Stěžovatel, osoba s těžkým zdravotním postižením (kvadruplegie v důsledku roztroušené sklerózy), byl v prosinci 2015 přijat do domova pro seniory na základě roční smlouvy o poskytování sociálních služeb podle § 49 zákona o sociálních službách (č. 108/2006 Sb.), a to i přesto, že nesplňoval podmínku minimálního věku 65 let. Jeho pobyt byl opakovaně prodlužován až do září 2017, po jehož uplynutí zůstal v zařízení bez platné smlouvy. Byl ubytován v jednolůžkovém pokoji, který mu umožňoval ovládat elektronická zařízení hlasem a zajišťoval potřebné soukromí.

Okresní soud v srpnu 2019 na návrh zařízení rozhodl, že stěžovatel musí pokoj opustit. Konstatoval, že stěžovatel nesplňuje věkovou podmínku a jeho zdravotní stav vyžaduje péči, kterou zařízení nemůže poskytnout. Uvedl také, že stěžovateli byla opakovaně nabízena pomoc při hledání vhodného alternativního ubytování, což stěžovatel odmítal. Podle zprávy krajského úřadu daného kraje existovaly vhodné instituce, které mohly zajistit potřebnou péči. Tento rozsudek potvrdil krajský soud i Nejvyšší soud, avšak Ústavní soud jej v listopadu 2021 zrušil pro porušení práva stěžovatele na soudní ochranu a věc vrátil krajskému soudu k novému posouzení.

Krajský soud v dubnu 2022 opět rozhodl o povinnosti stěžovatele opustit zařízení, přičemž konstatoval, že stěžovatel měl reálnou možnost najít adekvátní péči v jiných zařízeních. Byl zařazen na čekací listiny tří vhodných domovů, přičemž jeden z nich měl volné místo do šesti měsíců. Stěžovatel však dlouhodobě odmítal s úřady spolupracovat. Nejvyšší soud v listopadu 2022 zamítl dovolání stěžovatele. Uvedl, že stěžovatel začal hledat nové ubytování až po rozhodnutí Ústavního soudu a že nelze přihlížet k novým skutečnostem, jako je odmítnutí ze strany jednoho zařízení. Zdůraznil, že péče bude stěžovateli zajištěna i po vystěhování podle § 92a zákona o sociálních službách. Druhou ústavní stížnost Ústavní soud v únoru 2023 odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Konstatoval, že obecné soudy postupovaly v souladu s požadavky na důstojný život a sociální začlenění osob se zdravotním postižením a že stěžovatel měl dostatek času k nalezení vhodného zařízení.

V listopadu 2022 bylo stěžovateli oznámeno zahájení výkonu rozsudku o vystěhování. V únoru 2023 byl informován o plánovaném vystěhování k 23. březnu 2023. Dne 22. března 2023 vydal Soud předběžné opatření podle Pravidla 39 Jednacího řádu Soudu a vyzval vládu, aby vystěhování stěžovatele odložila do 22. dubna 2023. Dne 21. dubna 2023 Soud rozhodl, že vydané předběžné opatření neprodlouží.

V září 2023 stěžovatel informoval Soud, že se v červnu 2023 přestěhoval do jiného domova pro seniory, kde s ním byla uzavřena smlouva o poskytování sociálních služeb na dobu neurčitou. Uvedl však, že některé jeho potřeby nejsou v novém zařízení naplňovány (například chybí bezbariérové WC) a že kvůli značné vzdálenosti od jeho původního bydliště jej nemohou pravidelně navštěvovat příbuzní a přátelé.

II.  Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy

Stěžovatel namítal na poli článků 3, 6, 8 a 14 Úmluvy, že jeho vystěhování z domova pro seniory bylo nespravedlivé a diskriminační. Tvrdil, že vnitrostátní soudy při rozhodování nezohlednily, že pokoj v zařízení byl jeho domovem, ani podrobně neposoudily dostupnost vhodných zařízení nabízejících jednolůžkový pokoj, který vzhledem ke svému zdravotnímu postižení potřeboval, a úroveň poskytované péče vzhledem k jeho zdravotnímu stavu.

Soud nejprve konstatoval, že námitky, které stěžovatel Soudu zaslal v září 2023 a které se týkaly podmínek v novém zařízení, představují nové námitky, které nebyly před vnitrostátními orgány nastoleny, a proto je nelze v rámci projednávané věci posuzovat.

Soud stížnost posoudil výhradně z pohledu článku 8 Úmluvy. Shledal, že vystěhování stěžovatele z domova pro seniory, kde žil od roku 2015, představovalo zásah do jeho práva na respektování obydlí (např. Ivanova a Cherkezov proti Bulharsku, č. 46577/15, rozsudek ze dne 21. dubna 2016, § 49). K zásahu došlo na základě zákona a sledoval legitimní cíl – ochranu práv ostatních osob, které splňovaly podmínky pro přijetí do zařízení.

Pokud jde o přiměřenost daného zásahu, vnitrostátní soudy se zabývaly nejen právním základem pobytu stěžovatele v daném zařízení, ale i přiměřeností případného vystěhování. Zohlednily, že stěžovatel nedosahoval věku stanoveného pro přijetí do domova pro seniory a zařízení jej přijalo z důvodu nepříznivé sociální situace, a proto s ním uzavřelo roční smlouvu, která byla poté opakovaně prodlužována. Péče o stěžovatele byla výrazně náročnější a nákladnější než u ostatních klientů. Zařízení i obecní úřad stěžovateli opakovaně nabízely pomoc při hledání jiného poskytovatele sociálních služeb, včetně těch nacházejících se ve stejném kraji, avšak stěžovatel pomoc odmítal a trval na setrvání v daném domově, kde měl jednolůžkový pokoj, což jiní poskytovatelé nemohli zaručit. Ačkoli se stěžovatel informoval o možnostech pobytu v jiných zařízeních, písemnou žádost o přijetí nikdy nikam jinam nepodal. Po vrácení věci Ústavním soudem krajský soud věc znovu důkladně posoudil a před rozhodnutím o povinnosti stěžovatele pokoj vyklidit si ověřil, že stěžovatel měl reálnou šanci získat pobyt v zařízení, které by mu mohlo poskytnout odpovídající sociální služby s ohledem na jeho zdravotní stav. Ústavní soud následně konstatoval, že vnitrostátní soudy vycházely z rozsáhlého dokazování, své závěry řádně odůvodnily a zohlednily všechny relevantní okolnosti.

Soud připomněl, že státy mají v otázkách obecné politiky, včetně sociální a zdravotní péče, široký prostor pro uvážení (McDonald proti Spojenému království, č. 4241/12, rozsudek ze dne 20. května 2014, § 54), avšak pokud se omezení týká zvlášť zranitelných skupin, jako jsou osoby se zdravotním postižením, je tento prostor výrazně užší a stát musí mít velmi závažné důvody pro takové omezení (Jivan proti Rumunsku, č. 62250/19, rozsudek ze dne 8. února 2022, § 42). Současně zdůraznil, že v souladu s principem subsidiarity není jeho úkolem nahrazovat posouzení vnitrostátních orgánů ani vykládat a aplikovat vnitrostátní právo. Vnitrostátní soudy však musí právní předpisy vykládat způsobem, který je slučitelný se závazky státu podle Úmluvy (tamtéž, § 47).

Podle Soudu je z odůvodnění rozhodnutí vnitrostátních soudů zřejmé, že zohlednily všechny relevantní okolnosti, tyto pečlivě zvážily a své závěry dostatečně odůvodnily.

V tomto případě tak Soud shledal, že vnitrostátní soudy postupovaly v souladu s požadavky Úmluvy, přihlédly ke všem relevantním okolnostem a poskytly dostatečné a relevantní důvody pro svá rozhodnutí. Neomezily se pouze na konstatování, že pobyt stěžovatele neměl právní základ, ale posoudily i přiměřenost zásahu vůči němu. Soud proto dospěl k závěru, že zásah byl nezbytný v demokratické společnosti, odpovídal naléhavé společenské potřebě a byl přiměřený sledovanému legitimnímu cíli.

Stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle čl. 35 odst. 3 písm. a) a odst. 4 Úmluvy.