IV.ÚS 1471/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Josefa Baxy a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti INFRACO s. r. o., sídlem Višňová 457, Skalná, zastoupené JUDr. Janem Benkem, advokátem, sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. března 2025 č. j. 10 Co 124/2025-59 a usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 18. listopadu 2024 č. j. 24 EXE 10134/2024-31, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Chebu, jako účastníků řízení, a Mgr. Ing. Jiřího Proška, soudního exekutora, sídlem Dominikánská 13/8, Plzeň, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Chebu (dále jen "okresní soud") zamítl návrh stěžovatelky (povinné) na zastavení exekuce. Předmětem exekuce byla pohledávka vedlejšího účastníka (oprávněného) na náhradu nákladů exekuce ve výši 242 Kč. Exekučními tituly byla usnesení okresního soudu ze dne 31. 7. 2023 č. j. 13 EXE 5869/2010-29 a usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 24. 10. 2023 č. j. 13 Co 327/2023-40, kterými soudy zastavily exekuční řízení vedené stěžovatelkou jako oprávněnou vůči povinné P. Š. a uložily stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů exekuce. Stěžovatelka se domáhala zastavení exekuce s odůvodněním, že exekuční řízení bylo zahájeno předčasně, stěžovatelka postoupila svou pohledávku dne 10. 10. 2023 na nového věřitele. Okresní soud konstatoval, že pohledávka vedlejšího účastníka vznikla dnem vydání rozhodnutí okresního soudu (31. 7. 2023). Jde o pohledávku vedlejšího účastníka. Stěžovatelka není oprávněná takovou pohledávku postoupit na třetí osobu. Stěžovatelka mohla pouze ujednat s třetí osobou, že přejímá její dluh na nákladech exekuce vůči vedlejšímu účastníkovi. Stěžovatelka je stále nositelem povinnosti k náhradě nákladů exekuce, exekuce je proti ní vedena oprávněně a není důvod pro zastavení exekuce.

3. Krajský soud usnesení okresního soudu potvrdil. Uvedl, že k postoupení pohledávky je oprávněný pouze věřitel, nikoli dlužník. Stěžovatelce dal za pravdu, že nárok na náhradu nákladů exekuce je nárokem procesní povahy, který vzniká až rozhodnutím soudu. Vymáhaná pohledávka na náhradu nákladů exekuce vznikla okamžikem, kdy rozhodnutí o zastavení exekuce, v níž stěžovatelka vystupovala jako oprávněná, nabylo právní moci. To by nebránilo jejímu postoupení, pokud by ji postupoval věřitel. Tak tomu ale nebylo. Vymáhaná pohledávka na náhradu nákladů exekuce nemohla při postoupení pohledávky za P. Š. přejít na postupníka ani jako příslušenství převáděné pohledávky. S pohledávkou mohou sdílet její osud jen takové vedlejší nároky, k jejichž přijetí je postupitel aktivně legitimován jako věřitel. Příslušenstvím se může stát pouze nárok na náhradu nákladů, nikoli povinnost k jejich náhradě. Dojde-li postoupením pohledávky ke změně v osobě věřitele, pak na postupníka přecházejí i vzájemné povinnosti postupitele vůči dlužníkovi. Zákon však nepředpokládá bez dalšího převod i jiných povinností, které by stály mimo smluvní vztah, jehož se postoupení pohledávky dotýká. Stěžovatelka zůstala povinna k úhradě vymáhané pohledávky bez ohledu na to, že cesí dne 10. 10. 2023 převedla na postupníka pohledávku za P. Š.

II.
Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka uvádí, že právní posouzení učiněné obecnými soudy je nesprávné. Soudy se odchýlily od konstantní judikatury týkající se toho, co je a není příslušenstvím pohledávky, a kdy vzniká, zaniká, příp. se osamostatňuje. Exekvovaná pohledávka proti stěžovatelce vyplývá z usnesení okresního soudu č. j. 13 EXE 5869/2010-29 a krajského soudu č. j. 13 Co 327/2023-40. Relevantní výroky těchto rozhodnutí nabyly právní moci dne 6. 12. 2023. Nárok na náhradu nákladů řízení vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, nikoliv okamžikem vydání rozhodnutí, jak mylně uvedl okresní soud. Stejně tak je rozporné i rozhodnutí krajského soudu, který uvádí, že nárok na náhradu nákladů exekuce vzniká rozhodnutím soudu, a dále uvádí, že je to okamžikem nabytí právní moci.

5. Příslušenstvím pohledávky jsou mj. náklady spojené s jejím uplatněním, tedy i náklady soudního řízení. Ty byly přiznány vedlejšímu účastníkovi. Rozhodnutí jsou nesprávná, neboť soudy nepovažovaly k okamžiku postoupení pohledávek vymáhanou pohledávku za příslušenství. Krajský soud rozvádí aktivní legitimaci k postoupení vymáhané pohledávky odpovídající náhradě nákladů řízení, chybí však úvaha, kdo je věřitelem a kdo dlužníkem. Do doby pravomocného rozhodnutí o nákladech řízení nelze hovořit o jejich osamostatnění, jde o příslušenství původní pohledávky. V době postoupení původních pohledávek neměl vedlejší účastník žádnou pohledávku z titulu náhrady nákladů řízení vůči stěžovatelce, protože dosud nebyla pravomocně přiznána.

6. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka i v tom, že vedlejší účastník podal proti stěžovatelce exekuční návrh i přesto, že si mohl svou pohledávku započíst vůči pohledávkám, které vůči němu měla stěžovatelka. Stejně tak je neúčelný postup vedlejšího účastníka, který podával exekuční návrhy jednotlivě a k různým exekutorům. Vedlejší účastník postupoval nadto nezákonně, když zadržoval plnění, které vymohl pro stěžovatelku v jiných exekučních řízeních.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihují-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo jsou v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv.

9. Těžištěm ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s právními závěry obecných soudů. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod a odůvodňuje tak ingerenci Ústavního soudu do "rozhodovací činnosti obecných soudů" [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95)]. Jedním z těchto případů je interpretace, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. O takový případ však v této věci nejde. Ústavní soud také pokládá za důležité upozornit na to, že v exekučním řízení vedeném vůči stěžovatelce byla vymáhána částka 242 Kč.

10. Obecné soudy svůj závěr, že postoupením pohledávky vůči P. Š. nedošlo k postoupení dluhu stěžovatelky vůči vedlejšímu účastníkovi, řádně odůvodnily. Stěžovatelce lze dát za pravdu, že okresní soud uvedl nepřesně, že nárok na náhradu nákladů řízení vedlejšího účastníka vznikl vydáním rozhodnutí okresního soudu, nikoli až právní mocí rozhodnutí. To však nic nemění na tom, že závěr soudů, že vymáhaná pohledávka nemohla při postoupení pohledávky vůči P. Š. přejít na postupníka, je správný. Ústavní soud plně odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí, v nichž se soudy vypořádaly se všemi námitkami stěžovatelky.

11. Povinnost nahradit náklady exekuce je závazkem mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem. Tato povinnost není příslušenstvím postoupené pohledávky, ani s ní nijak právně nesouvisí. Postoupení pohledávky nemá žádný vliv na postavení stěžovatelky vůči vedlejšímu účastníkovi. Situace by byla jiná pouze tehdy, pokud by před pravomocným zastavením exekuce došlo k postupu podle § 36 odst. 5 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Právní nástupce v takovém případě vstupuje do postavení účastníka řízení a případná pravomocným rozhodnutím uložená povinnost hradit náklady exekuce při jejím zastavení by byla uložena tomuto právnímu nástupci. K tomu však v posuzovaném případě nedošlo.

12. Ostatní námitky stěžovatelky jsou ve vztahu k napadeným rozhodnutím o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce irelevantní a ani stěžovatelkou uváděná judikatura Ústavního soudu na posuzovanou věc nijak nedopadá. Z odůvodnění rozhodnutí navíc není zřejmé, že by stěžovatelka tyto argumenty uváděla již v řízení před obecnými soudy. Ani stěžovatelka to v ústavní stížnosti netvrdí a soudům nevytýká, že se těmito námitkami nezabývaly. Z hlediska předmětu řízení o ústavní stížnosti [srov. např. nálezy ze dne 19. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 432/98 (N 160/16 SbNU 181, ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)] jde o nepřípustné námitky v materiálním smyslu (tzv. vnitřní subsidiarita).

13. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.


V Brně dne 30. července 2025


Josef Fiala v. r.
předseda senátu