IV.ÚS 1964/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného JUDr. Denisem Mitrovićem, advokátem, sídlem Mírové náměstí 274, Týniště nad Orlicí, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. března 2025 č. j. 17 Co 81/2024-333 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 5. února 2024 č. j. P 12/2023-284, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení, a I. B. a nezletilého O. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků (pozn. v petitu ústavní stížnosti je uveden rozsudek ze dne 11. 6. 2025 č. j. 101 Co 123/2024-843, Ústavní soud zjistil, že jde o rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2024, který byl napaden ústavní stížností vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 2234/24; protože stěžovatel k ústavní stížnosti přiložil "správný" rozsudek, nevyzýval ho Ústavní soud k odstranění vady) s tvrzením, že jimi bylo porušeno hlavně jeho základní právo na rodinný život a na péči o děti garantované v čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a základní právo na legitimní očekávání garantované čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel a první vedlejší účastnice (dále jen "matka") jsou rodiči nezletilého vedlejšího účastníka (dále jen "nezletilý"). Matka se návrhem u Okresního soudu ve Znojmě (dále jen "okresní soud") domáhala zvýšení výživného, které bylo naposledy upraveno v roce 2012 a bylo stanoveno ve výši 1 700 Kč měsíčně. Stěžovatel v průběhu řízení podal návrh na soudní úpravu styku s nezletilým. Po provedeném dokazování dospěl okresní soud k závěru, že je důvodné rozhodnout o úpravě výživného 3 roky zpětně od podání návrhu, a neshledal, že by bylo v zájmu nezletilého upravit styk se stěžovatelem. Z těchto důvodů okresní soud napadeným rozsudkem zvýšil výživné s účinností od 11. 1. 2020 na částku 5 000 Kč měsíčně, s účinností od 7. 8. 2020 ho upravil na částku 4 000 Kč a od 1. 1. 2022 ho navýšil na částku 5 500 Kč, současně rozhodl o dlužném výživném (I. výrok), návrh stěžovatele na úpravu styku s nezletilým zamítl (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. výrok).

3. Na základě stěžovatelova odvolání a po doplnění dokazování Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") potvrdil rozsudek okresního soudu v části I. výroku týkající se běžného výživného a ve II. výroku (I. výrok), v části I. výroku týkající se dlužného výživného změnil rozsudek tak, že stanovil jeho aktuální výši a nově jeho splatnost (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (III. výrok). Krajský soud se zcela ztotožnil se závěry okresního soudu, že nastala změna poměrů, která odůvodňuje novou úpravu výživného, a potřeby nezletilého se podstatně zvýšily. Dále konstatoval, že okresní soud správně uzavřel, že je namístě stěžovateli zvýšit výživné na nezletilého tři roky zpětně od podání návrhu, poněvadž od poslední úpravy výživného uplynula dlouhá doba osmi let, došlo ke zvýšení příjmů stěžovatele, přičemž pro zpětné navýšení výživného je nerozhodné, zda jej matka v minulosti o zvýšení výživného žádala, jaké prostředky na výživu nezletilého vynakládala kromě své osobní péče, kdy je nesporné, že stěžovatel po celou dobu osmi let platil naposledy stanovenou částku 1 700 Kč měsíčně. Ke změně výroku o dlužném výživném přistoupil krajský soud s ohledem na uplynutí doby od vyhlášení rozsudku okresního soudu a s přihlédnutím k výši dluhu povolil stěžovateli jeho zaplacení do 12 měsíců od právní moci rozsudku.


II.
Argumentace stěžovatele

4. Podle stěžovatele jsou oba napadené rozsudky nesprávnými a nespravedlivými; procesními postupy v řízení před jejich vydáním, ale i při jejich vydání a dále způsobem rozhodnutí ve věci samé byly porušeny ústavní principy České republiky jako právního státu. Konkrétně připomíná, že matka po něm nepožadovala zvýšení výživného, přitom rozhodnutím soudů mu bylo doměřeno dlužné výživné v částce 200 000 Kč, čímž je vystaven neočekávanému ekonomickému tlaku. Je si vědom vyživovací povinnosti, ale matka nijak nezdůvodnila, co jí objektivně bránilo v podání návrhu na zvýšení výživného dříve, či co jí bránilo požádat ho o placení vyššího výživného bez ingerence soudu. Vzhledem k zamítavé části rozsudku týkající se úpravy jeho styku s nezletilým byl odkázán do role prostého plátce výživného.

5. Stěžovatel nesouhlasí ani s rozhodnutím soudů, jimiž mu byl zamezen styk s nezletilým, aniž by o tom bylo vedeno jakékoli dokazování, ale soudy vycházely toliko ze zprostředkovaných sdělení nezletilého. Připouští, že nebyl v kontaktu s nezletilým, ale to zcela vinou matky, která se bez jeho souhlasu s nezletilým odstěhovala z východních Čech na jižní Moravu, aniž by mu sdělila bydliště nezletilého. Došlo tak k vybudování syndromu zavrženého rodiče. S odkazem na nález ze dne 19. 4. 2022 sp. zn. I. ÚS 902/22 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) připomíná, že přání dítěte je nutné považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu, současně však není možné postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzít a rozhodnutí založit toliko na jeho přání, a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmu, obzvláště za situace, kdy je zjevné, že u nezletilého se vinou matky rozvinul syndrom zavrženého rodiče.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byly vydány napadené rozsudky. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
Směřuje-li ústavní stížnost proti části I. výroku rozsudku okresního soudu, který byl změněn II. výrokem rozsudku krajského soudu, není Ústavní soud příslušný o případné kasaci rozhodnout (není oprávněn rušit výrok, který byl změněn).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno,
je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů (srov. např. usnesení ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95). Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody.

8. Z uvedeného postavení Ústavního soudu vyplývá, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí jen z hlediska porušení základních práv nebo svobod zaručených ústavním pořádkem. Nelze se v něm úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, na nichž by měla spočívat úprava péče o dítě. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavnímu soudu proto v řízeních o ústavních stížnostech směřujících proti rozhodnutím obecných soudů v opatrovnických věcech nenáleží hodnotit důkazy provedené obecnými soudy a na základě "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí těchto soudů. Stěžovatel staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť jeho námitky obsažené v ústavní stížnosti mají charakter nesouhlasných námitek vůči důvodům, na nichž obecné soudy založily výroky o zvýšení výživného a zamítající jeho návrh na úpravu styku s nezletilým. Stěžovatel tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny pravomocného rozhodnutí.

9. Ústavní soud přezkoumal napadené rozsudky a dospěl k závěru, že jsou v souladu s výše nastíněnými východisky, neboť v nich nezjistil žádné ústavněprávní vady, jež by odůvodňovaly jeho výjimečnou ingerenci. Námitkami stěžovatele se obecné soudy řádně zabývaly, dostatečně se s nimi vypořádaly a dospěly k logickému zjištění, že od poslední úpravy výživného v roce 2012 došlo k podstatnému nárůstu potřeb nezletilého, tudíž je důvodné rozhodnout o úpravě výživného (včetně úpravy 3 roky zpětně od podání návrhu), přitom adekvátně zohlednily nové vyživovací povinnosti stěžovatele (srov. bod 12. odůvodnění rozsudku okresního soudu a bod 18. a 19. odůvodnění rozsudku krajského soudu). Oba obecné soudy věnovaly náležitou pozornost také návrhu stěžovatele na úpravu styku s nezletilým a ústavně souladným způsobem odůvodnily jeho zamítnutí (bod 14., 18. až 20. odůvodnění rozsudku okresního soudu a bod 20. odůvodnění rozsudku krajského soudu, v němž krajský soud výstižně upozornil, že napadeným rozhodnutím není stěžovateli styk zakázán, nejsou mu upírána jeho rodičovská práva a je na něm samotném, jakým způsobem se pokusí navázat a obnovit svůj vztah se synem).

10. Z napadených rozsudků srozumitelně vyplývá, jaká skutková zjištění a skutkové závěry soudy učinily a jak věc posoudily po právní stránce. Mezi skutkovými a právními závěry není dán extrémní rozpor a napadené rozsudky jsou ústavně akceptovatelné, a to tím spíše, že se vztahují k otázkám, do nichž je Ústavní soud oprávněn a povinen zasahovat pouze v extrémních případech, kterýžto v dané věci nenastal. Ústavní soud současně shledal, že odůvodnění obou rozsudků vyhovuje požadavku na podrobné a přesvědčivé odůvodnění, včetně uvedení relevantních argumentů [např. ve smyslu nálezu ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 3065/21 (N 56/112 SbNU 9)].

11. Ústavní soud, stejně jako v podobných opatrovnických věcech, uzavírá, že s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení (včetně nezletilého, jehož pohovor byl zajištěn prostřednictvím kolizního opatrovníka) a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě nebo změně výkonu rodičovských práv a povinností. Rozhodnutí ve věcech péče o nezletilé nemají povahu rozhodnutí absolutně konečných a tedy nezměnitelných; změní-li se poměry, mohou být tyto skutečnosti podkladem pro nové posouzení. Jestliže obecné soudy na základě řádného zdůvodnění, byť odchylně od představ stěžovatele, dospěly k rozhodnutí zvýšení výživného a o zamítnutí návrhu na úpravu jeho styku s nezletilým, jde o rozhodnutí nezávislých orgánů veřejné moci, do jejichž pravomoci je zásah Ústavního soudu nepřípustný.

12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a protože nezjistil porušení stěžovatelových základních práv, ve zbývající části jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. srpna 2025

Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu