IV.ÚS 2046/25 #2

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky Hany Písaříkové, zastoupené Mgr. Petrem Kuhnem, advokátem, sídlem 28. října 767/12, Praha 1 - Nové Město, a ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Písaříka, zastoupeného Mgr. Petrem Sprinzem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Hybernská 1271/32, Praha 1 - Nové Město, proti výroku II usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. dubna 2025 sp. zn. 14 Cmo 340/2024 a výrokům II a III usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2024 sp. zn. 73 Cm 218/2014, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) JUDr. Jaroslava Brože, MJur, sídlem Marie Steyskalové 767/62, Brno, insolvenčního správce dlužníka Tomáše Bárty, a obchodních společností 2) BOHEMIA ENERGY entity s.r.o., 3) MR COMMUNICATIONS, s.r.o., 4) Bohemia Management Services s.r.o., všech sídlem 28. října 767/12, Praha 1 - Nové Město, 5) Bohemia Energy Holding B.V., sídlem Prins Bernhardplein 200, Amsterdam, Nizozemské království, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelé se ústavními stížnostmi domáhají zrušení v záhlaví označených usnesení. Tvrdí, že civilní soudy porušily jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavních stížností a přiložených rozhodnutí plyne následující. V záhlaví uvedený dlužník se dne 23. 7. 2014 žalobou domáhal určení, že je společníkem druhé vedlejší účastnice (obchodní společnosti BOHEMIA ENERGY entity s.r.o.) s desetiprocentním podílem (dlužník se dne 9. 12. 2019 dostal do úpadku a od té doby za něj v řízení jedná první vedlejší účastník - insolvenční správce). Usnesením ze dne 26. 3. 2018 nařídil Vrchní soud v Praze předběžné opatření, kterým uložil druhé vedlejší účastnici povinnost zdržet se všech jednání, které by směřovaly k dispozici s obchodním závodem (či s jeho částmi) a povinnost zdržet se nad rámec obvyklého běžného hospodaření dispozic s veškerým hmotným i nehmotným majetkem. Toto usnesení bylo dne 18. 9. 2024 zrušeno pro zmatečnost. Insolvenční správce se poté dne 20. 9. 2024 domáhal vydání podobného předběžného opatření proti stěžovatelům a ostatním vedlejším účastníkům.

3. Městský soud v Praze tomuto návrhu vyhověl a předběžným opatřením uložil stěžovatelům a čtvrté vedlejší účastnici povinnost zdržet se všech jednání, které by směřovaly k dispozici s obchodním závodem (či s jeho částmi) druhé vedlejší účastnice (výrok II). Dále uložil stěžovatelům a čtvrté vedlejší účastnici povinnost jako jednatelům druhé vedlejší účastnice v jejím zastoupení odvolat všechny plné moci či pověření udělená zaměstnancům, které jim umožňují disponovat s obchodním závodem (či s jeho částmi) anebo nad rámec obvyklého běžného hospodaření disponovat s jakýmkoli hmotným či nehmotným majetkem (výrok III). Městský soud také uložil třetí vedlejší účastnici, stěžovatelce a páté vedlejší účastnici povinnost zdržet se výkonu svých práv spojených s podílem v druhé vedlejší účastnici tak, aby nedošlo ke jmenování nových jednatelů této společnosti anebo k navýšení počtu jejich jednatelů oproti počtu stanovenému ve společenské smlouvě (výrok I). Městský soud shledal, že je osvědčeno, že uvedené osoby se mohou snažit vyvést majetek z druhé vedlejší účastnice. Proto je třeba dočasně upravit poměry účastníků do vydání nového rozhodnutí o zrušeném předběžném opatření.

4. K odvolání stěžovatelů, třetí, čtvrté a páté vedlejší účastnice vrchní soud usnesení městského soudu ve výroku I zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (výrok I). Ve výrocích II a III vrchní soud usnesení městského soudu potvrdil (výrok II). Nenastala překážka věci pravomocně rozsouzené a městský soud též správně vypočítal výši jistoty (150 000 Kč). Nárok insolvenčního správce byl osvědčen. Je třeba zatímně upravit poměry účastníků. O totožných námitkách rozhodoval vrchní soud už několikrát (naposledy dne 24. 4. 2025, kdy vrchní soud nařídil předběžné opatření proti druhé vedlejší účastnici odpovídající zrušenému předběžnému opatření) a nebyly uplatněny žádné další argumenty, které by vedly k opačnému závěru. Poté vrchní soud připomněl tyto závěry ze svých rozhodnutí a odkázal na ně. Výroky II a III usnesení městského soudu směřují jinou cestou ke stejnému cíli jako zrušené předběžné opatření, a městský soud je také dostatečně odůvodnil. Totéž ale nejde říci o výroku I usnesení městského soudu, protože městský soud nevysvětlil, proč považuje takovýto zásah do vnitřních poměrů druhé vedlejší účastnice za ospravedlnitelný.

II.
Argumentace stěžovatelů

5. Stěžovatelé v ústavních stížnostech staví svou argumentaci na třech argumentačních okruzích. Zaprvé, předběžná opatření jsou nezákonná. Nejsou založena na žádném ze zákonných důvodů, uvedený důvod je pouze zástupný. Účelem je totiž překlenutí stavu, který nastal zrušením předchozího předběžného opatření pro zmatečnost. Takovýto důvod zákon nezná a napadená usnesení obcházejí institut odkladu vykonatelnosti upravený v § 235c občanského soudního řádu, kterým civilní soudy mohly nařídit odklad zrušení předchozího předběžného opatření. Civilní soudy rovněž nezákonně určily výši jistoty. Insolvenční správce se domáhal uložení celkem pěti různých povinností vždy vůči třem osobám, podal tedy patnáct návrhů a měl zaplatit částku 750 000 Kč. Nebyly proto splněny podmínky pro nařízení předběžného opatření. Formální rozčlenění povinností v petitu návrhu nemůže být rozhodující pro určení počtu jistot. Civilní soudy se tím též dopustily svévole a neústavní aplikace práva. Stěžovatelé proti tomu brojily řadou argumentů a civilní soudy se s nimi nevypořádaly. V rozporu s § 75b odst. 1 občanského soudního řádu nemá ani jeden ze stěžovatelů jako jistotu k reparaci hrozící škody částku 50 000 Kč, ale jen 33 333 Kč. To je též v rozporu s usneseními Ústavního soudu.

6. Zadruhé, civilní soudy nerespektovaly překážku věci pravomocně rozhodnuté, respektive zahájené. Nahrazované předběžné opatření bylo v době vydání nových předběžných opatření ještě pravomocné a vykonatelné. Tyto dvě věci mají totožný předmět a totožné účastníky. Nastala proto překážka věci pravomocně rozhodnuté.

7. Zatřetí, civilní soudy napadená usnesení odůvodnily nedostatečně a nevypořádaly se s argumenty stěžovatelů. Paušálně a nepřiléhavě odkázaly na svá předcházející rozhodnutí a napadená usnesení jsou proto nepřezkoumatelná. Soudy nevysvětlily, proč hrozí, že stěžovatelé mohou vyvádět majetek a nereagovaly na námitky k osvědčování rozhodných skutečností. Dále se nevypořádaly s námitkou, že předběžná opatření nelze užít k překlenutí stavu, který nastal zrušením předchozího předběžného opatření, a ani s námitkou překážky věci pravomocně rozhodnuté. V neposlední řadě ignorovaly námitku, že nelze vzít za osvědčené, že insolvenční správce v řízení uspěje, a že nemá naléhavý právní zájem. Na závěr stěžovatelé požádali o přednostní projednání věci.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelé jsou řádně zastoupeni (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnosti jsou tedy přípustné.

IV.
Shrnutí řízení před Ústavním soudem

9. Stěžovatelé podali proti napadeným výrokům v záhlaví označených usnesení samostatné ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. IV. ÚS 2046/25 a III. ÚS 2107/25, které Ústavní soud rozhodnutím pléna ze dne 13. 8. 2025 spojil ke společnému řízení a určil soudce zpravodaje Zdeňka Kühna, jemuž byla přidělena první ze spojovaných věcí (§ 5 odst. 7 Rozvrhu práce Ústavního soudu).

V.
Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností

10. Ústavní soud zpravidla není oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních. Jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem a kterými není předurčen konečný výsledek sporu. I rozhodnutí o předběžném opatření je nicméně způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení a lze je podrobit ústavněprávnímu přezkumu, byť jen tzv. omezeným testem ústavnosti. Ústavní soud při takovém testu zkoumá, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole [srov. nález ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 1121/20 (N 163/101 SbNU 132), body 12 a 13]. Napadená usnesení v těchto oblastech žádné ústavněprávní deficity nevykazují.

11. Civilní soudy se v prvé řadě v souladu s ústavními požadavky vypořádaly s otázkou, zda nastala překážka věci pravomocně rozhodnuté. Vysvětlily, že oproti zrušenému předběžnému opatření je v této věci rozdílný okruh účastníků, a s tím související navazující a provázané povinnosti, což vychází i z rozdílného skutkového stavu, tj. ze situace nastalé po 18. 9. 2024. Do poměrů druhé vedlejší účastnice se předběžné opatření promítá až zprostředkovaně. Jen to, že jinou cestou směruje k (v podstatě) stejnému cíli, nezakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté (body 24 až 27 usnesení městského soudu a bod 15 usnesení vrchního soudu).

12. V souladu s ústavními požadavky je též závěr o výši jistoty. Usnesení, na která stěžovatelé odkazují, nejsou na tuto věc aplikovatelná. V prvním usnesení šlo o situaci, ve které byl stěžovatelem navrhovatel předběžného opatření (srov. usnesení ze dne 25. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 3242/13) a v usnesení druhém Ústavní soud jen obiter dictum konstatoval, že jde o otázku podústavního práva, a že v konkrétním případě není třeba jistinu zvyšovat, i když má předběžné opatření zavazovat více osob (srov. usnesení ze dne 24. 6. 2021 sp. zn. II. ÚS 1361/21, body 12 a 13). Řešení, které zvolily civilní soudy, není z ústavněprávního hlediska problematické (bod 16 a 25 usnesení vrchního soudu).

13. Odůvodnění napadených usnesení obstojí i stran zákonného důvodu pro nařízení předběžného opatření. Po zrušení předchozího předběžného opatření nastala do vydání nového rozhodnutí nejistá situace (hrozilo vyvádění z majetku druhé vedlejší účastnice), v níž bylo zapotřebí dočasně upravit poměry účastníků (body 16 až 18 a 27 usnesení městského soudu a bod 25 usnesení vrchního soudu). Pokud tento důvod soudy podřadily pod § 75c odst. 1 občanského soudního řádu, není na tom nic neústavního.

14. Co se týče námitky stěžovatelů o nedostatečnosti odůvodnění, Ústavní soud již mnohokráte uvedl, že není porušením práva na řádný proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná [srov. např. nález ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247), bod 68]. V posuzované věci civilní soudy takový ucelený argumentační systém vyložily, neboť srozumitelně a přesvědčivě vysvětlily, proč předběžné opatření nařídily.

15. Civilní soudy s odkazem na svá jiná, skutkově téměř totožná rozhodnutí, ve kterých stěžovatelé argumentovali takřka stejnou argumentací, vysvětlily, že insolvenční správce osvědčil důvody pro nařízení předběžného opatření a prokázal nutnost zatímní úpravy poměrů, které stále trvají. Z obsahu soudního spisu, veřejných rejstříků, sbírky listin a rozhodovací činnosti civilních soudů totiž vyplynulo, že stěžovatelé neuznávají insolvenčního správce a jeho práva podílet se na chodu druhé vedlejší účastnice soustavně porušují a minimalizují. Pokud by k nařízení předběžného opatření nedošlo, mohl by nastat nevratný stav, v jehož důsledku by konečné rozhodnutí ve věci nemělo pro insolvenčního správce reálný význam (body 14 až 23 usnesení městského soudu, bod 24 usnesení vrchního soudu a body 21 až 27 usnesení vrchního soudu ze dne 24. 4. 2025 sp. zn. 14 Cmo 47/2025).

16. Ústavní soud tyto závěry již dříve přezkoumal a neshledal v nich nic neústavního. Stěžovatelé tyto totožné a již vypořádané argumenty nyní opakují ve svých ústavních stížnostech a Ústavní soud nemá důvod se od svých předchozích závěrů jakkoli odchylovat (srov. usnesení ze dne 13. 8. 2025 sp. zn. III. ÚS 2112/25, body 12 až 22).

17. Zároveň je nutné poukázat na to, že vrchní soud důsledně rozlišoval, které argumenty stěžovatelů již v minulosti civilní soudy vypořádaly a které ne. Z tohoto důvodu ostatně zrušil výrok I usnesení městského soudu, který překračoval rámec již vypořádaných argumentů. Městský soud totiž neodůvodnil, proč je v tomto rozsahu předběžné opatření potřebné (bod 26 usnesení vrchního soudu).

18. Ústavní soud nezjistil žádné porušení základních práv stěžovatelů. Ústavní stížnosti jsou návrhy zjevně neopodstatněnými, Ústavní soud je proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud samostatně nerozhodoval o žádostech na přednostní projednání, neboť o ústavních stížnostech rozhodl bezodkladně.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. října 2025

Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu