I.ÚS 3096/23 #2

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaj), soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. K., t. č. ve Vazební věznici Liberec, a stěžovatelky L. K., obou zastoupených JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5, proti příkazům k zatčení Okresního soudu v Liberci č. j. 0 Nt 25013/2021-10 a č. j. 0 Nt 25013/2021-9 ze dne 10. 11. 2021, proti evropskému zatýkacímu rozkazu Okresního soudu v Liberci sp. zn. 0 Nt 25004/2022 ze dne 8. 8. 2022, proti žádosti Okresního soudu v Liberci sp. zn. 0 Nt 25007/2022 ze dne 6. 12. 2022 o provedení opatření nezbytných pro vyžádání osoby z cizího státu dle § 79 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, a proti žádostem Ministerstva spravedlnosti o zahájení mezinárodního pátrání č. j. MSP-976/2022-MOT-T/6 a č. j. MSP-976/2022-MOT-T/7 ze dne 16. 12. 2022, za účasti Okresního soudu v Liberci, jako účastníka řízení, Okresního státního zastupitelství v Liberci a Policejního prezidia České republiky, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti a podstata napadených rozhodnutí a zásahů orgánu veřejné moci

1. Stěžovatelé jsou manželi trestně stíhanými pro přečin zpronevěry dle § 206 odst. 1, 3 trestního zákoníku. V roce 2018 měli zveřejnit nabídku prodeje knihy s názvem "Život trochu jinak", jejíž dodání slibovali v měsíci březnu 2018 a následně termín opakovaně posouvali, i když knihu stále ani nevydali a získané finanční prostředky použili pro svou osobní potřebu. Tím způsobili škodu na cizím majetku ve výši 555 184 Kč.

2. Stěžovatelé se spolu se svými nezletilými dětmi trvale zdržovali od roku 2016 v Indonéské republice, konkrétně v provincii Bali. Dne 14. 9. 2020 bylo proti nim zahájeno trestní stíhání a bylo třeba je jako obviněné vyslechnout, aby bylo možné ukončit přípravnou fázi trestního řízení. Stěžovatelé od počátku projevovali nevůli se k výslechu dostavit, pročež v dubnu 2021 prostřednictvím svého obhájce navrhovali provedení jejich výslechu prostřednictvím mezinárodní právní pomoci, a to formou videokonference. Státní zastupitelství k tomuto zjistilo, že Česká republika nemá s Indonéskou republikou uzavřenu smlouvu o mezinárodní právní pomoci a Indonéská republika na žádosti o právní pomoc dlouhodobě nereaguje. Proto od této možnosti bylo upuštěno.

3. V návaznosti na to Okresní soud v Liberci vydal dne 10. 11. 2021 příkazy k zatčení stěžovatelů a dne 12. 11. 2021 byli stěžovatelé předvoláni k výslechu na termín 26. 1. 2022. K tomuto předvolání stěžovatelé poslali policejnímu orgánu dne 20. 1. 2022 e-mailovou zprávu, kde uvádí, že se k němu nedostaví. Následně byl dne 8. 8. 2022 stejným soudem vydán vůči stěžovatelům evropský zatýkací rozkaz a dne 6. 12. 2022 také napadená žádost o provedení opatření nezbytných pro vyžádání osoby z cizího státu. Na tomto podkladu vydalo Ministerstvo spravedlnosti žádosti o zahájení mezinárodního pátrání s žádostí o zatčení stěžovatelů a jejich následnou extradici z Indonéské republiky. K zatčení stěžovatelů došlo dne 23. 9. 2023 v provincii Bali, odkud byli následně dne 13. 10. 2023 letecky přepraveni do České republiky, kde došlo k jejich zatčení Policií ČR a jejich převozu k Okresnímu soudu v Liberci.

4. Ústavní stížností stěžovatelé brojí proti příkazům k zatčení, evropskému zatýkacímu rozkazu, žádosti o provedení opatření nezbytných pro vyžádání osoby z cizího státu a proti žádostem Ministerstva spravedlnosti o zahájení mezinárodního pátrání.

5. Nad rámec projednávaných stížností Ústavní soud pro kontext posouzení věci doplňuje, že stěžovatel podal dne 5. 1. 2024 rovněž ústavní stížnost směřující proti usnesením Okresního soudu v Liberci a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, kterými bylo rozhodnuto o jeho vazbě. Ústavní stížnost byla projednána pod sp. zn. III. ÚS 45/24 a dne 30. 1. 2024 odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.


II.
Argumentace stěžovatelů, spojení věcí

6. Stěžovatelé podali své ústavní stížnosti každý samostatně, a i když stížnosti formálně nesměřují proti totožným rozhodnutím, je z povahy věci zřejmé, že tato rozhodnutí jsou založena na identickém skutkovém a právním základu. Oba stěžovatelé jsou zastoupeni stejným právním zástupcem, jejich ústavní stížnosti obsahují totožnou argumentaci a stěžovatelé ve svých stížnostech dokonce výslovně vyjádřili preferenci, aby byly jejich stížnosti projednány společně. Z těchto důvodů Ústavní soud usnesením ze dne 20. 12. 2023 obě ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 3096/23 a III. ÚS 3097/23 spojil ke společnému řízení vedenému pod sp. zn. I. ÚS 3096/23.

7. Stěžovatelé tvrdí, že napadenými rozhodnutími a zásahy orgánů veřejné moci došlo k porušení jejich ústavně zaručeného práva na osobní svobodu garantovaného v čl. 8 odst. 2 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na ochranu před neoprávněným zásahem do soukromého a rodinného života dle čl. 10 odst. 2 Listiny.

8. Podle stěžovatelů nebyly splněny zákonné podmínky pro vydání příkazu k jejich zatčení. Evropský zatýkací rozkaz stěžovatelé považují za nezákonný z důvodu překážek pro jeho vydání uvedených v § 79 odst. 2 písm. a), c) a d) zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen "ZMJS"). Tytéž překážky byly dle stěžovatelů přítomny i při žádosti soudu k ministerstvu o provedení opatření nezbytných pro vyžádání z cizího státu. Tímto jednáním byla dle stěžovatelů porušena zásada zdrženlivosti a přiměřenosti. Obdobné námitky vznášejí stěžovatelé i ve vztahu k napadenému evropskému zatýkacímu rozkazu.

9. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 6. 12. 2023 uvedla dále stěžovatelka, že Česká republika ve skutečnosti o vydání stěžovatelů nepožádala. Tvrdí, že k opuštění Indonéské republiky došlo výhradně na základě rozhodnutí tamějších orgánů, které je však formulováno jako rozhodnutí o vyhoštění. Z toho stěžovatelka dovozuje, zjednodušeně řečeno, že české orgány ve skutečnosti obcházely zákon, když požádaly indonéské orgány, aby vydaly rozhodnutí o vyhoštění, namísto toho, aby bylo zahájeno extradiční řízení.

10. V otázce zásahu do práva na spravedlivý proces stěžovatelé namítají, že se soud v evropském zatýkacím rozkazu a v žádosti o provedení opatření nezbytných pro vyžádání osoby z cizího státu nevypořádal s (ne)existencí zákonných překážek pro jejich vydání. V této absenci odůvodnění a tvrzené nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí spatřují stěžovatelé zásah do jejich práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny.

11. Stěžovatelé dále namítají zásah do jejich soukromého a rodinného života v důsledku vytržení rodiny z jejího zázemí v Indonéské republice. Rovněž upozorňují na způsob, kterým bylo o jejich případu veřejně referováno a tvrdí také, že došlo k zásahu do jejich základních práv mj. uveřejněním videa z jejich zatýkání ze strany pracovnice indonéské ústředny Interpolu na jejím osobním profilu na sociální síti TikTok. Stěžovatelé poukazují i na to, že se jejich děti v důsledku zatčení stěžovatelů ocitly přechodně bez dohledu.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

12. Předtím než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

13. Ústavní stížnost byla podána včas. Stěžovatelé se o vydání příkazu k zatčení a evropského zatýkacího rozkazu dozvěděli při svém zatčení dne 22. 9. 2023, přičemž ústavní stížnost byla podána dne 21. 11. 2023. Ústavní stížnost byla také podána osobami oprávněnými a řádně zastoupenými advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.

14. Ústavní stížnost je přípustná proti příkazu k zatčení a evropskému zatýkacímu rozkazu. Přestože se nejedná o konečná rozhodnutí z hlediska trestního řízení jako celku, mají tuto povahu ve vztahu k dílčí ucelené fázi trestního řízení. Ke zbavení osobní svobody zatčením dochází právě na základě těchto rozhodnutí, vůči kterým není možné uplatnit opravné prostředky, nebo se jinak domáhat jejich přezkumu v dalších fázích trestního řízení. Tento výklad přípustnosti ústavní stížnosti plyne z nálezu sp. zn. IV. ÚS 3290/22 dne 26. 4. 2023, (odlišně od dřívějších usnesení sp. zn. II. ÚS 276/15 ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1109/20 ze dne 25. 6. 2020 nebo sp. zn. I. ÚS 249/21 ze dne 22. 3. 2021). Stěžovatelé se tedy mohou dovolávat svých práv u Ústavního soudu, jelikož nemají jiné zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

15. Ústavní soud podotýká, že na přípustnosti přezkumu evropského zatýkacího rozkazu nic nemění ani skutečnost, že ten pozbývá platnosti okamžikem dodání osoby soudu nebo policejnímu orgánu, k čemuž u stěžovatelů již došlo (§ 197 odst. 3 ZMJS). Ústavní soud sice nemůže rozhodnout o zrušení napadeného evropského zatýkacího rozkazu, který pozbyl platnosti, přesto však může jeho ústavnost přezkoumat (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 3290/22).

16. Ústavní stížnost je naopak nepřípustná v rozsahu, ve kterém brojí proti žádosti o provedení opatření nezbytných pro vyžádání osoby z cizího státu a žádostem Ministerstva spravedlnosti o zahájení mezinárodního pátrání. Napadané žádosti nemají povahu konečného rozhodnutí (a to ani k dílčí fázi trestního řízení jako výše jmenovaný příkaz k zatčení a evropský zatýkací rozkaz) a nepředstavují tak přímý zásah do práv stěžovatelů. Žádosti nemají dle hodnocení Ústavního soudu ani povahu jiného zásahu orgánu veřejné moci. Uvedené žádosti jsou pouze nemeritorními rozhodnutími, prostřednictvím kterých orgány následně realizují obsah příkazu k zatčení. Věcně přezkoumatelný je však právě výhradně příkaz k zatčení, respektive evropský zatýkací rozkaz, které jsou základem pro zásah do osobní sféry obviněných (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 3290/22, bod 19).


IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností

17. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že v rozsahu příkazů k zatčení a evropského zatýkacího rozkazu jde o návrhy zjevně neopodstatněné.

18. Podle čl. 8 odst. 1 Listiny je osobní svoboda zaručena. Z čl. 8 odst. 2 věty první Listiny vyplývá, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Podle čl. 8 odst. 4 věty první Listiny je možno zatknout obviněného jen na písemný odůvodněný příkaz soudce. Uvedené požadavky ústavního pořádku může naplnit příkaz k zatčení, který obsahuje dostatečně konkrétní důvody zbavení osobní svobody jednotlivce.

19. Podmínky vydání příkazu k zatčení jsou vymezeny v § 69 odst. 1 trestního řádu, podle kterého je možné vydat příkaz k zatčení tehdy, je-li dán některý z důvodů vazby, obviněného nelze předvolat, předvést nebo zadržet a zajistit tak jeho přítomnost u výslechu. Z procesního hlediska musí příkaz k zatčení obsahovat údaje zajišťující, že obviněný nebude zaměněn s jinou osobou, stručný popis skutku, pro nějž je obviněný stíhán, označení trestného činu a přesný popis důvodů, pro které se příkaz k zatčení vydává. Ústavněprávně souladný je takový příkaz k zatčení, který obsahuje dostatečně konkrétní důvody zbavení osobní svobody jednotlivce.

20. Napadená rozhodnutí splňují shora uvedené podmínky. Jak vyplývá z obsahu příkazů k zatčení obou stěžovatelů, byl u nich dán zákonný důvod vazby dle § 67 písm. a) trestního řádu. Tento aspekt věci okresní soud odůvodnil mj. s odkazem na sdělení Policie ČR, ze kterého plyne, že stěžovatelé nemají (neměli) v úmyslu se vrátit zpět do České republiky. To ostatně sami stěžovatelé výslovně potvrzují (např. bod 43 ústavní stížnosti stěžovatele).

21. Trestní řád přitom výslovně u popisu skutku toleruje stěžovateli opakovaně namítanou stručnost příkazu k zatčení (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 3290/22). Rozhodné je, zda soud uvede v příkazu k zatčení konkrétní skutečnosti odůvodňující některý z důvodů vazby podle § 67 písm. a), b) a c) trestního řádu a okolnosti, z nichž se dovozuje nemožnost zajistit přítomnost obviněného u výslechu (§ 69 odst. 1 trestního řádu). Tomu okresní soud dostál. Nejedná se tedy o protiústavní nepřezkoumatelné odůvodnění jako např. v situaci, kdy soud pouze stroze uvede, že dané osobě nelze doručit trestní příkaz a obžalobu, a proto vydá příkaz k zatčení, jako tomu bylo v případě nálezu sp. zn. IV. ÚS 1507/21.

22. Orgány činné v trestním řízení se pokusily stěžovatele bez úspěchu předvolat k výslechu. Přitom právě bezúspěšné předvolání k výslechu je důležitým argumentem při posuzování přiměřenosti příkazu k zatčení (srov. nález sp. zn. III. ÚS 609/22). I po tomto datu byli stěžovatelé pro české orgány činné v trestním řízení nadále nedostupní, a tudíž nebylo možné ukončit přípravnou fázi trestního řízení.

23. V příkazu k zatčení je také uvedeno, že Indonéská republika dlouhodobě s Českou republikou v otázce mezinárodní právní pomoci nespolupracuje. Aniž by Ústavní soud tyto skutečnosti hodnotil, jelikož mu to z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší, je zjevné, že se orgány věnovaly přiměřenosti, vhodnosti a účelnosti jimi zvoleného postupu ve vztahu ke konkrétním okolnostem věci, místu pobytu stěžovatelů atd. Je na zhodnocení orgánů činných v trestním řízení, jakou formu zajištění součinnosti považují za efektivní, pokud tato není zjevně nepřiměřená.

24. K námitce stěžovatelů, že se státní zástupkyně měla i přesto pokusit o realizaci výslechu prostřednictvím institutu právní pomoci, Ústavní soud doplňuje, že i podle komentářové literatury platí: "Je-li orgánům činným v trestním řízení známa adresa pobytu obviněného nebo osoby podezřelé v cizině, nemusí nutně vydání podkladového vnitrostátního rozhodnutí a navazující žádosti o provedení opatření nezbytných k vyžádání osoby z cizího státu předcházet využití institutu právní pomoci, např. doručení předvolání k úkonu trestního řízení do ČR či opisu usnesení o zahájení trestního stíhání." (Kubíček, M.: § 79 Podklady pro vyžádání z cizího státu. In: Kubíček, M., Polák, P., Huclová, H.: Zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2014).

25. Na případ stěžovatelů lze plně vztáhnout i závěry vyjádřené stanoviskem trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2017 ze dne 26. 4. 2018. Právní věta tohoto stanoviska přímo uvádí, že vůči obviněnému lze vydat příkaz k zatčení a navazující evropský zatýkací rozkaz, aniž by před tím byl využit institut právní pomoci podle § 39 a násl. ZMJS, a to i za situace, kdy je sice obviněný kontaktní na známé adrese v cizině, ovšem je buď zcela pasivní, nebo na výzvu k dostavení se k úkonu reaguje opakovaně pouze různými omluvami či žádostmi o provedení úkonu cestou právní pomoci, a je tak zřejmé, že i tímto způsobem může ohrozit úspěšné provedení trestního řízení. Právě to je evidentně případ stěžovatelů.

26. Stěžovatelé rovněž namítají, že bylo zasaženo do jejich práv vydáním evropského zatýkacího rozkazu podle § 190 a násl. ZMJS. Údajně bylo dáno několik překážek, pro které neměl být zatýkací rozkaz vydán. Podle § 193 odst. 3 ve spojení s § 79 odst. 2 ZMJS evropský zatýkací rozkaz nemá být vydán mimo jiné tehdy, lze-li předpokládat uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody kratšího než 4 měsíce nebo pouze jiného než nepodmíněného trestu odnětí svobody, dále pokud vydáním osoby, o jejíž vyžádání jde, by vznikly České republice náklady nebo důsledky zjevně nepřiměřené veřejnému zájmu na trestním stíhání nebo výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody, anebo kdyby vydáním byla osobě, o jejíž vyžádání jde, způsobena újma zjevně nepřiměřená významu trestního řízení nebo následkům trestného činu, zejména s ohledem na její věk, zdravotní stav nebo rodinné poměry. Stěžovatelé namítají, že v jejich případě existovaly všechny tři překážky pro vydání evropského zatýkacího rozkazu.

27. Ústavní soud posoudil tento aspekt věci a dospěl k závěru, že námitky stěžovatelů nejsou opodstatněné. Ústavní soud podotýká, že stěžovatelé byli obviněni z přečinu, za který hrozí trest odnětí svobody na jeden rok až pět let nebo peněžitý trest (§ 206 odst. 1 a 3 trestního zákoníku). Není přitom rolí Ústavního soudu předjímat, jaký konkrétní trest bude obviněné osobě v tom kterém řízení uložen. Z hlediska ústavněprávní konformity napadených rozhodnutí postačí, že soud při vydávání evropského zatýkacího rozkazu tuto úvahu provedl a vyhodnotil okolnosti způsobem, který není zjevně svévolný. Tomu napadené rozhodnutí dostálo. Evropský zatýkací rozkaz se ostatně vydává na stanoveném formuláři (§ 193 odst. 2 ZMJS), který pod bodem c) předpokládá vyplnění údajů o hrozící délce trestu právě s ohledem na splnění podmínky podle § 79 odst. 2 písm. a) ZMJS.

28. Stěžovatelé také uvedli, že dle jejich informací činily náklady související s jejich návratem do ČR 413 000 Kč a byly hrazeny Českou republikou. Tím byla podle stěžovatelů naplněna překážka zjevně nepřiměřených nákladů státu dle § 79 odst. 2 písm. c) ZMJS. Taková úvaha je však lichá. Ústavní soud především nemůže odhlédnout od toho, že v případě uvedené překážky se jedná o důvod (překážku) právě na straně státu a jeho výdajů. Je proto primárně na orgánech činných v trestním řízení, aby posoudily přiměřenost nákladů spojených s vydáním osoby. V daném případě je třeba přihlédnout také k tomu, že stěžovatelé jsou obviněni z trestného činu proti velké skupině osob. I z tohoto důvodu existuje zájem na objasnění věci. Není přitom možné při posuzování přiměřenosti nákladů na vydání obviněných pouze mechanicky srovnávat tyto náklady se způsobenou škodou.

29. U třetí podmínky stěžovatelé namítají, že jim byla způsobena újma zjevně nepřiměřená významu trestního řízení nebo následkům trestného činu, zejména s ohledem na jejich rodinné poměry, tedy péči o tři nezletilé děti, z toho dvě osvojené. Ani této námitce stěžovatelů nelze přisvědčit. K zatčení vedla série jejich vlastního (ne)konání v rámci trestního řízení, což takřka po dvou letech vyústilo v jejich zatčení v Indonéské republice. Stěžovatelé měli dostatek času zajistit svou spolupráci s orgány činnými v trestním řízení tak, aby bylo možné provést jejich výslech ve standardní době, k čemuž byli předvoláni, a čemuž se vyhýbali.

30. Ústavní soud se ve svém posouzení zabýval pouze ústavněprávně relevantními argumenty a nepovažuje za účelné ostatní argumentaci vypořádávat. Jedná se například o námitku stěžovatelů, že do jejich práva na rodinný život zasáhlo zveřejnění záběrů ze zatýkání na sociální síti TikTok příslušnicí indonéských orgánů. Stejně tak jsou zjevně neopodstatněné námitky týkající se rozhodnutí vydaných indonéskými orgány. Ústavní soud je oprávněn přezkoumat výhradně ústavněprávní souladnost rozhodnutí napadených v této ústavní stížnosti. Stejně tak je pro ústavnost napadených rozhodnutí irelevantní způsob, jakým je o případu stěžovatelů referováno např. na webu policie.cz či na jiných zpravodajských i nezpravodajských serverech.

31. Lze shrnout, že Ústavní soud nemá proti rozhodnutím, vycházejícím ze specifik kladených na příkazy k zatčení a na evropské zatýkací rozkazy, zásadní výhrady ústavněprávní povahy. Odůvodnění napadených rozhodnutí nijak nevybočují z požadavků kladených na ně zákonem a vyplývajících z judikatury Ústavního soudu.

32. Ústavní soud tak s ohledem na výše uvedené ústavní stížnosti v rozsahu žádosti o provedení opatření nezbytných pro vyžádání osoby z cizího státu a žádostí Ministerstva spravedlnosti o zahájení mezinárodního pátrání odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrhy nepřípustné. V rozsahu, kterým byly napadeny příkazy k zatčení a evropský zatýkací rozkaz, Ústavní soud návrhy odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. března 2024


Jan Wintr, v. r.
předseda senátu