III.ÚS 363/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Ing. Daniela Tyraje, zastoupeného Radkem Vojtkem, Ph. D., advokátem, sídlem Na Pláni 3306/13a, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2023, č. j. 7 As 72/2023-125, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2023, č. j. 14 A 93/2022-179, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozhodnutími správních soudů bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále i jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V důsledku napadených rozhodnutí pak mělo dojít i k zásahu do stěžovatelových hmotných práv "majetkové i nemajetkové povahy", přičemž některé z těchto zásahů lze podřadit pod právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. V řízení před správními soudy se stěžovatel žalobou domáhal zrušení stavebního povolení pro stavbu s názvem "Stavební úpravy budovy školy a přístavba tělocvičny, jídelny a kuchyně" na pozemcích parc. č. X1, X2, X3 a X4, k. ú. Karlín". Stěžovatel argumentoval zejména tím, že rozhodnutí správních orgánů byla nicotná. Stavebník (Servisní středisko pro správu svěřeného majetku MČ Praha 8) prý nebyl oprávněn podat předmětnou žádost. Kompetence příspěvkové organizace totiž nedosahují úrovně pro podání žádosti o vydání stavebního povolení v rozsahu, který je předmětem projednávaného stavebního povolení. Pokud tedy správní orgány tuto žádost věcně posuzovaly a dospěly k závěru, že je učiněna k tomu příslušnou osobou, postupovaly v rozporu se zákonem. Dále stěžovatel tvrdil, že závěry, na kterých stojí správní rozhodnutí, nemají oporu ve spisech, resp. jsou s nimi v rozporu. Správní orgány údajně popřely i zásadu legitimního očekávání a zásadu rovnosti, neboť přistoupily k projednávané věci jinak, než to běžně činí v jiných obdobných věcech.

3. Proti rozhodnutím správních soudů, které jeho argumentům nepřisvědčily, stěžovatel v ústavní stížnosti uplatňuje řadu dílčích námitek (v různých variacích), jejichž podstatu lze shrnout následovně.

4. Jelikož kompetence příspěvkové organizace nedosahovaly úrovně pro podání žádosti o vydání předmětného stavebního povolení, bylo podle stěžovatele stavební povolení nicotné. Tím, že správní soudy toto pochybení nenapravily, porušily jeho základní práva.

5. Specifické porušení svých základních procesních práv (ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy) v této souvislosti pak spatřuje stěžovatel v tom, že správními soudy byl prolomen zákaz tzv. překvapivých rozhodnutí; stěžovatel poukazuje na neodůvodněný a nezdůvodněný odklon od rozhodnutí NSS č. j. "1 As 278/2001-25". Toto rozhodnutí vykládá stěžovatel tak, že podle něj stavebníkovi v projednávané věci nebylo možno stavební povolení vydat. Protiústavní je i nerespektování judikatorně zakotveného výkladu pojmu rekonstrukce, který soudy nesprávně ztotožnily s jiným pojmem přístavba.

6. Kromě toho mělo napadenými rozhodnutími dojít k porušení práva na spravedlivý proces i v důsledku obecnějších pochybení správních soudů. Stěžovatel uvádí, že jeho stěžejní žalobní, resp. kasační námitky zůstaly nevypořádány (např. i jde-li o namítanou nicotnost stavebního povolení), a důkazní návrhy stěžovatele, které byly rozhodné pro rozhodnutí správních soudů, zůstaly bez řádného odůvodnění oslyšeny.

7. Konečně stěžovatel zmiňuje, že mu Nejvyšší správní soud nezaslal vyjádření žalované k replice. Stěžovatel si sice vyjádření obstaral a repliku podal, Nejvyšší správní soud ji však rekapituloval jen jedním odstavcem.

8. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.

9. Procesně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. V tomto ohledu Ústavní soud pouze konstatuje, že ústavní stížnost byla podána proti rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který byl stěžovateli k dispozici (tj. kasační stížnosti). Jeho obsáhlé pojednání o přesahu vlastních zájmů stěžovatele ve smyslu § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu tedy postrádá jakýkoliv rozumný smysl.

10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, není-li napadené rozhodnutí vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. postrádá-li ústavní stížnost ústavněprávní dimenzi.

11. Podstatou ústavní stížnosti je pokračující polemika stěžovatele s výkladem podústavního práva (např. význam toho, zda jde o rekonstrukci či přístavbu pro možnost vydání stavebního povolení) a rovněž s tím, jak se správní soudy vypořádaly s námitkou nicotnosti správního rozhodnutí. Stěžovatel správním soudům rovněž vytýká, že se dostatečně nevypořádaly s jeho námitkami a důkazními návrhy (tyto námitky stěžovatel opakuje v různých variantách; jejich podstatou je však to, co Ústavní soud již rekapituloval). Konečně stěžovatel namítá, že se Nejvyšší správní soud (a před ním soud městský) odchýlily od dřívějšího rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.

12. Stěžovatel měl v řízení před správními soudy dostatečný prostor pro uplatnění svých námitek (na čemž nic nemění ani okolnost, že vyjádření žalované si obstaral sám a nebylo mu Nejvyšším správním soudem zasláno), kterým byla ze strany správních soudů věnována dostatečná pozornost. S ohledem na všechny okolnosti případu Ústavní soud konstatuje, že řízení před správními soudy bylo jako celek spravedlivé a souladné se zárukami plynoucími z hlavy páté Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

13. Za situace, kdy stěžovatel uplatnil velké množství dílčích námitek, vyšly správní soudy (na základě dřívější judikatury NSS i Ústavního soudu) ze zásady, podle níž není povinností soudu výslovně reagovat na každé tvrzení, postaví-li soud své závěry na ucelené argumentaci, která věcně pokryje všechny argumentační pozice navrhovatele (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 12. 2015. č. j. 2 As 44/2013-125, a ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013-19, či nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08, ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08). V tomto nálezu Ústavní soudu konstatoval, že je-li z rozhodnutí soudu zřejmé "jak naložil s námitkami účastníků řízení a jakými úvahami se soud řídil, nebude každé dílčí pochybení soudu v odůvodnění jeho rozhodnutí znamenat nepřezkoumatelnost. Nereaguje-li soud na určitou argumentaci žalobce, ovšem jinak je zřejmé, jak s danou námitkou ve výsledku naložil, neznamená tento drobný procesní nedostatek nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí." Podle Ústavního soudu totiž není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.

14. Taková situace nastala v nyní posuzované věci. Správní soudy předložily komplexní právní argumentaci, na jejímž základě lze dojít k závěru, že vydáním stavebního povolení nedošlo k porušení zákona ani práv stěžovatele. Zvlášť se pak zabývaly nejvýznamnějšími námitkami stěžovatele, jež na tento závěr mohly mít vliv.

15. Ústavně konformní je i závěr správních soudů, podle něhož byl skutkový stav zjištěn v takovém rozsahu, že poskytoval dostatečný podklad pro formulaci podstatných právních závěrů (podle nichž vydáním stavebního povolení nedošlo k porušení zákona ani práv stěžovatele). Proto Ústavní soud nemá námitek ani proti jejich konstatování, že provádění dalších důkazů nebylo potřebné.

16. Velmi podrobně a přesvědčivě se tak správní soudy vypořádaly s námitkou stěžovatele, podle níž bylo stavební povolení nicotné, neboť bylo vydáno stavebníkovi, který takovou žádost nemohl podat. V tomto směru lze plně odkázat na argumentaci Nejvyššího správního soudu (odst. 25 - 28 napadeného rozsudku), který přesvědčivě (i s ohledem na Statut hlavního města Prahy a zřizovací listinu Servisního střediska pro správu svěřeného majetku Městské části Praha 8) vyložil, proč servisní středisko jako osoba vykonávající svým jménem veškerá práva a povinnosti vyplývající z vlastnictví (vč. správy majetku tvořícího hmotný substrát příslušného školského zařízení) mohlo svým jménem požádat o stavební povolení ke stavbě.

17. Námitka stěžovatele, že se v daném případě jednalo o stavbu novou (povolovaná stavba totiž rozšiřuje dosavadní budovu školy o tělocvičnu, jídelnu a kuchyni, resp. provádí stavební úpravy dosavadní budovy) a že správní soudy nepřípustně extenzivně vyložily pojem "rekonstrukce", postrádá jakýkoliv ústavní rozměr. Jedná se o typický případ výkladu podústavního práva, do něhož Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší vstupovat. V tomto ohledu proto postačuje konstatování, že závěr správních soudů, podle něhož jde o tzv. změnu dokončené stavby ve smyslu § 2 odst. 5 písm. b) stavebního zákona, je přesvědčivě odůvodněný a ústavně konformní.

18. Zjevně neopodstatněná je i námitka stěžovatele, podle níž se správní soudy odchýlily od dřívějšího rozsudku Nejvyššího správního soudu (stěžovatelem citovaný rozsudek č. j. 1 As 278/2001-25 sice neexistuje, stěžovatel však měl zjevně na mysli rozsudek č. j. 1 As 278/2021-25). V tomto rozhodnutí Nejvyšší správní soud opravdu konstatuje (jak tvrdí stěžovatel), že koncept správy svěřeného majetku je v českém právním řádu konceptem svébytným a upraveným přímo veřejným právem; svou podstatou však naplňuje znaky správy cizího majetku dle občanského zákoníku. Neplyne z něj ale - jak tvrdí stěžovatel - že by rozlišování plné a prosté správy mělo rozhodující dopad na daný případ. Ústavní soud proto považuje za přesvědčivý a ústavně konformní závěr obou správních soudů, podle něhož pro daný případ není významné rozlišení, zda se jedná o správu prostou nebo plnou. Podstatné je zejména znění zřizovací listiny, resp. to, jakými právy a povinnostmi příslušnou příspěvkovou organizaci obdaří. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na závěry Městského soudu v Praze (které ostatně ze stěžovatelem citovaného rozhodnutí vycházejí a jsou obsaženy v odst. 68-73 napadeného rozsudku).

19. Ústavní soud za dané situace považuje závěry obecných soudů za odpovídající zákonné úpravě a ustálené judikatuře, a tedy i za ústavně souladné. Odůvodnění závěrů je racionální, dostačující a přesvědčivé a nevybočující z nároků, kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí ustálenou judikaturou Ústavního soudu.

20. Za dané situace proto Ústavní soud neshledal důvod pro zpochybnění ústavnosti napadených rozhodnutí. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. března 2024


Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu