Výbor páté sekce Soudu jednomyslně odmítl jako zjevně neopodstatněnou stížnost muže odsouzeného za dvojnásobnou vraždu manželky a dcery, který namítal, že zamítnutím jeho žádosti o obnovu trestního řízení došlo k porušení jeho práv chráněných články 6 a 13 Úmluvy. Soud připomněl, že Úmluva nezaručuje právo na obnovu řízení.

Přehled

Anotace

Rozhodnutí ze dne 10. července 2025 č. 6772/25– Kramný proti České republice

Výbor páté sekce Soudu jednomyslně odmítl jako zjevně neopodstatněnou stížnost muže odsouzeného za dvojnásobnou vraždu manželky a dcery, který namítal, že zamítnutím jeho žádosti o obnovu trestního řízení došlo k porušení jeho práv chráněných články 6 a 13 Úmluvy. Soud připomněl, že Úmluva nezaručuje právo na obnovu řízení.

I.   Skutkové okolnosti

Stěžovatel byl odsouzen v roce 2016 za vraždu své manželky a dcery spáchanou během dovolené v Egyptě v roce 2013. Dne 7. července 2022 podal žádost o obnovu trestního řízení, v níž se opíral zejména o nové znalecké posudky z let 2017 a 2018 týkající se příčiny smrti obětí. Dále předložil důkazy poukazující na zásadní vady původního řízení, včetně údajně nesprávně přepsaných telefonních záznamů, vnitřních předpisů nemocnice v Ostravě, která zničila část důkazů, zpochybnění oprávnění klíčového znalce původního řízení a výpovědi egyptského patologa, jenž provedl pitvu.

Krajský soud v Ostravě v únoru 2023 žádost zamítl s tím, že nebyly splněny podmínky pro obnovu řízení dle § 278 odst. 1 trestního řádu. Nové znalecké posudky neobsahovaly nové skutečnosti, ale pouze odlišný názor na již známá fakta. Zbylé důkazy byly buď známy již v původním řízení, nebo shledány irelevantními. Vrchní soud v Olomouci v srpnu 2023 potvrdil závěry krajského soudu. Ústavní stížnost stěžovatele byla v roce 2024 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, přičemž Ústavní soud konstatoval, že žádný z předložených důkazů nemohl změnit původní rozhodnutí o vině.

II.  Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článků 6 a 13 Úmluvy

Stěžovatel namítal na poli článků 6 a 13, že české právo neposkytuje účinnou záruku presumpce neviny a že soudy rozhodující o jeho žádosti o obnovu trestního řízení neměly pravomoc přezkoumat původní řízení v plném rozsahu, ani napravit jeho zásadní vady.

Soud nejprve konstatoval, že vina stěžovatele byla pravomocně prokázána v trestním řízení vedeném v letech 2015 a 2016, v jehož průběhu byla posouzena řada důkazů včetně několika znaleckých posudků. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen odvolacím soudem a opravné prostředky následně podané k Nejvyššímu a Ústavnímu soudu byly v roce 2018 neúspěšné. Stěžovatel tehdy nepodal stížnost k Soudu, a proto se Soud nemůže zabývat spravedlivostí původního řízení.

Předmětem nynější stížnosti je žádost stěžovatele o obnovu řízení a její zamítnutí vnitrostátními soudy z důvodu, že nebyly předloženy nové skutečnosti nebo důkazy, které by mohly změnit původní hodnocení případu.

Soud připomněl, že Úmluva nezaručuje právo na obnovu pravomocně skončeného řízení [Moreira Ferreira proti Portugalsku (č. 2), č. 19867/12, rozsudek ze dne 11. července 2017, § 60]. Trestní větev článku 6 se vztahuje pouze na osoby "obviněné z trestného činu", což nezahrnuje osoby již pravomocně odsouzené. Podle ustálené judikatury tedy Soud není oprávněn přezkoumávat řízení o obnově trestního řízení (Franz Fischer proti Rakousku, č. 27569/02, rozhodnutí ze dne 6. května 2003).

Soud může přezkoumat obnovené řízení pouze v případě, že by žádost o obnovení vedla automaticky k úplnému přezkoumání případu (Moreira Ferreira proti Portugalsku, cit. výše, § 60). Tak tomu ovšem v případě stěžovatele nebylo. V českém právu jsou stanoveny specifické podmínky pro obnovu řízení, které stěžovatel v daném případě nesplnil. Takový přístup není sám o sobě v rozporu s Úmluvou, pokud slouží k ochraně právní jistoty. Soud v minulosti konstatoval, že přezkum v rámci obnovy řízení nemá být zaměňován s odvoláním a má být omezen na nápravu justičních omylů a zjevných nespravedlností. Pouhá možnost existence odlišných názorů na věc není důvodem pro přezkum (Bujniţa proti Moldavsku, č. 36492/02, rozsudek ze dne 16. ledna 2007, § 20).

Soud neshledal důvod se od dosavadní praxe odchýlit, a stížnost stěžovatele proto odmítl pro neslučitelnost ratione materiae s článkem 6 Úmluvy. Jelikož porušení článku 13 lze namítat jenom ve spojení s jinými substantivními ustanoveními Úmluvy, odmítl ze stejných důvodů i námitku na poli tohoto článku.  

Rozhodnutí je k dispozici v: 0Angličtina