Přehled

Datum rozhodnutí
20.7.2009
Rozhodovací formace
Výbor OSN pro práva dítěte
Typ rozhodnutí
obecný komentář

Text

Obecný komentář č. 12

Právo dítěte být slyšeno

Právo dítěte být slyšeno

Článek 12 Úmluvy o právech dítěte stanoví:

„1. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, [zajistí] dítěti, které je schopno formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej [týkají], přičemž názory dítěte musí být patřičně zohledněny v závislosti na jeho věku a vyspělosti.

2. Za tímto účelem se dítěti zejména poskytuje možnost, aby bylo [slyšeno] v každém soudním nebo správním řízení, které se jej týká, a to buď přímo, nebo prostřednictvím zástupce anebo příslušného orgánu, přičemž způsob slyšení musí být v souladu [s procesními pravidly vnitrostátních právních předpisů].“

I.     Úvod

1. Článek 12 Úmluvy o právech dítěte („úmluva“) představuje jedinečné ustanovení ve smlouvě o lidských právech. Zabývá se právním a sociálním postavením dětí, které na jedné straně postrádají plnou svéprávnost dospělých, ale na druhé straně jsou subjekty práv. Odstavec 1 přiznává každému dítěti, které je schopné vytvořit si vlastní názor, právo vyjadřovat tyto názory svobodně ve všech záležitostech, které se jej týkají, právo na to, aby byly tyto názory patřičně zohledněny v souladu s jeho věkem a vyspělostí. Odstavec 2 zejména stanoví, že dítěti je přiznáno právo na slyšení v každém soudním nebo správním řízení, které se jej týká.

2. Právo všech dětí, aby byly slyšeny a brány vážně, představuje jednu ze základních hodnot úmluvy. Výbor pro práva dítěte („výbor“) označil článek 12 za jednu ze čtyř obecných zásad úmluvy, ostatními hlavními body jsou zákaz diskriminace, právo na život a možnosti rozvoje a nejlepší zájem dítěte jako přední hledisko, což podtrhuje skutečnost, že tento článek nestanoví jen právo sám o sobě, ale měl by být zohledňován při výkladu a výkonu všech ostatních práv.

3. Od přijetí úmluvy v roce 1989 bylo na místní, celostátní, regionální i celosvětové úrovni dosaženo značného pokroku ve vývoji právních předpisů, politik a metod určených k podpoře provádění článku 12. V posledních letech dochází k širokému rozvoji zásad označovaných širokým pojmem „účast“, který se však v textu článku 12 nevyskytuje. Tento pojem prošel vývojem a nyní je široce používán k popisu probíhajících postupů, mezi něž patří sdílení informací a dialog mezi dětmi a dospělými založený na vzájemné úctě, při kterém děti mohou sledovat, jak jsou jejich názory a názory dospělých zohledňovány při tvorbě výsledků těchto procesů.

4. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, opětovně potvrdily svůj závazek k provádění článku 12 na 27. zvláštním zasedání Valného shromáždění o dětech v roce 2002.1 Výbor však konstatuje, že ve většině společností po celém světě výkonu práva dítěte vyjádřit svůj názor na široký okruh otázek, které se jej týkají, a práva, aby byly tyto názory patřičně zohledněny, brání řada dlouhodobých postupů i přístupů, jakož i politické a hospodářské překážky. Ačkoliv se mnoho dětí potýká s obtížemi, výbor uznává, že zejména některé skupiny dětí, včetně mladších chlapců a dívek, jakož i dětí z vyloučených a znevýhodněných skupin, čelí obzvláštním překážkám bránícím jim v uplatnění tohoto práva. Výbor je i nadále znepokojen kvalitou velké části stávajících praktik. Je nezbytné lépe pochopit skutečný přínos článku 12 a to, jak zajistit každému dítěti jeho úplné provádění.

5. V roce 2006 pořádal výbor den obecné rozpravy o právu dítěte být slyšeno, aby tak prozkoumal význam a důležitost článku 12, jeho vazby na ostatní články a nedostatky, osvědčené postupy a prioritní otázky, kterými je zapotřebí se za účelem podpory výkonu tohoto práva zabývat.2 Tento obecný komentář vychází z výměny informací, ke které došlo ve výše uvedený den, zkušeností výboru získaných při hodnocení zpráv států, které jsou smluvní stranou úmluvy, a velmi významných odborných poznatků a zkušeností získaných při zavádění práva zakotveného v článku 12 do praxe vládami, nevládními organizacemi, komunitními organizacemi, rozvojovými agenturami i samotnými dětmi.

6. Tento obecný komentář obsahuje v první řadě právní analýzu obou odstavců článku 12 a dále vysvětluje požadavky na úplné uplatnění tohoto práva, a to zejména v soudních a správních řízeních (oddíl A). Oddíl B pojednává o propojení článku 12 se třemi dalšími obecnými zásadami úmluvy a o jeho vztahu k ostatním článkům. Požadavek, aby bylo dítě slyšeno v rozličných situacích a prostředích, a dopad tohoto práva dítěte jsou nastíněny v oddílu C. Oddíl D uvádí základní požadavky na uplatňování tohoto práva a v oddílu E jsou předloženy závěry.

7. Výbor doporučuje, aby státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, šířily tento obecný komentář ve státní správě a jejích orgánech a dále mezi děti a občanskou společnost. To vyžaduje jeho přeložení do příslušných jazyků, přičemž by měly být k dispozici vhodné a k dětem vstřícné verze, měly by se konat konference, semináře, sympózia a další akce, na kterých budou sdíleny osvědčené postupy, jak nejlépe tento obecný komentář uvést do praxe a začlenit jej do vzdělávání všech odborníků pracujících s dětmi.

II.   Cíle

8. Celkovým cílem obecného komentáře je podpořit státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, v účinném provádění článku 12. Přitom je třeba usilovat o:

  • posílení porozumění významu článku 12 a jeho důsledků pro vlády, zúčastněné subjekty, nevládní organizace a společnost v širokém smyslu,
  • vypracování oblasti působnosti právních předpisů, zásad a postupů nutných k dosažení úplného provedení článku 12,
  • zdůraznění pozitivního postoje při provádění článku 12, který těží ze zkušeností výboru,
  • navržení základních požadavků ohledně vhodných způsobů, jak zajistit patřičné zohlednění názorů dítěte ve všech záležitostech, které se jej týkají.

III.  Právo být slyšeno: právo jednotlivého dítěte a právo skupin dětí 

9.  Struktura tohoto obecného komentáře je založena na rozlišování mezi právem jednotlivého dítěte být slyšeno a právem na slyšení týkajícím se skupiny dětí (např. školní třídy, dětí z určité čtvrti, dětí z určité země, dětí se zdravotním postižením nebo dívek), jak jej činí výbor. Toto rozlišování je důležité s ohledem na to, že úmluva stanoví, že státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, musí zajistit právo dítěte být slyšeno v závislosti na jeho věku a vyspělosti (viz níže uvedená právní analýza odstavců 1 a 2 článku 12).

10. Podmínku věku a vyspělosti lze posuzovat, pokud je slyšeno jednotlivé dítě i pokud se rozhodne vyjádřit své názory skupina dětí. Povinnost posoudit věk dítěte a jeho vyspělost je usnadněna, pokud je daná skupina součástí trvalé struktury, například rodiny, školní třídy nebo obyvatel určité čtvrti, ale je naopak obtížnější, pokud se děti vyjádří hromadně. Přestože se státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, setkávají při posuzování věku a vyspělosti s obtížemi, měly by zvažovat právo skupiny na slyšení a výbor důrazně doporučuje, aby státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, vynaložily veškeré úsilí k tomu, aby naslouchaly dětem, které hovoří za kolektiv, a jejich názory zjišťovaly.

11. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, by měly dítě podporovat v tom, aby si vytvořilo svobodný názor a měly by vytvářet prostředí, které umožňuje dítěti uplatnit jeho právo být slyšeno.

12. Názory vyslovené dětmi mohou doplnit relevantní pohledy a zkušenosti a je třeba je brát v úvahu při rozhodování, tvorbě politiky a přípravě právních předpisů a/nebo opatření i při jejich hodnocení.

13. Tyto postupy se obvykle nazývají participace. Výkon práva dítěte nebo dětí na slyšení je klíčovým prvkem těchto postupů. Pojem participace zdůrazňuje, že zapojení dětí by nemělo být jen jednorázovým aktem, nýbrž výchozím bodem pro intenzivní výměnu názorů mezi dětmi a dospělými ohledně vývoje politik, programů a opatření ve všech příslušných oblastech života dětí.

14. V oddíle A (právní analýza) obecného komentáře se výbor zabývá právem jednotlivého dítěte být slyšeno. V oddíle C (Uplatňování práva dítěte být slyšeno v různých prostředích a situacích) se výbor zabývá právem na slyšení jak jednotlivého dítěte, tak skupiny dětí.

A.   Právní analýza

15.  Článek 12 úmluvy zakládá právo každého dítěte svobodně vyjádřit své názory ve všech záležitostech, které se jej týkají, a na to navazující právo, aby byly tyto názory patřičně zohledněny v závislosti na jeho věku a vyspělosti. Toto právo ukládá státům, které jsou smluvní stranou úmluvy, jasnou právní povinnost, aby toto právo uznaly a zajistily jeho uplatňování tím, že budou názorům dítěte naslouchat a patřičně je zohledňovat. Tato povinnost vyžaduje, aby státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, v souladu se svým soudním systémem zaručily výkon práva buď přímo, nebo aby přijaly či upravily své právní předpisy tak, aby děti mohly toto právo plně uplatnit.

16. Dítě však má právo toto právo neuplatnit. Vyjadřování názorů je možností, nikoliv povinností dítěte. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, musí zajistit, aby se dítěti dostalo všech nezbytných informací a poučení, aby učinilo rozhodnutí ve svém nejlepším zájmu.

17. Článek 12 jako obecná zásada stanoví, že státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, by měly usilovat o to, aby zajistily výklad a uplatňování všech ostatních práv zakotvených v úmluvě v souladu s tímto článkem.3

18. Článek 12 je důkazem toho, že dítě má práva, která ovlivňují jeho život, a nikoliv pouze práva odvíjející se od jeho zranitelnosti (ochrany) nebo závislosti na dospělých.4 Úmluva uznává, že dítě je subjektem práv a téměř celosvětová ratifikace tohoto mezinárodního nástroje ze strany států, které jsou smluvní stranou úmluvy, zdůrazňuje toto postavení dítěte, které je jasně vyjádřeno v článku 12.

1.    Jazyková analýza článku 12

(a)   Odstavec 1 článku 12

(i)    „Zajistí“

19. Čl. 12 odst. 1 stanoví, že státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, „zajistí“ právo dítěte svobodně vyjádřit své názory. „Zajistí“ je právní pojem zvláštní síly, který neponechává státům, které jsou smluvní stranou úmluvy, žádný prostor pro volné uvážení. V důsledku toho je státům, které jsou smluvní stranou úmluvy, stanovena přísná povinnost přijmout příslušná opatření k úplnému uplatnění tohoto práva pro všechny děti. Tato povinnost obsahuje dva prvky, které mají zajistit, aby existovaly mechanismy pro zjišťování názorů dítěte ve všech záležitostech, které se jej týkají, a jejich patřičné zohledňování.

(ii)   „Schopné vytvořit si vlastní názory“

20. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zajistí právo být slyšeno každému dítěti, které je „schopné vytvořit si vlastní názory“. Tato formulace by měla být vnímána nikoliv jako omezení, ale jako povinnost států, které jsou smluvní stranou úmluvy, aby v největší možné míře posoudily schopnost dítěte vytvořit si samostatný názor. To znamená, že státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, nemohou vycházet z předpokladu, že dítě není schopné vyjádřit své názory. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, by měly naopak předpokládat, že dítě je schopné vytvořit si své názory, a uznat, že má právo je vyjádřit; není třeba, aby dítě muselo tuto svou schopnost nejprve prokázat.

21. Výbor zdůrazňuje, že článek 12 nestanoví žádnou věkovou hranici, pokud jde o právo dítěte vyjádřit své názory, a zrazuje státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, od toho, aby prostřednictvím právních předpisů nebo praxe zaváděly věkové hranice, které by omezily právo dítěte být slyšeno ve všech záležitostech, které se jej týkají. V tomto ohledu výbor zdůrazňuje níže uvedené skutečnosti:

  • Zaprvé, výbor ve svém doporučení, přijatém po dni obecné rozpravy o uplatňování práv dětí v raném dětství v roce 2004, zdůraznil, že pojem dítěte jakožto subjektu práv je „… zakotven v každodenním životě dítěte od nejranějšího věku“.5 Výzkumy ukazují, že dítě je schopné vytvářet si názory od nejútlejšího věku, a to dokonce i v době, kdy nemusí být schopno je vyjádřit slovně.6 V důsledku toho vyžaduje úplné provedení článku 12 uznání a zohlednění neverbální podoby komunikace včetně hry, řeči těla, výrazu tváře a kresby či malby, pomocí kterých velmi malé děti dávají najevo porozumění, volby a preference.
  • Zadruhé, není nutné, aby dítě komplexně chápalo všechny aspekty záležitosti, která se jej týká, ale postačí, když situaci rozumí natolik dostatečně, aby bylo schopné si na danou záležitost vytvořit vlastní názor.
  • Zatřetí, státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, mají také povinnost zajistit uplatnění tohoto práva v případě dětí, které mají potíže s vyjádřením svých názorů. Například děti se zdravotním postižením by měly mít k dispozici veškeré komunikační prostředky nutné k vyjádření názoru a měly by mít možnost je používat. Je nutné vynaložit úsilí k uznání práva na vyjádření názorů dětí náležících k menšinám, původnímu obyvatelstvu a migrantům, jakož i dalších dětí, které nemluví většinovým jazykem.
  • A konečně, státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, si musí být vědomy možných negativních důsledků neuváženého uplatňování tohoto práva, zejména v případě velmi malých dětí nebo v případech, kdy se dítě stane obětí trestného činu, pohlavního zneužití, násilí nebo jiných podob špatného zacházení. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, musí přijmout veškerá nezbytná opatření k zajištění toho, aby právo dítěte být slyšeno bylo uplatněno, a zajistit tak plnou ochranu dítěte.

(iii)  „Právo vyjádřit tyto názory svobodně“

22. Dítě má právo „vyjádřit tyto názory svobodně“. „Svobodně“ znamená, že dítě může vyjádřit své názory bez nátlaku a může se rozhodnout, zda své právo být slyšeno uplatní či nikoliv. „Svobodně“ také znamená, že dítě nesmí být manipulováno ani podrobeno nepřiměřenému ovlivnění nebo nátlaku. „Svobodně“ ze své podstaty dále znamená z „vlastního“ pohledu dítěte: dítě má právo vyjádřit své vlastní názory, a nikoliv názory jiných osob.

23. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, musí zajistit podmínky pro vyjádření názorů, které zohledňují situaci jednotlivého dítěte a jeho sociální postavení a prostředí, ve kterém se dítě cítí uznávané a v bezpečí, když svobodně vyjadřuje své názory.

24. Výbor zdůrazňuje, že dítě by nemělo být dotazováno častěji, než je nutné, zejména pokud jsou zkoumány události, které jej mohou poškodit. „Slyšení“ dítěte je složitý proces, který může mít na dítě traumatizující dopad.

25. Výkon práva dítěte vyjádřit své názory vyžaduje, aby bylo dítě informováno o záležitostech, možnostech a možných rozhodnutích, které lze přijmout, jakož i o jejich důsledcích, a to osobami odpovědnými za slyšení dítěte a jeho rodiči nebo jinými zákonnými zástupci. Dítě musí být také informováno o podmínkách, za kterých bude požádáno o vyjádření svých názorů. Toto právo na informace je zásadní, neboť je předpokladem pro kvalifikované rozhodnutí dítěte.

(iv)  „Ve všech záležitostech, které se jej týkají“

26. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, musí zajistit, aby bylo dítěti umožněno vyjádřit své názory „ve všech záležitostech, které se jej týkají“. To představuje druhé vymezení tohoto práva: dítě musí být slyšeno, pokud se jej projednávaná záležitost týká. Tuto základní podmínku je třeba respektovat a chápat široce.

27. Otevřená pracovní skupina zřízená Komisí pro lidská práva, která vypracovala text úmluvy, odmítla návrh, aby byly tyto záležitosti vymezeny pomocí seznamu omezujícího situace, kdy mají být názory dítěte nebo dětí zohledněny. Namísto toho bylo přijato rozhodnutí, podle kterého má dítě právo být slyšeno „ve všech záležitostech, které se jej týkají“. Výbor je znepokojen tím, že děti často nejsou slyšeny, ačkoliv je zřejmé, že se jich projednávané záležitosti týkají, a ačkoliv jsou schopny si na danou záležitost vytvořit vlastní názor. Ačkoliv výbor podporuje širokou definici slova „záležitost“, která zahrnuje též otázky, které nejsou výslovně uvedeny v úmluvě, uznává formulaci „které se jej týkají“, která byla doplněna, aby bylo zřejmé, že se nejedná o obecné politické oprávnění. Praxe, včetně Světového summitu o dětech, nicméně ukazuje, že široký výklad záležitostí týkajících se dítěte nebo dětí napomáhá zahrnout děti do společenských procesů v rámci jejich komunity a společnosti. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, by proto měly pečlivě naslouchat názorům dětí vždy, když může jejich vnímání napomoci kvalitě řešení.

(v)   „Patřičné zohlednění v závislosti na věku a vyspělosti dítěte“

28. Názory dítěte musí být „patřičně zohledněny v závislosti na jeho věku a vyspělosti“. Tato věta odkazuje na schopnost dítěte, kterou je třeba posuzovat tak, aby byly názory dítěte patřičně zohledněny nebo aby byl dítěti sdělen způsob, jak jeho názory ovlivnily výsledek řízení. Článek 12 stanoví, že pouhé slyšení dítěte je nedostatečné; pokud je dítě schopné vytvářet si názory, musí být jeho názory pečlivě zváženy.

29. Požadavkem na patřičné zohlednění v závislosti na věku a vyspělosti dítěte článek 12 objasňuje, že samotný věk nemůže určovat důležitost názorů dítěte. Úroveň toho, čemu dítě rozumí, není vždy závislá na jeho biologickém věku. Výzkumy ukázaly, že informace, zkušenosti, prostředí, společenská a kulturní očekávání a úroveň podpory přispívají k rozvoji schopností dítěte vytvořit si svůj názor. Z tohoto důvodu je třeba názory dítěte posuzovat jednotlivě v každém konkrétním případě.

30. Vyspělost znamená schopnost porozumět a vyhodnotit důsledky konkrétní záležitosti, a musí být proto při určení individuální schopnosti dítěte zvážena. Vyspělost je obtížné definovat; pro účely článku 12 se jedná o schopnost dítěte vyjádřit názory na určité otázky rozumným a nezávislým způsobem. Je třeba vzít v úvahu též dopad záležitosti na dítě. Čím větší je dopad záležitosti na život dítěte, tím důležitější musí být odpovídající posouzení vyspělosti tohoto dítěte.

31. Je nutné zohlednit to, že se schopnosti dítěte vyvíjejí, a dále vedení a dohled ze strany rodičů (viz odstavec 84 a oddíl C níže).

(b)   Odstavec 2 článku 12

(i)    Právo „být slyšeno v každém soudním nebo správním řízení, které se jej týká“

32. Čl. 12 odst. 2 stanoví, že možnost slyšení musí být poskytnuta zejména „v každém soudním nebo správním řízení týkajícím se dítěte“. Výbor zdůrazňuje, že se toto ustanovení vztahuje bez omezení na veškerá soudní řízení, která se týkají dítěte, včetně například rozluky rodičů, svěření do péče a osvojení, dětí ve střetu se zákonem, dětských obětí fyzického nebo psychického násilí, pohlavního zneužívání nebo jiných trestných činů, zdravotní péče, sociálního zabezpečení, nezletilých bez doprovodu, dětí žádajících o azyl a uprchlíků, jakož i obětí ozbrojených konfliktů a jiných mimořádných událostí. Typická správní řízení zahrnují například rozhodnutí o vzdělání dítěte, jeho zdraví, prostředí, životních podmínkách nebo ochraně. Oba druhy řízení mohou zahrnovat alternativní způsoby řešení sporů, například mediaci a rozhodčí řízení.

33. Právo dítěte být slyšeno se uplatní jak v řízeních zahájených dítětem, např. v případě stížností na špatné zacházení a odvolání proti vyloučení ze školy, tak na řízení týkající se dítěte, která jsou zahájená jinými osobami, např. v případě odluky rodičů nebo osvojení. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, jsou vyzývány, aby přijaly legislativní opatření, která budou vyžadovat od subjektů s rozhodovací pravomocí v soudním nebo správním řízení, aby rozsah zohlednění názorů dítěte a důsledků pro dítě odůvodnily.

34. Dítě nelze účinně vyslechnout, pokud je prostředí zastrašující, nepřátelské, necitlivé nebo vzhledem k jeho věku nevhodné. K řízení musí mít dítě přístup a musí pro něj být vhodné. Zvláštní pozornost je třeba věnovat poskytování a předávání informací, které jsou pro děti vhodné, odpovídající podpoře vlastnímu hájení práv, vhodnému vzdělání pracovníků, podobě jednacích síní u soudu, oblečení soudců a advokátů, obrazovkám a odděleným čekárnám.

(ii)   „Přímo nebo prostřednictvím zástupce anebo příslušného orgánu“

35. Poté, co se dítě rozhodne využít svého práva být slyšeno, musí učinit rozhodnutí, jakým způsobem má být slyšeno: „přímo, nebo prostřednictvím zástupce anebo příslušného orgánu“. Výbor doporučuje, aby byla dítěti dána možnost, aby bylo slyšeno přímo v každém řízení, kdykoliv je to možné.

36.  Zástupcem může být rodič (nebo rodiče), advokát nebo jiná osoba (mimo jiné sociální pracovník). Je však třeba zdůraznit, že v mnoha případech (ať již občanskoprávních, trestních nebo správních) existuje riziko střetu zájmů dítěte a jeho nejobvyklejšího zástupce (rodiče nebo rodičů). Pokud ke slyšení dítěte dochází prostřednictvím zástupce, je nanejvýš důležité, aby byly názory dítěte zástupcem správně zprostředkovány subjektu s rozhodovací pravomocí. Způsob by mělo zvolit dítě (nebo příslušný orgán, pokud je to nezbytné) podle konkrétní situace. Zástupci musí mít dostatečné znalosti, musí rozumět různým aspektům procesu rozhodování a mít zkušenosti s prací s dětmi.

37. Zástupce si musí být vědom skutečnosti, že zastupuje výlučně zájmy dítěte, a nikoliv zájmy jiných osob (rodiče nebo rodičů), institucí nebo subjektů (například ústavů, veřejné správy nebo společnosti). Pro zástupce, kteří jsou ustanovováni k zastupování dětí, by měly být vypracovány etické kodexy.

(iii)  „V souladu s procesními pravidly vnitrostátních právních předpisů“

38. Možnost zastoupení musí být „v souladu s procesními pravidly vnitrostátních právních předpisů“. Toto ustanovení by nemělo být vykládáno tak, že umožňuje uplatňování procesních předpisů, které toto základní právo omezují nebo brání jeho výkonu. Naopak, státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, jsou vyzývány, aby dodržovaly základní pravidla spravedlivého procesu, například právo na obhajobu a právo na nahlížení do spisu.

39. Pokud nejsou dodrženy procesní předpisy, může být rozhodnutí soudu nebo správního orgánu napadnuto a změněno nebo nahrazeno nebo může být věc vrácena zpět k novému rozhodnutí.

2.    Kroky k uplatnění práva dítěte být slyšeno

40. Provedení obou odstavců článku 12 vyžaduje učinění pěti kroků, aby bylo možné účinně uplatnit právo dítěte být slyšeno, kdykoliv se jej záležitost týká, nebo v případě, že je dítě vyzváno, aby vyjádřilo své názory ve formálním řízení, jakož i v jiných prostředích. Tyto požadavky musí být uplatňovány způsobem, který je v dané situaci vhodný.

(a)   Příprava

41.  Osoby, které jsou odpovědné za slyšení dítěte, musí zajistit, aby bylo dítě informováno o svém právu vyjádřit svůj názor ve všech záležitostech, které se jej týkají, a to zejména v každém soudním nebo správním rozhodování, a o dopadu, jaký budou mít jím vyjádřené názory na výsledek. Dítě musí dále obdržet informace o možnosti komunikovat přímo nebo prostřednictvím zástupce. Musí si být vědomo možných důsledků své volby. Subjekt s rozhodovací pravomocí musí dítě na slyšení vhodně připravit, vysvětlit mu, jak, kdy a kde se bude slyšení konat a kdo se ho zúčastní, a musí v tomto ohledu také zohlednit názory dítěte.

(b)   Slyšení

42. Rámec, ve kterém dítě uplatňuje své právo být slyšeno, musí být vstřícný a povzbuzující, aby si dítě mohlo být jisté, že dospělý, který je odpovědný za slyšení, je ochoten naslouchat a opravdu zvážit to, co se dítě rozhodlo sdělit. Osoba, která bude slyšení provádět, může být dospělá osoba mající kvalifikaci v záležitostech, které se týkají dítěte (např. učitel, sociální pracovník nebo pečovatel), subjekt s rozhodovací pravomocí v určité instituci (např. ředitel, správce nebo soudce) nebo odborník (např. psycholog nebo lékař).

43. Zkušenosti ukazují, že situace by se měla podobat spíše rozhovoru, a nikoliv jednostrannému výslechu. Je třeba preferovat, aby dítě nebylo slyšeno při veřejném jednání soudu, ale při zachování podmínek důvěrnosti.

(c)   Posuzování schopnosti dítěte

44. Názory dítěte musí být patřičně zohledněny, pokud analýza konkrétního případu ukáže, že je dítě schopné vytvářet si vlastní názory. Pokud je dítě schopné vytvářet si názory rozumným a nezávislým způsobem, subjekt s rozhodovací pravomocí musí názory dítěte zohlednit jako významný faktor při rozhodování dané záležitosti. Pro posouzení schopnosti dítěte je třeba rozvíjet osvědčené postupy.

(d)   Informace o zohlednění názorů dítěte (zpětná vazba)

45. Vzhledem k tomu, že dítě požívá právo na to, aby jeho názory byly patřičně zohledněny, subjekt s rozhodovací pravomocí musí dítě informovat o výsledku řízení a vysvětlit mu, jakým způsobem byly jeho názory zohledněny. Zpětná vazba je zárukou toho, že názory dítěte nebudou slyšeny pouze formálně, ale budou brány vážně. Informace mohou dítě přimět k tomu, aby na svých názorech trvalo, souhlasilo s jiným názorem nebo učinilo jiný návrh nebo v případě soudního či správního řízení podalo opravný prostředek či stížnost.

(e)   Stížnosti, opravné prostředky a žádosti o nápravu

46. Je třeba přijmout právní předpisy, které umožní dětem využít možnost podat stížnost nebo opravný prostředek, pokud je jejich právo na slyšení a právo na to, aby jejich názory byly patřičně zohledněny, přehlíženo a porušováno.7 Děti by měly mít možnost obrátit se se svými stížnostmi na veřejného ochránce práv nebo na osobu se srovnatelnou úlohou ve všech dětských institucích, mimo jiné ve školách a zařízeních denní péče. Děti by měly vědět, kdo jsou tyto osoby a jak je kontaktovat. V případě sporů v rodině týkajících se zohlednění názorů dítěte by mělo mít dítě možnost obrátit se na osobu v komunitní organizaci pro mládež.

47. Pokud je právo dítěte být slyšeno v soudním nebo správním řízení (čl. 12 odst. 2) porušeno, musí mít dítě možnost podat opravný prostředek a stížnost, které zajistí nápravu. Postupy podávání stížností musí obsahovat spolehlivé mechanismy, které zajistí, že si dítě bude jisté, že jejich využití je nevystaví riziku násilí nebo trestu.

3.    Závazky států, které jsou smluvní stranou úmluvy

(a)   Základní závazky států, které jsou smluvní stranou úmluvy

48. Právo dítěte být slyšeno ukládá státům, které jsou smluvní stranou úmluvy, povinnost přezkoumat nebo změnit právní předpisy a zavést mechanismy poskytující dětem přístup k příslušným informacím, dostatečnou podporu a popřípadě i zpětnou vazbu ohledně toho, jak byly jejich názory zohledněny, a postupy pro podávání stížností, opravných prostředků a žádostí o nápravu.

49. Za účelem splnění těchto povinností by měly státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, přijmout níže uvedené strategie:

  • přezkoumat a odvolat omezující prohlášení a výhrady k článku 12,
  • zřídit nezávislé lidskoprávní organizace, například veřejného ochránce práv dětí nebo komisaře, kteří budou mít širokou pravomoc pro ochranu práv dětí,8
  • zavést školení k článku 12 a jeho uplatňování v praxi pro všechny odborníky pracující s dětmi, včetně advokátů, soudců, policistů, sociálních pracovníků, komunitních pracovníků, psychologů, osob pečujících o děti, zaměstnanců ústavů a věznic, učitelů na všech úrovních vzdělávacího systému, lékařů, zdravotních sester a dalších pracovníků ve zdravotnictví, státních zaměstnanců a úředních osob, azylových úředníků a tradičních vůdců,
  • zajistit pomocí ustanovení a pravidel pevně zakotvených v právních předpisech, které budou pravidelně hodnoceny z hlediska jejich účinnosti, vhodné podmínky k tomu, aby byly děti podporovány ve vyjadřování svých názorů, a k tomu, aby byly tyto názory patřičně zohledňovány,
  • bojovat s negativními postoji, které brání plnému uplatnění práva dítěte být slyšeno, a to pomocí kampaní zaměřených na veřejnost, osoby mající vliv na veřejné mínění a sdělovací prostředky, a změnit tak široce rozšířené a zakořeněné pojetí dítěte.

(b)   Specifické povinnosti, pokud jde o soudní a správní řízení

(i)    Právo dítěte být slyšeno v občanském soudním řízení

50. Hlavní otázky, které vyžadují, aby dítě bylo slyšeno, jsou podrobně rozebrány níže:

Rozvod a rozluka

51. V případě rozluky a rozvodu se rozhodnutí soudů týká dětí jednoznačně. O otázkách výživného na dítě a svěření do péče a styku rozhoduje buď soudce v soudním řízení, nebo je o nich rozhodováno v soudem řízené mediaci. Mnoho právních řádů ve svých právních předpisech stanovilo, že v případě rozpadu vztahu musí soud „nejlepší zájem dítěte posoudit jako přední hledisko“.

52. Z tohoto důvodu musí veškeré právní předpisy upravující rozluku a rozvod stanovit právo dítěte být slyšeno subjekty s rozhodovací pravomocí a v rámci mediace. Některé právní řády buď cestou praxe, nebo cestou stanovení v právních předpisech, raději uvádějí věkovou hranici, při jejímž dosažení je dítě považováno za způsobilé vyjádřit své vlastní názory. Úmluva nicméně předpokládá, že tato věc bude řešena individuálně, neboť odkazuje na věk a vyspělost, a proto vyžaduje individuální posouzení schopnosti dítěte.

Oddělení od rodičů a náhradní péče

53. Kdykoliv je rozhodnuto o odebrání dítěte z jeho rodiny, protože se stalo doma obětí zneužívání nebo zanedbání, musí být pro určení nejlepšího zájmu dítěte zohledněn názor dítěte. K zásahu může vést stížnost dítěte, jiného rodinného příslušníka nebo příslušníka komunity obsahující tvrzení o zneužití nebo zanedbání v rodině.

54. Zkušenosti výboru ukazují, že právo dítěte být slyšeno není vždy státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, bráno v potaz. Výbor doporučuje, aby státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, prostřednictvím právních předpisů a politických pokynů, zajistily, aby názory dítěte byly zjišťovány a zohledňovány, a to i v případě rozhodnutí týkajících se svěření do pěstounské péče, vytvoření plánů péče a jejich přezkumu a návštěv rodičů a rodiny.

Osvojení a institut kafala podle islámského práva

55. Pokud má být dítě osvojeno nebo má být použit institut kafala podle islámského práva a jakmile k osvojení nebo použití institutu kafala skutečně dojde, má slyšení dítěte zásadní význam. Tento postup je nezbytný i v případě, kdy nevlastní rodiče nebo pěstouni přijmou dítě, ačkoliv toto dítě a adoptivní rodiče spolu již po nějakou dobu žili.

56. Článek 21 úmluvy stanoví, že nejlepší zájem dítěte má být předním hlediskem. Při rozhodování o osvojení nebo použití institutu kafala nebo jiného umístění dítěte nelze „nejlepší zájem dítěte“ určit bez zohlednění jeho názorů. Výbor naléhavě vyzývá všechny státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, aby pokud je to možné, informovaly dítě o účincích osvojení nebo použití institutu kafala nebo jiném umístění a prostřednictvím právních předpisů zajistily, že budou názory dítěte slyšeny.

(ii)   Právo dítěte být slyšeno v trestním řízení

57. V trestním řízení musí být právo dítěte vyjádřit své názory svobodně ve všech záležitostech, které se týkají dítěte, plně respektováno a uplatňováno ve všech stádiích řízení v rámci systému soudnictví ve věcech mládeže.9

Mladistvý pachatel

58. Článek 12 odst. 2 úmluvy požaduje, aby dítě, které je podezřelé, obviněné nebo uznané vinným z porušení norem trestního práva, mělo právo být slyšeno. Toto právo musí být během všech stádií řízení plně respektováno policií, státním zástupcem i soudcem, a to od samého počátku přípravného řízení, přičemž dítě má právo nevypovídat. Toto právo platí i ve stádiu konečného rozhodování a výkonu uložených opatření.

59. V případě odklonu, včetně mediace, musí být dítěti poskytnuta možnost udělit svobodný a dobrovolný souhlas, jakož i možnost využít právního či jiného poradenství při stanovování vhodného a žádoucího druhu navrhovaného odklonu.

60. Aby se každé dítě mohlo řádně účastnit řízení, musí být okamžitě a přímo informováno o obviněních proti němu v jazyce, kterému rozumí, a dále o řízení v systému soudnictví ve věcech mládeže a možných opatřeních, která může soud učinit. Řízení by mělo probíhat v takové atmosféře, která dítěti umožní účast a možnost vyjádřit se svobodně.

61. Soudní jednání a jiné výslechy dítěte, které se dostalo do střetu se zákonem, by se měly konat s vyloučením veřejnosti. Výjimky by měly být velmi omezené, jasně stanovené ve vnitrostátních právních předpisech a vedeny nejlepším zájmem dítěte.

Dítě jako oběť trestného činu a jako svědek

62. Dítěti, které se stane obětí nebo svědkem trestného činu, musí být poskytnuta možnost, aby mohlo plně uplatnit své právo svobodně vyjádřit své názory v souladu s rezolucí Hospodářské a sociální rady OSN 2005/20, „Zásady týkající se justice ve věcech zahrnujících oběti a svědky trestné činnosti z řad dětí“.10

63. Zejména to znamená, že je třeba vynaložit veškeré úsilí k tomu, aby každé dítě, které se stane obětí nebo svědkem trestného činu, bylo řádně slyšeno ve vztahu k jeho postavení ve věci a bylo mu umožněno vyjádřit svým vlastním způsobem a svobodně své názory ohledně jeho postavení v soudním řízení.

64. Právo dítěte, které se stalo obětí nebo svědkem trestného činu, rovněž souvisí s právem na informace týkající se například dostupnosti zdravotní, psychologické a sociální péče, postavení dítěte jako oběti či svědka, způsobů, jakým jsou „kladeny otázky“, mechanismů podpory dítěte podávajícího stížnost a účasti na vyšetřování a soudním jednání, místě a čase slyšení, dostupnosti ochranných opatření, možnostech odškodnění a podávání opravných prostředků.

(iii)  Právo dítěte být slyšeno ve správním řízení

65. Všechny státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, by měly ve správním právu zavést postupy, které splňují požadavky článku 12 a zajišťují právo dítěte být slyšeno spolu s dalšími procesními právy, včetně práva na zpřístupnění určitých informací, oznámení o slyšení a zastoupení rodičem nebo jinou osobou.

66. Děti spíše přicházejí do styku se správním než soudním řízením, neboť správní řízení je méně formální, flexibilnější a relativně jednoduché. Řízení musí být k dětem vstřícné a přístupné.

67. Konkrétní případy správního řízení, které se týká dětí, zahrnují mechanismy týkající se kázně ve školách (např. zákaz vstupu do školy nebo vyloučení), odmítnutí vydat vysvědčení nebo jiných otázek souvisejících s prospěchem, kázeňských opatření a zamítnutí žádostí v zařízeních pro mladistvé pachatele, žádostí o azyl podávaných dětmi bez doprovodu a žádostí o řidičský průkaz. V těchto záležitostech by mělo existovat právo dítěte být slyšeno a dítě by mělo požívat dalších práv „v souladu s procesními pravidly vnitrostátních právních předpisů“.

B.   Právo dítěte být slyšeno a vazby na ostatní ustanovení úmluvy

68. Článek 12 jakožto obecná zásada navazuje na ostatní obecné zásady úmluvy, například na článek 2 (zákaz diskriminace) a článek 6 (právo na život, zachování života a rozvoj), a je zejména vzájemně propojen s článkem 3 (nejlepší zájem dítěte jako přední hledisko). Tento článek také úzce souvisí s články týkajícími se občanských práv a svobod, zejména s článkem 13 (právo na svobodu projevu) a článkem 17 (právo na informace). Článek 12 dále souvisí se všemi ostatními ustanoveními úmluvy, která nemůže být plně provedena, jestliže dítě nebude respektováno jako subjekt s vlastními názory na svá práva zakotvená v jednotlivých ustanoveních a jejich uplatňování.

69. Zvláštní význam má souvislost článku 12 s článkem 5 (vývoj schopností dítěte a vhodné vedení a dohled ze strany rodičů, viz odstavec 84 tohoto obecného komentáře), neboť je zásadní, aby se dohled rodičů přizpůsobil vývoji schopností dítěte.

1.    Články 12 a 3

70. Účelem článku 3 je zajistit, aby při jakékoli činnosti týkající se dětí, kterou vykonávají veřejná nebo soukromá zařízení sociální péče, soudy, správní nebo zákonodárné orgány, byl jako přední hledisko posuzován nejlepší zájem dítěte. To znamená, že každý krok podniknutý jménem dítěte musí respektovat nejlepší zájem dítěte. Nejlepší zájem dítěte se podobá procesnímu právu, které ukládá státům, jež jsou smluvní stranou úmluvy, aby přijaly opatření k zajištění zohledňování nejlepšího zájmu dítěte. Úmluva ukládá státům, které jsou smluvní stranou úmluvy, povinnost zajistit, aby osoby vykonávající tuto činnost děti vyslechly, jak jim to ukládá článek 12. Tento krok je povinný.

71. Nejlepší zájem dítěte zjištěný po konzultaci s dítětem není jediným hlediskem, které je třeba v rámci činnosti institucí, orgánů a veřejné správy zvážit. Má však podobně jako názory dítěte zásadní význam.

72. Článek 3 se věnuje jednotlivým případům, ale výslovně požaduje, aby byl zohledněn nejlepší zájem skupiny dětí při jakékoli činnosti, která se jich týká. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, jsou v důsledku toho povinny zvažovat při určování nejlepšího zájmu nejen konkrétní situaci konkrétního dítěte, ale také skupiny dětí. Navíc musí státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zkoumat činnost soukromých i veřejných zařízení, správních a zákonodárných orgánů. Rozšíření této povinnosti na „zákonodárné orgány“ jasně ukazuje, že všechny právní předpisy či pravidla týkající se dítěte musí být vedeny kritériem „nejlepšího zájmu dítěte“.

73. Není pochyb o tom, že nejlepší zájem vymezené skupiny dětí musí být zjišťován stejně jako při zvažování zájmů jednotlivce. Pokud jde o nejlepší zájem velkého počtu dětí, vedoucí organizací, orgánů nebo vládních subjektů by měli rovněž umožnit, aby byly dotčené děti z těchto nevymezených skupin slyšeny a aby byly jejich názory patřičně zohledněny při plánování činnosti, včetně legislativních rozhodnutí, která se přímo či nepřímo týká dětí.

74. Mezi články 3 a 12 nepanuje rozpor; jde pouze o doplnění dvou obecných zásad: jedné, která má za cíl dosažení nejlepšího zájmu dítěte, a druhé, která stanoví postup pro dosažení cíle, kterým je slyšení dítěte nebo dětí. Ve skutečnosti nelze článek 3 správně použít, pokud nejsou dodržena ustanovení článku 12. Článek 3 tak posiluje funkci článku 12 tím, že podporuje zásadní úlohu dětí v rámci veškerého rozhodování s dopadem na jejich život.

2.    Články 12, 2 a 6

75. Právo na nediskriminaci je vrozené právo zaručené všemi lidskoprávními instrumenty včetně Úmluvy o právech dítěte. Podle článku 2 úmluvy má každé dítě právo na to, aby nebylo při výkonu svých práv, včetně práv zakotvených v článku 12, diskriminováno. Výbor zdůrazňuje, že státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, jsou povinny přijmout vhodná opatření, která zajistí každému dítěti právo svobodně vyjádřit své názory a právo na to, aby byly tyto názory patřičně zohledněny bez diskriminace na základě rasy, barvy pleti, pohlaví, jazyka, náboženského vyznání, politického nebo jiného smýšlení, národnostního, etnického nebo sociálního původu, majetku, zdravotního postižení, rodu nebo jiného postavení. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, se zabývají diskriminací, včetně diskriminace zranitelných skupin dětí a skupin dětí na okraji společnosti, s cílem zajistit, že těmto dětem bude přiznáno jejich právo být slyšeny a že jim bude umožněno účastnit se všech záležitostí, které se jich týkají, na rovnoprávném základě s ostatními dětmi.

76. Výbor zejména se znepokojením konstatuje, že v některých společnostech je výkon tohoto práva silně omezen v důsledku zvyků a postojů. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, přijmou vhodná opatření k tomu, aby zvýšily povědomí o negativním dopadu těchto postojů a praktik, vzdělávaly v tomto směru společnost a podporovaly změny postojů tak, aby dosáhly plného uplatnění práv každého dítěte podle úmluvy.

77. Výbor naléhavě žádá státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, aby věnovaly zvláštní pozornost právu dívek být slyšeny, jejich právu na případnou podporu vyjadřování jejich názorů a zajistily, aby byly tyto názory patřičně zohledněny, s ohledem na to, že genderové stereotypy a patriarchální hodnoty oslabují a silně omezují dívky ve výkonu práva stanoveného v článku 12.

78. Výbor vítá povinnost států, které jsou smluvní stranou úmluvy, zakotvenou v článku 7 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením zajistit pro děti se zdravotním postižením nezbytnou pomoc a vybavení, a umožnit jim tak svobodně vyjádřit své názory a zajistit, aby byly tyto názory patřičně zohledněny.

79. Článek 6 Úmluvy o právech dítěte uznává, že každé dítě má vrozené právo na život a že státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, musí v nejvyšším možném rozsahu zajistit zachování života a rozvoj dítěte. Výbor poukazuje na význam podpory práva dítěte na slyšení, neboť účast dítěte je nástrojem k podpoře plného rozvoje jeho osobnosti a vývoje schopností tak, jak to požaduje článek 6 a článek 29 ve vztahu k výchově.

3.    Články 12, 13 a 17

80. Článek 13 upravující právo na svobodu projevu a článek 17 upravující přístup k informacím jsou zásadními předpoklady pro účinný výkon práva dítěte být slyšeno. Tyto články stanoví, že děti jsou subjekty práv, a spolu s článkem 12 uvádějí, že dítě je oprávněno tato práva uplatňovat samo podle vývoje svých schopností.

81. Právo na svobodu projevu zakotvené v článku 13 je často zaměňováno s článkem 12. Ačkoliv se však oba články silně prolínají, zabývají se různými právy. Svoboda projevu se týká práva mít a vyjádřit názor a vyhledávat a přijímat informace prostřednictvím jakýchkoliv prostředků. Zakládá právo dítěte na to, aby nebylo státem, který je smluvní stranou úmluvy, omezeno v názorech, které má nebo vyjádří. Jako takové ukládá státům, které jsou smluvní stranou úmluvy, povinnost zdržet se zásahů do projevení těchto názorů nebo zásahů do přístupu k informacím a zároveň chrání právo na přístup k prostředkům komunikace a veřejnému dialogu. Článek 12 se však týká práva vyjádřit názory konkrétně o záležitostech, které se týkají dítěte, a práva na zapojení do činností a rozhodnutí ovlivňujících jeho život. Článek 12 ukládá státům, které jsou smluvní stranou úmluvy, povinnost zavést právní rámec a mechanismy nezbytné pro usnadnění aktivního zapojení dítěte do všech činností, které se týkají dítěte, a při rozhodování a plnění povinnosti patřičně zohlednit vyjádřené názory. Svoboda projevu zakotvená v článku 13 žádnou takovou činnost ani odezvu od států, které jsou smluvní stranou úmluvy, nevyžaduje. Avšak vytváření prostředí respektujícího právo dětí vyjádřit své názory v souladu s článkem 12 též přispívá k posílení schopnosti dětí uplatňovat své právo svobody projevu.

82. Uplatnění práva dítěte na informace, které je v souladu s článkem 17, je do značné míry základním předpokladem pro účinný výkon práva vyjádřit své názory. Dětem je třeba zpřístupnit informace o všech otázkách, které se jich týkají, v podobě odpovídající jejich věku a schopnostem. To platí například pro informace týkající se jejich práv, řízení, která se jich týkají, vnitrostátních právních předpisů a politik, místních služeb a dále opravných prostředků a stížností. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, by měly v souladu s články 17 a 42 zahrnout práva dětí do školních osnov.

83. Výbor také státům, které jsou smluvní stranou úmluvy, připomíná, že sdělovací prostředky jsou významným prostředkem, jak pro podporu povědomí o právu dětí vyjádřit své názory, tak pro poskytnutí příležitosti pro jejich veřejné vyjádření. Naléhavě vyzývá všechny druhy sdělovacích prostředků, aby věnovaly další zdroje na zapojení dětí do rozvoje programů a vytváření příležitostí pro děti, aby mohly rozvíjet mediální iniciativy týkající se jejich práv.11

4.    Články 12 a 5

84. Článek 5 úmluvy stanoví, že státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, uznávají odpovědnost, práva a povinnosti rodičů, případně na základě místních zvyklostí zákonných zástupců či příslušníků širší rodiny nebo obce, dítě vést a dohlížet na něj při výkonu jeho práv uznaných úmluvou. Dítě má proto právo na vedení a dohled, které musí nahradit nedostatek jeho znalostí, zkušeností a rozumu a omezení v důsledku jeho vyvíjejících se schopností, jak je v tomto článku uvedeno. Čím více samo dítě ví, zažilo a rozumí, tím více se rodič, jiný zákonný zástupce nebo jiná osoba právně odpovědná za dítě musí namísto vedení a dohledu uchylovat k připomínkám a radám a později k výměně informací na rovnoprávném základě. Tato změna se neodehraje v pevně stanoveném bodu vývoje dítěte, ale bude neustále růst s tím, jak bude dítě podporováno v tom, aby přispělo svými názory.

85. Tento požadavek podporuje článek 12 úmluvy, který stanoví, že názory dítěte musí být patřičně zohledněny, pokud je dítě schopné vytvářet si názory. Jinými slovy, tím, jak děti nabývají schopnosti, mají právo na to, aby se úroveň jejich odpovědnosti za spravování vlastních záležitostí zvyšovala.12

5.    Článek 12 a uplatňování práv dětí obecně

86. Kromě článků, které jsou rozebrány v předchozích odstavcích, i většina ostatních článků Úmluvy požaduje zapojení dětí do záležitostí, které se jich týkají, a podporuje je. U těchto rozličných zapojení se všude používá pojem účast. Základním pilířem tohoto zapojení je bezesporu článek 12, ale požadavek na plánování, práci a rozvoj ve spolupráci s dětmi je přítomen napříč celou úmluvou.

87. Prováděcí praxe se zabývá širokým okruhem problémů, například zdravím, hospodářstvím, vzděláváním nebo životním prostředím, které se netýkají jen zájmu jednotlivého dítěte, ale i zájmu skupin dětí a dětí obecně. V důsledku toho výbor vždy vykládal pojem účasti široce, aby zvolil postupy nejen pro jednotlivé děti a jasně vymezené skupiny dětí, ale též pro další skupiny dětí, například domorodé děti, děti se zdravotním postižením a děti přímo či nepřímo ovlivněné sociálními, hospodářskými či kulturními podmínkami života v jejich společnosti.

88. Toto široké chápání pojmu účasti dětí se odráží ve výsledku dokumentu přijatého na 27. zvláštním zasedání Valného shromáždění pod názvem „Svět vhodný pro děti“. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, přislíbily „rozvíjet a uskutečňovat programy na podporu smysluplné účasti dětí, včetně dospívajících, v procesu rozhodování, včetně rozhodování v rodinách a školách na místní a celostátní úrovni“ (odstavec 32 pododstavec 1). Výbor ve svém obecném komentáři č. 5 o obecných opatřeních k provedení Úmluvy o právech dítěte uvedl: „Je důležité, aby vlády rozvíjely přímý vztah s dětmi, nestačí pouze vztah zprostředkovaný nevládními nebo lidskoprávními organizacemi.“13

C.   Uplatňování práva dítěte být slyšeno v různých prostředích a situacích

89. Právo dítěte být slyšeno musí být uplatňováno v různých prostředích a situacích, v nichž děti vyrůstají, rozvíjejí se a učí se. V těchto prostředích a situacích existují různá pojetí dítěte a jeho úlohy, která mohou povzbuzovat nebo naopak omezovat jeho účast v každodenním životě a na zásadních rozhodnutích. K dispozici jsou různé způsoby pro ovlivnění nebo uplatňování práva dítěte na slyšení, které státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, mohou na podporu účasti dětí využít.

1.    V rodině

90. Rodina, ve které mohou děti svobodně vyjádřit své názory a jsou brány vážně od nejútlejšího věku, představuje významný vzor a pro dítě představuje přípravu na uplatnění práva být slyšeno v širší společnosti.14 Tento přístup k rodičovství vede k podpoře individuálního rozvoje, posiluje rodinné vztahy, podporuje socializaci dítěte a plní úlohu prevence proti všem formám domácího násilí a násilí v rodině.

91. Úmluva uznává práva a odpovědnost rodičů nebo jiných zákonných zástupců své děti vést a vykonávat nad nimi dohled (viz odstavec 84 výše), ale zdůrazňuje, že toto právo a odpovědnost mají umožnit dítěti uplatnit svá práva a požaduje, aby vedení a dohled byly uplatňovány způsobem slučitelným s rozvojem schopností dítěte.

92. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, by měly prostřednictvím právních předpisů a politik a s pomocí rodičů, jiných zákonných zástupců a osob pečujících o děti dětem naslouchat a patřičně zohledňovat jejich názory v záležitostech, které se jich týkají. Rodičům by také mělo být doporučováno, aby děti ve výkonu práva vyjádřit svobodně názory podporovali tak, aby byly názory dětí na všech úrovních společnosti patřičně zohledňovány.

93. Za účelem podpory rozvoje způsobů rodičovství, které respektují právo dítěte být slyšeno, výbor doporučuje, aby státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, podporovaly programy rodičovské výchovy, které staví na stávajících pozitivních vzorech chování a postojích a šíří informace o právech dětí a rodičů zakotvených v úmluvě.

94. Tyto programy se musí zaměřit na:

  • vztah vzájemné úcty mezi rodiči a dětmi,
  • zapojení dětí do procesu rozhodování,
  • dopady patřičného zohlednění názorů každého člena rodiny,
  • porozumění, podporu a úctu k rozvíjení schopností dítěte,
  • způsoby řešení protichůdných názorů v rámci rodiny.

95. Tyto programy musí posílit zásadu, že dívky a chlapci mají stejné právo vyjadřovat své názory.

96. Sdělovací prostředky by měly plnit důležitou úlohu při informování rodičů o tom, že účast dětí je velmi důležité pro děti samotné, rodinu i společnost.

2.    V náhradní péči

97. Je třeba zavést mechanismy, které zajistí, aby děti ve všech formách náhradní péče, včetně péče ústavní, byly schopny vyjadřovat své názory a aby tyto názory byly patřičně zohledňovány v záležitostech jejich umístění do péče, úpravy péče v pěstounských rodinách nebo domovech a v každodenním životě. Tyto mechanismy by měly zahrnovat:

  • právní předpisy, které stanoví právo dítěte na informace o umístění, péči a/nebo léčebném plánu a na skutečné vyjádření názoru a patřičné zohlednění tohoto názoru v celém procesu rozhodování,
  • právní předpisy zajišťující právo dítěte být slyšeno a právo, aby byly jeho názory patřičně zohledňovány při rozvoji a zřizování služeb péče o děti, které jsou k nim přátelské,
  • zřízení příslušné instituce, která bude na naplňování práv dohlížet, např. veřejného ochránce práv dětí, komisaře nebo inspektorátu, kteří budou sledovat dodržování pravidel a předpisů upravujících poskytování péče dětem, jejich ochranu nebo zacházení s nimi v souladu s povinnostmi podle článku 3. Subjekty dohledu by měly mít právo neomezeného přístupu do ubytovacích zařízení (včetně zařízení pro děti, které se dostaly do střetu se zákonem), přímo zjišťovat názory a obavy dítěte a sledovat rozsah, ve kterém je názorům dítěte nasloucháno a jejich názory jsou patřičně zohledňovány,
  • zavedení účinných mechanismů, například zastupitelských rad dětí, jak dívek, tak chlapců, v zařízeních ústavní péče, které budou mít právo účasti na rozvoji a uskutečňování politiky a pravidel daného zařízení.

3.    V oblasti zdravotní péče

98. Uplatňování ustanovení úmluvy vyžaduje při podpoře zdravého vývoje a dobrých životních podmínek dětí úctu k právu dítěte vyjadřovat své názory. To se vztahuje jak na rozhodování o individuální zdravotní péči, tak na zapojení dětí do rozvoje zdravotní politiky a zdravotních služeb.

99. Výbor zjistil několik různých, avšak souvisejících záležitostí, které je třeba vzít v úvahu, pokud jde o zapojení dítěte do praxe a rozhodování ohledně jeho zdravotní péče.

100. Děti, včetně malých dětí, je třeba zapojit do procesu rozhodování způsobem slučitelným s vývojem jejich schopností. Dětem by měly být poskytnuty informace o navržené léčbě a jejích účincích a výsledcích, včetně informací v podobě, která je vhodná a dostupná pro děti se zdravotním postižením.

101. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, musí přijmout právní předpisy, které dětem zajistí přístup k důvěrnému lékařskému poradenství i bez souhlasu rodičů, a to bez ohledu na věk dítěte, pokud je to nezbytné pro bezpečí nebo dobré životní podmínky dítěte. Děti mohou tento přístup potřebovat například v případech, kdy jsou doma vystaveny násilí nebo zneužívání, v případě vzdělávání v oblasti reprodukčního zdraví nebo v případě rozporu mezi rodiči a dítětem ohledně přístupu ke zdravotnickým službám. Právo na poradenství a informace se liší od práva dát souhlas k lékařskému zákroku a nemělo by být omezeno žádným věkem.

102. Výbor vítá, že v některých zemích došlo k zavedení pevné věkové hranice, u které se právo souhlasu přesouvá na dítě, a vyzývá státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, aby zavedení takových předpisů zvážily. Děti nad touto věkovou hranicí tak mají právo udělit souhlas, aniž by bylo vyžadováno individuální odborné posouzení schopnosti po konzultaci s nezávislým a příslušným odborníkem. Výbor však důrazně doporučuje, aby státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zajistily, že pokud bude mladší dítě schopné prokázat schopnost udělit informovaný souhlas ohledně své léčby, jeho názor by měl být patřičně zohledněn.

103. Lékaři a zdravotní zařízení by měli dětem poskytovat jasné a dostupné informace o jejich právech týkajících se jejich účasti na pediatrickém výzkumu a klinických zkouškách. Musí být informovány o výzkumu, aby bylo kromě dalších procesních záruk možné získat jejich informovaný souhlas.

104. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, by také měly zavést opatření umožňující dětem přispět svými názory a zkušenostmi k plánování a programování zdravotních služeb a rozvoje. Měly by být zjišťovány jejich názory na všechny aspekty poskytování zdravotní péče, včetně toho, jaké služby jsou potřebné, jak a kde jsou nejlépe poskytovány, diskriminujících překážek přístupu ke službám, kvality a postojů odborníků ve zdravotnictví, toho, jak podporovat schopnosti dětí, aby převzaly větší odpovědnost za své zdraví a svůj rozvoj. Tyto informace lze mimo jiné získat prostřednictvím systému zpětné vazby od dětí, které tyto služby využívají nebo jsou zapojené do výzkumných a konzultačních procesů, a mohou být poskytnuty dětským radám a parlamentům na místní a celostátní úrovni, aby přijaly normy pro zdravotní služby a stanovily ukazatele, které respektují práva dítěte.15

4.    V oblasti vzdělávání a ve škole

105. Úcta k právu dítěte být slyšeno v oblasti vzdělávání je pro uplatňování práva na vzdělání zásadní. Výbor se znepokojením zaznamenává přetrvávající autoritářství, diskriminaci, neúctu a násilí, které charakterizují řadu škol a tříd. Taková prostředí nejsou vstřícná k vyjádření názorů dětí a k jejich patřičnému zohlednění.

106. Výbor doporučuje, aby státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, přijaly opatření pro vytváření příležitostí pro děti, aby mohly vyjádřit své názory a aby byly tyto názory patřičně zohledněny v níže uvedených otázkách.

107. Na všech úrovních vzdělání, včetně vzdělávacích programů v útlém věku, by měla být podporována aktivní úloha dětí ve vzdělávacím prostředí podporujícím účast.16 Výuka a vzdělávání musí zohledňovat životní podmínky a vyhlídky dětí. Z tohoto důvodu musí orgány odpovědné za vzdělávání při plánování učebních osnov a školních programů zohlednit názory dětí a jejich rodičů.

108. Vzdělávání v oblasti lidských práv může být pro děti motivací a ovlivňovat jejich chování pouze tehdy, jsou-li v zařízení, ve kterém se dítě učí, hraje si a žije společně s dalšími dětmi a dospělými, lidská práva dodržována.17 Zejména právo dítěte být slyšeno děti v těchto zařízeních pečlivě posuzují a mohou sledovat, zda jsou jejich názory patřičně zohledněny v souladu s úmluvou.

109. Účast dětí je nezbytná pro vytvoření společenského prostředí ve třídách, které podporuje spolupráci a vzájemnou podporu potřebnou pro interaktivní učení dětí. Zohlednění názorů dětí má význam zejména při odstraňování diskriminace, prevenci šikany a ukládání kázeňských opatření. Výbor vítá rozšíření vzájemného vzdělávání a poradenství.

110. Stálé účasti dětí v procesu rozhodování by mělo být mimo jiné dosaženo prostřednictvím třídních rad, studentských rad a zastoupení studentů ve školních radách a výborech, kde mohou svobodně vyjádřit své názory na vývoj a uskutečňování politiky školy a etické kodexy. Tato práva je třeba zakotvit v právních předpisech a nespoléhat se při jejich naplňování na dobrou vůli orgánů, škol a ředitelů.

111. Mimo školu by měly státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, konzultovat děti na místní a celostátní úrovni ve vztahu ke všem aspektům vzdělávací politiky, včetně posílení charakteru vzdělávací politiky, který bude vstřícný k dětem, neformálních vzdělávacích zařízení, které dávají dětem „druhou šanci“, školních osnov, metod výuky, školních struktur, norem, rozpočtování a systémů ochrany dětí.

112. Výbor vyzývá státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, aby podporovaly rozvoj nezávislých studentských organizací, které mohou pomoci dětem v tom, aby zdatně plnily své aktivní úlohy v systému vzdělávání.

113. Při rozhodování o přechodu na vyšší stupeň školy nebo o výběru životní cesty je třeba zajistit právo dítěte být slyšeno, neboť tato rozhodnutí mají zásadní vliv na nejlepší zájem dítěte. U těchto rozhodnutí musí být zajištěn správní nebo soudní přezkum. Dále musí být právo dítěte být slyšeno plně respektováno v kázeňském řízení.18 Zejména v případě rozhodnutí o vyloučení ze zařízení nebo školy musí být zajištěn soudní přezkum, neboť takové rozhodnutí odporuje právu dítěte na vzdělání.

114. Výbor vítá skutečnost, že mnoho zemí zavedlo školní programy vstřícné k dětem, které usilují o zavedení interaktivního, pečujícího a chránícího prostředí, které podporuje účast a připravuje děti a dospívající na aktivní roli ve společnosti a odpovědné občanství v rámci jejich komunit.

5.    Při hře, zábavě, sportu a kulturních aktivitách

115. Děti potřebují pro svůj rozvoj a socializaci hru, zábavu, fyzickou aktivitu a kulturu. Ty by měly být uzpůsobeny tak, aby zohledňovaly preference a schopnosti dětí. S dětmi, které jsou schopné vyjadřovat své názory, by měla být konzultována dostupnost a vhodnost zařízení určených pro hru a volný čas. Velmi malým dětem a některým dětem se zdravotním postižením, které nejsou schopné účastnit se konzultací, by měla být poskytnuta zvláštní příležitost k vyjádření jejich názorů.

6.    Na pracovišti

116. Děti, které pracují v nižším věku, než umožňují právní předpisy a úmluvy Světové organizace práce č. 138 (1973) a č. 182 (1999), musí být slyšeny v prostředí přátelském k dítěti tak, aby bylo porozuměno jejich názorům na situaci a jejich nejlepšímu zájmu. Měly by být zapojeny do hledání řešení, které zohledňuje hospodářské a socioekonomické překážky a kulturní souvislosti, ve kterých děti pracují. Děti by měly být také slyšeny při přijímání politik zaměřených na odstranění základních příčin dětské práce, zejména na vzdělání.

117. Pracující děti mají právo na zákonnou ochranu před vykořisťováním a měly by být slyšeny při kontrole pracovišť a pracovních podmínek ze strany inspektorů kontrolujících dodržování pracovněprávních předpisů. Děti a případně zástupci sdružení pracujících dětí by měli být také slyšeni při tvorbě pracovněprávních předpisů nebo jejich vymáhání a hodnocení.

7.    V případech násilí

118. Úmluva zakotvuje právo dítěte na ochranu před všemi formami násilí a odpovědnost států, které jsou smluvní stranou úmluvy, zajistit toto právo každému dítěti bez jakékoliv diskriminace. Výbor vyzývá státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, aby s dětmi konzultovaly vývoj a zavádění legislativních, politických, vzdělávacích a dalších opatření na ochranu před všemi formami násilí. Zvláštní pozornost je třeba věnovat tomu, aby bylo zajištěno, že děti na okraji společnosti a znevýhodněné děti, například vykořisťované děti, děti žijící na ulici nebo uprchlické děti, nebudou vyloučeny z procesu konzultací, jejichž cílem je získat názory na příslušné právní předpisy a postupy při tvorbě politik.

119. V tomto směru výbor vítá poznatky studie Generálního tajemníka o násilí na dětech a naléhavě vyzývá státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, aby plně provedly doporučení v ní obsažená, včetně doporučení poskytnout dětem prostor pro svobodné vyjádření názorů a jejich patřičného zohlednění z hlediska prevence, předkládání zpráv a sledování násilí na dětech.19

120. Většina násilí páchaného na dětech zůstává neoznámena, a to jak proto, že některé formy zneužívání děti vnímají jako přijatelnou praxi, tak proto, že chybějí mechanismy pro oznamování takového chování, které by byly vstřícné k dětem. Dítě například nemá nikoho, komu by mohlo důvěrně a bezpečně oznámit prožité špatné zacházení, například tělesné tresty, mrzačení pohlavních orgánů nebo sňatky v raném věku, ani nezná způsob, jak kontaktovat osoby odpovědné za uplatňování jeho práv. Účinné zapojení dětí do ochranných opatření proto vyžaduje, aby byly děti o svém právu být slyšeny informovány a aby vyrůstaly stranou od všech forem tělesného i psychického násilí. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, by měly stanovit povinnost umožnit všem dětem snadný přístup k jednotlivcům nebo organizacím, kterým mohou důvěrně a bezpečně podat oznámení, například prostřednictvím telefonních linek pomoci, a zřídit místa, kde mohou děti se svými názory a zkušenostmi přispět k boji proti násilí na dětech.

121. Výbor také upozorňuje státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, na doporučení obsažená ve Studii Generálního tajemníka o násilí na dětech, která mají podpořit dětské organizace a inciativy vedené dětmi v boji proti násilí a jejichž cílem je zapojit tyto organizace do přípravy, tvorby a hodnocení programů a opatření určených k boji s násilím tak, aby děti mohly hrát ve své ochraně klíčovou úlohu.

8.    Při rozvoji strategií prevence

122. Výbor konstatuje, že hlas dětí má v prevenci porušování práv dítěte stále větší váhu. Příklady osvědčených postupů jsou k dispozici mimo jiné v oblasti prevence násilí ve školách, boje proti vykořisťování dětí nebezpečnou a nadměrnou prací, poskytování zdravotních služeb a vzdělávání dětem žijícím na ulici a v systému soudnictví ve věcech mládeže. S dětmi by měla být konzultována příprava právních předpisů a politik, které se týkají těchto a jiných problémových oblastí, a děti by dále měly být zapojeny do přípravy, vývoje a realizace souvisejících plánů a programů.

9.    V imigračním a azylovém řízení

123. Děti, které přicházejí do země spolu se svými rodiči, kteří hledají práci, nebo jako uprchlíci, se nacházejí v obzvláště zranitelné situaci. Z tohoto důvodu je naléhavě nutné plně uplatnit jejich právo vyjádřit své názory na všechny aspekty imigračního a azylového řízení. V případě migrace musí být dítě slyšeno, pokud jde o jeho očekávání v oblasti vzdělání a o jeho zdravotní stav, aby bylo možné jej integrovat do školního prostředí a zdravotních služeb. V případě žádosti o azyl musí být navíc dítěti dána možnost uvést důvody podání žádosti.

124. Výbor zdůrazňuje, že těmto dětem je třeba poskytnout veškeré podstatné informace v jejich jazyce ohledně jejich nároků, dostupných služeb, způsobů komunikace a imigračního a azylového řízení tak, aby byl jejich hlas slyšet a aby byly jejich názory v řízení patřičně zohledněny. Měl by jim být bezplatně přidělen zákonný zástupce nebo poradce. Děti žádající o azyl mohou také potřebovat zjistit, kde se nachází jejich rodina, a podstatné informace o situaci v zemi jejich původu, aby mohly určit, co představuje jejich nejlepší zájem. Zvláštní pomoc mohou potřebovat děti, které byly v minulosti zapojeny do ozbrojeného konfliktu, aby byly schopny své potřeby vyjádřit. Dále je třeba věnovat pozornost tomu, aby byly do procesu rozhodování zapojeny děti bez státní příslušnosti, a to na území, kde pobývají.20

10.  V mimořádných situacích

125. Výbor zdůrazňuje, že právo zakotvené v článku 12 nezaniká ani v krizových situacích či situacích po nich následujících. Stále více se ukazuje významný přínos dětí k řešení konfliktních situací, řešení situací po konfliktu a v procesech obnovy po mimořádných situacích.21 Výbor proto ve svém doporučení, které přijal po dni obecné rozpravy v roce 2008, zdůraznil, že děti postižené mimořádnými událostmi by měly být podporovány v účasti a měla by jim být umožněna účast při analýze jejich situace a vyhlídek do budoucna. Účast dětem pomáhá znovu získat kontrolu nad vlastními životy, přispívá k nápravě, rozvíjí organizační schopnosti a posiluje pocit identity. Je však třeba pečovat o to, aby děti byly chráněny před situacemi, které by pro ně byly pravděpodobně traumatické nebo škodlivé.

126. Výbor proto vyzývá státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, aby podporovaly mechanismy, jež umožní dětem, zejména dospívajícím, plnit aktivní úlohu jak v procesu obnovy po mimořádných situacích, tak v procesu řešení situace po konfliktech. Jejich názory by měly být zjišťovány při posuzování, tvorbě, uskutečňování, sledování a hodnocení programů. Děti v uprchlických táborech mohou být například vyzvány k tomu, aby přispěly ke své bezpečnosti a svým dobrým životním podmínkám prostřednictvím zřízení dětských fór. Dětem je při zřizování těchto fór zapotřebí poskytnout podporu a zároveň zajistit, aby jejich činnost odpovídala nejlepšímu zájmu dětí a jejich právu na ochranu před škodlivými zkušenostmi.

11.  Na celostátní a mezinárodní úrovni

127. Mnoho příležitostí pro účast dětí skýtá místní úroveň. Výbor vítá rostoucí počet místních parlamentů mládeže, obecních dětských rad a konzultací ad hoc, kde mohou děti vyjadřovat své názory v procesu rozhodování. Tyto struktury pro formální účast na místní úrovni by však měly být jen jedním z mnoha přístupů k provádění článku 12 na místní úrovni, neboť umožňují zapojení na místní úrovni pouze relativně malému počtu dětí. Konzultační hodiny politiků a úředních osob, dny otevřených dveří a návštěvy škol, včetně mateřských, vytvářejí další příležitosti pro komunikaci.

128. Děti je třeba podporovat a povzbuzovat v tom, aby zakládaly vlastní organizace a iniciativy vedené dětmi, které vytvoří prostor pro smysluplnou účast a zastoupení. Kromě toho mohou děti přispět svým pohledem, například na podobu škol, dětských hřišť, parků, zařízení pro volný čas a kulturu, veřejných knihoven, zdravotních zařízení a místního systému dopravy, a přispět tak ke zlepšení služeb. Názory dětí by měly být výslovně zohledněny v rámci územního plánování, které s účastí veřejnosti počítá.

129. Tyto možnosti účasti byly v mezidobí poskytnuty také na okresní, regionální, spolkové a celostátní úrovni v mnoha zemích, ve kterých parlamenty mládeže, rady a konference představují pro děti fóra, na kterých mohou vyjadřovat své názory a informovat o nich příslušné obecenstvo. Nevládní organizace a organizace občanské společnosti zavedly praxi, která má podporovat děti a která je zárukou transparentnosti zastoupení a snižuje riziko manipulace nebo povrchního přístupu.

130. Výbor vítá významný přínos organizace UNICEF a nevládních organizací k podpoře zvyšování povědomí o právech dětí být slyšeny a jejich účasti ve všech oblastech jejich života a vyzývá tyto organizace, aby nadále podporovaly účast dětí ve všech záležitostech, které se jich týkají, včetně účasti na místní, komunitní a celostátní i mezinárodní úrovni, a aby usnadnily výměnu osvědčených postupů. Mělo by být aktivně podporováno budování sítí organizací vedených dětmi, aby byly posíleny možnosti sdílení poznatků a platforem pro kolektivní prosazování práv.

131. Na mezinárodní úrovni má obzvláštní význam účast dětí na Světových summitech o dětech, svolaných Valným shromážděním v letech 1990 a 2002, a zapojení dětí do postupu předkládání zpráv Výboru pro práva dítěte. Výbor vítá písemné zprávy a doplňující ústní informace předkládané dětskými organizacemi a zástupci dětí v procesu sledování uplatňování práv dětí ze strany států, které jsou smluvní stranou úmluvy, a rovněž vyzývá státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, jakož i nevládní organizace k tomu, aby podporovaly děti v předkládání jejich názorů výboru.

D.   Základní požadavky na uplatňování práva dítěte být slyšeno

132. Výbor naléhavě vyzývá státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, aby se vyvarovaly povrchního přístupu, který omezuje vyjadřování názorů dětí nebo který sice dětem umožňuje, aby byly slyšeny, ale jejich názory patřičně nezohledňuje. Zdůrazňuje, že manipulace s dětmi ze strany dospělých, uvádění dětí do situací, kdy jim je sdělováno, co mohou říkat, nebo vystavování dětí riziku újmy v důsledku jejich účasti nepředstavuje etické jednání a nelze je vnímat jako provádění článku 12.

133. Pokud má být účast účinná a smysluplná, musí být vnímána jako proces, a nikoliv jako jednorázová záležitost. Zkušenosti nabyté od doby přijetí Úmluvy o právech dítěte v roce 1989 vyústily v širokou shodu ohledně základních požadavků, které musí být pro účinné, etické a smysluplné provedení článku 12 splněny. Výbor doporučuje, aby státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, začlenily tyto požadavky do všech legislativních i jiných opatření pro provádění článku 12.

134. Veškeré procesy, ve kterých jsou dítě nebo děti slyšeny a kterých se účastní, musí být:

(a) transparentní a informativní – dětem musí být poskytnuty úplné a dostupné informace, které jsou specifické z hlediska různorodosti a odpovídající věku, ohledně jejich práva na svobodné vyjádření svých názorů a patřičné zohlednění těchto názorů a ohledně průběhu, rozsahu, účelu a možném dopadu této účasti;

(b) dobrovolné – děti by nikdy neměly být nuceny k vyjádření názoru proti své vůli a měly by být informovány o tom, že mohou v jakékoli fázi své zapojení ukončit;

(c) ohleduplné – s názory dětí musí být jednáno s úctou a dětem by měly být poskytnuty příležitosti, aby přišly s myšlenkami a nápady. Dospělí pracující s dětmi by měli uznávat a respektovat dobré příklady účasti dětí, například pokud jde o jejich přínos v rodině, škole, kultuře a pracovním prostředí, a stavět na nich. Musí rovněž porozumět socio-ekonomickým, environmentálním a kulturním souvislostem života dětí. Osoby a organizace pracující pro děti a s dětmi by také měly respektovat názory dětí, pokud jde o jejich účast na veřejném životě;

(d) relevantní – otázky, ke kterým mají děti právo vyjádřit své názory, musí mít skutečný význam pro jejich život a umožnit jim čerpat z jejich znalostí, dovedností a schopností. Navíc je třeba vytvářet prostor umožňující dětem poukázat na otázky, které samy považují za relevantní a významné, a řešit je;

(e) přátelské k dětem – prostředí a pracovní metody je třeba přizpůsobit schopnostem dětí. Měl by být poskytnut potřebný čas a vyčleněny zdroje na to, aby děti byly řádně připraveny a měly sebedůvěru a příležitosti k tomu, aby mohly přispět svými názory. Je třeba vzít v úvahu skutečnost, že děti budou potřebovat různé úrovně podpory a formy zapojení v souladu s jejich věkem a vyvíjejícími se schopnostmi;

(f) všeobecné – účast musí být pro všechny, musí se vyvarovat existujících vzorců diskriminace a podporovat příležitosti pro děti na okraji společnosti, a to včetně dívek i chlapců (viz také odstavec 88 výše). Děti netvoří homogenní skupinu a jejich účast musí přinášet rovné příležitosti pro všechny bez diskriminace na jakémkoli základě. Příslušné programy musí rovněž zajistit, aby byly kulturně specifické pro děti ze všech komunit;

(g) podpořeny vzděláváním – dospělí potřebují přípravu, dovednosti a podporu k tomu, aby dokázali účinně podporovat zapojení dětí. Vzdělávání by mělo těmto pracovníkům přinést dovednosti, pokud jde o naslouchání dětem, spolupráci s nimi a jejich účinné zapojování v souladu s jejich vyvíjejícími se schopnostmi. I děti samotné mohou být zapojeny do role školitelů a zprostředkovatelů a podílet se na podpoře účinné účasti. Je nutné posilovat jejich zdatnost v řadě dovedností, například ve schopnosti efektivně šířit povědomí o právech dětí, ve schopnosti organizovat setkání, získávat prostředky, jednat se sdělovacími prostředky, hovořit na veřejnosti a zastávat svůj názor;

(h) bezpečné a zohledňující riziko – v některých situacích může vyjádření názoru představovat riziko. Dospělí mají vůči dětem, se kterými pracují, odpovědnost a musí přijmout veškerá opatření, aby snížili riziko, že děti budou v důsledku své účasti vystaveny násilí, vykořisťování nebo jiným negativním následkům. Nezbytná opatření pro poskytnutí ochrany zahrnují vytvoření jasné strategie na ochranu dětí, která uznává určitá rizika, kterým jsou některé skupiny dětí vystaveny, a překážky, kterým čelí, pokud žádají o pomoc. Děti si musí být vědomy svého práva na ochranu před újmou a vědět, kam se v případě potřeby obrátit o pomoc. Investice do práce s rodinami a komunitami je významná pro pochopení hodnoty a důsledků účasti a pro minimalizaci rizik, kterým by děti mohly být jinak vystaveny;

(i) odpovědné – závazek k provádění a vyhodnocení je zásadní. Děti musí být například informovány o tom, jak byly jejich názory vyloženy a využity v rámci výzkumu nebo procesu konzultací, a pokud je to nutné, musí jim být poskytnuta příležitost zpochybnit a ovlivnit analýzu zjištění. Děti mají také právo na to, aby se jim dostalo jasné zpětné vazby ohledně vlivu jejich účasti na výsledek. Děti by pokud možno měly mít příležitost účastnit se následných procesů nebo činností. Je třeba zajistit účast na sledování a hodnocení účasti dětí, a to za účasti dětí samotných, je-li to možné.

E.    Závěry

135. Investice do uplatňování práva dítěte být slyšeno ve všech záležitostech, které se ho týkají, a práva, aby byly jeho názory patřičně zohledněny, je jasným a naléhavým právním závazkem států, které jsou smluvní stranou úmluvy. Toto právo má každé dítě bez rozdílu. Dosažení smysluplných příležitostí k provádění článku 12 si vyžádá odstranění právních, politických, hospodářských, sociálních a kulturních překážek, které v současné době brání dětem v příležitosti být slyšeny a v jejich přístupu k účasti ve všech záležitostech, které se jich týkají. Vyžaduje připravenost vyvracet domněnky o schopnostech dětí a podporu vytváření prostředí, ve kterých mohou děti své schopnosti rozvíjet a projevovat. Vyžaduje rovněž investice do zdrojů a školení.

136. Plnění těchto povinností bude pro státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, představovat výzvu. Jedná se však o dosažitelný cíl, pokud budou systematicky uplatňovat strategie uvedené v tomto obecném komentáři a pokud bude budována kultura úcty k dětem a jejich názorům.

Upozornění:

Tento dokument je v autentickém znění publikován v databázi smluvních orgánů OSN Treaty bodies Search (ohchr.org). Pořízený úřední překlad do českého jazyka není autentickým zněním.

1     Rezoluce S-27/2 „Svět vhodný pro děti“ přijatá Valným shromážděním v roce 2002.
2     Viz doporučení dne obecné rozpravy z roku 2006 o právu dítěte být slyšeno; k dispozici na adrese: http://www2.ohchr.org/english/bodies/crc/docs/discussion/Final_Recommendations_after_DGD.doc.
3     Viz obecný komentář výboru č. 5 (2003) o obecných opatřeních k provedení Úmluvy o právech dítěte (CRC/GC/2003/5).
4     Úmluva je v angličtině běžně charakterizována třemi „p“: „provision“, „protection“ a „participation“.
5     CRC/C/GC/7/Rev.1, odstavec 14.
6     Viz. Lansdown G., „Vyvíjející se schopnosti dítěte“, Innocenti Research Centre, UNICEF/Save the children, Florencie (2005).
7     Viz obecný komentář výboru č. 5 (2003) o obecných opatřeních k provedení Úmluvy o právech dítěte, odstavec 24.
8     Viz obecný komentář výboru č. 2 (2002) o úloze nezávislých lidskoprávních organizací.
9     Viz obecný komentář výboru č. 10 (2007) o právech dětí v systému soudnictví ve věcech mládeže (CRC/C/GC/10).
10   Rezoluce Hospodářské a sociální rady OSN 2005/20, zejména články 8, 19 a 20. K dispozici na: www.un.org/ecosoc/docs/2005/Resolution%202005-20.pdf.
11   Den obecné rozpravy o dětech a sdělovacích prostředcích (1996): www.unhchr.ch/html/menu2/6/crc/doc/days/media.pdf
12   Obecný komentář č. 5 (2003) o obecných opatřeních k provedení Úmluvy o právech dítěte.
13   Tamtéž, odstavec 12.
14   Výbor rovněž poukazuje na svůj obecný komentář č. 3 (2003) o HIV/Aids a právech dítěte, odstavce 11 a 12, a na obecný komentář č. 4 (2003) o zdraví dospívajících, odstavec 6.
15   Výbor rovněž poukazuje na svůj obecný komentář č. 3 (2003) o HIV/AIDS a právech dítěte, odstavce 11 a 12, a na obecný komentář č. 4 (2003) o zdraví dospívajících, odstavec 6.
16   „Přístup ke vzdělání pro všechny založený na lidských právech: rámec pro uplatnění práva dětí na vzdělání a práv v rámci vzdělávání“, UNICEF/UNESCO (2007).
17   Výbor pro práva dítěte, obecný komentář č. 1 (2001) o cílech vzdělávání (čl. 29 odst. 1 úmluvy), (CRC/GC/2001/1).
18   Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, by měly odkazovat na obecný komentář výboru č. 6 o právu dítěte na ochranu před tělesnými tresty a dalšími krutými nebo ponižujícími formami trestu (CRC/C/GC/8).
19   Zpráva nezávislého odborníka pro Studii OSN o násilí na dětech (A/61/299).
20   Viz obecný komentář výboru č. 6 (2005) o zacházení s dětmi bez doprovodu a odloučených dětí mimo zemi jejich původu (CRC/GC/2005/6).
21   „Účast dětí a mladých lidí v mimořádných situacích: průvodce pro humanitární organizace“, UNICEF, Bangkok (2007).