II.ÚS 72/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Pavla Šámala a soudců Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Turečka, zastoupeného Mgr. Bc. Tomášem Mravcem, advokátem, se sídlem Hřebíčkova 1320, Zlín, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 11. 2024, č. j. Ncp 207/2024-86, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení a LESY KOMŇA s. r. o., jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo zasaženo do jeho základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina").

2. Ke Krajskému soudu v Brně podal vedlejší účastník LESY KOMŇA s.r.o. žalobu vedenou pod sp. zn. 36 Cm 256/2023. Stěžovatel (v procesním postavení žalovaného) vznesl námitku nedostatku věcné příslušnosti krajských soudů. Tvrdil, že žalobou požadované vrácení plnění vychází z pracovněprávního sporu, neboť předmětné plnění měl stěžovatel obdržet jako zaměstnanec na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 5. 1994.

3. Napadeným usnesením Vrchní soud v Olomouci rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni příslušné krajské soudy podle § 9 odst. 2 písm. f) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), ve znění účinném ke dni podání žaloby. V odůvodnění konstatoval, že vedlejší účastník požaduje zaplacení žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení, které stěžovatel obdržel jako jednatel vedlejšího účastníka, ačkoliv pro to nebyl dán právní titul. Jde proto o spor mezi obchodní společností a členem jejího statutárního orgánu, týkající se výkonu funkce statutárního orgánu ve smyslu § 9 odst. 2 písm. f) o. s. ř., a nikoliv o spor mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem z pracovněprávního vztahu, o kterém by v prvním stupni rozhodoval okresní soud ve smyslu § 9 odst. 1 o.s.ř., jak tvrdil stěžovatel.

4. Stěžovatel nyní podává ústavní stížnost. Souhrnně namítá, že uvedeným rozhodnutím bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces a zákonného soudce. Podstatu jeho argumentace lze stručně shrnout tak, že pro určení věcné příslušnosti je rozhodující (a mezi stranami sporná) skutečná povaha smluvního vztahu mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem. Při zkoumání procesních podmínek řízení je podle něho nutné zkoumat skutečný projev vůle stran smlouvy, skutečnou povahu daného vztahu a přijmout skutkové a právní závěry v otázce projevu vůle stran smlouvy. Na základě tohoto vyhodnocení měl vrchní soud posoudit, zda byl mezi účastníky řízení založen vztah pracovněprávní nebo obchodněprávní, protože vyřešení této otázky je rozhodné pro určení věcné příslušnosti soudu. Pokud by se vrchní soud zabýval touto otázkou, stěžovatel je přesvědčen, že by dospěl k závěru, že mezi účastníky řízení vznikl vztah pracovněprávní, zakládající věcnou a místní příslušnost Okresního soudu v Uherském Hradišti. Napadené usnesení tyto principy plynoucí z judikatury ignoruje a je nedostatečně odůvodněné.

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svou pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.

7. Žádná relevantní pochybení ve stěžovatelově věci Ústavní soud nezjistil a důvody pro zásah do jurisdikce obecných soudů neshledal. Posuzování podmínek příslušnosti je úkolem obecných soudů a Ústavní soud do jejich úvah zasahuje (při zohlednění své zdrženlivosti) jen tehdy, je-li odůvodnění jejich rozhodnutí k dané otázce zjevně nedostatečné. Jde zejména o případy, kdy neodůvodní soud své rozhodnutí o podmínkách věcné příslušnosti vůbec, ač se musel vypořádat s příslušnými námitkami účastníků řízení.

8. Vrchní soud napadené usnesení odůvodnil srozumitelně a adekvátně. Vyložil, jakými úvahami se řídil při formulaci právního závěru o věcné příslušnosti soudů. Jeho závěry podporuje i judikatura Nejvyššího soudu, podle níž spor z manažerské smlouvy, uzavřené mezi členem představenstva akciové společnosti a touto akciovou společností, jejímž předmětem je úprava vzájemného vztahu při plnění činností spadajících do působnosti představenstva, je sporem mezi obchodní společností a členem jejího statutárního orgánu, týkajícím se výkonu funkce statutárního orgánu, k jehož projednání a rozhodnutí jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3478/2016, ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1993/2019). Rozsah odůvodnění napadeného usnesení považuje Ústavní soud za odpovídající a postup vrchního soudu nepovažuje za projev libovůle či svévole.

9. Ačkoli je ústavní stížnost proti napadenému rozhodnutí obecných soudů o věcné příslušnosti formálně přípustná, nad rámec Ústavní soud podotýká, že případnou nesprávnost v určení věcně příslušného soudu rozhodnutím podle § 104a odst. 2 o. s. ř. lze úspěšně vytýkat taktéž v ústavní stížnosti proti konečnému rozhodnutí, a to tehdy, mohlo-li vadné určení věcné příslušnosti vést k omezení procesních práv stěžujícího si účastníka.

10. Protože ani ostatní námitky stěžovatele nebyly opodstatněné, Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. února 2025


Pavel Šámal v. r.
soudce zpravodaj