II.ÚS 233/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Müllera, zastoupeného Mgr. Lukášem Kučerou, advokátem, sídlem Lipenská 869/17, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2024 č. j. 20 Cdo 2363/2024-529 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. května 2024 č. j. 24 Co 335/2024-513, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti AB - CREDIT a. s., sídlem Opletalova 1603/57, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to konkrétně výroku II. v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu a dále usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") "v rozsahu, v jakém nebylo zrušeno usnesením Nejvyššího soudu" (tedy v části, ve které bylo dovolání stěžovatele Nejvyšším soudem odmítnuto). Stěžovatel tvrdí, že uvedenými výroky bylo porušeno právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 30. 1. 2024 č. j. 43 Nc 5918/2009-493 zamítl návrh stěžovatele jako povinného na zastavení exekuce v rozsahu jejího provádění srážkami ze mzdy, prodejem movitých věcí, prodejem nemovité věci a postižením obchodního podílu a zamítl též návrh stěžovatele na zastavení exekuce pro nemajetnost. Návrh na zastavení exekuce stěžovatel odůvodnil s tím, že je nemajetný a je proto dán důvod uvedený v § 268 odst. 1 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), když další vedení exekuce je neúčelné a její případný výtěžek nemůže krýt ani náklady exekuce. Okresní soud při svém rozhodování vyšel z šetření provedeného soudním exekutorem, který důvody pro zastavení exekuce pro nemajetnost stěžovatele neshledal. V době rozhodování soudu stěžovatel pobíral mzdu a částečný invalidní důchod. Srážky z jeho příjmů byly částečně úspěšné.

3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") v záhlaví vymezeným rozhodnutím uvedené usnesení okresního soudu potvrdil. Krajský soud se ztotožnil se soudním exekutorem, že do budoucna nelze vyloučit, že pohledávka vedlejší účastnice jako oprávněné (dále též jen "oprávněná") bude uspokojena. Stěžovatel, přestože aktuálně nevlastní žádný majetek, který by byl exekucí postižitelný, svojí manažerskou účastí v obchodních společnostech se základním kapitálem v řádu milionů korun, ziskem v desítkách milionech korun a s více než 100 zaměstnanci (stěžovatel je předsedou představenstva společnosti FOX DEVELOPER a. s., se základním kapitálem 8 000 000 Kč a předsedou představenstva společnosti BOHEMIA BIKE a. s., se základním kapitálem 60 100 000 Kč, podle sbírky listin veřejného rejstříku zaměstnávající 104 zaměstnanců a se ziskem v roce 2022 ve výši 36 980 000 Kč) osvědčuje exekutorův předpoklad, že dojde k uspokojení vymáhané pohledávky. V situaci, kdy exekučním příkazem vydaným soudním exekutorem je postižen příjem stěžovatele, přičemž srážky z tohoto příjmu byly prováděny ještě v únoru 2024, exekuci nelze zastavit s odkazem na § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., ale po splnění podmínek § 290 o. s. ř., což dosud nenastalo.

4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo usnesení krajského soudu v části, jíž bylo rozhodnuto o návrhu stěžovatele na částečné zastavení exekuce v rozsahu jejího provádění postižením jiných majetkových práv - obchodního podílu, zrušeno a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení (výrok I.). Ve zbývajícím rozsahu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř., jako nepřípustné odmítnuto (výrok II.). Jde-li o návrh stěžovatele na částečné zastavení exekuce v rozsahu jejího provádění postižením obchodního podílu ve společnosti Müller sport - Sporrer spol. s r. o. v likvidaci, Nejvyšší soud shledal v tomto rozsahu dovolání přípustným a současně i důvodným, neboť krajský soud nevysvětlil, proč exekuce nebyla v tomto rozsahu zastavena, ačkoliv společnost byla po ukončení likvidace ke dni 28. 1. 2022 vymazána z obchodního rejstříku. Protože se krajský soud těmito skutečnostmi dostatečně nezabýval, je jeho právní posouzení neúplné a tudíž nesprávné. Protože se krajský soud dosud nevypořádal s posouzením důvodnosti návrhu na částečné zastavení exekuce v rozsahu jejího provádění postižením obchodního podílu ve společnosti Müller sport - Sporrer spol. s r. o. v likvidaci, Nejvyšší soud rozhodnutí krajského soudu v tomto rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

5. Nejvyšší soud dále poukázal na to, že rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je konstantní v závěru, že § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. má být aplikován zdrženlivě; okolnosti, pro které má být exekuce z tohoto důvodu zastavena, musí působit intenzivně a v podstatné míře, neboť přirozeným smyslem exekuce je, aby byla provedena, nikoli zastavena. Tomu odpovídá i míra ochrany, jež je v exekuci poskytována povinnému, a která je zásadně limitována tím, že povinný dobrovolně nesplnil to, co mu bylo autoritativním výrokem uloženo. Úvaha krajského soudu v projednávané věci se od ustálené rozhodovací praxe neodchýlila. Spojuje-li stěžovatel přípustnost dovolání s otázkou zastavení exekuce co do zbývající nevymožené částky, pak přímo ze zákonné úpravy vyplývá, že exekuci či výkon rozhodnutí lze zastavit jen pro již vymoženou částku z důvodů stanovených zákonem (srov. § 268 o. s. ř.), a nikoli pro částku, u níž lze hypoteticky uvažovat, že již nebude povinným uhrazena. Ani tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání. Ostatními námitkami stěžovatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by založila přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., přičemž dovoláním napadené usnesení je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvodu se odchýlit. Nejvyšší soud proto dovolání ve zbývajícím rozsahu odmítl.


II.
Argumentace stěžovatele

6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími mu byla odňata možnost jednat před soudem. Stěžovatel poukazuje na to, že podle § 269 odst. 2 o. s. ř. se v případech uvedených v § 268 odst. 1 písm. g) a h) o. s. ř. rozhoduje zpravidla po předchozím jednání. Podle zákona není v zásadě povinností soudu k projednání návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí nařídit jednání. Jestliže jsou však skutkové okolnosti mezi stranami sporné a k vyjasnění těchto skutečností je třeba provádět dokazování, soud musí jednání nařídit. V daném případě bylo sporných několik skutečností a stěžovatel opakovaně nařízení jednání navrhoval. Sporné byly zejména skutečnosti týkající se výkonu funkce předsedy představenstva stěžovatelem ve společnostech BOHEMIA BIKE a. s. a FOX DEVELOPER a. s., kdy stěžovatel namítal, že výkon funkce je bezplatný, kdy o tomto rozhodl jediný akcionář společnosti, který bezplatný výkon funkce schválil. Sporné byly také skutečnosti, které se týkaly příjmů stěžovatele, kdy odchodem do starobního důchodu stěžovateli zanikl nárok na invalidní důchod i na příjem ze zaměstnání, a jediným příjmem stěžovatele tak byl starobní důchod, ze kterého žádné srážky prováděny nejsou a nebudou. Sporné byly i další skutečnosti, když si například krajský soud vyžádal zprávu soudního exekutora, se kterou nebyl stěžovatel před rozhodnutím krajského soudu seznámen. Ze zprávy soudního exekutora mimo jiné vyplývá, že na vymáhanou pohledávku mělo být doposud vymoženo 430 888 Kč, avšak podle stěžovatele to není možné. Vymožena mohla být celkem maximálně částka o něco přesahující 100 000 Kč.

7. Z rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího soudu je podle stěžovatele zřejmé, že jediným důvodem, pro který nebyla exekuce zastavena, je, že stěžovatel vykonává funkci předsedy představenstva ve společnostech BOHEMIA BIKE a. s. a DEVELOPER a. s. Stěžovatel nesouhlasí se stanoviskem Nejvyššího soudu, že vzdal-li se stěžovatel bez zjevného důvodu exekučně postižitelného příjmu, nemůže mu být poskytnuta ochrana v podobě zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Poukazuje na to, že z uvedeného titulu nebylo za celou dobu trvání exekuce nic vymoženo. Stěžovatel přitom funkci předsedy představenstva vykonává dlouhodobě již od roku 2014 a nebylo-li za více než 10 let z tohoto titulu nic vymoženo, nelze očekávat, že v tomto směru dojde ke změně za situace, když tento výkon funkce je bezplatný. Stěžovatel nesouhlasí ani s argumentací Nejvyššího soudu, že se vzdal svého příjmu nebo přispívá k oddalování splnění svých povinností vůči oprávněnému. Stěžovatel není majitelem a akcionářem těchto společností. Výkon funkce člena představenstva není obligatorně úplatný, jak vyplývá z dikce § 59 odst. 3 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů, podle něhož není-li odměňování sjednáno ve smlouvě o výkonu funkce, platí, že výkon funkce je bezplatný. V daném případě stěžovatel není majitelem ani akcionářem uvedených společností, jediný akcionář rozhodl a schválil, že výkon funkce je bezplatný. Z uvedeného je zřejmé, že není v možnostech stěžovatele daný stav jakkoliv změnit, a proto nemůže dojít k žádné změně a z tohoto titulu nic vymoženo nebude. Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2022 sp. zn. 20 Cdo 2519/2022 tak podle stěžovatele není případný s ohledem na odlišný skutkový základ dané věci, přičemž závěr Nejvyššího soudu, že se stěžovatel vzdal exekučně postižitelného příjmu, není správný.


III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 a § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

10. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

11. V předmětné věci se stěžovatel v řízení před obecnými soudy domáhal částečného, resp. úplného zastavení exekuce z důvodu nemajetnosti. Obecné soudy však argumentaci stěžovatele nepřisvědčily, neboť shodně dospěly k závěru, že do budoucna není vyloučeno, že pohledávka oprávněné bude uspokojena. Stěžovatel, přestože aktuálně nevlastní žádný majetek, který by byl exekucí postižitelný, totiž nadále vykonává lukrativní funkce předsedy představenstva ve dvou prosperujících akciových společnostech téhož akcionáře. Stěžovatel namítá, že jediným důvodem, pro který nebyla exekuce zastavena, je ten, že vykonává funkci předsedy představenstva ve výše uvedených obchodních společnostech, avšak z tohoto titulu nemůže být z důvodu bezplatného výkonu funkce nic vymoženo.

12. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, ve kterém Nejvyšší soud námitce stěžovatele, že očekávání příjmu z výkonu funkcí je jen nereálným předpokladem, nepřisvědčil. Nejvyšší soud přiléhavě připomněl, že v tomto konkrétním případě je nutno zohlednit, že stěžovatel tuto běžně výdělečnou činnost nadále vykonává a že již více let nevyužívá tohoto svého nepřehlédnutelného výdělkového potenciálu a pouze poukazuje na sjednanou smlouvu o výkonu funkce bez úplaty, čímž z vlastní vůle přispívá k oddalování splnění svých povinností vůči oprávněné. Odkaz Nejvyššího soudu na usnesení ze dne 7. 9. 2022 sp. zn. 20 Cdo 2519/2022, ve kterém Nejvyšší soud vyjádřil názor, že vzdal-li se povinný bez zjevného důvodu exekučně postižitelného příjmu, nemůže mu být poskytnuta ochrana v podobě zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., považuje Ústavní soud v předmětné věci (na rozdíl od stěžovatele) s ohledem na výše uvedené skutečnosti za přiléhavý. Účelem exekuce je její provedení, tedy uspokojení oprávněného. Jak správně konstatoval již Nejvyšší soud, ze zákonné úpravy vyplývá, že exekuci či výkon rozhodnutí lze zastavit jen pro již vymoženou částku z důvodů stanovených zákonem (srov. § 268 o. s. ř.) a nikoli pro částku, u níž lze hypoteticky uvažovat, že již nebude povinným uhrazena.

13. Nejvyšší soud se dále ztotožnil s postupem krajského soudu, který založil nedůvodnost (částečného) zastavení exekuce též na skutečnosti, že exekučně byl postižen příjem stěžovatele a srážky z příjmu byly prováděny ještě v únoru 2024. Zastavení exekuce v takovém případě brání § 290 odst. 1 o. s. ř. (podle něhož soud exekuci srážkami ze mzdy zastaví, nepobírá-li povinný po dobu 2 let mzdu buď vůbec, nebo alespoň v takové výši, aby z ní mohly být srážky prováděny). V projednávané věci dochází k průběžné úhradě nákladů exekuce a částečně i vymáhané pohledávky. V exekuci srážkami ze mzdy či jiného příjmu nadto není namístě aplikace § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., protože tyto srážky se opakují tak dlouho (§ 284 odst. 1, § 299 odst. 1 o. s. ř.), dokud není vymáhaná pohledávka i s příslušenstvím, tedy i s náklady exekuce, zaplacena. Uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

14. Ke stěžovatelem namítanému odnětí možnosti jednat před soudem Ústavní soud poukazuje na to, že krajský soud v napadeném usnesení dostatečně přesvědčivě vysvětlil, že nenařízení jednání okresním soudem nelze považovat za vadu řízení, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť okresní soud vycházel z obsahu spisu a šetření soudního exekutora, který je k tomu přímo povolán (§ 253 odst. 2, § 254 odst. 8 a § 269 odst. 2 o. s. ř.). Se závěrem krajského soudu se ztotožnil ostatně i Nejvyšší soud. Krajský soud nepochybil tím, že ve věci nenařídil ústní jednání, neboť rozhodoval o návrhu na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. (srov. § 269 odst. 2 o. s. ř.) a veškeré relevantní skutečnosti, o které své závěry opřel, jsou zřejmé z obsahu spisu. Dokazování nad rámec skutečností zjištěných ze spisu v projednávané věci nebylo třeba (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2023 sp. zn. IV. ÚS 1932/23). Uvedené závěry obecných soudů považuje Ústavní soud za ústavně konformní.

15. Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatel v ústavní stížnosti nepředložil žádnou ústavněprávní argumentaci, která by odůvodňovala případný zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování a na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vztahující se k předmětné oblasti. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, stejně jako rozhodnutí jemu předcházející, jsou logicky, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna, přičemž se závěry obecných soudů obsaženými v těchto rozhodnutích se Ústavní soud ztotožňuje a nespatřuje nic protiústavního na závěru, že stěžovatel, neprokázal objektivní důvody pro zastavení exekučního řízení pro (údajnou) nemajetnost. Na odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud pro stručnost odkazuje.

16. Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.

17. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení ústavně zaručených práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. února 2025


Pavel Šámal v. r.
předseda senátu